Blog posts

"Fragment z textu online knihy mineraloga a historika RNDr Jana Hlouška (10. březen 1950 Karlovy Vary - 27. duben 2014 Jáchymov) - autora který se věnoval mineralogii i dějinám kraje kolem Jáchymova a hledání zapomenutých štol a hald. Byl jáchymovským patriotem ačkoli nebyl místním rodákem, Tento vztah trval půl století, než si jej Permon povolal do své říše – pro něj jistě nebeské".

"Jakýkoli objev má nádech dobrodružství, náznak dnes tolik žádaného adrenalinu. I u nálezu nového minerálu to může být obdobné, jako v případě mnoha jiných objevů. Abychom zůstali v nerostné říši, potažmo i jednou nohou v Jáchymově, připomeňme si objev radioaktivity. Henry Becquerel prováděl v Paříži pokusy s luminiscencí různých nerostů, včetně uranových minerálů. Zkoumané nerosty vystavoval slunečním paprskům a pomocí zčernání fotografických desek posuzoval jejich luminiscenci. Jednoho dne, když měl již nachystány minerály k expozici, se obloha zatáhla a tak uložil nerosty zpět do zásuvky stolu, na fotografickou desku zabalenou v černém papíře. Po několika dnech desku z nějakého popudu vyvolal (tedy vztekle nevyhodil) a s překvapením uviděl na desce černý obraz nerostu, přestože minerál nebyl osvícen slunečním světlem, neboť byl stále uložen v temnotě zásuvky. Po dalších pokusech došel k názoru (1896), že přímo z nitra některých minerálů a sloučenin musí vycházet jakési zvláštní neviditelné záření (Becquerel ho nazýval „uranovým zářením“), které proniká světlotěsným krycím papírem a exponuje fotografickou desku.

V Prager Presse z 11. 2. 1924 uvedl prof. dr. Julius Stoklasa, že Arnošt Vysoký, chemik, který od r. 1854 pracoval v jáchymovské uranové továrně, vyslovil už v roce 1861 domněnku, že fluorescence skla barveného uranovou žlutí je způsobena paprsky vysílanými uranem. Vysokého myšlenka však zapadla kamsi mezi kádě s průmyslovou uranovou žlutí či oranží, neboť nejenže doba jako taková ještě nebyla připravena na takovýto objev, obdobně ani praktický chemik jáchymovský nebyl profesor Becquerel z Paříže.

Výzkum jáchymovských minerálů ale vždy nebyl úplnou samozřejmostí. Někdy byl střežen téměř jako státní tajemství. Např. za svého pobytu v Příbrami, v létě roku 1865, potkal W. S. Waltershausen (autor popisu argentopyritu) ministerského radu Kudernatsche, který se právě vrátil ze své inspekční cesty do Jáchymova a ukázal mu nedávno nalezený neznámý minerál. Na vzorku byl proustit srostlý s něčím, co vypadalo na první pohled jako markasit nebo pyrrhotin. Rada Kudernatsch dovolil Waltershausenovi odlomit ze vzorku kousek „dva palce zdéli i šíře“, celý pokrytý neznámými krystalky. Waltershausen vyseparoval 22 mg čistého materiálu, který posloužil k výzkumu mikroskopickému, krystalografickému i chemickému.

Když o několik týdnů později navštívil Jáchymov, směl si s laskavým svolením důlního rady Walthera prohlédnout řadu vzorků, z nichž snad na deseti z nich neznámý minerál byl. Ale rada Walther nedovolil použít žádný vzorek na výzkum, pokud nebude mít zvláštní povolení z Vídně.

