Blog posts

Posts

Ohlédnutí/Revisited Soundworm Gathering

By samotař, 9 October 2017

Kleté krajiny

By samotar, 7 October 2017

Kinterova Jednotka a postnatura

By samotař, 15 September 2017

Upsych316a Universal Psychiatric Church

By Samotar, 6 July 2017

Za teorií poznání (radostný nekrolog), Bohuslav Blažek

By miloš vojtěchovský, 9 April 2017

On the Transmutation of Species

By miloš vojtěchovský, 27 March 2017

CYBERPOSITIVE, Sadie Plant a Nick Land

By samotař, 2 March 2017

Ivan Illich: Ticho jako obecní statek

By samotař, 18 February 2017

Thomas Berry:Ekozoická éra

By samotař, 8 December 2016

Best a Basta době uhelné

By samotař, 31 October 2016

Hledání hlasu řeky Bíliny

By samotař, 23 September 2016

Bratrstvo

By samotař, 1 September 2016

Anima Mundi Revisited

By miloš vojtěchovský, 28 June 2016

Simon A. Levin: The Evolution of Ecology

By samotař, 21 June 2016

Jan Hloušek: Uranové město

By samotař, 31 May 2016

Manifest The Dark Mountain Project

By Samotar, 3 May 2016

Pokus o popis jednoho zápasu

By samotar, 29 April 2016

Nothing worse or better can happen

By Ewa Jacobsson, 5 April 2016

Jared Diamond - Easter's End

By , 21 February 2016

W. H. Auden: Journey to Iceland

By , 9 February 2016

Jussi Parikka: The Earth

By Slawomír Uher, 8 February 2016

Co číhá za humny? neboli revoluce přítomnosti

By Miloš Vojtěchovský, 31 January 2016

Red Sky: The Eschatology of Trans

By Miloš Vojtěchovský, 19 January 2016

Towards an Anti-atlas of Borders

By , 20 December 2015

Pavel Mrkus - KINESIS, instalace Nejsvětější Salvátor

By Miloš Vojtěchovský, 6 December 2015

Tváře/Faces bez hranic/Sans Frontiers

By Miloš Vojtěchovský, 29 November 2015

Na Zemi vzhůru nohama

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Upside-down on Earth

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Images from Finnmark (Living Through the Landscape)

By Nicholas Norton, 12 October 2015

Czech Radio on Frontiers of Solitude

By Samotar, 10 October 2015

Langewiese and Newt or walking to Dlouhá louka

By Michal Kindernay, 7 October 2015

Notice in the Norwegian newspaper „Altaposten“

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Interview with Ivar Smedstad

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Iceland Expedition, Part 2

By Julia Martin, 4 October 2015

Closing at the Osek Monastery

By Michal Kindernay, 3 October 2015

Iceland Expedition, Part 1

By Julia Martin, 3 October 2015

Finnmarka a kopce / The Hills of Finnmark

By Vladimír Merta, 2 October 2015

Workshop with Radek Mikuláš/Dílna s Radkem Mikulášem

By Samotářka Dagmar, 26 September 2015

Já, Doly, Dolly a zemský ráj

By Samotar, 23 September 2015

Up to the Ore Mountains

By Michal, Dagmar a Helena Samotáři , 22 September 2015

Václav Cílek and the Sacred Landscape

By Samotář Michal, 22 September 2015

Picnic at the Ledvice waste pond

By Samotar, 19 September 2015

Above Jezeří Castle

By Samotar, 19 September 2015

Cancerous Land, part 3

By Tamás Sajó, 18 September 2015

Ledvice coal preparation plant

By Dominik Žižka, 18 September 2015

pod hladinou

By Dominik Žižka, 18 September 2015

Cancerous Land, part 2

By Tamás Sajó, 17 September 2015

Cancerous Land, part 1

By Tamás Sajó, 16 September 2015

Offroad trip

By Dominik Žižka, 16 September 2015

Ekologické limity a nutnost jejich prolomení

By Miloš Vojtěchovský, 16 September 2015

Lignite Clouds Sound Workshop: Days I and II

By Samotar, 15 September 2015

Walk from Mariánské Radčice

By Michal Kindernay, 12 September 2015

Mariánské Radčice and Libkovice

By Samotar, 11 September 2015

Most - Lake, Fish, algae bloom

By Samotar, 8 September 2015

Monday: Bílina open pit excursion

By Samotar, 7 September 2015

Duchcov II. - past and tomorrow

By Samotar, 6 September 2015

Duchcov II.

