Blog posts

Posts

Ohlédnutí/Revisited Soundworm Gathering

By samotař, 9 October 2017

Kleté krajiny

By samotar, 7 October 2017

Kinterova Jednotka a postnatura

By samotař, 15 September 2017

Upsych316a Universal Psychiatric Church

By Samotar, 6 July 2017

Za teorií poznání (radostný nekrolog), Bohuslav Blažek

By miloš vojtěchovský, 9 April 2017

On the Transmutation of Species

By miloš vojtěchovský, 27 March 2017

CYBERPOSITIVE, Sadie Plant a Nick Land

By samotař, 2 March 2017

Ivan Illich: Ticho jako obecní statek

By samotař, 18 February 2017

Thomas Berry:Ekozoická éra

By samotař, 8 December 2016

Best a Basta době uhelné

By samotař, 31 October 2016

Hledání hlasu řeky Bíliny

By samotař, 23 September 2016

Bratrstvo

By samotař, 1 September 2016

Anima Mundi Revisited

By miloš vojtěchovský, 28 June 2016

Simon A. Levin: The Evolution of Ecology

By samotař, 21 June 2016

Jan Hloušek: Uranové město

By samotař, 31 May 2016

Manifest The Dark Mountain Project

By Samotar, 3 May 2016

Pokus o popis jednoho zápasu

By samotar, 29 April 2016

Nothing worse or better can happen

By Ewa Jacobsson, 5 April 2016

Jared Diamond - Easter's End

By , 21 February 2016

W. H. Auden: Journey to Iceland

By , 9 February 2016

Jussi Parikka: The Earth

By Slawomír Uher, 8 February 2016

Co číhá za humny? neboli revoluce přítomnosti

By Miloš Vojtěchovský, 31 January 2016

Red Sky: The Eschatology of Trans

By Miloš Vojtěchovský, 19 January 2016

Towards an Anti-atlas of Borders

By , 20 December 2015

Pavel Mrkus - KINESIS, instalace Nejsvětější Salvátor

By Miloš Vojtěchovský, 6 December 2015

Tváře/Faces bez hranic/Sans Frontiers

By Miloš Vojtěchovský, 29 November 2015

Na Zemi vzhůru nohama

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Upside-down on Earth

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Images from Finnmark (Living Through the Landscape)

By Nicholas Norton, 12 October 2015

Czech Radio on Frontiers of Solitude

By Samotar, 10 October 2015

Langewiese and Newt or walking to Dlouhá louka

By Michal Kindernay, 7 October 2015

Notice in the Norwegian newspaper „Altaposten“

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Interview with Ivar Smedstad

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Iceland Expedition, Part 2

By Julia Martin, 4 October 2015

Closing at the Osek Monastery

By Michal Kindernay, 3 October 2015

Iceland Expedition, Part 1

By Julia Martin, 3 October 2015

Finnmarka a kopce / The Hills of Finnmark

By Vladimír Merta, 2 October 2015

Workshop with Radek Mikuláš/Dílna s Radkem Mikulášem

By Samotářka Dagmar, 26 September 2015

Já, Doly, Dolly a zemský ráj

By Samotar, 23 September 2015

Up to the Ore Mountains

By Michal, Dagmar a Helena Samotáři , 22 September 2015

Václav Cílek and the Sacred Landscape

By Samotář Michal, 22 September 2015

Picnic at the Ledvice waste pond

By Samotar, 19 September 2015

Above Jezeří Castle

By Samotar, 19 September 2015

Cancerous Land, part 3

By Tamás Sajó, 18 September 2015

Ledvice coal preparation plant

By Dominik Žižka, 18 September 2015

pod hladinou

By Dominik Žižka, 18 September 2015

Cancerous Land, part 2

By Tamás Sajó, 17 September 2015

Cancerous Land, part 1

By Tamás Sajó, 16 September 2015

Offroad trip

By Dominik Žižka, 16 September 2015

Ekologické limity a nutnost jejich prolomení

By Miloš Vojtěchovský, 16 September 2015

Lignite Clouds Sound Workshop: Days I and II

By Samotar, 15 September 2015

Walk from Mariánské Radčice

By Michal Kindernay, 12 September 2015

Mariánské Radčice and Libkovice

By Samotar, 11 September 2015

Most - Lake, Fish, algae bloom

By Samotar, 8 September 2015

Monday: Bílina open pit excursion

By Samotar, 7 September 2015

Duchcov II. - past and tomorrow

By Samotar, 6 September 2015

Duchcov II.