V přírodovědě platí kontinuita poznání. Nové objevy i nové teorie nevyvrací experimentálně ověřené poznatky předchozí, nýbrž je doplňují, upřesňují a zobecňují. Umožňují tak hlubší chápání jevů v širší perspektivě, bývají odpovědí na zasutou otázku – co je „za tím“.Znalost Přírody, která je v současnosti obecně prachbídná, by proto měla patřit do základního vybavení člověka, jinak se moderní lidstvo zcela odcizí ohromnému soukolí Přírody. Ani sběratel minerálů by proto neměl ustrnout na úrovni sběrače čehokoli. Pro začátek by mu nemělo chybět nadšení. Tj. zaujetí pro věc, motivace, a na místo teoretizování praktikování. Znamená to i mít šikovné ruce a přemýšlivou hlavu. Vstřebávat znalosti, zejména ty přírodovědné. Na škodu není ani smysl pro pořádek, dobrá intuice, a koneckonců i – klika. Proto nejprve čtěte a potom dělejte. Přečtěte si odborné knihy, neošklivte si knihovny. Než se rozhodnete podstoupit různá nebezpečí, zprvu je zvažte. Pro ufňukanou povahu není mezi sběrateli minerálů místo. Při neopatrnosti či nešikovnosti zakusíte pohmoždění rukou či nohou, hrozí i úlomky kamenů v očích. Záření? Přistupujte k němu bez hysterie, s určitým stupněm opatrnosti, jako u mnoha potenciálně nebezpečných chemikálií, dnes běžně používaných v domácnosti. Využívejte proto i ochranné pomůcky.

Pokud myslíte, že znáte vše potřebné, jste připraveni začít. Pokud vás vaše počáteční snahy zklamou, zachovejte si kuráž a dobrou víru v uskutečnění záměru. Vynaložte další úsilí a hledejte, kde jste udělali chybu. Neočekávejte výsledky přes noc! Poučte se ze všeho, co uvidíte. Bedlivým pozorováním, samostatným vzděláváním, nacházením prvotních pravd, zkrátka, ať je i Příroda vaším učitelem. Stojí to za to.

Sběrateli minerálů bylo v historii mnoho významných osobností. Už v polovině 16. století vlastnili sbírky nerostů, na předním místě jáchymovských, Agricola či Mathesius. Prakticky vzápětí vznikly i sbírky panovnického rodu Habsburků. Tam významné místo zaujímaly minerály jáchymovské, zejména ukázky stříbrných rud. Velkou sbírku jáchymovských nerostů měl syn císaře Ferdinanda I., arcivévoda Ferdinand Tyrolský. Císaři Maxmiliánovi II. byly obzvláště vzhledné ukázky stříbrných minerálů, tzv. "handštejny" (z německého handsteine,tj. právě do ruky padnoucí) dokonce zasílány na příkaz vídeňské Dvorské komory, podobně i jeho synovi císaři Rudolfovi II., jehož stříbrné handštány umělci často zkrášlovali figurkami svatých a umisťovali je do zdobných zlatých podstavců. Jeho sbírka, svého času asi největší na světě, byla zpočátku umístěna na Pražském hradě, pak přemístěna do letohrádku Belvedere. Po Rudolfově smrti byla zčásti převezena do Vídně, zčásti, za třicetileté války, se stala kořistí Sasů a Švédů.

Oživení ve sběru jáchymovských nerostů nastalo až s novým rozvojem těžby ve 2. polovině 18. století, kdy byly učiněny nové bohaté nálomy stříbrných rud. Sběrateli se tentokrát stávali i někteří jáchymovští bánští úředníci, hormistři či horní radové, jako F. K. Hompisch, V. Peithner, A. Wüst a J. N. Miessl, jejichž sbírky nakonec obohatily kolekci minerálů Vrchního horního úřadu v Jáchymově (tato unikátní sbírka bohužel shořela při ničivém požáru města roku 1873). Nadšeným sběratelem byl i nadřízený jáchymovského Vrchního horního úřadu Ignác Born, jehož sbírka jáchymovských minerálů dokonce skončila v Přírodovědném muzeu v Londýně. V 1. polovině 19. století si jáchymovské minerály oblíbili i aristokrati a finančníci mocnářství. Byl jimi okouzlen i bratr císaře Františka I., arcivévoda Johann, který nejenže založil v Grazu zemské muzeum (1811), kde mj. vystavoval unikátní kolekci jáchymovských minerálů, ale i nově založenému Vlasteneckému muzeu v Praze (1818) poskytl řadu jáchymovských nerostů jako dar. Na oplátku byl po něm jeden vzácný jáchymovský minerál pojmenován (johannit). Další velkou sbírku jáchymovských nerostů vlastnil arcivévoda Stephan, která se nakonec stala základem mineralogické sbírky Humboldtovy univerzity v Berlíně.

