Blog posts

Posts

Ohlédnutí/Revisited Soundworm Gathering

By samotař, 9 October 2017

Kleté krajiny

By samotar, 7 October 2017

Kinterova Jednotka a postnatura

By samotař, 15 September 2017

Upsych316a Universal Psychiatric Church

By Samotar, 6 July 2017

Za teorií poznání (radostný nekrolog), Bohuslav Blažek

By miloš vojtěchovský, 9 April 2017

On the Transmutation of Species

By miloš vojtěchovský, 27 March 2017

CYBERPOSITIVE, Sadie Plant a Nick Land

By samotař, 2 March 2017

Ivan Illich: Ticho jako obecní statek

By samotař, 18 February 2017

Thomas Berry:Ekozoická éra

By samotař, 8 December 2016

Best a Basta době uhelné

By samotař, 31 October 2016

Hledání hlasu řeky Bíliny

By samotař, 23 September 2016

Bratrstvo

By samotař, 1 September 2016

Anima Mundi Revisited

By miloš vojtěchovský, 28 June 2016

Simon A. Levin: The Evolution of Ecology

By samotař, 21 June 2016

Jan Hloušek: Uranové město

By samotař, 31 May 2016

Manifest The Dark Mountain Project

By Samotar, 3 May 2016

Pokus o popis jednoho zápasu

By samotar, 29 April 2016

Nothing worse or better can happen

By Ewa Jacobsson, 5 April 2016

Jared Diamond - Easter's End

By , 21 February 2016

W. H. Auden: Journey to Iceland

By , 9 February 2016

Jussi Parikka: The Earth

By Slawomír Uher, 8 February 2016

Co číhá za humny? neboli revoluce přítomnosti

By Miloš Vojtěchovský, 31 January 2016

Red Sky: The Eschatology of Trans

By Miloš Vojtěchovský, 19 January 2016

Towards an Anti-atlas of Borders

By , 20 December 2015

Pavel Mrkus - KINESIS, instalace Nejsvětější Salvátor

By Miloš Vojtěchovský, 6 December 2015

Tváře/Faces bez hranic/Sans Frontiers

By Miloš Vojtěchovský, 29 November 2015

Na Zemi vzhůru nohama

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Upside-down on Earth

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Images from Finnmark (Living Through the Landscape)

By Nicholas Norton, 12 October 2015

Czech Radio on Frontiers of Solitude

By Samotar, 10 October 2015

Langewiese and Newt or walking to Dlouhá louka

By Michal Kindernay, 7 October 2015

Notice in the Norwegian newspaper „Altaposten“

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Interview with Ivar Smedstad

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Iceland Expedition, Part 2

By Julia Martin, 4 October 2015

Closing at the Osek Monastery

By Michal Kindernay, 3 October 2015

Iceland Expedition, Part 1

By Julia Martin, 3 October 2015

Finnmarka a kopce / The Hills of Finnmark

By Vladimír Merta, 2 October 2015

Workshop with Radek Mikuláš/Dílna s Radkem Mikulášem

By Samotářka Dagmar, 26 September 2015

Já, Doly, Dolly a zemský ráj

By Samotar, 23 September 2015

Up to the Ore Mountains

By Michal, Dagmar a Helena Samotáři , 22 September 2015

Václav Cílek and the Sacred Landscape

By Samotář Michal, 22 September 2015

Picnic at the Ledvice waste pond

By Samotar, 19 September 2015

Above Jezeří Castle

By Samotar, 19 September 2015

Cancerous Land, part 3

By Tamás Sajó, 18 September 2015

Ledvice coal preparation plant

By Dominik Žižka, 18 September 2015

pod hladinou

By Dominik Žižka, 18 September 2015

Cancerous Land, part 2

By Tamás Sajó, 17 September 2015

Cancerous Land, part 1

By Tamás Sajó, 16 September 2015

Offroad trip

By Dominik Žižka, 16 September 2015

Ekologické limity a nutnost jejich prolomení

By Miloš Vojtěchovský, 16 September 2015

Lignite Clouds Sound Workshop: Days I and II

By Samotar, 15 September 2015

Walk from Mariánské Radčice

By Michal Kindernay, 12 September 2015

Mariánské Radčice and Libkovice

By Samotar, 11 September 2015

Most - Lake, Fish, algae bloom

By Samotar, 8 September 2015

Monday: Bílina open pit excursion

By Samotar, 7 September 2015

Duchcov II. - past and tomorrow

By Samotar, 6 September 2015

Duchcov II.

By Samotar, 6 September 2015

Arrival at Duchcov I.

