Blog posts

Posts

Ohlédnutí/Revisited Soundworm Gathering

By samotař, 9 October 2017

Kleté krajiny

By samotar, 7 October 2017

Kinterova Jednotka a postnatura

By samotař, 15 September 2017

Upsych316a Universal Psychiatric Church

By Samotar, 6 July 2017

Za teorií poznání (radostný nekrolog), Bohuslav Blažek

By miloš vojtěchovský, 9 April 2017

On the Transmutation of Species

By miloš vojtěchovský, 27 March 2017

CYBERPOSITIVE, Sadie Plant a Nick Land

By samotař, 2 March 2017

Ivan Illich: Ticho jako obecní statek

By samotař, 18 February 2017

Thomas Berry:Ekozoická éra

By samotař, 8 December 2016

Best a Basta době uhelné

By samotař, 31 October 2016

Hledání hlasu řeky Bíliny

By samotař, 23 September 2016

Bratrstvo

By samotař, 1 September 2016

Anima Mundi Revisited

By miloš vojtěchovský, 28 June 2016

Simon A. Levin: The Evolution of Ecology

By samotař, 21 June 2016

Jan Hloušek: Uranové město

By samotař, 31 May 2016

Manifest The Dark Mountain Project

By Samotar, 3 May 2016

Pokus o popis jednoho zápasu

By samotar, 29 April 2016

Nothing worse or better can happen

By Ewa Jacobsson, 5 April 2016

Jared Diamond - Easter's End

By , 21 February 2016

W. H. Auden: Journey to Iceland

By , 9 February 2016

Jussi Parikka: The Earth

By Slawomír Uher, 8 February 2016

Co číhá za humny? neboli revoluce přítomnosti

By Miloš Vojtěchovský, 31 January 2016

Red Sky: The Eschatology of Trans

By Miloš Vojtěchovský, 19 January 2016

Towards an Anti-atlas of Borders

By , 20 December 2015

Pavel Mrkus - KINESIS, instalace Nejsvětější Salvátor

By Miloš Vojtěchovský, 6 December 2015

Tváře/Faces bez hranic/Sans Frontiers

By Miloš Vojtěchovský, 29 November 2015

Na Zemi vzhůru nohama

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Upside-down on Earth

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Images from Finnmark (Living Through the Landscape)

By Nicholas Norton, 12 October 2015

Czech Radio on Frontiers of Solitude

By Samotar, 10 October 2015

Langewiese and Newt or walking to Dlouhá louka

By Michal Kindernay, 7 October 2015

Notice in the Norwegian newspaper „Altaposten“

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Interview with Ivar Smedstad

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Iceland Expedition, Part 2

By Julia Martin, 4 October 2015

Closing at the Osek Monastery

By Michal Kindernay, 3 October 2015

Iceland Expedition, Part 1

By Julia Martin, 3 October 2015

Finnmarka a kopce / The Hills of Finnmark

By Vladimír Merta, 2 October 2015

Workshop with Radek Mikuláš/Dílna s Radkem Mikulášem

By Samotářka Dagmar, 26 September 2015

Já, Doly, Dolly a zemský ráj

By Samotar, 23 September 2015

Up to the Ore Mountains

By Michal, Dagmar a Helena Samotáři , 22 September 2015

Václav Cílek and the Sacred Landscape

By Samotář Michal, 22 September 2015

Picnic at the Ledvice waste pond

By Samotar, 19 September 2015

Above Jezeří Castle

By Samotar, 19 September 2015

Cancerous Land, part 3

By Tamás Sajó, 18 September 2015

Ledvice coal preparation plant

By Dominik Žižka, 18 September 2015

pod hladinou

By Dominik Žižka, 18 September 2015

Cancerous Land, part 2

By Tamás Sajó, 17 September 2015

Cancerous Land, part 1

By Tamás Sajó, 16 September 2015

Offroad trip

By Dominik Žižka, 16 September 2015

Ekologické limity a nutnost jejich prolomení

By Miloš Vojtěchovský, 16 September 2015

Lignite Clouds Sound Workshop: Days I and II

By Samotar, 15 September 2015

Walk from Mariánské Radčice

By Michal Kindernay, 12 September 2015

Mariánské Radčice and Libkovice

By Samotar, 11 September 2015

Most - Lake, Fish, algae bloom

By Samotar, 8 September 2015

Monday: Bílina open pit excursion

By Samotar, 7 September 2015

Duchcov II. - past and tomorrow

By Samotar, 6 September 2015

Duchcov II.

