Blog posts

Posts

Kinterova Jednotka a postnatura

By samotař, 15 September 2017

Upsych316a Universal Psychiatric Church

By Samotar, 6 July 2017

Za teorií poznání (radostný nekrolog), Bohuslav Blažek

By miloš vojtěchovský, 9 April 2017

On the Transmutation of Species

By miloš vojtěchovský, 27 March 2017

CYBERPOSITIVE, Sadie Plant a Nick Land

By samotař, 2 March 2017

Ivan Illich: Ticho jako obecní statek

By samotař, 18 February 2017

Thomas Berry:Ekozoická éra

By samotař, 8 December 2016

Best a Basta době uhelné

By samotař, 31 October 2016

Hledání hlasu řeky Bíliny

By samotař, 23 September 2016

Bratrstvo

By samotař, 1 September 2016

Anima Mundi Revisited

By miloš vojtěchovský, 28 June 2016

Simon A. Levin: The Evolution of Ecology

By samotař, 21 June 2016

Jan Hloušek: Uranové město

By samotař, 31 May 2016

Manifest The Dark Mountain Project

By Samotar, 3 May 2016

Pokus o popis jednoho zápasu

By samotar, 29 April 2016

Nothing worse or better can happen

By Ewa Jacobsson, 5 April 2016

Jared Diamond - Easter's End

By , 21 February 2016

W. H. Auden: Journey to Iceland

By , 9 February 2016

Jussi Parikka: The Earth

By Slawomír Uher, 8 February 2016

Co číhá za humny? neboli revoluce přítomnosti

By Miloš Vojtěchovský, 31 January 2016

Red Sky: The Eschatology of Trans

By Miloš Vojtěchovský, 19 January 2016

Towards an Anti-atlas of Borders

By , 20 December 2015

Pavel Mrkus - KINESIS, instalace Nejsvětější Salvátor

By Miloš Vojtěchovský, 6 December 2015

Tváře/Faces bez hranic/Sans Frontiers

By Miloš Vojtěchovský, 29 November 2015

Na Zemi vzhůru nohama

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Upside-down on Earth

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Images from Finnmark (Living Through the Landscape)

By Nicholas Norton, 12 October 2015

Czech Radio on Frontiers of Solitude

By Samotar, 10 October 2015

Langewiese and Newt or walking to Dlouhá louka

By Michal Kindernay, 7 October 2015

Notice in the Norwegian newspaper „Altaposten“

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Interview with Ivar Smedstad

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Iceland Expedition, Part 2

By Julia Martin, 4 October 2015

Closing at the Osek Monastery

By Michal Kindernay, 3 October 2015

Iceland Expedition, Part 1

By Julia Martin, 3 October 2015

Finnmarka a kopce / The Hills of Finnmark

By Vladimír Merta, 2 October 2015

Workshop with Radek Mikuláš/Dílna s Radkem Mikulášem

By Samotářka Dagmar, 26 September 2015

Já, Doly, Dolly a zemský ráj

By Samotar, 23 September 2015

Up to the Ore Mountains

By Michal, Dagmar a Helena Samotáři , 22 September 2015

Václav Cílek and the Sacred Landscape

By Samotář Michal, 22 September 2015

Picnic at the Ledvice waste pond

By Samotar, 19 September 2015

Above Jezeří Castle

By Samotar, 19 September 2015

Cancerous Land, part 3

By Tamás Sajó, 18 September 2015

Ledvice coal preparation plant

By Dominik Žižka, 18 September 2015

pod hladinou

By Dominik Žižka, 18 September 2015

Cancerous Land, part 2

By Tamás Sajó, 17 September 2015

Cancerous Land, part 1

By Tamás Sajó, 16 September 2015

Offroad trip

By Dominik Žižka, 16 September 2015

Ekologické limity a nutnost jejich prolomení

By Miloš Vojtěchovský, 16 September 2015

Lignite Clouds Sound Workshop: Days I and II

By Samotar, 15 September 2015

Walk from Mariánské Radčice

By Michal Kindernay, 12 September 2015

Mariánské Radčice and Libkovice

By Samotar, 11 September 2015

Most - Lake, Fish, algae bloom

By Samotar, 8 September 2015

Monday: Bílina open pit excursion

By Samotar, 7 September 2015

Duchcov II. - past and tomorrow

By Samotar, 6 September 2015

Duchcov II.

By Samotar, 6 September 2015

Arrival at Duchcov I.

