Blog posts

Posts

Ohlédnutí/Revisited Soundworm Gathering

By samotař, 9 October 2017

Kleté krajiny

By samotar, 7 October 2017

Kinterova Jednotka a postnatura

By samotař, 15 September 2017

Upsych316a Universal Psychiatric Church

By Samotar, 6 July 2017

Za teorií poznání (radostný nekrolog), Bohuslav Blažek

By miloš vojtěchovský, 9 April 2017

On the Transmutation of Species

By miloš vojtěchovský, 27 March 2017

CYBERPOSITIVE, Sadie Plant a Nick Land

By samotař, 2 March 2017

Ivan Illich: Ticho jako obecní statek

By samotař, 18 February 2017

Thomas Berry:Ekozoická éra

By samotař, 8 December 2016

Best a Basta době uhelné

By samotař, 31 October 2016

Hledání hlasu řeky Bíliny

By samotař, 23 September 2016

Bratrstvo

By samotař, 1 September 2016

Anima Mundi Revisited

By miloš vojtěchovský, 28 June 2016

Simon A. Levin: The Evolution of Ecology

By samotař, 21 June 2016

Jan Hloušek: Uranové město

By samotař, 31 May 2016

Manifest The Dark Mountain Project

By Samotar, 3 May 2016

Pokus o popis jednoho zápasu

By samotar, 29 April 2016

Nothing worse or better can happen

By Ewa Jacobsson, 5 April 2016

Jared Diamond - Easter's End

By , 21 February 2016

W. H. Auden: Journey to Iceland

By , 9 February 2016

Jussi Parikka: The Earth

By Slawomír Uher, 8 February 2016

Co číhá za humny? neboli revoluce přítomnosti

By Miloš Vojtěchovský, 31 January 2016

Red Sky: The Eschatology of Trans

By Miloš Vojtěchovský, 19 January 2016

Towards an Anti-atlas of Borders

By , 20 December 2015

Pavel Mrkus - KINESIS, instalace Nejsvětější Salvátor

By Miloš Vojtěchovský, 6 December 2015

Tváře/Faces bez hranic/Sans Frontiers

By Miloš Vojtěchovský, 29 November 2015

Na Zemi vzhůru nohama

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Upside-down on Earth

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Images from Finnmark (Living Through the Landscape)

By Nicholas Norton, 12 October 2015

Czech Radio on Frontiers of Solitude

By Samotar, 10 October 2015

Langewiese and Newt or walking to Dlouhá louka

By Michal Kindernay, 7 October 2015

Notice in the Norwegian newspaper „Altaposten“

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Interview with Ivar Smedstad

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Iceland Expedition, Part 2

By Julia Martin, 4 October 2015

Closing at the Osek Monastery

By Michal Kindernay, 3 October 2015

Iceland Expedition, Part 1

By Julia Martin, 3 October 2015

Finnmarka a kopce / The Hills of Finnmark

By Vladimír Merta, 2 October 2015

Workshop with Radek Mikuláš/Dílna s Radkem Mikulášem

By Samotářka Dagmar, 26 September 2015

Já, Doly, Dolly a zemský ráj

By Samotar, 23 September 2015

Up to the Ore Mountains

By Michal, Dagmar a Helena Samotáři , 22 September 2015

Václav Cílek and the Sacred Landscape

By Samotář Michal, 22 September 2015

Picnic at the Ledvice waste pond

By Samotar, 19 September 2015

Above Jezeří Castle

By Samotar, 19 September 2015

Cancerous Land, part 3

By Tamás Sajó, 18 September 2015

Ledvice coal preparation plant

By Dominik Žižka, 18 September 2015

pod hladinou

By Dominik Žižka, 18 September 2015

Cancerous Land, part 2

By Tamás Sajó, 17 September 2015

Cancerous Land, part 1

By Tamás Sajó, 16 September 2015

Offroad trip

By Dominik Žižka, 16 September 2015

Ekologické limity a nutnost jejich prolomení

By Miloš Vojtěchovský, 16 September 2015

Lignite Clouds Sound Workshop: Days I and II

By Samotar, 15 September 2015

Walk from Mariánské Radčice

By Michal Kindernay, 12 September 2015

Mariánské Radčice and Libkovice

By Samotar, 11 September 2015

Most - Lake, Fish, algae bloom

By Samotar, 8 September 2015

Monday: Bílina open pit excursion

By Samotar, 7 September 2015

Duchcov II. - past and tomorrow

By Samotar, 6 September 2015

Duchcov II.