By Samotar, 6 September 2015

Arrival at Duchcov I.

By Samotar, 6 September 2015

Czech Republic

Epifanie, krajina a poslední člověk/Epiphany, Landscape and Last Man

Posted by
Samotar

Počerady

Poznámky k epifanii

Podtitul poslední verze výstavy „Na pomezí samoty“ - „epifanie“ byl zamýšlen jako gesto vůči (vlastně jakékoli) podobě veřejnosti. K nápadu nás dovedl snad lichý předpoklad, že neobvyklé slovo může vyvolat nějakou, i podrážděnou, nesouhlasnou reakci. A ta případně otevře diskuzi k tématům, k nimž jsme se jakožto iniciátoři projektu pokusili - spolu se všemi zúčastněnými – vyslovit. Pomocí té strategie pak - byť symbolicky a nepřímo - ukázat na aktuálnost uvažování nejen o transformaci krajiny, o ekologii, klimatických změnách, tedy změn kolem nás, v biosféře a atmosféře, ale hlavně na změny mikroklimatu, uvnitř našeho myšlení, uvažování, a tedy i vznést otázku odpovědnosti. Původně jsme doufali, že prostřednictvím i když mikroturbulence na poli umění - nastane impuls k přemýšlení o příčinnosti změn ve společnosti, změn v rychlosti krouživého pohybu po obvodu maelstromu, kde se nacházíme. Citát z textu Gregory Batesona jsme navrhli jako motto k výstavě a jako podobenství o propojenosti mezi "fyzikálními" zákony a myšlením. Jako podobenství o přiznání lidské omezenosti, přiznání toho, že jsme všechny zákonitosti stvořili sami a podle sebe, že principy nejsou mimo nás, ale vycházejí z naší mysli: "Zákony univerza, o nichž si myslíme, že je dobře známe, leží zatím ponořeny hluboko uvnitř našeho procesu vnímání". (“The rules of the universe that we think we know are buried deep in our processes of perception.”, Mind and Nature: A Necessary Unity,1974).

Zpětně viděno ohlas dvouletého projektu ve veřejnosti ve srovnání například s několikadenním pobytem aktivistů Greenpeace na chladicí věži elektrárny v Chvaleticích opravdu neobstojí. Kýžená disputace, rozprava ani in polis, in agora, ex catedra, ex fejsbůk a ex twitter nepropukla, a ani nevypukne. I přesto si myslíme, příběhy měst jako Most, Duchcov, nebo Ústí nad Labem, včetně morytátů o řece Bílina, nebo o celé podkrušnohorské krajině jsou příznakem toho, co antropocén nebo kapitalocén ve skutečnosti znamená a co nás v budoucnosti očekává.
Uznáváme, že křížení slov „samota“ a „pomezí“ a z toho spojení větvících se metafor zní podezřele. A že „epifanie“ dodá směsi extra šmak s pachutí levného alarmismu, či pokleslého tajemna. Přiznáváme, že projekt byl financován z grantu zahraničních fondů, jejichž zdroje jsou pravděpodobně naftařského, plynařského, tedy fosilního původu a tudíž o ekologické integritě nemůže být řeč.

