Blog posts

Posts

A Hackers Manifesto, verze 4.0, kapitola 4.

By samotar, 10 January 2023

Trnovou korunou a tankem do srdíčka

By samotar, 2 July 2022

Hakim Bey - Informační válka

By samotar, 26 March 2022

Václav Cílek: Záhada zpívající houby

By samotar, 15 February 2022

Guy Debord - Teorie dérive

By samotar, 21 January 2022

Jack Burnham – Systémová estetika

By samotar, 19 November 2021

Rána po ránech

By samotar, 23 May 2021

Na dohled od bronzového jezdce

By samotar, 4 March 2021

Zarchivu: Hůlna-kejdže

By samotar, 7 September 2020

Center for Land Use Interpretation

By samotar, 18 June 2020

Dawn Chorus Day - zvuky za svítání

By samotar, 30 April 2020

Z archivu: Krzysztof Wodiczko v DOXU

By samotar, 26 March 2020

Pavel Ctibor: Sahat zakázáno

By samotar, 22 September 2019

Emmanuel Lévinas: HEIDEGGER, GAGARIN A MY

By samotar, 19 September 2019

Tajemství spolupráce: Miloš Šejn

By samotar, 27 June 2018

Skolt Sámi Path to Climate Change Resilience

By samotar, 10 December 2017

Ohlédnutí/Revisited Soundworm Gathering

By samotař, 9 October 2017

Kleté krajiny

By samotar, 7 October 2017

Kinterova Jednotka a postnatura

By samotař, 15 September 2017

Upsych316a Universal Psychiatric Church

By Samotar, 6 July 2017

Za teorií poznání (radostný nekrolog), Bohuslav Blažek

By miloš vojtěchovský, 9 April 2017

On the Transmutation of Species

By miloš vojtěchovský, 27 March 2017

CYBERPOSITIVE, Sadie Plant a Nick Land

By samotař, 2 March 2017

Ivan Illich: Ticho jako obecní statek

By samotař, 18 February 2017

Thomas Berry:Ekozoická éra

By samotař, 8 December 2016

Best a Basta době uhelné

By samotař, 31 October 2016

Hledání hlasu řeky Bíliny

By samotař, 23 September 2016

Bratrstvo

By samotař, 1 September 2016

Anima Mundi Revisited

By miloš vojtěchovský, 28 June 2016

Simon A. Levin: The Evolution of Ecology

By samotař, 21 June 2016

Jan Hloušek: Uranové město

By samotař, 31 May 2016

Manifest The Dark Mountain Project

By Samotar, 3 May 2016

Pokus o popis jednoho zápasu

By samotar, 29 April 2016

Nothing worse or better can happen

By Ewa Jacobsson, 5 April 2016

Jared Diamond - Easter's End

By , 21 February 2016

W. H. Auden: Journey to Iceland

By , 9 February 2016

Jussi Parikka: The Earth

By Slawomír Uher, 8 February 2016

Co číhá za humny? neboli revoluce přítomnosti

By Miloš Vojtěchovský, 31 January 2016

Red Sky: The Eschatology of Trans

By Miloš Vojtěchovský, 19 January 2016

Towards an Anti-atlas of Borders

By , 20 December 2015

Pavel Mrkus - KINESIS, instalace Nejsvětější Salvátor

By Miloš Vojtěchovský, 6 December 2015

Tváře/Faces bez hranic/Sans Frontiers

By Miloš Vojtěchovský, 29 November 2015

Na Zemi vzhůru nohama

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Upside-down on Earth

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Images from Finnmark (Living Through the Landscape)

By Nicholas Norton, 12 October 2015

Czech Radio on Frontiers of Solitude

By Samotar, 10 October 2015

Langewiese and Newt or walking to Dlouhá louka

By Michal Kindernay, 7 October 2015

Notice in the Norwegian newspaper „Altaposten“

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Interview with Ivar Smedstad

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Iceland Expedition, Part 2

By Julia Martin, 4 October 2015

Closing at the Osek Monastery

By Michal Kindernay, 3 October 2015

Iceland Expedition, Part 1

By Julia Martin, 3 October 2015

Finnmarka a kopce / The Hills of Finnmark

By Vladimír Merta, 2 October 2015

Workshop with Radek Mikuláš/Dílna s Radkem Mikulášem

By Samotářka Dagmar, 26 September 2015

Já, Doly, Dolly a zemský ráj

By Samotar, 23 September 2015

Up to the Ore Mountains

By Michal, Dagmar a Helena Samotáři , 22 September 2015

Václav Cílek and the Sacred Landscape

By Samotář Michal, 22 September 2015

Picnic at the Ledvice waste pond

By Samotar, 19 September 2015

Above Jezeří Castle

By Samotar, 19 September 2015

Cancerous Land, part 3

By Tamás Sajó, 18 September 2015

Ledvice coal preparation plant

By Dominik Žižka, 18 September 2015

pod hladinou

By Dominik Žižka, 18 September 2015

Cancerous Land, part 2

By Tamás Sajó, 17 September 2015

Cancerous Land, part 1

By Tamás Sajó, 16 September 2015

Offroad trip

By Dominik Žižka, 16 September 2015

Ekologické limity a nutnost jejich prolomení

By Miloš Vojtěchovský, 16 September 2015

Lignite Clouds Sound Workshop: Days I and II

By Samotar, 15 September 2015

Walk from Mariánské Radčice

By Michal Kindernay, 12 September 2015

Mariánské Radčice and Libkovice

By Samotar, 11 September 2015

Most - Lake, Fish, algae bloom

By Samotar, 8 September 2015

Monday: Bílina open pit excursion

By Samotar, 7 September 2015

Duchcov II. - past and tomorrow

By Samotar, 6 September 2015

Duchcov II.

By Samotar, 6 September 2015

Arrival at Duchcov I.

By Samotar, 6 September 2015

Czech Republic

Manifest The Dark Mountain Project

Posted by
Samotar

Paul Kingsnorth a Dougald Hine

Paul Kingsnorth je environmentalista, spisovatel a básník, žije v anglickém hrabství Cumbria. Je autorem několika knih, například sbírky básní Kindland a oceněného debutu The Wake. Kingsnorth je spoluzakladatel a ředitel sítě a sdružení spisovatelů, umělců a filosofů "The Dark Mountain Project".

Dougald Hine je britský spisovatel a novinář, od roku 2012 žije ve Švédsku. Spoluzaložil projekty "School of Everything" a "The Dark Mountain Project". V roce 2011 ho nadace pro podporu vědy, technologie a umění Nesta řadila "mezi 50 nejradikálnějších osobností Británie".

Společně založili v roce 2009 síť s názvem "Temná hora", kdy zároveň zveřejnili Manifest, jehož český překlad Pavla Boreckého zde uvádíme. Skupina "Temná" hora se svým označením hlásí ke kontextu kritické větve antropocénu, k jeho "temné", antimodernistické, geologické, předlidské podmíněnosti a například k myšlenkám filosofa Timothy Mortona. Básnickému jayzku a obsahu "Manifestu" se dostalo (hlavně v anglofonní kulturní oblasti) poměrně velkého ohlasu, vyvolal i kritické odezvy ze strany levicových environmentalistů, jako jsou například novinář a spisovatel George Monbiot, nebo neopak pozitivnější jako je antropolog a ekofarmářský aktivista Chris Smaje. Manifest není programově politickým, ani aktivistickým textem, hlásí se hlavně k uměleckému milieu a částečně k linii utopických vizí decivilizace, myšlenkám návratu k "přirozenému" stavu věcí, do dob před industrializací. Předpokládá příchod nevyhnutelného globálního kolapsu, na který se máme připravit, ale proti němuž se nemáme možnost skutečně ubránit. Autoři Manifestu vnímají ekologický kolaps jako přirozený důsledek vývoje globální techno-civilizace, což je opakovaná "systémová chyba", kterou nachází v dějinách lidských civilizací například Jarred Diamond. V kontextových dokumentech uvádíme mimo jiné video-rozhovor Dougalda Hinea s americkým filosofem a environmetalistou Davidem Abramsem, k jehož "konzervativnímu" programu navrátit se k přirozenosti se projekt The Dark Mountain mimo jiné hlásí.

Text přeložil vizuální antropolog Pavel Borecký
léto 2009 - podzim 2015

Chodit po lávě

„Konec lidstva bude jednoho dne způsoben úmrtím na civilizovanost.“
Ralph Waldo Emerson

Přímí účastníci sociálních kolapsů mluví jen zřídka o tom, že by během kritických okamžiků nahlédli podstatu lidské existence. Jejich příběhy jsou spíše vyjádřením údivu nad tím, jak je rozklad snadný. Náš každodenní život a rytmus, v němž věci kolem nás jaksi samovolně běží, zastírají svou vlastní křehkost. Dokud se rytmus opakuje, nebo mění dostatečně plynule, jsme schopni plánovat budoucnost tak, jako by svět kolem nás měl být vždy k nalezení tam, kde jsme jej zanechali. Když je však rozbit válkou, přírodním neštěstím či tragédií, mnohé z našich návyků se rázem stávají nerealizovatelné či přímo nesmyslné. Zajištění základních potřeb, v minulosti tak samozřejmé, zabere náhle daleko více času a energie. Nabízí se tedy otázka, do jaké míry je spokojenost přímo závislá na našem pocitu stability?

Podle slov válečných zpravodajů a humanitárních pracovníků nejde pouze o křehkost společenského uspořádání, ale spíše o rychlost, s jakou se jeho kolaps projevuje. Když píšeme tyto řádky, nikdo nedokáže s jistotou předpovědět, kde se porušení globálních finančních mechanismů zastaví. Mezitím, tiše, mimo naše města, průmyslová exploatace nadále rozkládá materiální základnu života a drtí celé ekologické systémy.