By Samotar, 6 September 2015

Czech Republic

Neptunismus a plutonismus na vyhaslé sopce Bořeň

J.W. Goethe: Der Borschen bei Bilin, 1810

Neptunismus – teorii pojmenovanou podle boha oceánů Neptuna, vymyslel Abraham Gottlob Werner (1749-1817). Vyučoval na hornické škole v Freibergu, kde studoval J.W: Goethe. Werner soudil, že zemská kůra a horniny vznikaly působením chemických a mechanických pochodů ve světovém oceánu. Plutonismus (vulkanismus) byla pak protikladná teorie Angličana Jamese Huttona (1726 - 1797). Podle Huttona povrch planety formoval naopak hlavně oheň - vulkanická aktivita. Eroze pak odplavovala horniny, ty se usazovaly na dně moře a pak - prostřednictvím vysokých teplot byly geologické vrstvy vyzvednuty na povrch.Thomas Burnet (asi 1635 - 1715) spolu s Edmondem Halleyem byli pro změnu přesvědčeni, že veškerá voda byla před potopou ukryta pod povrchem Země a naše planeta je tudíž uvnitř dutá. A že hory a pohoří vznikly během období, kdy vody opadaly. Název plutonismus odkazuje na boha podsvětí Pluta, anebo římského boha ohně, sopek a kovářství Vulkána, což jsou oni chlápci, kteří v prostorných dutinách v podzemí vládnou.

Hora analogie

Ten podivný vrch, horu, či skálu vidíte na obzoru, kdykoliv se postavíte mezi Duchcovem a Mostem zády ke Krušným horám a díváte se do Mordoru, tedy do vnitrozemí. Obdivovali jsme ten gigantický kus znělce odevšud, z oken kláštera v Oseku, od zámku Jezeří, z Duchcova i z kopce Hněvín na Mostem, kde dlel ve vězení Edward Kelley a psal pro Rudolfa spis o kameni mudrců. Na Bořeň vylezli Alexander von Humboldt, Johan Wolfgang von Goethe. William Turner si ho alespoň nakreslil do skicáku, když jel okolo, pravděpodobně se sem zajel podívat profesor Eduard Suess (1831- 1914) zakladatel paleogeografie a autor teorie tektonických ker, nebo Joachim Barrande. Minulý rok jsem se těšil, že Bořeň, když už jsem jezdil okolo, či dlel přímo v Bílině konečně navštívím a zdolám. Nicméně se mi to podařilo až letos v srpnu. Nenašel jsem na internetu údaje o etymologii názvu, takže fabuluji, že původ (německy Borschen) odkazuje k něčemu, co je archaické, co souvisí pozůstatkem, s ruinami. S něčím, co tady bylo kdysi dávno a už tehdy ve stavu boření, destrukce. Ať už tam bylo hradiště, nebo osada lidu knovízské, keltské, nebo slovanské kultury, předpokládám - spolu s Václavem Cílkem - že se na vrchol skalnatého útvaru od nepaměti škrábali lidé i zvířata, aby se rozhlédli po krajině. Na srpnovou sobotu se vzhůru drápala skupinka horolezců. Chvíli jsem je zdola pozoroval, české a německé poutníky jsem potkal až na temeni. Vydal jsem se k Bořeni polní cestou od Liběšic, od silnice mezi Hrobčicemi a Želenicemi. Po cestě lesem mi přišlo na mysl, zda sopka vznikala suchou cestou, nebo vypučela ze dne moře? A vzpoměl jsem si, že mi loni ve vlaku někdo říkal, že jistý geolog zkoumal nedávno jednu ze skalních formací v okolí a zjistil, že vyvřelá, či vlastně sedimentová skála je tvořena milionovým hejnem zkamenělých rybek. Potěšilo by mne, kdyby šlo třeba o prarejnoky, jejichž zuby lze prý nalézt na svazích Bořeně. Ale Bořeň má mimo jiné vizuální a historické kvality nepopiratelnou zvukovou charakteristiku: skály jsou z kamene, který zní, ze znělce. Tedy z černošedozelenavého sodalitického fonolitu, což je "jemnozrnná základní hmota tvořená vulkanickým sklem, mikrokrystaly draselného živce, sodalitu, nefelínu, trávově zeleného pyroxenu egirínu, magnetitu a titanitu. Ve skalách najdete rozptýleně větší až několikamilimetrové destičkovité krystaly alkalického živce sanidinu". Na jižním úpatí se nacházely křídové slínovce s nálezy zbytků mořské fauny, například rejnočích zubů. Našel jsem pěkný text paleontologa prof. Oldřicha Fejfara, publikovaný v Živě, který zde v přepisu pirátsky uvádím, spolu s citaci z místopisu Bohuslava Balbína.