By Samotar, 6 September 2015

Arrival at Duchcov I.

By Samotar, 6 September 2015

Czech Republic

Podivuhodný osud polárníka a malíře Julia Payera

Julius von Payer: Zátoka smrti, (1897)

Vedle geologa a paleontologa Gustava Karla Laubeho (1839 Teplice – 1923 v Praze) se zúčastnil druhé německo-rakousko-české polární expedice v letech 1869 až 1870 další teplický rodák - kartograf, cestovatel a malíř Julius Payer. Z internetové stránky časopisu "Dějiny a současnost" zde uvádíme starší text Ondřeje Chrobáka věnovaný této významné osobnosti severních Čech.

Julius Johannes Ludovicus von Payer (2. září 1841, Šanov - 19. srpna 1915, Bled) byl známý rakouský horolezec, polárník, objevitel, kartograf a malíř. V mládí absolvoval 43 prvovýstupů na alpské štíty, kde se poprvé projevil jeho kartografický talent, který mu později otevřel dveře k účasti na dvou německých a dvou rakouských polárních výpravách. Při poslední z nich, v sedmdesátých letech, bylo objeveno do té doby neznámé souostroví, které Payer pojmenoval na počest císaře Zemí Františka Josefa. Své polární zážitky zachytil teplický rodák v rozsáhlém malířském díle. Dobrodružství z ledového severu rovněž popsal v knize, jejíž zredukovaná verze vyšla v češtině pod názvem "V ledovém zajetí".

Scéna jako z verneovky se odehrála 30. srpna ­1873 na palubě parní lodi Viceadmiral Tegetthoff. "Bylo okolo poledne; opřeni o zábradlí paluby civěli jsme do cárů mlh, jimiž občas pronikaly sluneční paprsky. Tu náhle závoj par táhnoucí se před námi odhalil daleko na severozápadě matné hřebene skal, jež se v několika minutách proměnily v zářící alpskou krajinu! V prvním okamžiku jsme stáli všichni jako očarováni a nevěřili svým očím. Ale naše štěstí bylo opravdové a nic je nemohlo zaplašit. Potom, strženi radostným vzrušením, propukli jsme v bouřlivý jásot: „Země, země, konečně země!“