Ať nejistotu z věcí budoucích pociťujeme, či nikoliv, povědomí o křehkosti lidských civilizací, není ničím novým. „Pouze nemnozí si uvědomují,“ napsal Joseph Conrad roku 1896,„že jejich život, osobnost, schopnosti i odhodlání, jsou pouhým vyjádřením víry v bezpečnost světa, jež je obklopuje.“ Podle Conradova názoru lidé jeho epochy „slepě věřili v nezdolnou sílu institucí a jejich morálku, v sílu policie a její správná rozhodnutí.“ Tato důvěra však mohla být udržována pouze jednotou stejně smýšlejících lidí. I když si to obyvatelé měst nechtěli přiznat, mimo hranice sídel však tiše vřely důsledky jejich expanzivních politik. Conradovo dílo tak neodhalilo mocichtivost kolonizační viktoriánské kultury působící kdesi daleko v temném srdci Afriky, ale přímo zde v honosných domech hlavních měst.

Tuto varovnou linku v Conradově myšlení rozpoznal Bertrand Russell, když prohlásil, že spisovatel „považoval morální civilizovaný život za nebezpečnou chůzi po tenké krustě zpola ztvrdlé lávy, jež hrozí v jakémkoliv okamžiku svým prolomením.“ Oba autoři se tak ve svých dílech snažili upozorňovat na skutečnost, kterou potvrdí nejeden historik: lidské civilizace jsou neobvykle křehké konstrukce. Nejsou živeny ničím pevnějším, než vírou. Vírou ve správnost hodnot. Vírou v systém práva a pořádku. Vírou v platnou měnu, a co je nejdůležitější, vírou v budoucnost civilizace jako takové. Jakmile se tato hlubová přesvědčení začnou drolit, civilizační kolaps se může stát neodvratitelným. Analogicky, jako je gravitace zákonem fyzikálním, rozklad civilizací zdá se být pravidlem historickým.

Co zůstává po pádu, to je divoká směsice kulturních trosek, zmatení a naštvaní lidé, kteří se cítí zrazeni, a síly hlubší, než základy městských zdí. Síly, které s námi byly od prvopočátků: touha po přežití a touha po smyslu. I náš pád přichází. Žijeme totiž v době, kdy byla sebekontrola odvržena a základy ukradeny. Po poživačném čtvrtstoletí, v němž jsme byli vyzváni uvěřit v bubliny, které nikdy neprasknou, a ceny, které nikdy nepadnou, nastává konec lesku pozdního viktoriánského triumfalismu. I my pomalu zakoušíme příchod nezpozorovaného. Před našima očima odehrává se povědomý příběh o impériu korodujícím zevnitř.

Je to příběh lidí, kteří uvěřili, že jejich činy jsou bez důsledků. Příběh vyrovnání se s pádem vlastního mýtu. Tentokrát je rozpadajícím se impériem nezvladatelná globální ekonomika a krásný nový svět konzumní demokracie, která je celosvětově šířena v jejím jménu. Na nepopiratelné síle těchto základů vystavěli jsme v poslední fázi naší civilizace ekonomický stroj, o němž nám bylo řečeno, že nesmí být omezován, protože právě to by vedlo k jeho zpomalování. Stroj se však dusí a jeho inženýři panikaří. Nyní, když je jeho brutální architektura odhalena, světové elity s překvapením zjišťují, že mu možná rozuměly jinak, než jak ve skutečnosti fungoval. I přesto jej však hořečně udržují nezměrným množstvím peněz, které proudí vzhůru, aby se zabránilo jeho nekontrolovatelné explozi, a mezitím žasnou, zda-li jej vůbec mají ve své moci, nebo jestli už nekontroluje on je.

Lidé jsou stále neklidnější a po světě se ozývají hlasy nespokojenosti. Inženýři se proto spojují do domněle soupeřících týmů. Nezdá se však že by kdokoliv z nich věděl, co dělat. Extrémisté si mezitím brousí svá ostří a vstupují na scénu se stejnou razancí, s jakou stroj odhaluje neschopnost politické oligarchie, jež sebejistě prohlašovala, že má vše ve svých rukou. Staří bohové tak zvedají své hlavy v tichou odpověď: revoluce, válka, etnický střet.

Politika, tak jak ji známe, otřásá se stejně jako stroj, který ji měl pohánět a na její místo se dere něco daleko živelnějšího. Něco s temným srdcem. Jak finanční mágové ztrácejí svou schopnost levitace a politici neúspěšně drmolí jedno vysvětlení za druhým, začíná být stále jasnější, že za oponou nesídlí vlídná a všemocná Neviditelná ruka, ale něco zcela jiného. Něco zodpovědného za to, co Marx píšící nedlouho před Conradem pojmenoval jako „věčnou nejistotu buržoazní epochy, v níž vše, co zdálo se pevné, rozpouští se ve vzduchu. Vše, co bývalo svaté, jest znesvěceno.“ Udělejme proto krok a roztáhněme oponu. Pronikneme za rotující ozubená kola až k motoru pohánějícího naši civilizaci, k mýtu věčného pokroku.

Když ve svém optimistickém vzepětí vyrašila na oddenku západního křesťanství éra osvícenství, mělo nás lidské rozumové úsilí přivést k vytvoření pozemského ráje. Vedena těmito myšlenkami, každá generace měla žít život lepší, než generace předcházející. Historie se stala výtahem, jediná cesta vedla vzhůru a na samotném vrcholku čekala lidská dokonalost.

Pro udržení onoho omameného pohybu je však důležité, aby vize zůstala provždy jen vizí. Mýtus věčného pokroku je tak pro nás stejným vodítkem jako pro Římany bohy seslaná válečná statečnost, nebo pro křesťanské konkvistadory příslib nebeské spásy. Bez něj by naše snažení nevydrželo.

Nedávná historie ovšem zasadila tomuto mechanismu drtivou ránu. Ve 20. století, spíše než před slíbeným pozemským rájem, stáli jsme až příliš často na hraně sestupu do pekel. Dokonce i v prosperujících liberálních společnostech Západu pokrok v mnoha směrech nepřinesl, co sliboval. Dnešní generace je prokazatelně méně šťastná než ty, které ji předcházely. Pracujeme více hodin s nižším sociálním zabezpečením a menší šancí vymanit se ze sociální vrstvy, v níž jsme se narodili. Obáváme se zločinnosti, zhroucení sociálního systému, nadměrné spotřeby či ekologického kolapsu. Jsme sice méně svázáni konvencemi či třídními rozdíly, jež pracně překonávali naši rodiče a prarodiče. Jsme však zároveň více omezeni zákony, dohledem a osobním zadlužením. Ačkoliv je náš zdravotní stav celkově lepší, o psychické vyrovnanosti lze spíše pochybovat. Co je však nejdůležitější, přestáváme věřit, že by budoucnost měla být lepší, než minulost.

Nikdo neví, co přijde zítra. Nikdo se totiž raději nedívá. Vůbec nejzávažnější je však skutečnost, že u základů našeho díla leží temnota. Mimo města, za rozmazanými hranicemi civilizace, vydáno na milost stroji, ale nikoliv pod jeho kontrolou, nalezneme to, čemu Caesar, Marx, Conrad, ale ani Hume, Thatcherová či Lenin, nikdy plně neporozuměli. To, co západní civilizace, jež definovala povahu civilizace globální, nikdy nebyla ochotna přijmout, protože by to znamenalo zásadní podlomení jejího mýtu. To, na čem ona tenká lávová krusta udržovaná ekonomickým strojem opatrně balancuje.

Useknutá ruka

Mýtus věčného pokroku je založen na mýtu o přírodě. První nám říká, že jsme předurčeni k velikosti. Druhý, že její dosažení nic nestojí. Oba jsou ve však svém nitru provázány líbivým ujištěním, že ačkoliv jsme vzešli z pradávných bažin jako pokorná součást „přírody,“ dokázali jsme si ji podmanit.
Jak jsme si zvykli vyprávět, jsme jediným živočišným druhem, který „zaútočil a zvítězil,“ z čehož vyplývá podstata naší jedinečné slávy. Samotná skutečnost, že slovo “příroda” máme, jest důkazem našeho vyčlenění se. Současný civilizační triumf by bez tohoto domnělého odtržení byl jen těžko představitelný. Ačkoliv proti tomuto dětinskému příběhu křičely osamělé hlasy po celá staletí, jeho nesprávnost se průzračně jasně projevuje až v posledních dekádách. Jsme tak první generací, která vyrůstá oklopena důkazy, že pokus o „oddělení“ není příkladem kolektivní geniality lidstva, ale spíše ukázkou arogantní sebelásky a zlověstného selhání. Úsilí odseknout si vlastní ruku tak ohrožuje stabilitu našich společností a zároveň ohrožuje přírodu samu. Výsledné vření je pak příčinou dominových krizí, kterým čelíme.

A kolem nás probíhají klimatické změny. Změny, které hrozí učinit nejeden lidský projekt nepodstatným. Změny, které nám dokazují náše nedostatečné porozumění světu, který obýváme, a zároveň demonstrují, že jsme na něm zcela závislí. Lépe než pečlivě vystavěný argument nebo spravedlivý společenský protest, je to právě změna klimatu, která v nejjasnějších barvách ukazuje, že hladovost stroje nás po nekonečném pokroku může zničit. K čelnímu nárazu mezi civilizací a planetou je připraveno skutečně velkolepé pódium.