Mezi těmi horami, jež jsem nazval Prostředními (České středohoří) a jež se táhnou v nepřerušeném sledu od Litoměřic až k Mirošovicům je proslulá hora, které lidově říkají Bílinská (Bořeň), poněvadž ční nad Bílinou. V pravdě by se měla jmenovat Veliká Skála nebo Bradlo, z větší části je totiž příkrá a holá, na samém vrcholku pak nemá nic než beztvará skaliska, avšak toto náhodné seskupení balvanů dodává horám půvab. Staří vykládají, že tato hora má své zajímavosti: že byli někdy spatřeni draci, jak vylétají z jeskyň a opět tam zalétají. Že ve svém nitru chová zlato a stříbro a že tam byly nejednou nalezeny drahé kameny, ale také hadi s korunkami, a že tam rostou vzácné byliny. To všechno vyprávějí dávné zkazky. Sám myslím, že je to pravda....V životě jsem nespatřil strmější výšinu (nevyjímám ani tu, kterou ukazují na Moravě u hradu Letovic). Nejen že má hora směrem k Bílině úplně sráznou boční stěnu, ale ještě je v ní dutina, takže kdo se dívá dolů, připadá si jako pták. Můj průvodce za mé přítomnosti jmenoval a trhal diptam, třemdavu, šafrán a jiné neznámé rostliny a keříky; později pak jsem diptam ukázal lékařům a schválili jej. V úvale pak rostlo plno květin, jež jsem neznal a dosud nespatřil. Uprostřed má ta hora jakousi pláň velmi podobnou louce nebo zahrádce, jenže svažitou. Spatřil jsem i dutiny a vlčí doupata. Je možno také vstoupit do jeskyně, kde se před mnoha lety pokusil za pomoci zkušených havířů proniknout a zjednat si přístup do hory sám nejvyšší mincmistr Oldřich z Lobkovic. Nevím, zda ho dílo omrzelo a tak od něho upustil, či i zda nalezl zlato - to jsem slyšel od některých lidí - a zanechal prázdnou, jalovou žílu, anebo se domníval, že tam už nelze nic nalézt. Přiznávám, že to nevím. U této hory ie vesnice Želenice, z druhé strany pak Hrobčice, u níž byla roku 1438 svedena bitva s Míšňany. Padlí v bitvě jsou pochováni z jedné i druhé strany hory. Prastaré náhrobky i s erby lze dosud spatřit.
Bohuslav Balbín: o Bořeni (z Miscellanea historica regni Bohemiae, 1681).

Odřich Fejfar:Lázeňský host, geolog a výletník: Přírodovědná zkoumání Johanna W. Goetha během jeho pobytů v Čechách

Johann W. Goethe navštívil severozápadní Čechy v letech 1785–1823 (tj. během 38 let) sedmnáctkrát; strávil tu celkem 1 114 dní svého života. Nejhojněji navštěvoval Karlovy Vary (1785–86, 1790, 1795, 1806–8, 1810–12, 1818–19, 1820), poté následovaly Františkovy Lázně (1808, 1811), Teplice (1813) a nakonec nově založené Mariánské Lázně spolu s Chebem (1821–23). Po mnoho let to Goetha s příchodem jara a léta „táhlo“ znovu do Čech; cestoval vlastním povozem, který si opatřil v Karlových Varech (vzhledem k příznivému kurzu byl levný, jak uvádí; šlo o jednoduchý dvoumístný kočár, tzv. chair, tažený párem koní, který dodnes stojí v průjezdu Goethova domu ve Výmaru). Nebyly to jen ozdravné pobyty, Goethe vnímal Čechy v oněch nestálých dobách jako oázu klidu, kde se v ústraní místních lázní setkávala vysoká společenská smetánka z celé Evropy – což Goethovi vyhovovalo. Navíc tu navázal mnohá přátelství, která pak trvala až do jeho smrti v roce 1832.