Rakousko-uherská polární expedice, která v polovině června 1872 vyplula z přístavu Bremerhaven, byla tou dobou již téměř rok uvězněna v neprostupném ledovém poli. O velení výpravy, financované rakouskou vládou a soukromníky, se rovným dílem dělili námořní kapitán Karl Weyprecht a Julius Payer, pověřený řízením průzkumu na ledu a pevnině. Původně vytyčený plán, průzkum moře a pevniny v blízkosti souostroví Nová Země a v ideálním případě nalezení severovýchodního průjezdu, zcela zkrachoval. Neprostupné ledové valy se kolem rakouské lodi spojily v souvislou ledovou kru obřích rozměrů, unášenou větrem a mořskými proudy severovýchodním směrem do neprobádaných končin. Posádka Tegetthoffu, jejíž pestrá sestava téměř věrně odrážela národnostní složení monarchie, přežila v ledovém zajetí první polární zimu ve víře, že příchod léta s sebou přinese vysvobození. Pohled na pobřežní skaliska neznámé pevniny, který se jim osudnou srpnovou sobotu nabídl, znamenal pouze zdánlivý obrat v dosud málo utěšeném průběhu expedice. Samotné dosažení v mapách dosud nezanesené skupiny ostrovů zcela záviselo nikoliv na vůli polárníků, nýbrž na samovolném pohybu ledové kry. Teprve 2. listopadu 1873 kolem osmé hodiny ranní mohl Julius Payer, doprovázen dalšími členy posádky, vystoupit na pevninu. S rakousko-uherskou vlajkou v ruce zabral nově objevenou zemi jménem Jeho Veličenstva a na počest císaře nazval souostroví Zemí Františka Josefa. Následující jaro, po přečkání již druhé polární noci, bylo zasvěceno průzkumu neznámé pevniny. K shromáždění množství topografických, geologických, glaciologických a jiných poznatků významně domohly neohrožené saňové výpravy pod Payerovým přímým velením, při nichž překonal 82. stupeň severní šířky. Nerozřešenou otázkou však nadále zůstávalo, zda o svých objevech budou mít kdy příležitost podat svědectví. Způsob návratu do Evropy se stával stále palčivějším problémem, který vzhledem k tenčícím se zásobám a zhoršujícímu se zdravotnímu stavu posádky bylo třeba neodkladně řešit. Po zvážení situace padlo rozhodnutí opustit loď beznadějně uvězněnou v ledové mase. Přes nepředstavitelné strádání – fyzické i psychické vypětí – překonali polárníci i s čluny cestu ledovým polem k volnému moři. Záchranou doslova v poslední okamžik se stala až ruská rybářská loď Nikolaj, kotvící u Nové Země v zátoce Nachového peří. Přistáním v norském přístavu Vard 3. září 1874 šťastně skončilo jedno z největších polárních dobrodružství. Jedinou obětí z řad Weyprecht-Payerovy expedice se tak stal lodní strojník Otto Kříž, který 16. března 1874 podlehl tuberkulóze a byl svými druhy pochován na břehu Země Františka Josefa. Rakouská metropole přivítala své hrdiny tóny Weyprecht-Payerova marše, který k oslavě obou velitelů zkomponoval Eduard Strauss. Přesto lze v narážce na slavný román Josepha Rotha říci, že převládajícím hudebním motivem určujícím dosavadní běh života Julia Payera byl spíše Pochod Radeckého.