Následky iluze o možnosti naší izolace od zdroje existence jsou všude kolem. Čtvrtina světových savců čelí riziku bezprostředního vyhynutí. 6000 m2 deštných pralesů padne každou vteřinu. 75 % světové populace ryb je na pokraji kolapsu. Lidstvo spotřebovává o 25 % více přírodních produktů, než je planeta schopna produkovat. Tento údaj by měl podle predikcí vzrůst do poloviny století až na 80 %. Třebaže se tato čísla zdají umrtvující, poodhalují a zároveň zakrývají, protože nevypráví celý příběh. Příklady násilí, ke kterému nás přiměl vlastní mýtus, můžeme spatřit téměř všude. Denně tak slyšíme o vlivu, jež mají naše aktivity na „životní prostředí.“ I toto je termín, který nás od podstaty situace, podobně jako “příroda,” spíše vzdaluje.

A pak jsou tu ona ujištění o řešení problémů. Ta většinou zahrnují nezbytnost urychlené politické dohody a prozíravé využití lidského technologického génia. Není nic, s čím bychom si neporadili. Jen sebou musíme hodit o něco rychleji a zvýšit tempo výzkumu a vývoje. Staneme se „udržitelnými” a budeme mít růst i pokrok Nakonec bude všechno v pohodě. Bude to pokračovat tak, jak má.

Nevěříme, že bude všechno v pořádku. Nevěříme, že udržování současných definic pokroku přinese cokoliv dobrého. Mezi bludy o výlučnosti lidstva však jeden rozpor vyniká nad všemi ostatními: jsme prvním živočišným druhem schopným efektivně eliminovat ostatní druhy. Pojďme se na tuto tezi podívat blíže. Po velmi dlouhou dobu jsme si představovali, že „příroda“ je něco, co se děje někde jinde. Při uzurpování bohatství, rozmanitosti, barev a magie světa, jsme proto nemínili jakkoliv zpomalovat. Škody, které pácháme, jsou proto politováníhodné, a musí být pečlivě poměřovány s přínosy, kterými jsou vykoupeny. Ať to se Zemí dopadne jakkoliv, pracujeme pro jistotu na plánu B. Až dojde planeta, co třeba přesun na Měsíc, kde budeme přežívat v lunárních koloniích pod obřími bublinami a plánovat expanzi napříč galaxií? Životaschopný plán B ovšem neexistuje. Jednu bublinu přesto máme už nyní. Je jí mylná představa o naší výlučnosti, jež nás oddělila od života na jediné planetě, kterou kdy budeme moci smysluplně obývat.

Vezměme nyní v úvahu strukturu, na které tato bublina spočívá. Její základy jsou geologické: uhlí, ropa, plyn – miliony let dávného Slunce vyrvané z hlubin země, spálené a v okamžiku přeměněné na skleníkové plyny. Taková je základna naší civilizace. Pohlédněte výše a spatříte hrůzy, které ji podpírají: klecové chovy zvířat, industrializovaná jatka, spálené lesy, rybolov pomocí vlečných sítí, výbušninami ničené korálové útesy, vykutaná pohoří, erodující půdu.

Na samotném vrcholu pak spatříte udržovaný lesklý povrch, na němž vy i já stojíme v nevědomí či bez zájmu o to, co se děje pod námi. I když si občas z pocitu viny koupíme bio slepici nebo lokálně pěstovaný salát, požadujeme, aby autority udržovaly kurz, na který jsme zvyklí. Jsme tak neustále krmeni plody hrůz, jež si svým životním stylem diktujeme. Štěstí jako by se přesto nebo právě proto zdálo nedosažitelné.

Jsme první generací zrozenou do nového bezprecedentního věku – věku ekocidy. Toto pojmenování neznamená představovat si jeho konečné důsledky – zničení ekosystémů. Toto pojmenování chladnokrevně popisuje proces, ke kterému kolem nás dochází každý den. Země, moře, vzduch – základní esence naší existence – to všechno považuje ekonomika za bezedný rezervoár, který je schopný donekonečně ředit a rozptylovat vedlejší efekty těžby, produkce a konzumace. Jakkoliv se lidstvo může považovat za vítězoslavné, zdánlivá nekonečnost oblohy nebo šíře vodních toků činí naší obrazotvornosti problémy. Samotná představa, že stvoření tak drobná jako ty nebo já mohou způsobovat tolik škod, je tak nad naše chápání.

Pochybnosti má však stále více z nás. Příliš mnoho odpadu již naplnilo zemi, moře i vzduch, aby byl jiný pocit vůbec možný. Pochybnosti i fakta dláždily cestu environmentálnímu hnutí, které, přinejmenším ve své prvotní podobě, chtělo mýtu věčného pokroku čelit. Doba však není k „zeleným“ přívětivá.

Místo toho, aby se snažili o něco tak naivního, jako je zpochybňování hodnot naší civilizace, potkáte dnešní environmentalisty spíše na korporátních konferencích, kde oslavují principy „udržitelnosti“ a „etické spotřeby.“ Kapitalismus „zelené“ pozřel stejně tak, jako pozřel všechny, kteří kdy čelili jeho nadvládě. Radikální výza ke změně společnosti byla přetvořena na nový nákupní regál a další příležitost k nakupování. Popření je tvrdé slovo se spoustou významů. Jak o něm kdysi psal Freud, je výsledkem vnitřního pokřivení a zvláštní neschopnosti naslouchat tomu, co nezapadá do způsobu, jakým vnímáme druhé i sami sebe. Pokud je použito k označení lidí, kteří přistupují ke změně klimatu skepticky, vede to pouze k jejich hlasitým protestům, protože se cítí být srovnáváni s popírači holokaustu. Hlas této zmenšující se skupiny nás však rozptyluje od daleko důležitější formy odmítání.

Lidstvo je až po krk v popření toho, co a jak vybudovalo, čím se stalo a k čemu směřuje. Pokud už vůbec přijmeme, že se před námi zjevil ekologický a ekonomický kolaps, pak se chováme, jako by šlo o dočasný problém, či pouhou technickou závadu. Neslyšíme volání reality, protože nám století arogance nalila do uší vosk. Přes všechnu svou nespokojenost a hromadící se pochybnosti jsme totiž stále připoutáni k představě historie, v níž je budoucnost vylepšenou verzí současnosti.

Stalo se proto naléhavou nutností nalézt způsob, jak zachovat naše supermarkety a dálnice. Chod věcí musí zůstat zachován. Přemýšlet o alternativě není možné. V takové situaci nacházíme sami sebe balancujíce na hraně změny tak enormní, že nemáme šanci ji vůbec posoudit. Díváme se všemi možnými směry. Nikdo z nás se ovšem nechce podívat dolů. Někteří politici a environmentalisté to pro jistotu předem vzdali. Někteří to řeší tak, že chodí nakupovat. Někdo se utápí v zoufalství a jen nemnozí hořečně usilují o odražení přicházející bouře. Otázka zní, co by se stalo, kdybychom se podívali dolů všichni? Bude to tak špatné, jak si představujeme? My věříme, že je nejvyšší čas tak učinit.

III. Decivilizace

Do situace, kdy balancujeme na hraně zásadní společensko-ekologické změny, jsme byli přivedeni civilizačními příběhy, kterými jsme se obklopili. Ať už variují náboženská, světská, vědecká i ekonomická témata, všechny v zásadě vypráví o člověku, který se vzepřel animálnímu Já. Vypráví o vzrůstající nadvládě nad „přírodou“ a o budoucnosti naplněné hojností a prosperitou, k níž je třeba se propracovat. Jsou to zkazky o lidské výjimečnosti, příběhy o druhu předurčeného stát se pánem světových stran, druhu nespoutaného omezeními, která přísluší všem menším tvorům. Na sklonku 20. století stala se tato vyprávění prudce nebezpečnými. Slyšeli jsme je totiž tolikrát i z úst vědců, těch, kteří vzývají rozum a považují sami sebe za dědice doby osvícenství, že jsme spolu s nimi zapomněli, jaký význam pro podobu světa má samotná schopnost vyprávět.

Skrze příběhy jsme však žili od nepaměti a ty, jež byli obdařeni schopností poutavě vyprávět, chovali jsme v bázlivé úctě. Mimo rozum rozkládají se totiž světy našim zrakům utajené. Světy, do nichž nelze vstoupit přímo a napnout lovecký luk. Vplétaje komické, tragické i obscénní do kostry života vytvářel proto vypravěč cesty nepřístupným teritoriem. Mnohokrát jsme tak skrze symboly a vrstvy významů vyráželi po stopách prchavých aspektů, které se netušeně pohybovaly naší filozofií.

Čím více se civilizační ideologie, převlečena za vědu a rozum, rozšiřovala napříč naším myšlením, začali jsme popírat sílu příběhů a odvrhli je jako cosi primitivního. Staré legendy, díky nimž generace nacházely smysl v každodenních životních peripetiích, byly vykázány do dětských školek. Náboženství, líheň mystérií, rodiště divadla, bylo zpřehledněno v mřížce univerzálních zákonů a uzavřeno do strážní věže morálky. Středověké snové vize se staly nesmysly pro viktoriánskou omladinu. V éře románu už příběhy dávno nebyly cestou k porozumění hlubokým pravdám světa, ale pouhým rozptýlením pro cestu vlakem. Je těžké si dnes vůbec představit, že slovo básníka bylo kdysi obáváno samotnými králi.