By Samotar, 6 September 2015

Czech Republic

Rozhovor:Před věčným nic se katalogy nesčítají

Posted by
Samotar

Zabydlená kaple rytíře ze Schwarzfeldu, Lahovice, okres Louny

Rozhovor s Miroslavem Urbanem o potřebě ruin, skepsi a věčnosti vedl David Voda

vyšlo v dvoutýdeníku A2 v roce 2008

Jedním z  leitmotivů vašeho díla je zánik, smrt, rozpad. Motiv kupodivu velice plodný a inspirující, vezmeme-li v  potaz obrovskou šíři žánrovou i rozsah vašeho díla. Odkud se bere tato plodivá síla smrti? Kdy Thanatovi narostl Priapův úd?

Potřeba dát smysl vlastnímu zániku byla u kořene většiny civilizací, a tzv. umění je mimo jiné jedním z dojemně  marných pokusů smrti vzdorovat. Ptáte-li se, proč já se vydal tím směrem, bylo to dáno mým tehdejším psychickým ustrojením, patrně v  tom byl i vzdor proti konzumně-normalizačnímu blbství té doby. Křesťanská tradice, v  jejíchž troskách jsem vyrůstal, je plná představ o smrti, bylo kde brát. Já našel na výletě v  Görlitz v  NDR – když jsem se při hledání místa k přespání ocitl na tamním barokně-klasicistním Mikulášském hřbitově a zíral na z přerostlého maliní a ostružiní vyčuhující – figury kostlivců, andělů smrti, antických božstev či plaček. Byla to fascinace o to intenzivnější, že zanikaly památníky zbudované smrti navzdory či k jejímu připomenutí. Nikdo se tenkrát o ty náhrobky nestaral. Žel Priapův úd mi tam nenarostl, to bych se realizoval radostněji než jako hřbitovní diletant.

I vaše druhé fotografické téma se dotýkalo zániku, tentokrát devastovaných památek a sídel.

Časově předcházelo, od konce sedmdesátých let jsem jezdíval do oblastí tzv. Sudet na „bouračky“ a začal je fotografovat. Později jsem se pokoušel o jistou systematičnost, zhruba od Liberce po Tachov, kde mne zastihla velká sametová. Po ní jsem téma opustil, příležitostně některý objekt navštívím, abych zjistil, jak se mu vede.

A jak se jim dnes vede?

Různě, mnohé opravou zanikly a vrátily se ku své předchozí podobě, čímž přišly o svou malebnost. Málokdy se však obnovila jejich funkce, církevních staveb je příliš mnoho a vesměs na těch nesprávných místech. Paradoxně znovu povstalo mnoho kostelních ruin s pomocí německých peněz v  tzv. Sudetech, naproti tomu ve středních Čechách potencionálních bouraček přibylo.

Jaké byste přisoudil poselství svému bouračkovému archivu?

Fascinovala mne ta konkrétní podoba zániku, a chtěl jsem ji ukázat těm, co tam nebyli. Poselství jsem těm obrázkům nepřisuzoval, ani závažnost, v  té době mne fotografie nezajímala v  podobě, jak se prezentovala. Dnes, když jsou krabice plné tisíců snímků a diapozitivů, je to dejme tomu výpověď o podobě konce jedné z civilizací. To okouzlení výtvarností zániku bylo motivující, nářky a bědování nad zkázou bylo povícero dílem těch, kdo pak o těch fotografiích psali.

K  čemu je nám dnes zapotřebí zobrazení ruin?

Připomínají křehkost a dočasnost všeho vezdejšího, možná i nezdejšího. Vědomí nutného zániku všeho stvořeného se snaží dnešní doba vytěsnit, jako by tu vše bylo na věky, z  důvodů nejrůznějších. Třebas v  dnešním Německu, kde se pokoušejí ze země vydupat celé čtvrti (v Drážďanech) nebo zámky (v Berlíně), s  velmi pochybným výsledkem, jen aby zamazali poslední stopy či připomínky té své nepovedené války. Nebo opravy mnoha církevních ruin v  tzv. Sudetech, udělá se jen fasáda kostelů, které už ničemu neslouží, vymřeli věřící a často i obyvatelé té obce, jako kulisa obnoveného řádu. Jenže ty kulisy lžou, ruiny vypovídají o pravé podstatě tohoto světa.

Víte také o jiných výtvarných, literárních či snad hudebních reflexích těchto devastovaných krajů vedle vaší dokumentace? Šlo by třeba uspořádat tématickou výstavu s  podtitulem Zánik severozápadních Čech a české umění 70. a 80. let?