ŽIVOTOPIS POLÁRNÍKA
Julius Payer se narodil 2. září 1841 v Šanově u Teplic, v té době lázeňském městě evropské reputace. Bez odporu přebírá úděl svého otce, penzionovaného kapitána c. k. rakouské armády, veterána napoleonských válek. Kadetka v Lobzowě u Krakova, vojenská akademie ve Wiener Neustadtu, služba v posádkách na různých místech monarchie se staly nutnými milníky na předurčené dráze kariérního důstojníka. Odvahu mladého nadporučíka 1. tyrolského regimentu císařských myslivců prověřila bitva u Custozzy za italského tažení roku 1866. Obstál a byl vyznamenán záslužným křížem. Traduje se, že se na bojišti zmocnil nepřátelského děla. Vojenskou rutinou a čekáním na kariérní postup se však Payerův tehdejší svět nevyčerpává. Nejpozději od roku 1860, kdy byl posádkou ve Veroně, jej mocně přitahují zasněžené vrcholky alpského masivu. Většinu svého volného času i gáže využívá k neohroženým výpravám. Doprovázen horskými vůdci a domorodými nosiči uskutečnil během následujících osmi let přes sto výstupů, z toho 43 prvovýstupů, ve Vysokých Taurech, Ortlerských, Adamellských a Presanellských Alpách. Od počátku tvořila nedílnou součást Payerových alpských dobrodružství systematická kartografická měření a další vědecká pozorování. Výsledky cest publikoval v odborném tisku. Postupně se tak dostává do povědomí předních rakouských a německých vědeckých kapacit. Payerovy aktivity také nezůstaly bez povšimnutí u vojenských autorit a v červnu 1868 byl převelen do Vojenského zeměpisného ústavu ve Vídni. Na podzim stejného roku je navíc vyzván slavným německým kartografem a geografem Augustem Petermannem k účasti na německé polární expedici vedené kapitánem Karlem Koldeweyem. Petermann, v jehož prestižních Petermanns Mitteilungen vycházely průběžně od roku 1864 Payerovy reporty z alpských výstupů, svěřil mladému rakouskému důstojníkovi funkci topografa a vedoucího saňových průzkumných cest. Výprava na lodi Germania měla v praxi ověřit Petermannovu teorii tzv. otevřeného polárního moře – „brány severu“. Předpoklad, že u grónského pobřeží existují průchody do volného polárního moře směrem k pólu, se ukázal jako lichý. Výprava i Payerovou zásluhou získala celou řadu nových poznatků a podrobně rekognoskovala významnou část východního pobřeží Grónska. Německo však ztratilo po neúspěchu Koldeweyovy polární expedice přechodně zájem financovat další arktická dobrodružství. Iniciativu potom převzala rakouská strana, která využila také Payerovy nově nabyté zkušenosti. První rakousko-uherská výprava do Severního ledového moře v roce 1871 měla přípravný charakter. Posádka lodi Isbjörn se již pod velením kapitána Weyprechta a Julia Payera zaměřila na průzkum Barentsova moře mezi Špicberkami a Novou Zemí. Výsledky pozorování se staly důležitým podkladem pro následnou expedici, která skončila u břehů Země Františka Josefa.