I přesto je však náš svět příběhy stále utvářen. Prostřednictvím televize, filmů, knih či počítačových her, jsme jimi bombardováni více, než kterákoliv generace před námi. Málo si však uvědomujeme sílu, s jakou nám tento filtr pomáhá vykládat svět kolem nás. Je proto příznačné, s jak ledabylý způsobem jsou nám různé fabule předkládány – jako zábava, každodenní povyražení, či materiál k udržení naší pozornosti do příští reklamy. Na druhé straně tu ovšem máme i seriozní vyprávění ekonomů, politiků, genetiků či představitelů korporací. Ta jsou prezentována jako přímé důkazy o tom, jaký svět je. Ranní rozhlasová vysílání, odpolední debaty a ve večerních hodinách i televizní show přehrávají stále stejné „války myslitelů.“ Máte právo mezi soupeřícími verzemi volit a pak bojovat s těmi, kteří si vybrali odlišně. Přes vznikající hluk je skutečně zarážející, do jaké míry spolu odlišné strany nakonec souhlasí.

Všechny jejich příběhy jsou totiž pouhé variace na téma lidské centrality, kontroly nad „přírodou,“ práva na věčný ekonomický růst a naší schopnosti překonat jakékoliv limity. Cožpak nevidíme, že je současný způsob vyprávění vymknut z kloubů? Že nás žene vstříc drtivé srážce? Slova a obrazy mají moc pohnout myšlením lidí, zasáhnout jejich srdce a změnit historii. Vypravěči jsou tak tvůrci významů, které s sebou ostatní mohou nést do konce života. Kreativita je navíc ze všech lidkých sil, které civilizační projekt pohánějí, tou nejméně ovladatelnou. V nastalé situaci tak musí spisovatelé, umělci, básníci a vypravěči všech druhů sehrát svou roli.

Oprašme proto stará vyprávění a vdechněme jim nový život. Přidejme nové zápletky a neočekávaná vyústění. Je čas vypravit se znovu na lov. Hlavní proud v západním umění vždy toužil šokovat, zničit tabu, být vidět. Zašli jsme tak daleko, že jsme uvěřili, že v dnešní ironií, vyčerpáním a post-post době, už žádné bariéry nezůstaly. Jedna ale přece odolává. Ono poslední tabu je náš vlastní civilizační mýtus. Právě v něm se splétá vize a víra v sebe sama s lehkomyslným odmítnutím niterné vazby k planetě Zemi. Díky této víře jsme dosáhli všeho, co vidíme kolem sebe, a zároveň vstoupili věku ekocidy a do nové geologické epochy antropocénu.

Věříme, že umělci, což je pro nás to nejvhodnější slovo zahrnující spisovatele, malíře, hudebníky, sochaře, básníky, designéry, všemožné tvůrce, i nenapravitelné snílky všeho druhu, jsou za prolomení tohoto posledního tabu zodpovědní. Vymírání celých ekosystémů si žádá odpověď, která je natolik důležitá, že ji není možné přenechat politikům, ekonomům či žonglérům s čísly. Krize natolik prostupuje naší každodenností, že ji není možné přenechat ani aktivistům. Potřebujeme umělce, jejichž odpověď byla až do teď příliš tlumená. Co se kromě tradiční přírodní poezie nebo ekologické propagandy povedlo vytvořit?

Kde jsou literární styly vyzývající na souboj samotnou civilizaci? Kde jsou básně, jež by pojednaly svou látku s vědomím velikosti této výzvy? Kde romány, jež tnou mimo městské zdi? Kde galerie, jež by se pochlubila silnou výstavou, či umělec, jež rozeznívá tajemný akord?

Proč byla odpověď dosud tak fádní a vzácná? Je to možná z důvodu hloubky kolektivního popření sebe sama a zastrašující velikosti výzvy, jež se před námi otevírá. Nedejte se zmást, i my sami jsme jí ohromeni. Věříme ovšem, že je to právě umění, které by mělo mít odvahu pohlédnout přes okraj a přeměřit přicházející čas klidným okem. Formovat uměleckou odpověď v období ekocidy je samo o sobě náročným úkolem. Rozpadající se impérium mysli si ovšem žádá naši odpověď. Hnutí Dark Mountain ji nazývá „decivilizovaným“ uměním.

„Decivilizované“ uměnít je takové, které se pokusí zakořenit mimo bublinu lidskosti a ohlédne se zpět. Jsme přesvědčeni, že spatříme vysoce vyvinuté lidoopy, jež využívají své rozsáhlé schopnosti bez dostatečného rozmyslu, kontroly, soucitu či inteligence. Spatříme lidoopy, kteří toužili krotit, ovládat a ničit, civilizovat les, pouště, pláně i moře. Lidoopy, kteří o vlastní výjimečnosti vytvořili sofistikovaný mýtus, jímž poháněli vlastní civilizační projekt. Bytosti, jež znásilnily svou vlastní mysl natolik, že při vykořisťování a zabíjení ostatních již necítili zhola nic.

„Decivilizovaná“ literatura, jež nás zajímá především, nenabízí proti civilizačnímu projektu, nositeli současné ekocidy, jakousi podezřele odlidštěnou perspektivu. Zůstáváme lidmi. Chceme však propracovat perspektivu, v níž nebudeme zaujímat čelní pozici, ale staneme se spíše jedním z vláken pavučiny. Perspektivu, která nám dovolí obhlédnout síly okolo nás. Máme v úmyslu načrtnout obraz homo sapiens, který by jiné bytosti – modrá velryba, polní zajíc i albatros – mohli rozpoznat jako pravdivý. Odpoutáme pozornost od sebe sama a obrátíme ji ven. Decentralizujeme mysl. Ve zkratce, způsob našeho psaní nám do této perspektivy dovolí začlenit jednotlivce i celou civilizaci. Tato literatura nevzejde z implodujících metropolí globální kultury, ale odněkud z jejích divočejších okrajů.

Z opuštěných míst pulzujících dřevinami a plevelem. Z míst, odkud prýští nepříjemné pravdy o nás samých. Takové, které nechceme slyšet. Možná by mohlo pomoci vysvětlit, co by „decivilizovaná“ literatura být neměla. Nepůjde o ekologický paján, protože toho je kolem již dostatek. Selhává navíc v překonání lidského egocentrismu, nebo jej nepřímo oslavuje a civilizační iluzi tak nadále přiživuje.

Nechtěli bychom čerpat inspiraci ani z přírodní esejistiky. I ta totiž vyjímá člověka před závorku, čímž prohlubuje propast mezi kulturou a přírodou, což je pro nás nepředstavitelné. Potvrzovalo by to totiž přístupu, který nás zavedl až k samotnému okraji. Nemělo by jít ale ani o texty politické. Těch je svět již přeplněný. Politika, zásadně spoluzodpovědná za současnou ekocidu, se ostatně sama pomalu rozkládá zevnitř.

„Decivilizovaná“ literatura zakoření hlouběji. Je totiž odhodlána současnému pohledu lidí na svět čelit a změnit jej. Pokud si libujete v pozornosti davů, možná bude lepší, když zůstanete stranou. Svět nám nebude chtít naslouchat. „Decivilizovaná“ literatura je totiž, alespoň zpočátku, čtením pro odpadlíky. Užitečným příkladem nám může být osud jednoho z velkých zapomenutých básníků, který, ačkoliv je tak nenazýval, tvořil „decivilizované“ verše sedmdesát let před tímto manifestem.

Kariéra Robinsona Jefferse začala raketově. Četl své básně na půdě knihovny amerického Kongresu a jeho tvář se objevila na obálce časopisu Time. Za svůj alternativní styl byl respektován. Dnes je však z antologií vynecháván, jeho jméno téměř zapomenuto a cíl jeho projektu nedůvěryhodný. Přečtěte si Jeffersovy pozdní verše a pochopíte proč. Provinil se sžíravou kritikou lidské domýšlivosti. Jako trest si vysloužil literární vyhnanství, z nějž se ani čtyřicet let po své smrti nevrátil.

Jeffers ovšem věděl, proč to dělá. Věděl, že od muže s kamenou tváří nebude chtít v době svobodné spotřebitelské volby nikdo slyšet: „mějme na paměti, lidské potřeby se za posledních deset tisíc let nezměnily o nic víc, než křídla letících ptáků.“ Věděl, že během Druhé světové války nebude mít žádný liberál z jeho buřičských varování radost: „Vyhněte se hlupákům, kteří křičí demokracie / psům s hubou od revoluce / popijte s lháři i těmi, kteří věří / ať žije svoboda a k čertu s ideologií.“

Jeho vize světa, v němž je lidstvo odsouzeno zničit vše včetně sebe, byly na sklonku věku konzumní demokracie zuřivě odmítnuty. Jak se Jeffersova poezie vyvíjela, vypracoval pro ni i svébytnou filozofii, kterou nazval „inhumanismus“ (inhumanism), jež: „posune důraz z člověka na ne-člověka, odmítne solipsismus a přijme nad-lidskou vznešenost. Inhumánní myšlenky a city nebudou misantropické, ani pesimistické. Místo lásky, nenávisti či závisti poskytne snesitelnou uměřenost, jež se stane maximou chování. Nabídne prostor pro otázky duchovní a uspokojí naši potřebu obdivovat velikost a radovat se z krásy.“

Posun perspektivy mimo člověka. Právě to je cílem „decivilizované“ literatury: „zlehka se odlidštit, stát se sebejistějšími / jako kámen a moře, z nichž jsme vzešli.“ Nejde o odmítnutí naší lidskosti. Naopak. (pozn.: stejně jako úryvky z děl, i zde se jedná o volný překlad, nikoliv text Jeffersova českého překladatele Kamila Bednáře) Jde o potvrzení úžasu nad tím, co skutečně znamená být člověkem. To obnáší přijmout svět takový, jaký je, a místo snění o cestě ke vzdáleným hvězdám, či životu v uzavřených bublinách, zbudovat náš domov zde.