Kupříkladu básně Emila Juliše z  70. let se týkají vesměs zániku Mostu, Sozanský a společníci v  jeho troskách instalovali své figury, hodně by se našlo u  tzv. druhé kultury, ti lidé se v  těch krajích pokoušeli žít, třebas Zajíčkův Mařenický stařec je o tom. Mnou s  oblibou užívaný titul Do prdele šel můj kraj… je parafrází jedné skladby DG 307. Našlo by se už ve  starších vrstvách, kupříkladu u Hrabala je mnoho sugestivních stránek o zániku konkrétních staveb, filmaři od šedesátých let často využívali atraktivnosti zdevastovaných sídel. Sborník či menší výstavu bych sestavit dokázal, mít kdy…

Zprávu o dokumentování devastovaných památek i o vašem hřbitovním nalézání jste vydal v  devadesátých letech samizdatem. Tu první ještě klasicky přes průklepový papír, obě nákladem víc než mizivým. Proč jste zvolil tuto v  té době již obstarožní techniku? Z  nostalgie po „druhé kultuře“, v  rámci níž jste také působil?

Z  pohodlnosti, pro mne bylo snadnější vyzvětšovat stovky fotografií než desítky vydavatelů přesvědčovat o své prodejnosti. Byl to pro mne jakýsi dluh, soupis devastovaných památek jsem chtěl vydávat už za komunistů, pořád však přibývaly nové a nové, tak jsem alespoň dodatečně udělal jeden díl – Mostecko, jak by to mělo vypadat. Hřbitovy jsem chtěl jako autorskou knihu, po svém, ne aby se mi do její podoby pletl nějaký redaktor. Nostalgií přespříliš netrpím, čo bolo, to bolo. V druhé kultuře jsem se pohyboval spíše po okraji pražském i olomouckém. Na okraji je dobře i v  té x-té kultuře dneška.

Idea fotografického archivu je stará jako fotografie sama; od viktoriánských fotografů, přes Eugèna Atgeta, manžele Becherovy se vine dvěma staletími. Jaký osud byste přál svému archivu?

Archiv digitalizovaných diapozitivů českých hřbitovů a devastovaných památek je uložen v několika institucích, které by se měly o uchování dat postarat, zpracovat takto černobílé fotografie zatím nebylo kdy. Je to vše dost nesourodý slepenec materiálů, nemá smysl ho přeceňovat. Co s  ním bude, až já nebudu, je mimo dosah mé působnosti, skončí-li na smetišti či v  nějakém depozitáři, z  hlediska věčného nic vyjde nastejno.

Koncem 80. let se ale stala zajímavá věc, bral jste vyřazené fotografie bouraček a překresloval je tužkami, voskovkami i tuší. Vznikaly jakési palimpsesty, pokryté symbolickými znaky. Brutálně vzhlížející objekty se útěšně oblékly do uměleckého šatu.

Původně skrblický záměr se stal skulinou, jíž mi bylo možno proklouznout.  Reálný svět jsem nezvládal, ani výtvarně, nezbylo než k  Alence za oponu, pak to na papíře šlo samo, přes něj pak jakžtakž i v tom reálu.

Potřeba něco skrýt, pod celofán, pod „tajné písmo“ byla ve vašich kresbách a objektech častá. Nakonec jste se sám oblékl do barevně potečkovaného kaftanu a vzkřikl jste: J´a Hagg! J´a Hagg! (Ó Pravdo! Ó Pravdo!). Přes všechnu ironii, byl v  tom i jistý entusiasmus? Jaké byly iluze a skryté ambice vašeho alter ega šejcha Abu-Fazla v  roce 1994?

V  potečkovaném hábitu jsem přes magnetofon v  pseudoarabštině drmolil jakoby zaklínadla, jež provázely diváky tunelem barevných teček k „rodině“ z  figurín, během vernisáže výstavy v  Divadle hudby. O pravdě se při předvádění nemluvilo, jen v  textu katalogu. Jeho hrdina šejch zmírá pro pravdu ve světě soudobé umělecké produkce a pokřikuje při tom, ne já. Svět soudobého umění mi byl vzdálený jak medvědice v  zoo, s tou jsem se taky nemínil potýkat. Iluze o většinové soudobé produkci umění vzaly za své chvíli po té, co se otevřely hranice, v  tom světě já neměl co pohledávat, se svým kreslením si, slupl by mě jak medvědice malinu.

A ve kterém světě byste rád něco pohledával? Jiných světů jste na svých cestách potkal dost. Žil byste raději jako kreslič ornamentů mešit někde v  Íránu? Či v  mexické dílně kultu Svaté smrti?

Do žádného jiného nechci, potkal jsem na svých cestách příliš mnoho horších, než je ten zdejší, nikterak vyvedený, lze v  něm však žíti. V  Íránu bych skončil zahrabán do slaných pouští Dasht-e-kavir a v  Mexiku předčasně na pekáči Přesvaté smrti, já si chci raději kreslit, sobě pro radost.

Našinec přece neprocestuje padesát zemí a čtyři kontinenty, aby se vrátil jen tak.