Pokud něco jako „pravá míra“ ještě vůbec existuje, dovolte mi na úvod tuto nedůvěryhodnost uvést na pravou míru: Snad je vhodné začít terminologicky: překlady původně řeckého termínu epifanie do češtiny jsou konfusní a občas v kontextu obecné mluvy zavádějící. Asi se shodneme, že slovem popisujeme začasto (pozitivní) proměnu vědomí (jednotlivce), obsahující okamžik „prozření“, „náhlého pochopení souvislostí“, prohlédnutí. Může to i být „bod obratu“ na nějaké cestě, přesmyknutí dosavadního směru a stavu, kdy jsme něčemu nerozuměli, nebo spíš něčemu (tedy i sobě) rozuměli mylně. Ať už šlo o věc fyzickou, metafyzickou, esenci, jev, proces - epifanie představuje změnu. Ta se týká porozumění, lépe snad uchopení nejen světa, ale i sebe sama.

V posunuté perspektivě lze o epifanii zkusmo uvažovat i jako o sociální, inter-subjektivní trajektorii, obsažené potažmo v teleologické, či v pansofické koncepci proměny člověka, jak o jedné ze stádií cestě k moudrosti uvažoval kdysi Jan Amos Komenský a vlastně i Svatý otec František v encyklice „Laudato si“.

Způsob, jak se k onomu stavu probuzení dopracovat je podstatou nejrůznějších technologií, ideologií a nauk. V manuálech a rejstřících nejdeme nepřeberné a mnohé: od pravé víry, hereze, askeze, parapsychologie, psychedelie, meditace, příčných věd, filosofie, kybernetiky, virtuální reality, umění, veganství, až k makrobiotice.

Výlučnou vazbu epifanie na helénské a raně křesťanské koncepty o vtělení, prostoupení mimosmyslového a reálného v eucharistii, termíny jako transcendence, gnose, mystika, či jiné formy vtělení, prolnutí božského a profánního nechávám zde stranou. I když myšlenka příchodu Království Božího v epoše antropocénu otevírá oblasti, k nimž se k závěru příspěvku krátce vrátím. Naopak zdůrazňuji inspirativní a příčné souvislosti mezi profesemi a metodami jako jsou psychologie, sociologie, politická ekonomie, etika, estetika, farmakologie, forenzní vědy, nebo epistemologie.
V různých myšlenkových a kulturních kontextech označujeme epifanické, přechodové stavy vědomí jako heureka, aha efekt, satori, teofanie, peripeteia, rites de passage. V lékařství se nabízí srovnání mezi stavem vytržení při epifanii a epileptickým záchvatem, která mohl prodělat například svatý Pavel na cestě do Damašku. V oblasti umění pak jako „stendhalův syndrom“. Do jisté míry se nabízí i archaická „metanoia“ a možná i serendipita – (ona zdánlivě) náhodná souhra okolností, mapující cestu myšlenky k nečekané vrstvě zkušenosti, vědění, cítění a (sebe)poznání.

Mezi okolnostmi potřebnými k prožitku blízkému epifanii bývají většinou zmiňovány integrující fenomény jako spojení myšlení a cítění, ratia a emocí, synergie logického, diskurzivního uvažování s anticipací a intuicí. Komplementarita vidění ostrosti povrchu a vhled pod povrch jevů, za obzor jednotlivosti, průhled skrze roušku simulaker, efemérní pěnu události. V jisté genealogii lze najít příbuznost s percepčním modelem, kdy se na okamžik, nebo trvaleji zjeví nějaké osvícení, propojení původně nespojitých jevů do smysluplného celku. Zkušenost epifanie je prožitek čehosi mimořádného, zázračného, jindy zneklidňujícího, posvátného. Uvědomění si, že jsem hluboce zasažen něčím, co mne přesahuje, ale jehož jsem také součástí.