Tuto největší spisovatelskou výzvu našeho věku přijalo zatím pouze několik z nás. Ač příznaky doby pálí do očí, velká jména světové literatury mají na čtení něco jiného. Jejich díla tak zůstávají oplocena civilizací. Jelikož je idea civilizace silně svázána s životem ve městě, nabízí se následující myšlenka: nesouvisí neschopnost spisovatelů hledat nové příběhy s jejich metropolitní mentalitou? Hrdinové současné literatury, jejichž texty odrážejí předsudky transnacionální elity, k níž sami nezřídka patří, jsou totiž doma kdekoliv od Londýna po New York.

Ty hlasy, které vyprávějí jiné příběhy, často rezonují duchem místa. Vzpomeňme na romány a eseje Johna Bergera z Horního Savojska, nebo hloubky zkoumané Alanem Garnerem při jeho toulkách kolem rodného Cheshire. Vzpomeňme na jména jako Wendell Berry, W.S. Merwin, Mary Oliver nebo Cormac McCarthy. Ti, jejichž literatura je „decivilizovanosti“ niterně blízká, zůstávají k volání ozvěn metropolitní módy a civilizovaného vzruchu obezřetní, a zároveň vědí, kde je ve světě jejich místo.Jmenovat zde několik jmen, které ztělesňují to, oč nám běží, rozhodně neznamená postavit je na piedestal současných literárních map. Brát jejich dílo vážně, to znamená tyto mapy kompletně překreslit. Buďme však opatrní. Kartografie sama o sobě není neutrální aktivitou. Civilizované oko vždy usilovalo vidět svět jako něco, nad čím se lze napřímit, obsáhnout a pečlivě zkoumat.

Při črtání nových map tak mohou vyvstat ozvěny koloniálního myšlení. „Decivilizovaný“ spisovatel ovšem ví, že svět je cosi, v čem jsme zapleteni – barvitý patchwork, prostor vytyčený zážitky, místy, vůněmi a zvuky. Mapy mohou vést, ale mohou také svést. Naše mapy si nebude moci nikdo koupit.
Budou čitelné pouze těm, jež se odváží je spatřit. Budou načrtnuté klacíkem v prachu cesty a smyté prvním deštěm. Taková bude „decivilizovaná“ literatura. Lidská, nad-lidská (transhuman), poklidná a kompletně přírodní. Pokorná, zvídavá a podezřívavá k velkým myšlenkám a přímočarým odpovědím. Kráčející podél hranic a znovuotevírající staré rozhovory. Klávesnice budou sloužit těm, jež mají pod nehty hlínu a divokost v hlavě. Stranou, ale neustále přítomni, s vědomím, že půda je prazákladem, její stoupenci budou vždy připraveni umazat si ruce.

Zkusili jsme vládnout světu.
Zkusili jsme chovat se jako správci Boží.
Ohlašovali jsme světovou revoluci a věk rozumu.
Selhali jsme a naše selhání zničilo víc, než jsme si kdy stačili uvědomit.
Čas naší civilizace je u konce.

„Decivilizované,“ jež zná chyby, protože jich bylo součástí, bez mrknutí oka zatne svůj dráp – takový je projekt, před nímž není možné otálet. Je to výzva umění, pro něž žijeme.

Stejně jako každá expedice potřebuje svůj základní tábor, i naše hnutí musí mít svůj počátek. Nesepsali jsme tento manifest z důvodu, že bychom měli co říct, kdo nemá, že, ale jelikož máme něco na práci. Doufáme, že tento text zažehne jiskru. Pokud ano, bude naší povinností dále ji rozfoukávat. Přesně tohle máme v plánu. Nezvládneme to ale sami. Je důležité, abychom si položili zásadní otázky a to okamžitě.

Všude kolem nás totiž rozpoznáváme změny, které naznačují, že náš současný způsob života se chýlí ke konci. Je načase začít hledat nové cesty a nové příběhy, které nám pomohou přečkat konec světa tak, jak jej nyní známe, a vyjít na druhé straně. Jsme přesvědčeni, že pokud zpochybníme kulturní základy civilizace, mýtus věčného pokroku, mýtus o přírodě a mýtus lidské centrality, můžeme načrtnout počátek těchto cest.

Jeffers kdysi napsal: „když netvor spočine u základů měst / hory čekají.“

Pokud se ukáže, že máme pravdu, bude třeba doslova přestat “výti s vlky.” Vypravíme se proto za hranice první brázdy, kterou se „člověk“ oddělil od „přírody.“ Do divočiny za hranice mezí a městských zdí. Tam, kde pro sebe při pouti k básníkově Temné hoře, k nezměrným, nehybným, nelidským výškám, které tu byly před námi a budou i po nás, nalezneme vyvýšené místo. Z těchto srázů pak pohlédneme zpět na vzdálená světla velkoměst a získáme rozhled nad tím, kdo skutečně jsme a kým jsem se stali.

Zde začíná projekt The Dark Mountain. Kde skončí? To nikdo neví. Kudy povedou jeho cesty?

To si nejsme jisti. Jeho prvním ztělesněním, které spolu s vydáním manifestu vytváříme, je webová stránka. Naleznete na ní myšlenky, črty, poznámky, představy, jež postupně projekt „decivilizace“ propracují a přizvou k diskuzi další návštěvníky-poutníky. Vytvoříme také objekty. Chceme začít vydávat edici knih naplněnou příběhy, malbou i grafikou, idejemi, postřehy, i tichým mumláním. Tyto příspěvky nám pomohou projekt, hnutí a myšlenkovou školu „decivilizovace“ postupně lépe vymezit.

Knihy tak nabídnou kolekci textů a obrazů těch, kteří sami sebe považují za „decivilizované“ a chtějí o tom vyprávět ostatním. Tento objekt bude dílem krásným pro oko, srdce i mysl. V našem přesvědčení jsme totiž natolik nemoderní, že krása, stejně jako pravda, nejenom existují, ale má smysl o ně pečovat. Zbytek je zahalen tajemstvím.

Čeká nás dlouhá cesta, jejíž zákruty se ztrácí v nedohlednu. Na našich mapách jsou obrovské bílé plochy, které by civilizovaní lidé toužili v okamžiku zaplnili. My to udělat nechceme. Řízeni hvězdami a naslouchaje pověstem vypravíme se na průzkum neznámého teritoria. Ačkoliv nevíme, co nás čeká a jsme lehce nervózní, nemíníme se otočit zpět, protože věříme, že před námi může být něco nesmírného co čeká na vzájemné setkání.

Šplhat na Temnou horu nemůže být samotářským úkolem. Potřebujeme nosiče, průvodce, spřízněné dobrodruhy, s nimiž se spojíme bezpečnostním lanem. V tuto chvíli je naše forma rozvolněná a beztvará. Čím výše však společně vyšplháme, tím bude její tvar jasnější. Stejně jako ta nejlepší literatura, i my budeme tvarováni půdou pod nohama, a tím, čím se staneme, předurčí naše cesta. Určitě se najdou mnozí, kteří by v expedici našli zálibu. Pokud se chceš k hoře vypravit s námi, rádi o tobě uslyšíme.

Přidej se k nám. Vyrážíme za úsvitu.

„Zlehka se odlidštit, stát se sebejistějšími / jako kámen a moře, z nichž jsme vzešli.“

Osm principů „decivilizace“ (uncivilization)

1. Procházíme obdobím sociálního, ekonomického a ekologického prozření. Všude kolem nás vidíme příznaky toho, že způsob života, na nejž jsme zvyklí, se pomalu stává minulostí. Vyrovnáme se s touto skutečností čestně a naučíme se s ní žít.

2. Odmítáme věřit prohlášením, že je možné vzájemně propletené krize redukovat na sérii „problémů,“ jimž budeme čelit technologickými a politickými „řešeními.“

3. Věříme, že přičiny krizí je třeba hledat v civilizačních příbězích, jež si vyprávíme – mýtu věčného pokroku, mýtu lidské centrality a mýtu oddělení od „přírody.“ Máme v úmyslu je zpochybnit, protože se pro nás jejich fiktivní povaha stala nebezpečnou.

4. Skrze příběhy chápeme svět kolem sebe. Znovuobnovíme proto roli vypravěčství jako aktivity, která je více, než pouhou zábavou.

5. Lidstvo není smyslem života na této planetě. Ve svém umění se proto pokusíme vystoupit z bubliny lidskosti a obnovit naše spojení s nad-lidským (transhuman) světem.

6. Budeme oslavovat literaturu a umění, které je pevně ukotvené a čerpá z ducha místa i času.

7. Nechceme se zabývat vytvářením rozsáhlých teorií či ideologií. Budeme psát s hlínou za nehty a naše slova budou živelná.

8. Konec světa tak, jak jej známe, není koncem světa absolutním. Společně nalezneme novou naději a vydáme se po cestách vedoucích do neznámé budoucnosti.

slovo překladatele

Kolik znáte miliardářů, kteří si na stará kolena pořídili 8 000 km2 “divočiny,” aby ji mohli proměnit na národní park? Je tomu už pár let, co se mi v Praze poštěstilo mluvit s Dougem Tompkinsem, mužem, který za svůj rozsáhlý majetek zakladatele dvou globálních značek koupil neméně rozsáhlou plochu deštného pralesa.