Honza vždy vyšel do světa, aby se vrátil jen tak. Nenašel v  něm nic, co by doma neměl. Když jsem byl mladší, popouzelo mne to velice, dnes tuším, že je to přibližně tak, kde nic není, tam ani celý svět nic nepřidá.

Když bylo Jamesi Ensorovi 26 let pocítil úzkost nad pomíjivostí malířství a dal se na lept s  jeho neměnností tuše a měděných destiček. Vy se též až úzkostlivě poměřujete věčností a zahalujete skepsí. Ve čtyřiceti letech však začaly vaše nekonečné série kreseb. Jak se daří skepsi a věčnosti na pomíjivém papíře?

Skepsi dobře, o věčnosti se mi nedostává zpráv. Opustila nás patrně, a tuším, nikdy jsme jí nenáleželi, natož ona nám. I proto mi nepřišlo zas tak podstatné, co s  mými výtvory bude, šlo o tu chvíli vznikání a ta se děla na materiálu, co byl po ruce. Některé výtvory mne opustily překotně, kupříkladu celé krabice kreseb na průpisovém papíře, jiné třebas zmizí o něco později. Svět je přeplněn uchovávaným haraburdím, proč se trápit tím, zda přibude k  němu to mé.

Ale jaký to má smysl, vytvářet stovky kreseb, které nikdo neuvidí, nekonečné série podobných děl, jež v  těch kvantech nelze vystavit a většina z  nich uvízne v  krabicích od bot? Hodláte jimi zaplnit i další skříně?

Při pohledu z výšin  klímovské věčnosti nemá smysl přisuzovat přílišný smysl jakémukoliv konání, cosi podobného je tuším i v  naukách východu. Při pohledu z  přízemí – někam tu zbytnou energii bylo nutno odložit, a pokreslené papíry neškodí, kdyby si pan prezident a spol. kreslili, oč lépe by se žilo v podhradí. Rád bych ještě nějakou chvíli plněním skříní strávil, bude-li mi dáno k tomu času, jeho nedostatek je mi můrou přítomné chvíle.

Olomouc, město kde jste prožil většinu života a v  němž jste realizoval téměř všechna svá vystoupení, bývalo označováno jako město kresby. Olomoucká kresba byl pojem často opakovaný v  80. i 90. letech. Cítil jste se být toho součástí?

Ten pojem byl zřejmě dobový omyl, kreslících bylo v Olomouci stejně jak v  jiném podobném městě, i malířů tu byl dostatek. Já z  nory povylez do světla výtvarna až počátkem devadesátých let, dřív ani nebylo s  čím, a to už podobná společenství prodělávala svou hvězdnou hodinu zániku, neměl jsem se kdy v  tom místním zabydlit. Se svým náhledem na svět i umění bych v  něm patrně zůstal přihlížejícím cizincem.

Ale přesto jste inicioval a spolukurátoroval i poslední výstavu olomoucké kresby v  Galerii Caesar, zatím jedinou v  tomto tisíciletí.

Motivem bylo připomenout desáté výročí smrti Yvonny Boháčová, místní historičky umění a výstava se jevila jako jediná možnost. Nikdo se k  tomu neměl, tak co mi zbylo, ta výstava byla jen jakýsi náčrtek té opravdové příští, zároveň ji asi trochu zproblematizovala, s  odstupem ta olomoucká kresba zas tak nezáří.

Vaše práce má ne vždy obvyklý rozptyl: dokumentujete hřbitovy, devastované památky, kreslíte, malujete, filmoval jste, píšete, organizujete výstavy, uvádíte je, zajímáte se o kdeco. Nejímá vás úzkost z  honitby tolika zajíců, že se vám pod rukama rozutečou?

Jistě, čím méně času přede mnou, tím více mi na obtíž dotáhnout každý z  těch počinů do tvaru, v  němž ho mohu opustit. Přítomná výstava k  tomu napomohla, tím čas nad ní strávený nevyprchá tak úplně do nikam. Před věčným nic však budu stát na každý pád s  prázdnýma rukama, tam se vydané publikace ani katalogy prý nesčítají.

Miroslav Urban (*1953) autodidakt, kreslíř, fotograf, filmař, malíř, literát, cestovatel. Koncem 70. let začal fotografovat devastované památky severozápadních Čech, od počátku 80. let hřbitovy a funerální plastiku po celém světě. V osmdesátých letech pokresloval fotografie, papundekly, vytvářel objekty, malby a instalace. Před polovinou 90. let začal pracovat na rozsáhlých kresebných cyklech, figurálních, ornamentálních, geometrických, mediumních. Žije v Olomouci, pracovně působí v Sokolově.

převedeno na blog se souhlasem autora

všechny fotografie z archivu Miroslava Urbana