Do sklonku doby sběračů a lovců, potom zemědělců, do konce vesnické kultury symbolizovala a zastupovala takové pocity v podobě nejrůznějších rituálů, zaměřených na chlácholení nebeských (celestiálních, satelitních), nebo pod a pozemních (terestriálních, či chtonických) bytostí, božstev, skřítků a skřítků, či démonů většinou příroda. Udržování různých společenských i "tajných" rituálů vznikala síť a předivo čar, linií, tvořících magické hranice, limity, vytyčující dostupná a nepřístupná území. Rituály také určovaly jisté činnosti, které měly hierarchii, sílu předmětů, působení totemu, které bylo třeba před člověkem chránit a naopak člověka uchránit před nimi. Určitá slova neměla být vyslovena, na určité předměty se nesmělo mimo stanovenou dobu dívat, protože v sobě ukrývaly energii, která by mohla mít pro jednotlivce, komunitu, kmen osudné následky. Archetypální, chtonická, přírozená magie se vrací například v souvislosti s protesty týkající se frakování a těžbě dalších fosilních ložisek: fosilní sedimenty v tomto konfliktu symbolizují pro odpůrce ropovodu smrt a zánik, technologie vyzvedávání na povrch země i po milionech let je nebezpečným porušením tabu a rozrušením rovnováhy mezi prvky a živly.

Dnes je pravěká lidská touha po obcování s Posvátným deprivována. Rozvoj technologií způsobil, že jsme byvší Velkou Matku Přírodu skoro přemohli, odkouzlili, zbavili ji magické síly, ochočili, případně vytěžili. Co z jejího těla bylo možno proměnit na peníze, na energii jsme do velké míry zúročili. Integrovali jsme Matku do infrastruktur lidské Otcovské civilizace, či kultury. A sami jsme se pomocí nástrojů vědy a techniky vlámali až do nitra molekulárních struktur. A to do té míry, že (alespoň z lidské perspektivy) se planeta Země změnila v mutanta, v hybridní, zubožený laboratorní vzorek, v pokusnou bytost postiženou různými infekcemi, pronásledovanou astenickým syndromem klimatických změn.

Někteří jako eko-teolog a kosmolog Thomas Berry ten komplexní superorganismus nadále spojují s hypersenzitivní, i když dosud mocnou bytostí. Berry popisuje svůj okamžik epifanie v textu publikovaném v českém překladu jako „Louka za potokem“ a věří, že potřebujeme nějaký nový Příběh, který by nás přes současnou krizi přenesl. Jiní, třeba James Lovelock navrhli podobnou „hypotézu Gaia“, podle níž by se vzpurné, destruktivní, prométheovské lidstvo mělo pokusit obnovit se Zemí pečovatelský a symbiotický vztah, jinak to s námi dopadne bídně. Filosof Timothy Morton zas tvrdí, že něco jako „příroda“ ve skutečnosti neexistuje. Vždycky to byl lidský, hlavně „západní“, romantický konstrukt. Nebezpečné konsekvence takové myšlenky je propast mezi lidským a mimo-lidským. „TO“ v čemž se nacházíme raději označuje jako hypervěc/hyperobjekt. Případně jako „mesh“, což je podle něho zašmodrchaný pletenec, kde organické i anorganické, viditelné a neviditelné, subatomární a makroskopické, planetární, geologické, biologické a lidské, živé a neživé, aktuální a prehistorické linie jsou vzájemně propletené, Natolik, že naše postmoderní mysl může To pochopit (a tak se s ním naučit vycházet) teprve po očišťující kůře odmytologizování, odromantizování a odideologizování fikce o moudré Matce Přírodě. Měli bychom si taky - tvrdí Morton - konečně přiznat, že ekologické kataklysma se už dávno stalo. Že se musíme naučit žít dobu „ekologie bez přírody“.

Pro Isabelle Stengers je před námi vlastně jediná alternativa: barbarství nebo barbarství. Nedostatek iniciativy ze strany zelených a sociálních hnutí:můžeme vybrat mezi útěkem před následky klimatických změn, nebo přijmout geo-inženýrskou budoucnost, spočívající v privatizaci všeho, kdy se planeta stane rukojmím, které si mezi sebou rozdělí korporace.