Během rozhovoru mi doporučil, abych se podíval na The Dark Mountain , že tam prý najdu „všechno.“ Text manifestu „rozčílených“ environmentalistů Paula Kingsnortha a Dougalda Hinea varuje, že žijeme v několika provázaných bludech „o přírodě, pokroku a naší vlastní významnosti,“ jež jako had obtáčejí i aktuální rétoriku udržitelnosti. Více obezřetnosti by si zasloužil také rozvoj eko-technologií, protože hrozí být kooptovány velkými hráči s cílem udržet „business-as-usual.“ Autoři textu dále upozorňují, že dokud nebude rozpoznána, pojmenována a řešena krize hodnot, nebudou k sobě upřímní ani lídři ekologického hnutí a „zelené“ politiky. To může znít některým lidem pesimisticky. Uskupení,které se za výzvou začalo tvořit, ovšem není jakýmsi blokem eskapistů a technopesimistů. Hutný, leč myšlenkově vytříbený text, je skutečně originální v tom, jakým způsobem demaskuje, že jsme ve své podstatě hluboce věřící lidé.

Věříme však sekularizovaným příběhům, které hrozí zničit planetu. The Dark Mountain manifest proto vyzývá všechny umělce a lidi nadané tvůrčím duchem, aby začali hledat „nové formy a příběhy,“ které naším civilizovaným egem zatřesou a naznačí cestu k větší citlivosti vůči světu. Manifest je aktuální i z pohledu současné antropologie, jež na pozadí obnoveného zájmu o to, jak pracují naše smysly, znovupromýšlí vztah těla a lidského vědomí. Na významu začíná získávat prostor a krajina, eko-systémové pojetí, i teorie, jež decentralizují člověka podobně, jak o tom poeticky píše autory hojně citovaný básník Robinson Jeffers.

Jelikož od těchto myšlenek nemám daleko ani ve vlastních výzkumně-filmových projektech, rozhodl jsem se text přeložit, protože podněcuje k tolik potřebnému zpomalení, nadhledu a novému „přiblížení.“ Ačkoliv manifest vznikl v roce 2009, není pro mne jako Evropana nesnadné v něm zahlédnout zrnka současné uprchlické krize a jistá pnutí civilizační bubliny, o kterém tak sžíravě hovoří. Mám jedno přání. Pokuste se prosím představovat si při čtení sebe sama, svou čtvrť, město, stát i kontinent z pohledu racka. Mám ale i jedno varování. Následující řádky mohou způsobovat lehkou nevolnost.

Pavel Borecký (pavel.borecky@gmail.com)

Věnováno památce Douga Tompkinse.