By Samotar, 6 September 2015

Arrival at Duchcov I.

By Samotar, 6 September 2015

Czech Republic

Hlubinná, temná, světlá i povrchová ekologie světa

Alan Sekula,The Forgotten Space, film still

“I když existuje jen malá naděje na nějaký konečný úspěch, svět umění, architektury a designu musí zaujmout jasné stanovisko k nepřetržitému ubývání živočišných druhů. Je to naše privilegium i naše povinnost být v předních řadách tohoto boje. Nemáme jinou volbu, než se vydat na cestu vedoucí od estetiky k etice“, prohlásil Gustav Metzger, umělec polsko-židovského původu, narozený v Norimberku v roce 1926 a působící od roku 1939 v Anglii.

Jeho devadesáté narozeniny příslušné instituce neopomenuly připomenout. Po letech relativního nezájmu o Metzgerovy radikální myšlenky a distopické moralistické názory na kulturu a umění se Metzger stal téměř společenskou celebritou, a nikoli jen učitelem kytaristy Petera Townshenda ze skupiny The Who. Poctou nestorovi britského i evropského sociálně a politicky kritického umění byl i jeho první “digi”projekt Mass Media:todayandyesterday.co.uk. Šlo o rozšířenou verzi původního autorova konceptu Mass Media: Today and Yesterday z roku 1995. Procesuálně a participativně pojatá instalace v Serpentine Gallery sestávala z několika desítek tisíc naštosovaných britských deníků položených na podlaze galerie - jakási parafráze sociální plastiky a arte povera zároveň.

Metzger s masovými médii a s principem dekompozice, skutečnosti - její "apropriace", dislokace, nebo translokace pracuje tvrdošíjně od 60. let. Denní tisk archivuje a vystavuje minimálně od roku 1990 a dlouho odmítal nechat se pro jakékoli tiskoviny fotografovat. Masová média vnímá (podobně jako třeba naftu, výfukové plyny, auto, nebo letadlo) jako doličný předmět, empiricky zkoumatelný příznak krize, do které je podle jeho mínění technologická civilizace vnořená. Tisíce vydavatelství každodenně chrlí čtvereční kilometry novinového papíru a aparát distribuuje tuny materiálu do poštovní schránky, na stůl a do popelnice čtenáře, klienta, spolupachatele. Asambláž sestavená z aktualit a efemerit posledních 24hodin pro jedno použití stačí shromáždit, přesunout na jedno místo v galerii a tak se absurdita a toxičnost byznysu s “informacemi” stane nejen viditelnou, ale i kriticky a esteticky uchopitelnou.

Kritik ďábelských aparátů technologie, autor manifestu auto-destruktivního umění, výzvy k stávce umělců a apelu k odmítnutí cestovat letadlem má v požehnaném věku svojí první velkou výstavu v Polsku, zahájenou v dubnu 2015 v Centru současného umění v Toruni.

Seno, sláma, polychromované bifenyly, plutonium a polystyrén

Z výstavy o československém a středoevropském landartu Seno, sláma. Práce v krajině a přírodní procesy v umění připravené v loňském roce Lenkou Dolanovou v Jihlavské oblastní galerii jsem si odnesl pocit, že vystavené práce jsou jakýmsi suvenýrem na nenávratně zmizelou dobu. Copak se svět za těch několik málo (desítek) let opravdu tak hluboce změnil, nebo jsme jen zestárli? Poetika československého landartu ve mne vzbudila trochu perverzní nostalgii po opuštěných krajinách, po bloudění a blouznění v „bezčasí“ normalizačních let, kdy člověk nemohl změnit skoro nic. A přece někteří dokázali dělat to, co považovali za potřebné a smysluplné. Dokonce výtvarní umělci, básníci, spisovatelé, hudebníci.