V jednom dopise z Teplic roku 1813 Goethe píše: „Cítím se zde v klidných Čechách vlastně jako uprchlík z velmi neklidného Durynska ...“. Jako tajný rada a ministr malého Saského knížectví se sídlem ve Výmaru získával jistě užitečné informace. Vedle společenských povinností však Goetha neopouštěla záliba v geologii (tehdy nazývané geognosie) a geologicky pestré území severozápadních Čech poskytovalo ideální podmínky. Jeho zájem o obor měl svůj důvod – v mládí studoval v tehdy proslulém učilišti Hornické akademie ve Freibergu (tzv. Bergakademie). Sám svou účast/činnost v Čechách jednou nazval Brunnengast, Geolog und Spaziergänger, tj. Lázeňský host, geolog a výletník. Během svých návštěv sledoval podrobně odbornou literaturu o tomto území a zanechal z exkurzí množství kreseb a akvarelů, ale také vzorky hornin, které ve velkém počtu schraňoval ve sbírce ve Výmaru. Byly to zejména spisy Franze Ambrose Reusse, lékaře na lobkowiczkém zámku v Bílině, s nímž ho spojovalo zmíněné studium na Hornické akademii. Jejich učitelem byl profesor Abraham Gottlob Werner, ve své době jeden z představitelů učení tzv. neptunismu. Podle této nauky měly být sopky a veškerý vulkanismus obecně vodního původu. V pojednání z roku 1788 Werner např.píše, že všechny čediče jsou „mokrého“ původu.

Teorii neptunistů podporovala existence známých čedičových sloupů, které prý vznikly krystalizací z pravěkých vod (latinsky via humida per cristallisationem in humido). Reuss se po studiích ve Freibergu honosil titulem císařský a královský hornický rada (k. und k. Bergrat) a stal se zpočátku vášnivým zastáncem teorií svého učitele, které sám později dále rozvíjel, až dospěl nakonec k vlastnímu pojetí. Jako bílinský lékař vydával Reuss stručné populární geognostické spisy o oblastech severních Čech, v nichž kladl důraz na složení a léčivý význam minerálních pramenů; založil tím slávu severočeských lázní a je právem pokládán za zakladatele oboru balneologie. Do čela těchto pojednání vždy umístil jako motto své životní heslo v latině: Turpe est in patria habitare et patriam ignorare (Je hanbou nedbat o svou vlast, ve které žijeme). Tuto větu uvádí později i jeho syn August E. Reuss, rovněž původně lékař, později člen Říšského geologického ústavu a profesor geologie na univerzitě ve Vídni. Goethe se s F. A. Reussem během pobytu v Teplicích často setkával a 18. července 1813 vystoupili společně na vrch Bořeň, který Goethe několikrát namaloval. Zapsal si o tom do deníku: „Během včerejšího poučného dne jsem se těšil doprovodu zkušeného a jasně uvažujícího dr. Reusse … Bílinská skála (tj. Bořeň) je zajímavá zejména pro svou pozoruhodnou mohutnost a řadu malebných partií.“