Ve Vlasteneckém muzeu (později Národní muzeum) vznikla utěšená kolekce jáchymovských nerostů i díky darům F. K. Pauluse, dlouholetého jáchymovského hormistra, a Kašpara Sternberga, iniciátora vzniku muzea a jeho zakladatele. Specielně pro toto muzeum zakoupil unikátní vzorek jáchymovského proustitu dokonce i císař František I. Základem muzejní jáchymovské kolekce se ale stala sbírka aktuára Vrchního horního úřadu v Jáchymově F. Pešky. Vzorky přispěli i jáchymovský horní přísežný J. F. Vogl, lékárník J. Lindacker, přednosta Vrchního horního úřadu horní rada J. Walter, přednosta Správy státních dolů J. Schröckinger, ministerský rada F. M. Friese, vrchní horní rada a ředitel jáchymovských státních dolů F. Babánek, jehož podstatná část sbírky byla prodána do sbírek Bergakademie ve Freibergu, či horní rada a ředitel jáchymovských dolů J. Štěp.

Sběratelé a dárci jáchymovských minerálů do Národního muzea se našli i v nově vzniklé Československé republice, ale za okupace a zejména v letech 1945-1964 bylo sbírání nerostů v jáchymovských uranových dolech nemyslitelné, neboť v lidově-demokratickém státě bylo považováno za špionážní činnost vedoucí snad až „k ohrožení světového míru“. Jak vidno, nová, kvantitativně „vyšší“ společnost, si za třídního nepřítele vybrala i jedinečné přírodní výtvory a jejich případné sběratele, aby se, probůh, snad pro budoucnost neuchovaly unikátní přírodniny vyrvané z útrob Země při největším hornickém boomu v celé české historii. Proto se už mezi řediteli přemnožených šachet a báňskými či ministerskými úředníky nenašel nikdo, kdo by obohatil sbírky třeba jen v Národním muzeu. Rozum se kamsi vytratil, ojedinělá krása byla devalvována obětí nosné ideologii.

Po definitivním uzavření jáchymovských dolů, po dlouhých letech půstu, se ale znovu začali objevovat jedinci, kterým zakázané učarovalo. Prolézali odvaly, zalézali do děr. Rozsáhlý labyrint podzemních chodeb přitahoval nejen sběratele, ale i zvědavce toužící alespoň po ejakulaci adrenalinu. Nová forma sběratelství záhy ukázala i stinnou stránku. Jáchymovské podzemí si vybralo oběti. Přišel rok 1983, kdy na konci srpna došlo k prvnímu smrtelnému úrazu. Sběratel Petr Botek podcenil kvalitu výdřevy komínu na sledné po žíle Hildebrand na Štolovém patře Dolu Svornost a zřítil se do hloubky asi 20 m. Zlomeninu báze lebeční nepřežil. Další malér na sebe nedal dlouho čekat. Počátkem prosince téhož roku na 2. patře Dolu Rovnost II, na překopu vedoucím od Jámy č. 12 k šachtě č. 11 (Adam), byl při zmáhání závalu zasypán Luděk Rauch, učitel z Ostrova. Tohoto nešťastníka dokonce nedokázali ze závalu vyprostit ani profesionální báňští záchranáři OBZS Sokolov, ani Uranových dolů Zadní Chodov, k. p.