TVÁŘE SLÁVY

Julius Payer se po návratu z Arktidy stal celebritou nejen vědeckého, ale i veřejného života. Na počest zachráněné expedice uspořádala vídeňská Geografická společnost mimořádné zasedání, na kterém byl obšírně prezentován průběh expedice a objev neznámé pevniny. Vedle rakouských řádů a vyznamenání přijal Payer rovněž prestižní zlatou medaili Ob terras reclusas, propůjčovanou britskou Royal Geographical Society. Teplice svého rodáka jmenovaly čestným občanem. Rovněž něžné pohlaví bylo mocně přitahováno polárním hrdinou. Na rekonvalescentním pobytu ve Františkových Lázních poznal svou budoucí manželku. Fanny Kannová opustila kvůli Payerovi manžela, frankfurtského bankéře z rodiny Rothschildů. Payer však poznal i odvrácenou stranu slávy. Koncem října 1874, necelé dva měsíce po návratu do Vídně, požádal o propuštění z armády. Mimo jiné v reakci na hlasy zpochybňující objev Země Františka Josefa, šířící se z nejvyšších vojenských kruhů. Raději koncentroval energii k sepsání obsáhlého spisu s poněkud krkolomným názvem Die österreichisch-ungarische Nordpol-Expeditionn in den Jahren 1872–74, nebst einer Skizze der zweiten deutschen Nordpol-Expedition 1869–70 und der Polar-Expedition von 1871. Kniha představuje nejen sumu poznatků, vědeckých pozorování a měření shromážděných Payerem během zmíněných polárních výprav. Je zároveň poutavým, místy až strhujícím dobrodružným čtivem, prozrazujícím nepochybný literární talent pisatele. Úctyhodných 802 stran textu doprovází 146 xylografických ilustrací provedených podle Payerových kreseb. Payer vycházel z vlastních skic pořízených během výpravy často v extrémních klimatických podmínkách. Základy kresby a perspektivy si mohl osvojit v hodinách topografie a kartografie na vojenské akademii. Již při alpských výstupech pravidelně skicoval. Před technickým zdokonalením fotografického procesu představoval kresebný záznam téměř výlučný prostředek vědecké dokumentace. Jakkoli mnohé Payerovy ilustrace vykazují topornost typickou pro výtvory diletujících kreslířů, počtem i tematickou šíří již prozrazují, že kreslení nebylo pro jejich autora pouze nezbytným vědeckým záznamem. Příprava knihy Payerovi zabrala necelé dva roky a ve vysokém nákladu šedesát tisíc výtisků vyšla již v roce 1876. Na základě Payerových tužkových studií navíc malíř Adolf Obermüllner (1833–1898), krajinář specializující se na malbu alpských motivů, vytvořil cyklus dvanácti obrazů. Cyklus mapoval celý průběh expedice od vyplutí až po záchranu v zátoce Nachového peří. Krátce po dokončení v roce 1875 byl za velkého diváckého zájmu vystaven ve Vídni, Salcburku a Linci. Po několik dalších let pak s obdobným úspěchem obíhal po výstavních sálech evropských metropolí. Patrně práce na ilustracích k cestopisu a spolupráce s malířem Obermüllnerem dovedla Payera k zásadnímu rozhodnutí. Zbaven závazků k armádě, vyměnil rakouskou metropoli za německý Frankfurt. Oženil se, ale hlavně na místním Städel Institutu zahájil studium malířství. Zájem o výtvarné umění nebyl pro tehdy již šestatřicetiletého Payera pouhým chvilkovým rozmarem. Důkladnost a vytrvalost vždy patřily k jeho hlavním ctnostem. Z umělecky provinčního Frankfurtu v roce 1880 přestoupil na mnichovskou akademii do ateliéru profesora Alexandera Wagnera. Mnichov v té době představoval po Paříži patrně nejživější umělecké středisko a mocně přitahoval adepty malířství z různých konců světa. Vedle rozsáhlé a viditelné kolonie Poláků zde studovalo také stále více umělců z Čech. Na královské akademii strávil Payer tři roky. Ještě za studia začal připravovat svou první samostatnou realizaci, čtyřdílný obrazový cyklus líčící tragédii polární výpravy Johna Franklina.