By Samotar, 6 September 2015

Arrival at Duchcov I.

By Samotar, 6 September 2015

Czech Republic

Metafory, endofyzika, manželé Themersonovi a Gordon Pask

Posted by
samotař

Gordon Pask: Colloquy of Mobiles, ICA, 1968

Text byl napsaný v roce 2008 pro časopis 3/4 revue. Redakce jej tehdy vyřadila. Jde tedy o dvojitý ponor do metamediální archeologie a článek je samozřejmě poněkud omšelý. Vyhrabal jsem ho na flešce v souvislosti s nedávným vydáním českého překladu rozhovoru Bernharda Pörksense s Heinzem von Foersterem ("Pravda je vynález lhářů") nakladatelství Pragma..

Poznámky k  pozapomenuté genealogii sítí, teorie chaosu a p®opletené kultury

V recenzi publikované v britském levicovém periodiku New Left Review knihy profesora práv na Univerzitě v Cambridge Jonathana Zittraina „The future of Internet – And How to Stop It“ (2008) zmiňuje její autor Daniel Miller dvě metafory, spojované s fenoménem Internetu. V mladistvém věku nového média, „věnovaného“ světu Timem Berner-Lee, bylo populární metaforické připodobnění k botanické morfologii podzemního oddenku, k tak zvanému rhizome, který si Gilles Deleuze a Félix Guattari vypůjčili z textů kybernetika a antropologa Gregory Batesona. Dnes je klíčovým slovem a obrazem Internetu tzv. „feed“ - ať už pojmu rozumíme v češtině jako přívod, krmivo, nebo strava. Prostřednicvím feedu je uživatel „přicucnut“ k nelineárnímu univerzu dat, obrazů, zvuků, textů.. a spamu. Profesor Zittrain zkoumá, jak se uživatelské prostředí přizpůsobuje novým nástrojům a vice verza - jak vývoj a povaha technologií ovlivňuje modely našeho zacházení s nimi. Zatímco původní hardware a software, vyvinuté pro vzájemnou komunikaci mezi uživateli a jejich propojení do sítí bylo spíš generativní a flexibilní (jako příklad uvádí model počítače Apple II z roku 1977), nové uživatelské produkty ICT, jako IPhone, jsou většinou před-programované, pro uživatele uzavřené a směřující k jednosměrnosti pohybu informace, k pasivitě, případně potenciální závislosti uživatele-klienta. Lze namítnout, že jak „oddenek“, tak „krmivo“, cirkulující například uvnitř sítě Internetu druhé generace - Web 2.0, spojuje společný jmenovatel transportu živin v nějakém systému. Že tedy nejde o nějakou zásadní „změnu paradigmatu“. Nicméně transmutace metafory může být pro procesy, kterých jsme dnes svědky záminkou pro další uvažování. Lze vůbec připustit, že ona geometricky rostoucí množina stále účinnějších, výkonnějších a finančně dostupnějších meta-nástrojů znalostně prošpikované a prosíťované globální komunity může vést k ohrožení, sterilitě a zahlcení? Těžko říct. Krátký exkurz do jedné z kapitol historie síťové kultury se nesnaží nabídnout jasnou odpověď. Spíš je pokusem přispět do diskuze o dílčím osvětlení některých pozapomenutých aspektů diskuze.

Předpokládejme, že nejrůznější představy, ovlivňující pojmy jako je Netart, taktická média, nebo kyberart byly kultivovány a artikulovány nejen uvnitř technologie, prostřednictvím (kdysi) nového nástroje elektronické komunikace, ale i během nespočetných osobních a náhodných setkání jednotlivců a skupinek nadšenců, podivínů a vizionářů. Teprve následně byla rozmluva vytříbena v širších skupinách formou publikování manifestů a pořadů legálních i ilegálních rozhlasových stanic. K distribuci a zveřejňování konceptů „alternativních“ médii v elektronickém věku, docházelo často během řady mezinárodních festivalů, probíhajících začátkem 90 let v prostředí chaotické a vzrušené atmosféry radikálního novomediálního jamboree. Nešlo o něco zásadné nového. Podobný společenský a kulturní otřes hodnot a měřítek provázel například předcházející „nové médium“ jímž bylo koncem 60. let videokamera a videopáska. Podobný podnět ke změně byl charakteristický pro distribuci myšlenek možnosti konvergence kultury a technologie analogových systémů.