volně šířeno s licencí creative commons

Related

Symposium Program
Program and abstracts Location: French Institut Prague, Štěpánská 35 Praha 1 Invited guests and participants: Guy van Belle /BEL/CZ/, Vít Bohal, Dustin Breitling /USA/, Peter Cusack /GBR/, Petr Gibas, András Heszky/HUN/(Translocal Institute), Stanislav Komárek, Alena Kotzmannová, Julia Martin, Pavel Mrkus, Ivo Přikryl, Martin Říha, Ivar Smedstad, Matěj Spurný, Tereza Stöckelová, Martin Škabraha, John Jordan /FRA/GB/ a Isabelle Frémeaux /FRA/GB/ (The Laboratory of Insurrectionary Imagination). Info and organisation: Miloš Vojtěchovský, Dagmar Šubrtová, Dustin Breitling. Email: info@frontiers-of-solitude.org. This event takes place at and is organized in collaboration with the French Institute in Prague and with the support of the Agosto Foundation. Friday 5 February 10:00 Registration 10:30 Miloš Vojtěchovský and Dagmar Šubrtová - Welcome and introduction Reports Beyond the Frontiers
 The first block of presentations consists of the outcomes from the expeditions to Iceland, north Bohemia and FInnmark during late summer of last year as part of the project. Participants will talk about their experiences and thoughts about the journeys. Alena Kotzmanová and Ivar Smedstad will present the Finnmark expedition, Julia Martin and Pavel Mrkus wlll talk about the landscape and industry in Iceland, and Peter Cusack, workshop lecturer for Into the Abyss of Lignite Clouds at the Most coal fields, will speak about his ongoing research into the sonic aspects of environmentaly damaged places and landcapes. 10:45 Alena Kotzmannová - Up to the North 11:00 Ivar Smedstad - Finnmark 11:30 Julia Martin -The Iceland expedition - Tracing hyperextended objects 12:00 Pavel Mrkus - Genesis of the "Fall" 12:15 Peter Cusack - Sonic Journalism and Places in Transformation 12:45 Discussion 13:00 -14.00 Lunch brake Landscapes, Gardens, Mines, Dwellings, Voids The afternoon block covers different aspects of current environmental issues, and in particular, there will be presented a case study of the industrial landscape around the Most basin in north Bohemia.
 14:00 Stanislav Komárek – Having a Land, Having a Garden 14:30 Martin Říha - The Limits of the Adaptation-The Men and Ore Mountains Landscape 15:00 Ivo Přikryl - Hydrological System of Landscape after Mining - Ideal and Reality 15:30 Matěj Spurný - “We didn’t have the Numbers” The Dawn of Criticism of Socialist Productivism in North Bohemia in the 1960s as a Case Study 16:00 Petr Gibas - Voids: The Landscape between presence and absence 16:30 Discussion 17:00-19:00 Break 19:15 Screening of Dreamland with intro Saturday 6 February: Anthropo-Scenes The morning block focuses on the broader contexts of the industrial and post-industrial landscape, related to the current discourse on the Anthropocene. 11:00 Martin Škabraha - Reclaiming the Landscape 11:30 Dustin Breitling - Cognitive Mapping 12:00 Tereza Stöckelová - Ontological Uncertainty in the Planetary Lab 12:30 Vít Bohal - The Anthropocene: The Good, the Bad, and the Ugly Lunch break - 13:00 - 14:00 Places in Between In the last block, presentations will offer three examples of how contemporary art and artists reflect the environmental crisis, and the questions of their vision of the future with the closing discussion panel. 14:30 Guy van Belle - An Ecological Awareness, Crossing Borders between the Real and Imagined? 15:00 Andras Heszky (Translocal institute, Budapest) - River Ecologies 15.30 Isabelle Frémeaux/John Jordan (The Laboratory of Insurrectionary Imagination) - Places in Between 16:15-16:45 Pannel Discussion and open stage 17:00-19:00 Break 19:00 Screening of The Forgotten Space. (Allan Sekula and Noel Burch) Abstracts Guy van Belle: An Ecological Awareness: Crossing Borders Between the Real and Imagined? We live in a world increasingly dissatisfied with our persistence, even to the point of questioning our survival. On one hand we see an economics-driven reduction of state involvement in the well-being of its citizens, combined with a political and cultural traditionalism, economic protectionism, and a new xenophobia, which unify ideological contradictions in support for the imagined strongest. Solutions for making a new society are demanded from an abstract class with very little involvement in the real issues, who make top-down decisions so that any changes implemented harm no one. The climate conferences are an example of this. Conversely, alternative solutions on the level of every day life have arisen, worked out by small communities with specific needs. They have provided ad-hoc solutions, which they continue to develop and maintain from the bottom up. This implies that one size does not fit all, and we need fundamental change, even if it hurts, until we acquire better habits. It also suggests a completely different situation for culture and art, abandoning the system of museums, collectors and galleries, and redefining the means of a new creativity, to foster new living conditions. Are we spiders and bees, or architects? Guy van Belle /BEL/CZ/ (a.k.a. Gívan Belá) is a media artist and curator living in the Czech Republic. On occasion he introduces himself as a media data author, at other times as a wind time inventor and clockmaker, then later as a slide and cigar box guitar musician in a skiffle/spasm band. After studying literature and linguistics, philosophy and sculpting, he switched to computer music at the end of the 1980s. His most important virtual (collective) organisations have been Stellingname (1984-1989), Young Farmers Claim Future (1990-2000), dBONANZAh! (1998-2002), mXHz.org (2002-?) and the Society of Algorithm (2004-?). Dustin Breitling: Cognitive Mapping How do conceptions of territory, land, boundaries, and space change with the emergence of computational tools? Fundamentally, my focus will be to inquire into the role of an array of technologies and how they render novel capabilities of diagramming, spatialising, and designing. In particular, how technologies are employed through the likes of Simultaneous Location and Mapping in Real Time, defined as “the process of creating a map using a robot or unmanned vehicle” that navigates the environment while using the map it generates. Ultimately, my endeavor becomes to investigate these technological affordances and their relationship between orientation and Frederic Jameson’s invocation of a New Aesthetic related to Cognitive Mapping. Jameson’s characterization of a stark disjunction between a phenomenological experience of an individual subject and the apprehension of a global and social totality raises questions as to how to recuperate tools for navigation, and opens a framework for understanding space and its relationship to totalities topologically and importantly dynamic. Dustin Breitling (USA) is an M.A. Student at Charles University studying Geopolitics. He organizes the Diffractions lecture series and is interested in Accelerationism and Computation. Vít Bohal: The Anthropocene: The Good, the Bad, and the Ugly The contemporary discourse centered around the signifier Anthropocene is in flux, but it is possible to identify some centers of gravity for navigating this newfound semiotic terrain. The first question pertains to the relationship of raw data, manifested in discreet measurements, figures and patterns, as opposed to the functional and narrative context of its interpretation. This gap is bridged by the writers which Slavoj Žižek calls the “Third culture” (Dawkins, Dennet, Sagan, Lovelock, et al.) So, how is the raw data pertaining to contemporary discourse on climate change inscribed in the language of social criticism and ecology? There is the (slightly farcical but all-the-more telling) discussion on the “good, the bad and the ugly” aspects of the Anthropocene, which manages to draw a more navigable cognitive platform with which to address some of the fundamental issues in the wider discourse on anthropogenic climate change. Finally, the presentation will conclude with a look at some of the outputs of the debate as put forth in the work of McKenzie Wark, where he poses a direct challenge to the Western paradigm of the subject/object, human/nature split, and announces, in the words of Žižek,“the death of the Goddess.” Vít Bohal is a member of the Diffractions collective, which is focused on accelerationism, posthumanism, Prometheanism, and strands of critical theory. He publishes and translates texts on various topics, usually dealing with culture and philosophy. His articles have appeared in VLAK, VICE, Creator's Project, A2, and Word Addict. He studied music at Charles University and majored in Critical and Cultural Theory. Peter Cusack: Sonic Journalism and Places in Transformation Sonic journalism asks the question, “What do we learn of places by hearing their sounds?” and is based on the idea that valuable information about places and events is revealed by the way they sound and that careful listening will give insights different from, but complimentary to, visual images and language. The talk will use examples from the lignite mining areas of North Bohemia and Germany to discuss the sonic consequences of the landscape transformations due to the major industrialisation of these areas. Peter Cusack is a field recordist and musician with a special interest in environmental sound and acoustic ecology. His projects have included community arts, research into sound and our sense of place, and documentary recordings in areas of special sonic interest (Lake Bajkal, Aral Sea, the Chernobyl exclusion zone, the Caspian oil fields, or UK nuclear sites). The project Sounds From Dangerous Places explores soundscapes at the sites of major environmental damage. Cusack initiated the Favourite Sounds project in London 1998 with the aim of discovering what people find positive about their everyday sound environment. The project has since been established in Beijing, Berlin, Brussels, Chicago, Prague and Birmingham. He lectures in Sound Arts and Design at the London College of Communication and was recently a DAAD artist in residence in Berlin. Isabelle Frémeaux and John Jordan: Places in Between (Laboratory of Insurrectionary Imagination) For more than ten years, the Laboratory of Insurrectionary Imagination (Labofii) has been bringing together artists and activists to co-create new forms of resistance and disobedience. Our aim is not to represent the world and its crises but to transform it, using social movements as its material and creating a culture of resistance. Through a myriad of experiments, from launching a rebel raft regatta to shut down a coal fired power station, to turning bikes into machines of disobedience during the Copenhagen climate summit, or moving to a lan- based collective in search of reconnection, as well as a desire to build a territory in resistance, we have explored various ways in which liminal spaces are the most productive. "We are very inspired by Bertolt Brecht who talked about his theatre work as a way of training people to the pleasure of transforming reality. For us, it is exactly what the encounter between art and activism can offer. Capitalism is monopolising desire, fantasies, and one has to admit the left wing party revealed itself useless on these issues, it always thinks information will change people". Isabelle Frémeaux and John Jordan are art activists who live in France. Frémeaux was a senior lecturer in Media and Cultural Studies at Birkbeck College-University, London, until she resigned to escape wage labour and academia. Her action research explores popular education, storytelling and creative forms of resistance. Jordan is an art activist. He co-founded the direct action groups Reclaim the Streets and the Clown Army, worked as a cinematographer for Naomi Klein’s The Take, co-edited the book We Are Everywhere: the Irresistible Rise of Global Anti-capitalism (Verso 2004). Together they co-founded the art activism and permaculture collective The Laboratory of Insurrectionary Imagination, whose infamous interventions continue to erupt across Europe. They published the book/film Paths Through Utopias (La Decouverte, 2011), after which they set up the community la r.O.n.c.e (Resist, Organise, Nourish, Create, Exist). Recently, they co-organized the Climate Games, the world’s largest disobedient action adventure game for the Paris UN Climate Summit in December 2015. Petr Gibas: Disappearances, Reappearances, Voids: Landscape between Presence and Absence The landscape of the North Bohemian Basin is a landscape of constant change. Mining and the material changes it brought about have impacted the meanings inscribed into the landscape. Ideas associated with individual places, as well as the landscape as a whole and the emotions it elicits. In the landscape, emptiness is produced on a massive scale by massive relocation of matter, demolition of monuments as well as ordinary spaces related to the past, obliteration and forgetting. It is also a landscape in which a reverse process takes place, a continuous filling in of the emptiness by (re)created elements, material objects such as a whole new city, as well as by content, meanings and emotions. The processes of disappearance and reappearance fundamentally (in)form the landscape materially as well as symbolically. The intermingling of these two basic processes results in a landscape which is full of voids where the tensions between presence and absence stand out peculiarly. But in the process of filling in the voids produced by mining, other voids emerge. In my talk, I show how these grow out of a tension between presence and absence and how they impact on material, symbolic as well as experiential properties of the landscape in question. Petr Gibas, MSc., graduated in geography at UCL and he is now finishing his PhD studies in social anthropology at the Faculty of Humanities, Charles University in Prague, Czech Republic. He works at the Institute of Sociology, Czech Academy of Sciences, where he specializes in sociology of home and homelessness. In general, he is interested in landscape and urban anthropology with emphasis put on hybrid landscapes such as industrial landscape of post-industrial Czech Republic, post-socialist underground landscapes or urban nature. He is a co-author of Non-humans in Social Science: Animals, Spaces, Things (2011), Non-humans in Social Sciences: Ontologies, Theories and Case Studies (2014) and Allotment Gardens: Shadow of the Past or a Glimpse of the Future? (2014). András Heszky: River Ecologies Project Challenging anthropocentric conventions that seek to harness the river for economic, cultural and political purposes, River Ecologies places the complex ecological materiality of the Danube at the centre of artistic and scholarly attention. Drawing on the insights of artists, scientists, anthropologists, writers and environmental historians, brought together in the experiential setting of the River School, this collective inquiry journeys to sites of urban and natural wilderness to explore issues of reciprocity, resilience, non-human agency and interspecies solidarity. From the confluence of contemporary art and environmental humanities, the artistic and theoretical reflections of River Ecologies flow through the critical habitats of Rewilding Mentalities, Avian Ethnographies, Environmental Histories and Biosphere Responsibility to reengage with the natural world. András Heszky graduated at the Eötvös Loránd University and holds a master degree from Art theory-Aesthetics. He worked in Galerie Thomas Schulte, Berlin, in the OFF Biennále Budapest and currently he is a curatorial assistant in Trafó Galéria, Budapest. His texts has been published in Hungarian journals and fanzines, most recently an interview with photographer Wolfgang Tillmans. He is a board member of the Studio of Young Artists' Association and member of the nonprofit cultural organization Igor Metropol. His new interest in the relationships of art and nature is demonstrated in his publication on the Rare Earth exhibition