ZÁLIV SMRTI

Volba námětu nebyla náhodná. Neblahá historie poslední Franklinovy arktické expedice, která se v květnu 1845 na lodích Erebus a Terror vydala hledat legendární severozápadní průjezd, se stala událostí celosvětového významu, přitahující pozornost široké veřejnosti i po více než třiceti letech. O záchranu kapitána Franklina a posádky jeho lodí usilovalo několik desítek výprav. Britská vláda podpořila akci vypsáním odměny ve výši dvaceti tisíc liber za záchranu expedice či alespoň podání důvěryhodného svědectví. Zprávy expedic však postupně potvrzovaly neblahé tušení. John Rae v roce 1854 a o pět let později s definitivní platností Leopold McClintock přinesli nezvratné důkazy o smrti všech 127 členů posádky. Okolnosti provázející poslední Franklinovu výpravu byly Payerovi nepochybně známy již dlouho. Lze si představit, jak často se mu připomínka této tragédie musela vracet během měsíců strávených v ledovém zajetí. Posádka Tegetthoffu unikla podobnému osudu jen o příslovečný vlásek. Vzdát obrazy úctu méně šťastným předchůdcům považoval Payer bezpochyby za své nové poslání. Julius Payer traktoval osudnou událost do čtyř klíčových scén, kterým odpovídaly také názvy jednotlivých obrazů: Smrt sira Johna Franklina, Opuštění lodí, Bohoslužba na sněhu a Záliv smrti. Před započetím malby podnikl rozsáhlé přípravy. Zcela v duchu dobových konvencí přistoupil k rekonstrukci tragédie až s „archeologickou“ pečlivostí. Studium autentických památek a dobových reálií neodmyslitelně patřilo k běžné praxi historické malby pozdního 19. století, která právě jejich zapojením do obrazového celku usilovala o vizuální přesvědčivost a věrohodnost. Payer proto neváhal podniknout cestu do Londýna, kde vyhledal pozůstalé důstojníků Franklinovy posádky včetně kapitánovy vdovy, sešel se s nejvyššími představiteli britské admirality. Dva měsíce strávil v United-Service-Museum kopírováním fragmentů z vybavení lodí i osobních předmětů patřících posádce, které nalezly a dovezly zpět do Anglie záchranné expedice. Cenné informace získal rovněž od Fredericka Schwatky, velitele americké polární výpravy, která v roce 1880 poblíž ostrova krále Viléma objevila pozůstatky posledních, respektive nejdéle přeživších členů Franklinovy expedice. Místo nálezu poručík Schwatka pojmenoval Záliv smrti (Starvation Cove). Malířskou rekonstrukcí události v Zálivu smrti také Payer započal práci na franklinovské sérii, jakkoliv námětem představovala na dějové ose až závěrečný výjev proponovaného cyklu. Rozhodl se na plátně inscenovat rozhodující okamžik, kdy se zbylým členům Franklinovy výpravy pod velením kapitána Francise Croziera podařilo dovléci člun až k volnému moři. Paradoxně v okamžiku nově nabyté naděje na záchranu je však opustily poslední síly. Payer v Londýně podle daguerrotypií skicoval portréty kapitána Franklina a jeho důstojníků. Na obraze tak mohl oživit skutečné historické postavy. Kapitán Crozier čelí s puškou dotírajícímu lednímu medvědovi, poručík Edward Couch leží ve člunu s modlitební knížkou v ruce. Ve středu obrazu vyčerpáním a mrazem umírají icemaster James Reid a doktor výpravy Stephen Samuel Stanley. Nalevo od nich napůl zapadlý do sněhu se zvrácenou hlavou dokonal poručík Charles Frederick Des Voeux. Kompozicí první Payerův obraz nápadně připomíná slavný obraz francouzského romantika Théodora Géricaulta Prám Medusy (1816), čehož si všimli již první recenzenti obrazu. Převzetí Géricaultova kompozičního řešení nepochybně pomohlo začínajícímu umělci úspěšně zvládnout rozvržení náročné vícefigurální scény. Citací „katastrofického“ obrazu však Payer především umocnil pointu vlastního výjevu. Odkazy tohoto typu byly v dobovém kontextu nejen přípustné, ale publikem i kritikou oceňované. Způsob rozvržení obrazu, používaný již renesančními mistry a označovaný jako pyramidální kompozice, Payer zopakoval na většině pozdějších velkých figurálních pláten, často s podobností až zarážející.