Zásadní koncepty alternativních médií, divergence programů a názorové střety byly diskutovány na prvním, spontánním a minimálně subvencovaném setkání Next5M v Amsterdamu v roce 1993. Tehdy se zde setkalo několik stovek zájemců z Evropy a obou Amerik a společensky angažovaná mezinárodní komunita měla iniciovat ustanovení jakési pan-evropské syndikátové sítě, koordinující organismus autonomních media-buněk operujících všude, kdy to bylo tehdy možné. Autonomně působící lokální organizace měly poskytnout šanci pro lidi vybavené elektronickou poštou se osobně potkávat a navázat kontakty, etablující alternativní digitální komunitu. Nakonec se organizátorům podařilo uspořádat 4 ročníky festivalu. Poslední se konal v roce 2003 a byl zaměřen příznačně na problematiku archivů, organizací a dokumentaci.

Za uplynulých 15 let se mnoho změnilo, nejen na frontě taktických médií, ale celkově v povaze digitální a postdigitální společnosti. Netart je dnes předmětem výzkumu akademických historiků, tématem publikací a galerijního provozu a „taktická média“ patří do slovníku nečetné skupinky mediálních aktivistů.

Hakim Bay a pečeť hermetického bratrstva

Prvního a druhého N5M se zúčastnil vlasatý a fousatý guru alternativních médií anarchista a antropolog Peter Lamborn Wilson alias Hakim Bey. Svým věkem a názory se stal spojovacím článkem mezi kontrakulturní ideologií a rétorikou šedesátých a digitální avantgardou let devadesátých. Ve svých zábavných cvičeních se tehdy věnoval hlavně disputacím s aktivistou a textařem skupiny Grateful Dead Johnem Perry Barlow z Electronic Frontier Foundation3 a s nastupující takticko-mediálně zaměřenou generací. Ta vzývala elektronickou technokulturu jako kýžený nástroj změny, záchrany planety, potácející se tehdy mezi optimismem svobodných médií a následky zhroucení bipolárního systému soupeřících supervelmocí.

Na druhém N5M v roce 1996 načrtl Peter Lamborn Wilson osobitou “entogenetickou” revizi přežívajícího industrialismu a mašinismu, které autor interpretoval jako odporný derivát viktoriánského puritanismu a imperialismu. V jeho perspektivě starý dobrý karteziánský model myšlení jako důsledek mechanismu mozku fungoval jako nástroj Moci, trestající každý projev heretického, minoritního, paralelního, nebo duchovního vnímání skutečnosti, vykořisťování kdysi pohanské, chaotické a mýtické osobnosti Matky Země Gaia. Snad teprve dnes vzlíná z podloží psychotropních oddenků (rhizome) nespoutaná a svobodná (sub)kultura herm a heretického společenství. Ta by se ale, podle Hakima Beye neměla nechat pohltit zastánci fetišistického, techno-optimismu a zůstat v profilaktické opozici vůči korporativnímu Novému Pořádku, bránící nedotknutelnost obludy béhemota. Výzva okultně-anarchistického myslitele k dekonstrukci mýtů, zahalující kyberkulturu, nedůvěra k levičácké ideologizaci digitální avantgardy byl podložen lehce načrtnutou tezí a populárním vědomím souvislostí mezi historickým momentem rozvoje kognitivních věd, kybertnetiky a výzkumem psychotropních nástrojů evoluce rozšířeného vědomí a rozšířených médií.

Podobné konstrukce pronikaly do západní diskuze kolem poloviny 20. století aby pokračovaly ve jménu expedice vědy do nitra hmoty, planety a lidské mysli v teoriích chaosu, autopoetických systémů, komplexity a syntetických konvergencí západní civilizace s mystickými náboženstvími a filosofií orientu. “Cyberspace” a “neurospace” jsou sice spojité nádoby, ale je třeba se postavit kriticky k tendencím k “odtělesnění” prožitku prostřednictvím například percepčních nástrojů počítačových modelů VR, směřující spíš k odcizení a novému gnosticismu, než k osvobození člověka v jeho psychofyzické a psychosociální totalitě.