in Vienna, his participation in Maja and Reuben Fowkes's recent seminars in the Translocal Institute and in his speech, given this year at the opening in Bálint Ház, organized on the occasion of Tu BiShvat, the 'New Year of Trees'. The Translocal Institute for Contemporary Art is a centre for transnational research into East European art and ecology based in Budapest that operates across the disciplinary boundaries of art history, contemporary art and ecological thought. Founded by Drs. Maja and Reuben Fowkes in 2013, the Translocal Institute emerged from a decade of collaborative curatorial and research as translocal.org. In addition to fostering research in the overlapping fields of contemporary art history and ecology, its activities include working with universities and art spaces across Europe to realise curatorial projects and contribute to arts education. Julia Martin: The Iceland expedition-Tracing Hyperextended Objects and their Ecological Agency Hyperextension is a medical term describing the extension of a body part beyond its normal limits. I have coined the term “hyperextended objects” in order to describe objects whose ecological agency extends them into the range of other objects, connecting them to many other objects, forces, beings, ecologies, in specific means-and-ends relationships. Regarding objects not as closed but as hyperextended allows us to understand them as ecological agents participating in forming ecological systems of objects and infrastructures, both man-made and natural. To discover their joint ecological agency, objects must be hyperextended beyond their individual object-hood through contextual research. The aim of the expedition in Iceland was to introduce the artists to this concept, and to let them trace hyperextended objects in the field context, thereby discovering their wider ecological agency. We used the Kárahnjúkar hydroelectric project in east Iceland as a case study, following the extensions of the entire project: The hydroelectric dam, the power station, the power lines, the aluminium smelter for whose energy supply the dam was built, the neighbouring towns, and the two affected river systems. All these components together form a hyperextended object of concern – whose wider ecological agency may even defeat the initiating object's "green" intention (e.g. producing hydroelectricity while destroying aquatic systems, in order to build parts for airplanes). It is hoped that recognizing and visualizing hyperextended objects in advance can lead to changes in decision making regarding land use and environmental planning. Julia Martin Ph.D. is an artist and landscape architect from Berlin, living in Seyðisfjörður, Iceland. She holds a Ph.D. in art from Goldsmiths, University of London, an M.F.A. from Edinburgh College of Art, and an M.A. in landscape architecture from the Technical University Berlin. Her performative actions, drawings, photocollages, installations, and writings investigate the relationships between objects and agents in space and time, and have recently focused on developing her concept of hyperextended ecological objects. Stanislav Komárek: Having Land, Having a Garden Once land was a fundamental source of livelihood and its ownership was desired by all. After the first and the second industrial revolutions money is produced in completely different way. But we are still living from the products of agriculture, even if it has become a marginal and despised sort of enterprise. Nevertheless, subjective love towards the land and plants still goes on, whether in the form of gardens or flowers. Prof. Stanislav Komárek is a head of the Department of Philosophy and History of Sciences at the Faculty of Science, Charles University Prague, writer and essayist. He also holds a degree in biology from the Faculty of Biological Sciences of Charles University. He was briefly employed at the Institute of Parasitology of the Czechoslovak Academy of Sciences in České Budějovice, after which he opted for exile in Austria. He lived there as an émigré from 1983 to 1990, working in Vienna, first at the Museum of Natural History, and then later at the Austrian Ministry of Agriculture, and ultimately at the Institute of Zoology of Vienna University. Alena Kotzmanová: Reporting from the North Alena Kotzmannová Ph.D is visual artist and photographer living and working in Prague. In 2014, she received a Ph.D. from the Faculty of Education of the Charles University, In 1998, she graduated from the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague from the Studio of Conceptual and Intermedia Works and the Studio of Photography. In her predominantly black-and-white photographs, Kotzmannová deals with the possibilities and paradoxes of the medium. Pavel Mrkus: About “The Fall” The audiovisual installation “The Fall” presents an explicit model of confrontation to the power of water and gravity in its raw and abstract form. The work consists of a multi-channel video installation assembled from footage taken during the expedition to Iceland. Pavel Mrkus MgA, Doc. is an audiovisual artist who makes use of digital moving images and sound often in relation to specific space. He graduated from the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague. His interest in Religious Studies, together with the experience of a four-year teaching position at Toyama City Institute of glass art in Japan has lead him to a unique mixture of cultural paradigms within his work. After showing at the 50th Venice Biennial in 2003, he has participated in many group and solo shows around world. Together with Daniel Hanzlik he established the Time-Based Media studio at the Faculty of Art and Design at J. E. Purkyne University in Usti nad Labem. He was awarded a Personality of the Year 2012 for his exhibition Next Planet by The Brno House of Arts. Ivo Přikryl: The Hydrological System of the Land after Open Pit Mining: The Ideal and the Reality The remediation of environmental (and social) disturbances caused by open cast brown coal mining in northwest Bohemia is a priority for state environmental policy. In order to provide a plan for the full restoration of land following such disturbances, a special interdisciplinary project supported by a grant from the Czech Ministry of the Environment was started in 2000. The initial stage of the project was to evaluate the findings from various reclamation activities over a period of more than 50 years. The main aims of the 3-year project are to make use of the best available environmental management knowledge to harmonize the ecological, aesthetic, productive and social functions of a new landscape, including the restoration of historical continuity and an understanding of ‘landscape memory’. Ivo Přikryl RNDr. is a hydrobiologist employed at ENKI o.p.s., Třeboň. His research focuses on zooplankton in lakes, dams and ponds mostly in Central Europe. He is currently studying the protection of wetlands , marshes, the management of dams, and the recultivation of the landscape after periods of open cast mining, especially in the Ore Mountains. Martin Říha: The Ore Mountains Landscape, Men and the Limits of Adaptation The world around us and we ourselves are dynamic, not static, systems. We are undergoing environmental changes both real and perceived, in our living conditions, communities and their rules, standards of living, international relations, and the global and cosmic contexts of our existence. These changes take place at different hierarchical levels and varying rates, and they test of our ability to adapt to them, or reject them. At each hierarchical level, there is a certain limit which, if exceeded, entails at least discomfort, and in the case of severe and prolonged and cumulative changes, may result in problems of physical and mental health. The landscape of the Ore Mountains was for decades the subject of devastation from open cast mining and kaolin extraction. It has been made toxic by emissions from chemical, steel and other heavy industries, and exposure to the effects of the industrial-scale burning of coal. This landscape has become a giant test laboratory for exploring the limits to what human, natural and cultural heritage can “hold on to”, and what will remain for future generations. Martin Říha Ing. Arch. is a Czech architect and urbanist active in Czech environmental policy. After graduating from the Architecture Faculty of the Czech Technical University, he worked for the City of Děčín, and later in Ústí nad Labem at the Department of Regional Planning. There, he lobbied against the so-called “large-scale mining” proposed by the Soviet advisors for the North Bohemian coal region. "Our grandchildren won’t understand that our generation sorted our recycling with great diligence, but chose to dump toxic waste into the fjords that we get our food from. Our grandchildren won’t understand why 100 jobs in a polluting and non-renewable mining industry are more valuable than 100 jobs in the renewable reindeer husbandry sector.” – Aili Keskitalo, President of the Sami Parliament of Norway in her 2016 New Year speech. Ivar Smedstad studied fine arts at the San Francisco Art Institute and received his degree in performance/video in 1988. He then moved on to work with distribution and preservation of video art at Electronic Arts Intermix in New York, where he held the position as Technical Director. In 1992 he received a fellowship from the Academy of Media Arts in Cologne where he worked as an artist in residence and lecturer in media art.Since year 2000 Smedstad was associate professor in the Intermedia department and institute chair at Trondheim Academy of Fine Arts. Smedstad is currently director of Atelier Nord, a media arts organization in Oslo. Ivar Smedstad has been working with video art and electronic media since the early 1980s and has participated in numerous international and national video art exhibitions, screenings and festivals. Martin Škabraha: Reclaiming the Landscape This contribution is inspired by Henri Lefevbre’s concept of a socially-oriented Production of Space. The attempt is to suggest an alternative of co called “right to the city"” and to refer to actual threats to this right by different forms of usurpation and exploitation, mainly by processes of nationalisation and commodification. Martin Škabraha Ph.D, is a Czech philosopher and journalist. He graduated in history and philosophy from the Philosophical faculty of the Palacký University in Olomouc. Currently, he teaches in the department of philosophy at Ostrava University, focusing mainly on contemporary political thinking. His work has been influenced by Jan Patočka, Václav Bělohradský, Jacques Derrida, and theorists of the Frankfurt school. His essays bring together postmodern critique and statements of social engagement, addressing issues such as ecology, the New Left and feminism. Matěj Spurný: “We didn’t have the Numbers” ” The Dawn of Criticism of Socialist Productivism in North Bohemia in the 1960s as a Case Study The beginnings of criticism of socialist productivism as a case study in North Bohemia during the 1960s. The Czechoslovak public saw during the 60s a renewal of public debate and various forms of criticism. It was not yet primarily a critique of Stalinism, as often claimed, but rather a polemic among various alternative projects, which represented the overcoming of Stalinism. Besides bureaucratic forms of governance, mainly technocratic projects prevailed, drawn from the scientific and technological revolution. In the second half of the decade, in response to this anthropocentric vision, for the first time on a larger scale visible damage to the environment (inspired by, among others, Western European and American models), promoted the rise of criticism of the belief in the power of technology and a concentration on economic factors. In my contribution, I will show these symptoms of the crisis of industrial modernity in socialist Czechoslovakia using the example of North Bohemia. Matěj Spurný Ph.D is a senior lecturer and member of the Deparment of Social History specializing in modern social history, nationalism and multiethnicity in the Czech lands in the 20th century, and the history of modern European dictatorship. Tereza Stöckelová: Ontological Uncertainty in the Planetary Lab Modern thinking and acting in the world is based on the principle of predictability and control. Unintended effects of our activities are considered “collateral”. What would change if these effects were considered central? What if the limits of our ability to predict and to control were not effects of what we do (not) know, but became part of reality itself? How can we consider the planet as a Latourian “nonmodern” laboratory, where humans are just one among many experimenters? Tereza Stöckelová Ph.D. is a researcher at the Institute of Sociology of the Czech Academy of Sciences, assistant professor at the Department of General Anthropology, Charles University, and editor-in-chief of the English edition of Sociologický časopis. Her work is situated between sociology, social anthropology and science and technology studies (STS), and draws upon actor network theory and related material-semiotic methodologies. She has explored academic practices in the context of current policy changes, science and social relations, and environmental controversies. She has also engaged in public debates and policy on the assessment of science and research, and was a member of the working group that received the John Ziman Prize in 2014 for the European Science Foundation report Science in Society: Caring For Our Future in Turbulent Times. In 2015 she started a new research project concerned with “multiple medicine”, an ethnography of the interfaces between biomedical and alternative therapeutic practices. Dreamland – What do you own when you have sold everything? Documentary film by Andri Snær Magnason and Þorfinnur Guðnason Dreamland is a documentary film based on the book Dreamland – A Self-Help Manual for a Frightened Nation (2008) by Icelandic writer Andri Snær Magnason. The film and the book draw together the complex socio-economic causes that have recently led to the construction of a gigantic hydroelectric dam at Kárahnjúkar in the Icelandic highlands, and to the related environmental destruction. Dreamland reflects upon political and socio-economic dependencies, historical causes for flawed decision-making, and the dangerous double-standards by which we all live in our consumerist societies. The film's wide-angled analysis allows us to see this case study also as a behavioral pattern in our times, a pattern of exploitation, acceleration, fear, and short-sightedness that recurs throughout the world today, but has become so clearly readable in the case of Kárahnjúkar. Dreamland "...offers impassioned visual and rhetorical arguments that put the island nation's environmental and financial problems in historical perspective." (- Variety) Running time: 89min 
Music composed by: Valgeir Sigurðsson 
Screenplay: Andri Snær Magnason and Þorfinnur Guðnason
 Awards: Cinema Politica 2010, Edda Icelandic Film Awards 2009 The Forgotten Space Filmmakers Allan Sekula and Noel Burch examine the personal stories of links in the global supply chain -- the workers aboard giant cargo ships. The Forgotten Space follows container cargo aboard ships, barges, trains and trucks, listening to workers, engineers, planners, politicians, and those marginalized by the global transport system. We visit displaced farmers and villagers in Holland and Belgium, underpaid truck drivers in Los Angeles, seafarers aboard mega-ships shuttling between Asia and Europe, and factory workers in China, whose low wages are the fragile key to the whole puzzle. And in Bilbao, we discover the most sophisticated expression of the belief that the maritime economy, and the sea itself, is somehow obsolete. Running time: 1h 53 m Music composed by: Louis Andriessen, Riccardo Tesi Screenplay: Allan Sekula, Noël Burch Awards: Special Orizzonti Jury Prize …

Media