DO PAŘÍŽE A ZPĚT

Paříž, kam se i s rodinou po skončení studia na mnichovské akademii přestěhoval, se ukázala jako správná a velmi šťastná volba. Malíř s tak dobrodružnou minulostí, navíc objevitel neznámé pevniny za polárním kruhem, budil pozornost i ve francouzské metropoli, v prostředí jinak bohatém na senzace všeho druhu. Přesto rozhodující podíl na Payerově rychlém prosazení nesl bezpochyby galerista Charles Sedelmeyer. Tento rakouský obchodník s uměním, působící od konce 50. let v Paříži, dokázal výstavami ve své galerii v rue de La Rochefoucauld nabourat silně centralizovaný francouzský umělecký provoz, soustředěný téměř výhradně na každoroční oficiální přehlídku Salon. Galerista programově pracoval se středoevropskými malíři, které dokázal velmi úspěšně prosazovat na mezinárodním trhu s uměním. Systematicky budoval síť obchodních kontaktů, se zvláštní zdarem pronikal na solventní americký trh. Vedle maďarského malíře Mihálye Munkácsyho, hlavní hvězdy Sedelmeyerovy umělecké „stáje“, zastupoval rovněž Václava Brožíka. Podobně jako v případě obou jmenovaných umělců dokázal Sedelmeyer bezpečně rozpoznat Payerův potenciál a zapracoval jej do svých plánů. Payerovy obrazy se díky galeristově péči pravidelně objevovaly na prestižních mezinárodních přehlídkách. Oba ústřední obrazy z franklinovského cyklu, Smrt sira Johna Franklina a Záliv smrti, se například staly součástí rakousko-uherského pavilonu v rámci Světové výstavy konané v roce 1889 v Paříži. Mimoto Sedelmeyer zorganizoval samostatné výstavy Payerových polárních obrazů, které se postupně odehrály prakticky ve všech významných městech tehdejší Evropy včetně Prahy. Radost z rychlého úspěchu zkalily Payerovi nečekané zdravotní komplikace. Po oční operaci v roce 1884 oslepl vinou infekce na levé oko. Přes tento vážný handicap nepřestal malovat. Rovněž manželství dostalo v Paříži vážné trhliny. Umělec nesdílel vášeň své ženy pro veselý společenský život. Vzájemné odcizení vyvrcholilo v roce 1890, kdy zanechal manželku i s dětmi v Paříži a vrátil se již natrvalo do Vídně. V rakouské metropoli založil Payer malířskou školu pro mladé dámy. Kurzy navštěvovaly převážně dcery z rodin vídeňské aristokracie a vysokých armádních důstojníků. Prestiž školy podtrhovalo její sídlo v někdejším ateliéru malíře Hanse Makarta. Otázkou prestiže a velkého zadostiučinění se pro umělce stala také objednávka čtyř nástěnných maleb pro interiér budovy Přírodovědného muzea ve Vídni, zvláště když náměty obrazů odkazovaly k dobytí Země Františka Josefa. V roce 1892 navíc dokončil velký skupinový portrét Weyprecht-Payerovy expedice, nazvaný podle památného rozkazu Karla Weyprechta Nikdy zpět! znamenajícího, že možná spása čeká v pochodu na jih, a nikoliv v návratu k již opuštěné lodi. Hrabě Hans Wilczek, který patřil mezi hlavní finanční podporovatele tehdejší výpravy, si pro výzdobu knihovny na svém zámku Seebarn u Payera objednal velký obraz s námětem vybudování záložního skladiště potravin na pobřeží Nové Země. Naopak k uskutečnění projektu malířské polární expedice ke grónským fjordům, jímž se Payer intenzivně několik let zabýval, nedošlo. Navzdory všem poctám a oceněním však prožil poslední roky života v relativní izolaci. Následkem mozkové mrtvice navíc v roce 1912 ztratil řeč a částečně ochrnul. O necelé tři roky později, 29. srpna 1915, umírá Julius Payer během letního pobytu u Bledského jezera. Objevem Země Františka Josefa, ale rovněž podílem na zmapování nemalé časti alpského masivu se Julius Payer nesmazatelně zapsal do historie. Naopak význam Payerova malířského díla byl již ke konci umělcova života zpochybněn z pozic nastupující moderny. Prizmatem nových názorů se zdála Payerovy plátna, stejně jako téměř veškerá produkce historické malby, jako zpozdilá a teatrální. Hodnotící kritéria, ustavená často již počátkem dvacátého století, byla dlouhou dobu bez vážných korektur přejímána a opakována uměleckou historiografií. Teprve rehabilitace historismu a salonního umění, ke které pozvolna docházelo od šedesátých let 20. století, vytvořila možné podmínky pro nové zhodnocení Payerova malířského díla. Sama skutečnost, že dodnes neexistuje standardní monografie věnovaná jeho umělecké tvorbě vypovídá za vše. V českém prostředí přistoupilo k modernistickému navíc ještě hledisko nacionální. Země Františka Josefa s ironickým epitetem „jediná rakousko-uherská kolonie“ se stala v českém diskurzu často vítanou záminkou k výsměchu mocnářství. Notoricky známý rozhovor „dobrého vojáka“ Švejka s jednoročním Markem o obtížích provázejících její kolonizaci vypovídá za vše.

LITERATURA J. Payer, Die öster-reichisch-ungarische Nordpol-Expeditionn in den Jahren 1872–74, nebst einer Skizze der zweiten deutschen Nordpol Expedition 1869–70 und der Polar Expedition von 1871, Wien 1876; M. Müller, Julius von Payer. Ein Bahnbrecher der Alpen- und Polarforschung und Maler der Polarwelt, Stuttgart 1956; N. Krutský (ed.), Julius Payer 1841–1915. Sborník k 150. výročí narození, Teplice 1993; O. Chrobák, Julius Payer – Záliv smrti, Praha 2005.

Ondřej CHROBÁK (nar. 1975), kurátor Sbírky grafiky a kresby Národní galerie v Praze. Autor výstavy Julius Payer – Záliv smrti (2005) a spoluautor výstavy V okovech smíchu. Karikatura a české umění 1900–1950 (2006).