Peter L. Wilson jako (možná i sebeironický?) prorok hermetických souvislostí a vazeb z horizontu digitální kultury v posledních letech zmizel, ale jeho pozice nejsou zcela vyklizeny. Otto E. Rössler, profesor teoretické biochemie na Univerzitě v Tuebingen - kdysi spolupracovník Konráda Lorenze, člen vědeckého týmu na Santa Fé Institut v Novém Mexiku a spoluautor teorie chaosu publikuje články a účastní se konferencí nejen ve svém oboru, ale i v oblastech filosofie, teoretické fyziky, biogeneze, matematiky a kontextech audiovizuálního uměni. Na rozdíl od Wilsonovy představy a rétoriky „entogenetické evoluce“ je autorem termínu „endofyzika“, teorie fyziky hmoty a kybernetiky druhého řádu Hainze von Foerstera, ovlivněného pozicí vnímatele a spadající spíš do jazyka epistemologie a kognitivních věd, než klasické fyziky. Rösslerovo holistické vidění světa jako propojeného „řetězce bytí“, znamená (spíš než v politickém, nebo ekologickému významu), fundamentální otázku po povaze elementárních částic hmoty a percepčních rámcích, v nichž lidská mysl konstruktuuje realitu.

Je spíše výjimka, když se respektovaný vědec, patřící ke špičkám akademické komunity stane „čitelným“ v prostředí současného umění. Roztržitý vědec, geniální vynálezce, populární postava sci-fi literatury, nebo filmového světa, se zdá být většinou výplodem spisovatelské fantazie a scénáristy. Přesto se v dějinách (post)moderního umění občas objeví. Většinou jsou jeho (nebo její) jazyk, obrazy, metafory a myšlenky natolik nečekané, nové a složité, že trvá nějakou dobu, než dojde k jejich „objevení“ apropriaci a zhodnocení umělci a kritiky.

Sítě, kybernetika prvního a druhého řádu, patafyzické stroje a rozmluvy mobilů

V souvislostech naznačených Peterem L. Wilsonem, figuruje jeden společný jmenovatel, podkreslující rozpravy o vědě, technice, kultuře a umění druhé poloviny 20. století. Termín kybernetika je zaklínající enigmatické slovo, označující jeden z klíčových pojmů teorií konvergence vědy a umění postindustriálního věku. Jde o pojem natolik komplexní, že si jej těžko troufnout v krátkém eseji ozřejmit a pokusím se ho ilustrovat na příbězích několika osobností pocházejících z příšeří vzniku a formování interaktivního umění. Patří k neprávem opomíjeným jménům a text budiž vnímán jako jejich skromné připomenutí.

Andrew Gordon “Speedy” Pask byl britský kybernetik, vědec, filosof, konstruktér počítačových systémů, dramaturg, pedagog a „intermediální umělec“. Patřil ke generaci, vycházející z konstruktivistických konceptů Wienerovy první definice kybernetického myšlení nástroje.8 K dalším důležitým zakladatelům kybernetické teorie se počítají vedle Norberta Wienera, hlavně americký neuropsycholog Warren McCulloch, psychiatr W. Ross Ashby, zakladatel obecné teorie systémů Ludwig von Bertallanfy, Jay Forrester, nebo zakladatel informatiky Claude Shannon. Gordon Pask se narodil se v roce 1920 a zemřel v roce 1996. K jeho vědeckému profilu patří například pojem „teorie konverzace“, neboli aplikace kybernetických systémů v pedagogice, teorie učení a koncepty strojů na učení a hlavně pojem “kybernetika druhého řádu”. K této škole, nebo skupině, rozvíjející myšlenky otců, se hlásí řada Paskových generačních souputníků jako byl například zmíněný Heinz von Foerster, Stafford Beer, Herberto Maturana, nebo Francisco Varela. Ted Nelson - objevitel „hypertextu“ o Paskovi v článku z roku 1974 prohlásil, že to byl jeden z nejpotřeštěnějších a nejkouzelnějších učenců, se kterými kdy měl čest se potkat.

