Blog posts

Posts

Ohlédnutí/Revisited Soundworm Gathering

By samotař, 9 October 2017

Kleté krajiny

By samotar, 7 October 2017

Kinterova Jednotka a postnatura

By samotař, 15 September 2017

Upsych316a Universal Psychiatric Church

By Samotar, 6 July 2017

Za teorií poznání (radostný nekrolog), Bohuslav Blažek

By miloš vojtěchovský, 9 April 2017

On the Transmutation of Species

By miloš vojtěchovský, 27 March 2017

CYBERPOSITIVE, Sadie Plant a Nick Land

By samotař, 2 March 2017

Ivan Illich: Ticho jako obecní statek

By samotař, 18 February 2017

Thomas Berry:Ekozoická éra

By samotař, 8 December 2016

Best a Basta době uhelné

By samotař, 31 October 2016

Hledání hlasu řeky Bíliny

By samotař, 23 September 2016

Bratrstvo

By samotař, 1 September 2016

Anima Mundi Revisited

By miloš vojtěchovský, 28 June 2016

Simon A. Levin: The Evolution of Ecology

By samotař, 21 June 2016

Jan Hloušek: Uranové město

By samotař, 31 May 2016

Manifest The Dark Mountain Project

By Samotar, 3 May 2016

Pokus o popis jednoho zápasu

By samotar, 29 April 2016

Nothing worse or better can happen

By Ewa Jacobsson, 5 April 2016

Jared Diamond - Easter's End

By , 21 February 2016

W. H. Auden: Journey to Iceland

By , 9 February 2016

Jussi Parikka: The Earth

By Slawomír Uher, 8 February 2016

Co číhá za humny? neboli revoluce přítomnosti

By Miloš Vojtěchovský, 31 January 2016

Red Sky: The Eschatology of Trans

By Miloš Vojtěchovský, 19 January 2016

Towards an Anti-atlas of Borders

By , 20 December 2015

Pavel Mrkus - KINESIS, instalace Nejsvětější Salvátor

By Miloš Vojtěchovský, 6 December 2015

Tváře/Faces bez hranic/Sans Frontiers

By Miloš Vojtěchovský, 29 November 2015

Na Zemi vzhůru nohama

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Upside-down on Earth

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Images from Finnmark (Living Through the Landscape)

By Nicholas Norton, 12 October 2015

Czech Radio on Frontiers of Solitude

By Samotar, 10 October 2015

Langewiese and Newt or walking to Dlouhá louka

By Michal Kindernay, 7 October 2015

Notice in the Norwegian newspaper „Altaposten“

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Interview with Ivar Smedstad

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Iceland Expedition, Part 2

By Julia Martin, 4 October 2015

Closing at the Osek Monastery

By Michal Kindernay, 3 October 2015

Iceland Expedition, Part 1

By Julia Martin, 3 October 2015

Finnmarka a kopce / The Hills of Finnmark

By Vladimír Merta, 2 October 2015

Workshop with Radek Mikuláš/Dílna s Radkem Mikulášem

By Samotářka Dagmar, 26 September 2015

Já, Doly, Dolly a zemský ráj

By Samotar, 23 September 2015

Up to the Ore Mountains

By Michal, Dagmar a Helena Samotáři , 22 September 2015

Václav Cílek and the Sacred Landscape

By Samotář Michal, 22 September 2015

Picnic at the Ledvice waste pond

By Samotar, 19 September 2015

Above Jezeří Castle

By Samotar, 19 September 2015

Cancerous Land, part 3

By Tamás Sajó, 18 September 2015

Ledvice coal preparation plant

By Dominik Žižka, 18 September 2015

pod hladinou

By Dominik Žižka, 18 September 2015

Cancerous Land, part 2

By Tamás Sajó, 17 September 2015

Cancerous Land, part 1

By Tamás Sajó, 16 September 2015

Offroad trip

By Dominik Žižka, 16 September 2015

Ekologické limity a nutnost jejich prolomení

By Miloš Vojtěchovský, 16 September 2015

Lignite Clouds Sound Workshop: Days I and II

By Samotar, 15 September 2015

Walk from Mariánské Radčice

By Michal Kindernay, 12 September 2015

Mariánské Radčice and Libkovice

By Samotar, 11 September 2015

Most - Lake, Fish, algae bloom

By Samotar, 8 September 2015

Monday: Bílina open pit excursion

By Samotar, 7 September 2015

Duchcov II. - past and tomorrow

By Samotar, 6 September 2015

Duchcov II.

By Samotar, 6 September 2015

Arrival at Duchcov I.