Představa, že svět kolem nás není jen soubor těl a hmoty, ale že může mít i jakousi vnitřní strukturu - „duši“, a tedy i subjektivitu, se zdá jako být
jako praktičtější volba pro budoucnost lidského soužití s planetou, nebo s konkrétní krajinou. Na Novém Zélandě byla přiznána právní subjektivita parku Te Urewera, což v tradici myšlení Maorské filosofie a přírodovědy zní docela normálně. Perspektivou většiny kultur světa je naopak patologický a destruktivní západní „vědecký“ koncept světa, podle které jedinou duší obdařenou bytostí je člověk. Také diskuze o osvobození a emancipaci některých zvířat - savců kvůli jejich „duši“, které prosazuje od 70 let australský filosof Peter Singer najdeme dnes v některých státech s rozvinutou tradicí demokracie a svobody. Animismus věří, že duši mají nejen živé bytosti, ale i skály nebo planety jako Městíc a Slunce. Český filosof a spisovatel Josef Šmajs sepsal "Návrh ústavy Země", aby přispěl k udržitelnosti obyvatelnosti planety pro další generace. „S vědomím odpovědnosti vůči budoucím generacím prohlašujeme Zemi za svébytnou ontickou kreativitu a subjektivitu – za hodnotu nadřazenou člověku i kultuře. Přirozenou kreativitu Země, umožňující kulturu i práva a svobody člověka, považujeme za nadřazenou lidské kreativitě i právům lidí. Za ústřední právní princip lidstva 21. století, závazný pro ústavy všech států i listiny základních lidských práv a svobod, vyhlašujeme nezbytnost uchovat obyvatelnou Zemi pro další lidská pokolení i ostatní živá stvoření“. (Josef Šmajs, 2015)

Zpátky k epifanii: vyhlíží zvenčí spíš jako sociální status, jako přidaná hodnota, k níž se obyčejný jedinec dopracuje (pokud vůbec) jen svátečně, o prázdninách, o víkendu, po dobrém jídle a několika pivech. Cesta k epifanii vypadá dost svízelná, vyčerpávající, náročná, pomalá, nejistá, křivolaká. Vyžaduje od poutníka oběti. Navíc není nikde zaručeno, zda k prozření se dá dojít nějakým fíglem, zda pomůže třeba investice do nových technologií, do vzdělání, psychoanalýza, bodybuilding, společenské postavení, umožňující osvobodit se od otrocké práce a mašinérie každodennosti. Epifanie nebude nic praktického pro někoho, kdo je třeba postižen hypotékou, osmihodinovou pracovní dobou, pro pokladní v supermarketu, pro řidiče tramvaje, autobusu, bezdomovce, dispečery letového provozu.

Ale, a to je v našem kontextu podstatné - a co si myslí lidé jako třeba Tim Morton nebo Jason W. Moore - epifanie v jistých souvislostech může provázet, nebo naopak vyvolat nejen vhled do nitra dokonalého soustrojí světa, či organického přediva reality. Provází i pohled pod kámen, na odvrácenou, temnou krajinu. Znamená pohled směrem, kde se děje (pro člověka) cosi hrozivého, děsivého, tísnivého, na scenérii smrti, zmaru. Na to, co člověk dosud díky „zplstnatělému myšlení“, nebo nasazených brýlí ukazující pseudorealitu neviděl, vidět nechtěl, nebo dokonce vidět neměl.

Díky postupujícím procesům prosíťování, robotizaci, automatizaci, derivaci a levné distribuci dat, algoritmů a technických obrazů, vlivem všudypřítomnému vibrování mediálního prostoru jsme zaplavováni informacemi o tom, že svět kolem se neustále a rychle mění. Hlavním cílem distributora tohoto neustálého informačního vibrování je docílit, abychom se nad ničím příliš dlouho zamýšleli, abychom hlavně někam a na něco klikali, proklikávali se dál a hlouběji do přediva mediální reality a konzumování. Doposud to převážně bylo klikání na různé surogáty, na reklamní balíčky, potvrzující správnost dosavadního směřování. Na „horká místa“ zvěstující příchod a přísun nekonečných slev, neodolatelných sezónních výprodejů zboží globálního hypermarketu, na advent Království Člověka, jemuž v dokonalosti a dokonání brání hlavně upgrade zastaralých formací, nedokonalých reliktů minulosti, případně různé druhy turbulence „špatného počasí“.