Nahlédněme do Kriminalistického sborníku z roku 1984, který výstižně charakterizuje atmosféru doby i obecně pokřivené závistivé myšlení. Správa vyšetřování VB ČSR podala k neštěstí toto vysvětlení: „Na základě prohlídky celé části dolu, zhodnocení všech okolností (použití techniky, vybavení lezného oddělení, osvětlení, větrání a další) byl učiněn závěr, že vyproštění Luďka R. by si vyžádalo ohrožení života záchranářů (s přihlédnutím k zchátrání starého důlního zařízení a značné ionizaci) i milionové náklady, a proto bylo od dalších prací upuštěno.“ Tím ovšem kauza nekončila. Okresní prokurátor v Karlových Varech přikázal věc „s ohledem na závažnost jednání a smrtelný následek“ k dalšímu vyšetřování Oddělení vyšetřování VB Karlovy Vary. Nebohého sběratele totiž doprovázeli další dva, proti nimž bylo zahájeno trestní stíhání a vzneseno obvinění pro trestné činy poškozování majetku v socialistickém vlastnictví [podle §136 odst. 1 písm. a) tr.zák.] a nedovoleného ozbrojování [podle §185 odst. 1 písm. b) tr. zák.], neboť bylo podezření, že pomocí neoprávněně držené trhaviny poškodili betonovou uzávěru dolu a svým jednáním způsobili k. p. Uranové doly škodu nejméně 1 500 Kčs. Protože z výpovědí obviněných vyplývalo, že motivem jejich neoprávněného vstupu do dolu byla snaha o nalezení minerálů a bylo zde podezření, že „obvinění shromažďovali minerály za účelem jejich prodeje a vlastního obohacení“, byla u všech provedena domovní prohlídka. Domovní prohlídky potvrdily, že se všichni tři zabývali sběrem minerálů. Při domovní prohlídce u Luďka R. bylo nalezeno 998 nerostů z 28 nalezišť v hodnotě 12 506 Kčs. Pode vyjádření znalce ale nešlo o sbírku, nýbrž o soubor hromadných položek neurčených a nelokalizovaných minerálů. Ve sbírce Karla M. se nacházelo 253 minerálů v ceně 11 250 Kčs a dále 36 neurčených a bezcenných nerostů, ve sbírce Zdeňka M. pak 147 nerostů v ceně 6 760 Kčs. Vzhledem k tomu, že se naplnilo podezření, že obvinění sbírali minerály za účelem prodeje, byla vyžádána zpráva od PZO Artia (podnik zahraničního obchodu), kterému Luděk R. a Zdeněk M. minerály nabízeli. Bylo zjištěno, že zejména od Luďka R. zakoupil PZO Artia od roku 1974 minerály v hodnotě 48 284 Kčs. U Luďka R. byla provedena i prohlídka na pracovišti, kde nalezené chemikálie posoudil specialista SNB, který zjistil, že nalezené chemikálie (resp. oxidovadla) lze použít k narušení betonové uzavírací hráze.

Během výslechu vyšlo najevo, že sběratelé v dole hledali minerál nikelín. Vzhledem k tomu, že podle horního zákona nerostné bohatství patří státu, přičemž nikelín patří mezi vyhrazené nerosty, byla zvažována právní kvalifikace jednání podle §132 tr. zák. K postihu pro tento trestný čin však nedošlo, neboť podle vyjádření znalců i pracovníků k. p. Uranové doly bylo v tehdejší době možné nikelín nalézt nejen v dolech, ale i na haldách horniny vyvážené z dolů na povrch, přičemž „rozdíl mezi minerálem nalezeným v dole a na povrchu se vlivem působení vzduchu ztrácí a s odstupem času nelze určit, který minerál byl nalezen v dole a který na povrchu“. Tak přeci jen se našel někdo, kdo měl zdravý rozum. Rozsudkem Okresního soudu v K. Varech z 10. 7. 1984 byl Luděk R. dnem 5. 12. 1983 prohlášen za mrtvého a trestní stíhání proti němu nebylo vedeno. Trestní stíhání proti oběma obviněným bylo zastaveno usnesením vyšetřovatele VB ze dne 20. 6. 1984. U Zdeňka M. z důvodu utrpění smrtelného úrazu dne 15. 4. 1984, u Karla M. proto, že bylo zjištěno, že se na poškození zábran nepodílel, ani nebylo prokázáno, že by přechovával trhavinu, která byla použita k vytvoření otvorů.