Co si dnešní divák odnese ze sledování filmů a fotografií Jana Ságla zachycujících akce Zorky Ságlové, z dokumentace výletů do krajiny Vladimíra Havlíka, z přenášení kamenů Petra Štembery, z romantického cestování podle Vltavy skupiny Sen noci svatojánské band, z osamělých peripatetických rituálů Karla Adamuse, z brodění potokem Miloše Šejna, z hippiehappeningů Eugena Brikciuse a ze subtilních posunů významu v krajině Ivana Kafky? Jsou to zprávy o mentálním i fyzickém pohybu k elementárnímu, k průniku do otevřených prostor, odmítnutí institucí galerií a muzeí a jejich stereotypů? O posunu od estetiky k etice střídmosti, prostoty, odříkání a očištění? Nebo to byl spíš východ z nouze, kdy jasnost a chudoba arte povera byla jedinou možnou cestou? Většinou se akce udály v jakoby arkadické krajině. Copak za okrajem objektivu nestály chemičky, vepříny, netlely plastikové skládky v pangejtech podél silnic?

Poučení od Unabombera?

Začátkem 70. let vznikla v USA a Norsku kategorie hlubinné ekologie - myšlenkového proudu, jež reflektuje stále výraznější zasahování člověka do přírodního prostředí a četnost ekologických kolizí. Hlubinná ekologie byla jedním z nejradikálnějších proudů environmentalismu a byla založena na konzervativní představě nesoumeřitelnosti civilizace a přírody, na úplném ztotožnění lidského druhu s přírodním prostředím. Přibližně ve stejné době, kdy Petr Štembera přenášel na zádech těžký balvan ze Suchdola do Dejvic podal profesor matematiky absolvent Harvardu Theodor Kaczynski (známý pod přezdívkou Unabomber) výpověď na univerzitě v Berkeley a odstěhoval se z města do srubu v lesích. Pokoušel se tam 20 let přežít bez výdobytků civilizace, elektřiny, vodovodu, živit se lovem zvěře a ryb, pěstovat si vlastní zeleninu. Přemýšlel o tom, jak jednotlivec může ovlivnit negativní vývoj postindustriální civilizace, ohrožující přírodu i občanskou svobodu. Došel k zoufalému a tragickému závěru, že jediná možnost spočívá v násilném revolučním aktu. Během 17 let rozesílal dopisové bomby lidem, které si vytipoval jako představitele průmyslového establishmentu a korporací. Tři adresáti obálek zamřeli, 23 bylo zmrzačeno, jednou skoro došlo k detonaci nálože v letadle. V roce 1995 poslal Kaczynski anonymní dopis redakci New York Times a Washington Post s poselstvím, že s teroristickými útoky přestane, pokud redakce zveřejní jeho protitechnologický Manifest. To se sice stalo, ale také nakonec přivedlo FBI na jeho stopu. Federální soud odsoudil nejslavnějšího luddistu 20 století za sériové vraždy k doživotí.

V roce 2012 nakladatelství Feral House vydalo Unabomberovy sebrané spisy Technological Slavery. Unabomber nejspíš nebude nikdy z vězení propuštěn. I když jeden raketový útok amerického bezpilotního letadla v Afganistánu, omylem zacílený na nevinné bezbranné civilisty stojí víc životů, než se Kaczynskému podařilo zmařit za 17 let. A to neuvažujeme například o katastrofě v Černobylu. Bezpočet faktů může rezonovat s Kaczynskiho démonizovanou představou o technice.

Hyperobjekt

Anglický filosof Timothy Morton ve svých knihách a textech věnovaných ekologii soudí, že bychom se měli konečně smířit s představou ekologie bez přírody. Konec světa prý už stejně nastal a šanci na odvrácení globální environmentální katastrofy jsme prostě propásli. Nezbývá, než najít způsob se na kataklyzmatické klimatické změny adaptovat. Neznamená to nutně přijmout strategii a hledat "cílkovské" metody jak přežít ve světě bez vodovodu, telefonu, elektřiny a policie, ale spíš bojovat za změnu nevyhovujícího paradigmatu „antropocentrického“ měřítka času a prostoru. K tomu si Morton vytvořil představu tzv. hyperobjektu - jakési hybridní entity, přesahující měřítko lidské zkušenosti i tendenci k sebestřednosti a k uvažování v krátkém časovém horizontu. Hyperobjektem jsou podle Mortona jevy jako třeba globální oteplování, počasí, teorie relativity, komplexnost a provázanost přírodních procesů, které jsou obecně mimo naše kompetence a jejichž časový horizont je mimo zkušenost jedné generace. Ale je to i písek, nebo polystyrén, před půlstoletím synteticky vytvořená hmota, které se za tu dobu stala součástí pevnin i oceánů v planetárním měřítku. Nebo plutonium ve vyhořelém palivu atomových elektráren, které nám zajišťují dnes pohodlné životní podmínky, bude pro lidskou tkáň smrtící i za 24 000 let.