Neptunisté a plutonisté: učení vody a ohně

Franz A. Reuss si při výzkumech sopečné činnosti v Českém středohoří nedovedl vysvětlit několik skutečností, které vypočítává ve svém prvním spise z r. 1790: úplně zde chybějí sypké „vyvrženiny“, tj. popely známé u dnešních sopek; rovněž nikdy nezjistil v celé oblasti na vrcholech zdejších kopců typický sopečný kráter; celá tato „bizarní pahorkatina“ je budována jenom různými „odrůdami“ čedičů (jako např. znělec, resp. nefelinický fonolit na vrchu Bořeň u Bíliny). Tato fakta Reussovu neptunistickou víru zviklala. Na základě vlastních výzkumů se Reuss stavěl k teoriím A. G. Wernera stále kritičtěji. Vrtalo mu hlavou, proč jsou právě ve zkoumané oblasti v podzemí sloje hnědého uhlí. Navíc nacházel opakovaně již dlouho známé důkazy o tom, že sloje v podzemí hoří: jasným důkazem v okolí byly i dnes známé červeně zbarvené ohněm vypálené lupky (tzv. erdbrandy). Jeho neptunistické názory byly postupně otřeseny do té míry, že nakonec vytvořil svou vlastní teorii o vzniku vulkánů. Došel k závěru, že čedičové horniny byly hořícími slojemi uhlí pod zemí roztaveny a pronikly na zemský povrch v podobě známých vrcholů a vytvořily tzv. pseudovulkány. Tímto výkladem se Reuss přiklonil k protichůdné nauce – plutonismu, která hlásala původ hornin „spojený s ohněm“. V jediném případě však Reuss přece nakonec v Čechách vulkanickou výjimku objevil a v r. 1794 popsal: na nevýrazné vyvýšenině na severovýchod od Chebu tzv. Komorní hůrce (v němčině Kammerberg nebo Kammerbühl) se spolu s čedičem vyskytoval sopečný popel. Podle Reusse jde o typický vyhaslý „pseudovulkán“,tedy produkt „samovznícených hnědouhelných slojí se silným podílem síry“, přitom se „čediče v podzemí roztavily a na povrchu utuhly v lávu“. Tento výklad obsahoval významný fakt – přítomnost uhelných slojí pod Komorní hůrkou, což později vyvolalo vznik řady výzkumných šachet v jejím blízkém okolí. Reuss však nebyl prvním objevitelem této sopky; již 19 let před ním ji podrobně prozkoumali dva mineralogové – Ignác von Born (1742–91) a Linnéův žák Johann Jacob Ferber (1743–90); popsali ji společně r. 1773 v tištěném dopise hraběti Františku Kinskému. Titul zněl Dopis o vyhaslé sopce u města Chebu v Čechách. Jejich málo známý stručný text patří k prvním geologickým pojednáním a snese svou vysokou úrovní srovnání s moderní odbornou zprávou. Hned v úvodu se autoři přiklánějí k plutonistickému výkladu, když popisují vznik sopky nikoli vodou, ale ohněm, a naznačují přímou souvislost sopečné činnosti sminerálními, místy teplými prameny v okolí. Správně dále uvádějí, že porézní typ čediče Černé věže na chebském hradě pochází právě z Komorní hůrky. V závěru navrhují razit v podzemí sopky výzkumnou šachtu – byl by to „poučný čin pro přírodovědnou obec“. K jeho uskutečnění, jak uvidíme, později opravdu došlo. Goethe bral všechny spory dvou nesmiřitelných táborů s odstupem a humorem. Ve sbírce veršovaných aforismů, v Xeniích, říká ironicky: „Dnes se každý na svém území pachtí po čedičích a lávách – nezní to přece špatně: i my tu máme vulkán!“ Učení neptunistů nazýval Wasserglaube, tj. vodní víra, a učení plutonistů Feuerglaube, tj. ohňová víra. Není divu, že se během pobytů ve Františkových Lázních a Chebu i Komorní hůrka stala středem jeho zájmu; navštívil ji celkem jedenáctkrát a napsal o ní tři odborná pojednání. Nasbíral zde množství horninových ukázek – např. žárem natavené či „připečené“ křemeny (říká jim frittierte Quarze), které rozesílal i do evropských muzeí. Avšak i jemu se zde vynořovaly nové problémy, a tak nakonec přiměl svého přítele hraběte Sternberga, aby zde razil štoly, „bez nichž vznik sopky nelze uspokojivě vysvětlit“. Goethe dokonce na Komorní hůrce 30. července 1822 uspořádal odborné konzilium za účasti dvou hostů z Mariánských Lázní, švédského chemika Johanna J. Berzelia, botanika Emanuela Pohla, Kašpara hraběte Sternberga a chebského radního Josefa Sebastiana Grünera. Výrok konzilia vyzněl ve prospěch učení plutonistů, když Berzelius poukázal na podobnost se sopkami francouzské oblasti Auvergne a Sternberg zmínil vztah s vulkány oblasti Eifelu v Porýní. Goethe nicméně zaujal skeptické stanovisko a později se přiklonil k pojetí Reussova pseudovulkánu vyvolaného hořícími slojemi v podloží.

Goethovy pobyty v západních Čechách Teprve závěrem svých pobytů v Čechách se Goethe setkal se dvěma muži, kteří se stali jeho věrnými přáteli: městským kriminálním radou v Chebu J. S. Grünerem a hrabětem K. Sternbergem. Seznámení s Grünerem bylo velmi užitečné. Poprvé se potkali při formální kontrole cestovního pasu 26. dubna 1820 na cestě do Karlových Varů, kdy Goethe v Chebu strávil jednu noc; při té příležitosti ho Grüner informoval o místním nářečí, zvycích a minulosti Chebska. Ukázalo se, že místní rodák Grüner měl dobrý přehled o poměrech rodného kraje a navíc se živě zajímal o přírodu. Krátce po založení Vlastivědného muzea království Českého v Praze r. 1818 byl jmenován jeho sběratelem a na tomto titulu si velmi zakládal. To vše mělo pro Goetha velký význam – Grüner se stal jeho informátorem a průvodcem. Jednoho dne dále zaujal zprávou, že i on právě zamýšlí zřídit výzkumnou šachtu na Komorní hůrce. Tak navázali čilé styky.