Vzhledem k tomu, že se nejednalo o ojedinělý případ šetřený pracovníky Obvodního báňského úřadu v Příbrami, kdy došlo k neoprávněným vniknutím do starých důlních děl, bylo snahou příslušníků SNB zjistit i další osoby, zabývající se sběrem minerálů jednak pro vlastní potřebu, jednak pro výměnu na burzách či prodej. Ale osud jim nepřál. Posteskli si, že průběh celého vyšetřování negativně narušil denní tisk, který o jáchymovském neštěstí uveřejnil několik článků, čímž byli další sběratelé minerálů upozorněni na nedovolenou činnost Luďka R. To vedlo k tomu, že osoby, které by mohly k jeho činnosti vypovídat, odmítly s orgány SNB spolupracovat, neboť uváděly, že Luďka R. neznají nebo s ním nikdy nepřišly do styku, přestože jako sběratel nerostů byl dobře znám, neboť nejenže po řadu let prodával prostřednictvím PZO Artia (dříve PZO Metalimex) minerály do zahraničí, ale aktivně se zúčastňovali výměn na mineralogických burzách v celé republice.

Závěrem kriminalisté konstatovali, že důvodem těchto tragických událostí jednak byla sběratelská vášeň, jednak snaha po dosažení snadného zisku, neboť cena minerálů získaných z dnes již uzavřených rudných, příp. uranových dolů, s časem úměrně poroste (zejména na černém trhu), nehledě i na zájemce z kapitalistických států. Podle kriminalistů pak všechny vyšetřované případy vzbuzovaly dojem, že se jednalo o akce připravované cílevědomě. Pro příslušníky SNB z toho tudíž vyplynul trvalý úkol zabývat se sběrateli minerálů, které jsou vázány na rudné doly, zejména v oblastech, kde je těžební činnost ukončena, neboť každý případ vniknutí do uzavřeného dolu může mít tragické následky.

Za zmínku stojí i existence pézetky Artia. Tento podnik zahraničního obchodu měl jedno oddělení zaměřené na výkup minerálů z Československa a jejich prodej do zahraničí. Důvodem bylo získávání nedostatkových západních valut pro socialistický režim. Většina jím prodávaných minerálů pochopitelně pocházela z činných dolů, tedy v rozporu se zákonem, neboť řada z nich patřila mezi vyhrazené nerosty. Ale co, účel přece světí prostředky. A v čele dolů stáli kovaní soudruzi. Tak proč by si nepřilepšili třeba na oslavu Dědy Mráze?

Kvalitativně nové společenství povstalé po roce 1989 pro jistotu zavřelo všechny doly a vyhláškami stanovilo, jaká pokuta hrozí dobrodruhovi, chtěl-li by náhodou vniknout do říše podzemských skřetů a netopýrů a znásobit tak pozitivní bilanci české šedé ekonomiky. Éra rekultivací zahájila zahlazování stop i po pradávném horničení, aby pokud možno vůbec nic v budoucnu nepřipomínalo, čím se část obyvatelstva v české kotlině po věky živila a co by snad někdy mohlo kohosi ovanout společensky nechtěnou myšlenkou na nevídaně pohádkové zbohatnutí.

Co k tomu dodat. Tato vášeň (sběr minerálů) si dosud (2011) vybrala daň v podobě tří zmařených životů. Zmíněné dva v Jáchymově, jeden v Příbrami. Relativně srovnatelná náruživost pro objevování a mapování jeskyní je na tom podstatně hůř, ale hysterii nevzbuzuje. O mrtvých na špagátech i bez nich ve skalách darmo mluvit. Zkrátka, stane se. Nikdo to nechce, nikdo si to nepřeje. Ale stane se. Stejně, jako když usedneme do auta se špatným horoskopem. Stejně, jako když bez bázně vstoupíme na relativně (ne)bezpečný přechod. Stejně,jako když spadne letadlo se sebe zkušenějším vojenským pilotem, ke všemu mezi naivní diváky při jakémsi Leteckém dni. Banální situace. Právě při ní přišel o život i druhý zúčastněný v předchozích řádcích, Zdeněk M., o čtvrt roku později. Na stavbě na něj spadl panel, který jakýsi lempl na složišti nezajistil. Proč tedy ten povyk? Snad nejlépe to veřejně vykřičeli bolševičtí esenbáci. Snadný zisk! Vlastní obohacení! A basta! Přitroublá závist pro nic za nic. Ale opravdu je to tak snadné? Studium v archivech, hodiny strávené v expozicích muzeí, týdny nad odbornými knihami. Nekonečné pochůzky v terénu, fyzická dřina při zmáhání závalů. Jenom ignorant a blb může závidět.