Pask vystudoval původně medicínu na univerzitě v Cambridge, lékařství se nicméně nevěnoval a pustil se v 50.letech do výzkumu možností aplikace počítačů pro management řídících systémů. Společně s přítelem Robinem McKinwoodem založil neprofitní společnost System Research, pro kterou se jim podařilo získat podporu ze státních fondů, mimo jiné z britského ministerstva obrany a od amerického letectva. Tedy objednavatelé, kteří většinou platili a ovlivňovali výzkum v kybernetice a teorii řízení bědem studené války. Pro Paska šlo v první řadě o zajištění existence, ale svoje úsilí napřel naopak na oblasti výzkumu umělé inteligence a možnostem humanizace technologie. Zároveň se živě zajímal o kulturu, měl řadu přátel mezi umělci a filosofy, věnoval se aktivně divadlu a hudbě. Během padesátých let postavil sérii „archepočítačů“, jejichž principy byly založeny na experimentech s elektromechanickými, biologickými a chemickými procesy. Bohužel se z tohoto období, mimo několik málo fotografií, patrně nezachovalo vůbec nic. Paskův hudebně syntetický nástroj MUSICCOLOR, na kterém pracoval koncem padesátých let, fungoval na principu zpětné vazby, probíhající mezi interpretem, procesovaným zvukem a barevnými světly. Nešlo o další z řady nástrojů na generování syntetických zvuků, ale o prostředí, které neslo rysy umělé inteligence. Soustrojí mělo funkci „rozeznávat“ tak algoritmicky a psychologicky komplexní fenomén jakým je nuda. Systém totiž reagoval kongeniálním způsobem na tvůrčí invenci a schopnosti hráče. Pokud se tento příliš často začal opakovat a nepředvedl dostatečný index inovativních kompozičních prvků ve své performanci, analogový počítačový systém upozornil na stereotypní chování a začal rušit hru, nebo se vypínat. Pask a McKinwood s tímto soustrojím údajně objížděli různé kabaretní scény v Londýně a v okolí. V análech dějin experimentální a improvizované hudby by mohl být Paskův vynález vyznačen jako mezní počin, na který mohli reagovat hudební inovátoři jako Cornelius Cardew a jeho Scratch Orchestra, nebo Brian Eno. Paskovy chemické počítače, kterým se věnoval v roce 1958 měly (podle svědectví současníků) také „schopnost“ samoorganizace a konstrukce vlastních senzorů.

Před turbulentním rokem 1968 idea kybernetiky pronikla na uměleckou mezinárodní scénu.Tentokrát byla Paskova instalace inteligentních automatů “The Colloquy of Mobilles” snad jedním z nejsložitějších exponátů výstavy “Cybernetic Serendipity”, připravenou kurátorsky Jesiou Reinchardt pro londýnskou ICA roce 1968. 10 Díky vestavěným čidlům, reagujícím na světlo a zvuk soustava jednotlivých zavěšených kinetických modulů navzájem “komunikovala“ mezi sebou. Navíc návštěvník mohl vstoupit do jejich rozhovoru například osvěcováním baterkou, či snad odrazem zrcadly. Autonomní luminokinetická soustava reagovala a navazovala alespoň dojem ne-mechanického dialogu s člověkem, kterého Heinz von Foerster nazýval lehce ironicky netriviální stroj. Aspirace na komplexní antropomorfní významy, připodobňující „Rozhovor mobilů“ k duchampovskému stroji na slast „Velkému sklu“ je naznačena také skutečností, že pohyblivou soustavu „automatů“ tvořili dva „samečci a tři „samičky“. Jejich komunikace a proměňující se sympatie, nebo antipatie byly vizualizovány pomocí měnící se intenzity a zabarvení vnitřního světelného zdroje. To se měnilo podle toho, jak se vzájemně ovlivňovaly základní genderové principy. Instalace se vyvíjela v „chytrý“ percepční organizmus, dvojitou zpětnou vazbou komunikující s jednotlivými „složkami osobnosti“ i s okolním prostředím.

Pask v následujících letech zkonstruoval několik dalších převratných kybernetických systémů. Například software„Thoughtsticker“ z roku 1976, dobrých deset let před spuštěním World Wide Web, je systém managementu informací, schopným nabídnout uživateli orientaci uvnitř sítě dat a navíc se přizpůsobit individuálnímu charakteru studenta. Je to podobný princip jako pozdější systémy Google a další pokročilé browsery, založené na vědomostech o neuronových sítích, jako zásadních nástrojích naší orientace v databázích informační společnosti. 12Kybernetické principy zpětné vazby, adaptace, otevřeného systému a autoregulace Pask aplikoval jak ve svých experimentech s učenlivými stroji a stoji na učení, tak v pokusech s instalacemi, jejichž aktuálnost na scéně současného digitálního umění je až překvapivá. Hlavně v kontrastu s mainstreamem interaktvního umění, které staví efekt spíš na mechanickém principu akce – reakce, než na komplexnosti a poetičnosti možné komunikace mezi člověkem a strojem.