Morton se rád vyjadřuje nejen ke společenským vědám, ale i k současnému umění. V nové publikaci vydané k výstavě Björk v MoMA jsou zahrnuty jeho texty a byl také hlavním řečníkem letošního ročníku mezioborového symposia při festivalu SonicAct - Geologic Imagination v Amsterodamu, kde téma propojení vědy, umění, filosofie a ekologie tvoří hlavní poslání mezinárodně respektované události.

Moralistický morytát proti posunování

Možná se potýkáme s výzvou, jak vůbec uchopit fakticitu i přízračnost všech těch posunů, odsunů, přesunů, translokací a dislokací – sedimentovaných na povrchu i v podloží hypotetických Mortonových „hyperobjektů“? Možná je to fantomické cosi, co nechceme vidět, co odsunujeme za obzor, mimo zorné pole? Díky technologiím a sofistikovovaným aparátům příznaky obsesivně pozorujeme, skenujeme, digitalizujeme, archivujeme, monitorujeme, racionalujeme. Jsou to ale data, kterým skutečně rozumí většinou odborníci, jimž ovšem často chybí souvislosti. A podle Mortona se právě zde nabízí prostor pro metaforický jazyk umění.

Zkusmo: vedle primetime věnovaného klimatickým změnám a vymírání druhů v přímé, nebo historické zkušenosti mohou být symptomem posunu třeba: prázdné a zbourané synagogy, vyvrácené náhrobky židovských hřbitovů a vlaky trasportující Židy a po válce Němce mířící ze Sudet k hranicím. Agenti ekonomiky posunu jsou majitelé a inženýři povrchových dolů a jejich artefaktem pak hluboká jezera v zatopených dolech. Průnikem meteorologie a globální ekonomiky obchod s emisemi oxidu uhličitého, polychlorované bifenily a ozonová díra. Plovoucí ropné věže a břidlicové plyny tlačené z hlubin jsou projevem našeho posunutého dialogu s diluviálním světem. Toxický odpad spláchnutý obří vlnou od Fukušimy, vyplavený po roce na pobřeží Kalifornie je posunem modernistického systému distribuce průmyslové produkce. Tající ledovce na pólech a v Himalájích postindustriálním posunem doby ledové. Neokontinent odpadků vznášející se na hladině Pacifiku posunem starého konceptu pohybu kontinentálních ker a mořských proudů směrem k hyperobjektu z metamorfovaných polymerů. Láhve a víčka z umělých hmot v žaludcích uhynulých ryb, kytovců a mořských ptáků posunem principu odvěké sounáležitosti člověka se zvířaty. Mračno propojených hardisků a elektromagnetické signály v sítí internetu posunem archaické paměti, posun od kamenných knihoven, archivů a agory. Chytré telefony posunem od telegrafu, telegramu a stránek knih. Posthumanistickým posunem oceánického vědomí kybernetická válka. Gumová pohoří z ojetých pneumatik našich automobilů na afrických pobřežích dislokace architektury kamenných zdí a post-kolonialismu. Palety a kovové konteinery jsou v neustálém neurotickém režimu přesunovány od kontinentu ke kontinentu a jsou symbolem přeměny topografie, transformace místa v „ne-místo“, což je ten melancholický, saturnský přesmyk o kterém uvažoval asi Robert Smithson.

Dnešní můry, myšlenky a špatné svědomí za ne-myšlenky na nás budou číhat už zítra. Vlastně s nimi už dávno usínáme.

pod názvem Všudypřítomné posouvání (Miloš Vojtěchovský), vyšlo v A2 č. 10/2015