Setkání s Kašparem Sternbergem mělo jinou minulost. Myšlenka svést dohromady tyto dva muže vznikla na výmarském dvoře v okruhu saského knížete Karla Augusta. Zde je nutné zmínit, že básník Goethe byl před lety domácím učitelem a vychovatelem svého nynějšího panovníka a stal se později jeho blízkým důvěrníkem a rádcem. Ten proto Goetha pozval na výmarský dvůr a jmenoval ho ministrem bez zvláštního poslání, a tím mu zajistil ideál ní podmínky pro existenci. Mnozí si uvědomovali, že stárnoucí básník je osamělý a že by mu prospělo přátelství se stejně smýšlejícím vzdělaným vrstevníkem. Kolem r. 1820 padla volba na proslulého vědce a příslušníka starého českého šlechtického rodu – hraběte Sternberga; Goethe dopisů, nikdy se však dosud nesetkali. Kníže Karel August vymyslel svérázný způsob, jak oba muže seznámit. Objednal portrét hraběte, který měl být ve vhodné době předán jako svého druhu „vizitka“. Při pobytu na saském dvoře v Teplicích r. 1821 byl tímto záměrem pověřen pražský grafik Ferdinand von Lüttgendorf a k setkání a předání portrétu došlo o rok později v Mariánských Lázních.

„Zub mamuta” – mastodont z Dolnice u Chebu

Při předposlední návštěvě v Čechách se Goethe jako obvykle ohlásil v Chebu k ověření svého pasu. I tentokrát se 18. června 1822 setkal s radou Grünerem, který ho ale uvítal zajímavým překvapením: vložil mu do ruky zlomek velkého zubu s nápadně silnou sklovinou, očividně doklad mohutného živočicha; oba se v první chvíli domnívali, že jde o mamuta. Přesně po takovém dokladu dávného života Goethe toužil. Ale po celou dobu svých pobytů v Čechách, ani kdy jindy nic podobného nespatřil. Grüner poté vyložil historii svého objevu – zub patřil jako rodinná vzácnost majiteli statku Dolnice, který ho zdědil po předchozím majiteli. Podle tradice byl na lezen kolem r. 1780 při těžbě vápence v okolí statku (která již mezitím zanikla). Grüner o tomto pokladu dlouho věděl a marně se snažil získat ho do své sbírky – to se mu nakonec podařilo počátkem r. 1822. Sdělil Goethovi, že vzácný zub hodlá věnovat Českému vlastivědnému muzeu v Praze; o tom již zpravil i ředitele muzea K. Sternberga. To však Goethovy plány křížilo; chtěl totiž zhotovit sádrové odlitky, aby mohl nález porovnat a případně zaslat nějakému odborníkovi, a proto hned po svém příjezdu z Mariánských Lázní Grünerovi spěšně psal: „... ten fosilní zub mi vrtá hlavou, přibrzděte Váš patriotismus a s odesláním zatím moc nespěchejte, musíme napřed s tím zubem něco podniknout; počkejte až se budu vracet“.
Grüner se proto za zdržení vzácné zásilky Sternbergovi omluvil a odlitky mezitím zhotovil Goethův písař. Za měsíc se Goethe z Mariánských Lázní vrátil a zůstal v Chebu několik dní; důvodem byla návštěva Dolnice. Do deníku zapsal: „... 17. červenec 1822: s Grünerem v Dolnici, pátráme po vápenci a jeho někdejší těžbě.“ Později ve svých pamětech o tom Grüner uvádí: „... po obědě jsme se vypravili do Dolnice; statek stojí na výšině východně od města s krásným rozhledem. Goethe se pozorně rozhlížel a pak se mě otázal, v kolika obcích, které teď vidíme, jsou podobné jámy na vápenec. Řekl jsem, že jsou v Tršnici, Třebeni a Horní Vsi a že mám ze všech ve sbírce vzorky. Goethe mi pak doporučil tyto výskyty pravidelně navštěvovat a upozornit tamní pracovníky, aby každý podezřelý výskyt měkkýšů, otisků rostlin apod. odkládali stranou. Později toho dne jsme se s Goethem o vzorky rozdělili a on je přehledně rozložil na zvláštní stůl ve svém pokoji v hostinci U slunce na chebském náměstí, kde pokaždé bydlel.“

Poslední Goethova návštěva v Čechách skončila 11. září 1823 v Chebu. Hrabě Sternberg a J. S. Grüner pak do r. 1832 několikrát navštívili Goetha ve Výmaru.