Nicméně meteorologie Obrazu Světa se odklání stále častěji na stupnici barometru k záporným hodnotám, kde nám občas nezbývá ani síla ani odvaha klikat. Špatné zvěsti a zprávy o změnách přicházejí ze serverů nejrůznějších agentur a vědeckých institucí a občas je reflektuje také „současné umění“, pokud bychom si dovolili tak troufalou generalizaci. Nacházíme statistický nárůst tu režné, tu spektakulární poetiky ruin, destrukce, pustin, kolapsu: obrazy utrpení v ekologicky postižených krajích, hrůzu i krásu zmaru. Tyto obrazy mohou být čteny někdy jako (morální) apel ke změně společenství, někdy jako (možná podvědomý) návrat k pozapomenutým obětním rituálům chtonickým božstvům, orákulu, ke znovuzrození, vykoupení.

„Posvátnost“ modernity stavěla na technologii expanze, dobývání, kolonizování prostoru a hmoty. Na technologii a ideologii násilného obrácení na naši víru oněch „necivilizovaných“ kultur, zemí. Na exploataci všeho, co v krajině bylo doposud zdarma, nebo neuvěřitelně levné. Stačilo si přivlastnit všechno, co jen čekalo, kdy to člověk ze země vy-zvedne: uhlí, ropa, rudy, stromy, energie svalů a kalorie v těle zvířat a rostlin, energie v nitru hmoty, případně energie lidského těla někoho jiného. Postupně se komoditou staly nejen horniny a organická hmota, ale i voda a vzduch. Modernitu poháněla obsesivní potřeba nastolovat pořádek, přemáhat chaos, „nevědění“, nebo potlačovat jakékoli formy „nerozvinutého“, magického, heretického jakoby-myšlení, zabarveného pověrami, či vírou. Modernita byla nesena vírou, vkládající veškerou naději do spasení Rozumem, v možnost revolučního nahrazení starých hierarchických systémů technovědou, sociálním inženýrstvím a nakonec i geo-inženýrstvím.
To vše se většinou nakonec ukázalo nejen pro lidi, ale i pro většinu ostatních tvorů poněkud v důsledku nebezpečné.

Závěr doby odkouzlení, jehož jsme ve dvacátém století svědky i aktéry, označují někteří jako „dobu člověka“. Mezi reakcemi proti lidskému přivlastňování prostoru a času jsou vznášeny otázky po jiné vizi, po novém horizontu. Mnozí tvrdí, že hledání „nové posvátnosti“ je hlavním úkolem dneška. Že se musíme vrátit k hodnotám a víře v něco zázračného a vzácného, v něco co nelze lehce změřit, zvážit, vypočítat, monitorovat, vizualizovat, geneticky upravit a uměle vygenerovat. Původci úvah o Nové posvátnosti nejsou zdaleka nevinní a jednoznačně pozitivní. Najdeme morálníé výzvy, abychom se vrátili po cestě na místo v čase, kde se technologie a evoluce vydala chybným směrem. Slyšíme, že občas bude potřeba použít dokonce násilí a občas najdeme známky regrese ke kmenové ideologii, k „derivovanému“ nacionalismu a fašismu. Jiní soudí, že jediným řešením a východiskem z krize je vzdát se dávno překonaného mýtu homo faber na úkor nového člověka včetně symbiózy s umělou inteligencí, směrem k duchovním, spirituálním sférám, k post-humánní budoucnosti Nového Věku.. bez lidí.

Je pro umění, umělce 21. století nějaká alternativní cesta, která by neznamenala jen oprašování a recyklování myšlenek „věčného návratu“, ani přitakáním post-apokalyptické budoucnosti civilizace bez přírody?