Common Room a Gaberbocchus Press

Kybernetické spojitosti jsou vždycky mnohostranné a mnohačetné: mezi okruh známých Gordona Paska patřila od konce padesátých let vedle kurátorky a teoretičky kyberartu Jesia Reichardt i dvojice polských imigrantů, jejichž osobní podíl na konstituci sociálních hybridních sítí poválečné avantgardy, spojujících umělce, spisovatele, konstruktéry a filosofy je neopominutelný. Plakát a scénografii výstavy Cybernetic Serendipity navrhla Franciszka Themersonová, kreslířka, básnírka, avantgardní filmařka a „druhé já“ uměleckého vydavatelství Gaberbocchus Press. Její manžel Stefan se spolu s Franciszkou dostal do válečného Londýna jako uprchlík před nacismem (podobně jako řada dalších polských umělců a intelektuálů) přes Francii v roce 1942. Oba hráli už předtím důležitou roli v dějinách evropského meziválečného uměleckého filmu. Stefan studoval nejdříve architekturu a fyziku. V Polsku publikoval svoje literární texty a experimentoval s pohyblivým obrazem i s fotogramy. Themersonovi jsou autory několika krátkých experimentálních filmů Apteka [[Pharmacy]] (1930), Europa (1931-1932), Drobiazg Melodyjny [Musical Moment] (1933), Zwarcie [Short Circuit] (1935) a Przygoda Czlowieka Poczciwego [The Adventures of a Good Citizen] (1937). Stefan Themerson také napsal scénář pro koncept delšího filmu EUROPA, který ale nerealizoval. V Anglii společně dokončili několik zajímavých abstraktních filmů (například slavný The Eye and the Ear, inspirovaný Szymanovského hudbou), ale Stefan přesunul svůj hlavní zájem na psaní a hlavně vydávání literatury, která jim byla blízká, tedy ponejvíce surrealistické, patafyzické, filosofické a fantaskní. Jejich experimentální vydavatelský čin, pojmenovaný podle postavy z Carollovy knížky Alenka v říši divů a za zrcadlem, se stal pojmem v žánru umělecké typografie a nízkonákladových bibliofilských knih. Do roku 1988, kdy oba zemřeli vydali přes 80 titulů (texty Bernarda Russella, první anglickou monografii Kurta Schwitterse, překlad „Cvičení stylu“ od Raymonda Queneau, nebo Jarryho Krále Ubu). Stefanovy romány, filosofické texty a knihy pro děti jej řadí mezi autory spojené s mezinárodní literárním hnutím „Dilny potenciální literatury“ OULIPO.

Pravidelné literární salony (The Common Room), pořádané Themersnovými od roku 1957 ve sklepním prostoru malého londýnského nakladatelství Gaberbocchus Press měly snad připomenout dobu v Polsku, kdy se stýkali se se svými souputníky. Diskusní „dýchanky“ musely být inspirující zkušeností pro londýnskou intelektuální komunitu. Docházelo k situacím, které Bernardu Russellovi připadly „témeř stejně šílené jako tehdejší svět venku“ a střetu, proplétajícím nejrůznější estetiky, zkušenosti, názory, vize, profese v hybridní syntax mentálního esperanta. Prolínaly a setkávaly se zde koncepty a imaginace surrealismu, věcnost konstruktivismu, bláznivost dada, pathos situacionalismu s aktuálními směry teoretické fyziky, matematiky, kombinatoriky a politiky. Mezi účastníky diskuzí patřili například Bernard Russell, Gordon Pask, Tom Harris, W. H. Auden, Jesia Reichardt, nebo kolegové z pařížského spolku OULIPO.

Možná to není jen nostalgie po dávno zašlé minulosti, která ve svědectví pamětníků evokuje vzpomínky z těchto setkání, nesoucí předzvěst myšlenkových kontur třeba teorií chaosu, nebo neuronových sítí. O nich inženýři a vědci mohli rozmlouvat s básníky a s spisovateli. Doufejme, že chystaná konference picnik08, kde se setkají „tisíce kreativních celebrit, umělců, designérů, architektů, filosofů, podnikatelů, antropologů, návrhářů počítačových her, módních návrhářů a filmových režisérů zvučných jmen.” bude podobně plodná jako bývala setkání profesorů, umělců a potřeštěných intelektuálů ve sklepě pod londýnským vydavatelstvím Gaberbocchus Press.

Miloš Vojtěchovský, Praha 2008