V aforismu "Pomatenec" v předmluvě knihy "Tak pravil Zarathuštra" a v "Radostné vědě" (1886) se Nietzsche zaobírá otázkou tzv. „posledního člověka“. Kdo je to? Podle Nietzscheho si osvícenstvím zrozený „poslední člověk“ nárokuje právo na svět kolem sebe: cítí, že má právo vším disponovat, právo se ke všemu "vyjadřovat": „Co je láska? Co stvoření? Co touha? Co hvězda? ptá se ten poslední člověk a přitom mžourá“. „Poslední člověk“ si přivlastňuje, kolonizuje každý ohled jsoucna, neuznává rozdíly, všechno je pro něho stejné lidské a tudíž vlastně bezcenné. „Tehdy bude země drobounce malá a na ní bude poskakovat poslední člověk, zdrobňující všechno. Jeho pokolení je nevyhladitelné jako zemská blecha; poslední člověk žije nejdéle.“ (překlad Otakar Fischer).

Jakkoli Nietzsche takto uvažoval o budoucnosti koncem 19. století z perspektivy elitáře, misantropa a sociopata, podařilo se mu předobraz našeho současného „mžourání“ na svět jasnozřivě předjímat. Nietzsche bývá označován jako antiosvícenec, kritik moderního rozumu, stavící proti němu „iracionální“ síly jako jsou víra, tradice, dokonce rasa, vůle k moci, šílenství a subverzivní hájemství umění. Pavel Barša naopak vnímá Nietzscheho "nikoliv jako antiosvícence, ale jako někoho, kdo radikalizoval osvícenství tím, že užil osvícenskou kritiku na osvícenský rozum sám. Původní osvícenská kritika sice demaskovala modly v podobě náboženství, předsudků a tradic, ale zároveň měla sklon to činit jménem nových model – moderního rozumu a kultu člověka". Proti neschopnosti vidět, kvůli zálibě v rozumářském „mžourání“ staví Nietzsche ideál „nadčlověka“, který - viděno zkušeností dalšího vývoje – je ještě povážlivějším a nebezpečným konstruktem, než jsou byli oni „poslední podlidé“.

Co vlastně zde může znamenat to „mžourání“? Nietzsche tak označuje životní postoj pseudoracionality, stav myšlení, v jehož rámci neklademe předměty „před sebe“, ani „pro sebe“, ale vnímáme je jako součásti našeho vlastnictví, lidského vybavení. „Mžourající klouže v předstíraném zájmu vždy po povrchu“, zappuje z jednoho kanálu na druhý, posouvá obrazy na display tabletu, bez naléhavého a nutkavého dbaní čehokoliv. „Poslední člověk“ sice očekává „příchod království“, ale nechce v něm jiného boha, než sebe. Mžourání je pro Nietzscheho postojem nedospělosti, kdy - bez kritického odstupu do skutečnosti vyžaduje „zplstnatělý“, mžourající rozum, aby vše navždy odpovídalo tomu, jak to chce on. Aby se jeho svět neměnil, aby měl garantované pohodlí, aby všechno bylo zdarma a okamžitě k dispozici. Aby se dálnice určená pro jeho auta, nemusela uhnout kopci, ale naopak kopec musí být smeten kvůli jízdě aut po dálnici. Aby voda v řece mohla být spotřebována pro jeho továrny, jeho bavlníková pole, jeho přehrady a vodní elektrárny. Protože on má na řeku a ryby v ní své přirozené právo. Je to jeho, naše voda, jeho vzduch, jeho ropa, zlato, uhlí, prostě jeho Země.

Nicméně takový svět, který si vysnila civilizace mžourání dávno není, pokud kdy byl. Nejspíš je to dobře.

Příspěvek na konferenci Krajina v pozoru, MV

Related

Epiphany – Frontiers of Solitude
Dům umění Ústí nad Labem September – October 2016 http://duul.ujep.cz/ An exhibition and symposium created within the framework of the international transdisciplinary project Frontiers of Solitude. …

Media