By Samotar, 6 September 2015

Czech Republic

Miloš Vojtěchovský: Krátká rozprava o místě z roku 1994

Posted by
milos

Mushroom house, Chamirra

Esej vyšla v katalogu symposia Fungus, vydaném Nadací Hermit v Plasech na jaře 1995. Po čtvrt století usvědčuje autora z obsedantní fabulace a z nepochopitelné záliby vyhledávání hypotetických nebo neexistujících vztahů mezi realitou, či ekologií a současným uměním. Přečíst si text po tolika letech bylo poměrně mučivé. Nakonec jsem se rozhodl některé klopotné a nejasné formulace stylisticky upravit, přestože jsem si vědom, že tak byla porušena historická autenticita dokumentu. Obsah a poselství zůstaly intaktní. V katalogu vyšly dále: úvod kurátora výstavy Jiřího Zemánka, esej Jimmie Durhama, fragment z Orbis Pictus od Karla Slavoje Amerlinga, text o houbách od Velenovského, a další úryvky. Výběr z dobových souvislostí: Tehdy se pojem antropocén patrně vyskytoval jen ve velmi odborných textech a planetární ůder lidstva proti vlastnímu prostředí se omezoval nanejvýš na ozonovou díru. V roce 1992 měl premiéru dokument Wernera Herzoga "Lekce temnoty" o Kuvaitské válce v Golfském zálivu a v listopadu bylo rozpadnuto v Židlochovicích Československo. Jedním z prvních úkolů nové české vlády byl pokus začlenit republiku do mezinárodních organizací. V KBSE, MMF a v NACC se stala ČR členským státem od začátku své existence a valné shromáždění OSN přijalo ČR 19. ledna 1993. Během dalších měsíců bylo dojednáno členství ČR v dalších organizacích jako jsou GATT, SEI aj. Česká republika byla 30. června 1993 přijata za členský stát Rady Evropy. Dohoda ČR s Evropským společenstvím byla nově projednána a k jejímu podpisu došlo 4. října 1993. Zároveň Česká vláda vedla náročná jednání se Slovenskou republikou o dokončení rozdělení (včetně oddělení měny). ředitelem Sbírky starého umění Národní Galerie v Praze byl jmenován Jiří Fajt. V roce 1994 v povědomí českých uživatelů takřka neexistoval pojem Internet, neprobíhala emailová komunikace a lidé si kupovali a četli noviny. Ekologická společnost Econnect (Easy Connection) u nás jako první poskytovala komunikační elektronické služby uživatelům mimo akademické prostředí v roce 1993. V roce 1994 do místnosti, kterou si pronajímala Nadace Hermit v prelatuře pracovník Telekomu přivedl telefonní (pevnou) linku a tak bylo možné se přes modem a počítač připojit na Internet. Komunální volby v listopadu 1994 vyhrála ODS, dosáhla nejvyššího počtu voličských hlasů (29,5 %) a získala ve většině měst dominantní postavení. Prezidentem ČR v roce 94 byl Václav Havel, předsedou vlády ing. Václav Klaus. Miroslav Sládek v roce 1993 neuspěšně kandidoval vedle Václava Havla a Marie Stiborové na post prezidenta České Republiky. Al Gore se v roce 1993 stal vicepresidentem USA a v dubnu 1994 při příležitosti Dne Země oznámil takzvaný "Globe Program", zaměřený na zvyšování povědomí veřejnosti a korporátu o hrozbách spojených s globálním oteplováním. Bourání obce Libkovice kvůli plánovanému rozšíření velkolomu Bílina těžařskou společností HLUBINA bylo přes protest obyvatel a veřejnosti dokonáno. Z celé vesnice zůstala na bývalém náměstí ruina barokního kostela, kašna, několik ovocných sadů. Ostatky mrtvých Libkovičanů byly na místním hřbitově vykopány a převezeny na valníku do společného hrobu v Litvínově. Platily takzvané limity těžby v Krušných horách. (S díky Radce Schmelzové za přepis textu)

aktualizováno citátem z textu Zdeňka Neubauera

"Ze všech tří příměrů sounáležitosti veškerenstva - nebeském, mořském a pozemském - se mi nejvíce líbí ten poslední, mykologický. Nad houbami v lese mne v dětství jímala téměř mystická závrať. Posvátná úcta posléze zkrystalisovala v zájem o mykologii. To mne přivedlo ke studiu biologie. A protože se tak dělo pod vlivem díla J.Velenovského, našeho velkého botanika, mykologa, morfologa a v neposlední řadě i přírodního filosofa, přivedly mne houby až k filosofii.

Houby mne pak provázely po celý život. Jsou mou první intelektuální láskou. Přes ně jsem získal intimní vztah k živé skutečnosti. Staly se mi archetypem Života. Jejich "jinost" mi ukázala biologické jevy ze zcela jedinečné perspektivy. Z. Neubauer "O houbách (autobiologické zamyšlení)" časopis Vhled, č.3

Kratší rozprava o místě, houbách a sádrových trpaslících

aedificium hoc sine aquis ruet/ bez vody je tato stavba zřítí
(nápis vytesaný do kamene nad vodním zrcadlem v plaském konventu)

Voda

Texty a obrázky, které čtenář nalezne v této malé knížce mají zachytit několik obrazů v zapomínání a plynutí času. Místem děje je bývalý cisterciácký klášter Plasy. Příběh místa je tu zaznamenán do zdiva budov. Lze ho - s vynaložením určitého úsilí - dešifrovat, tak jako lze přečíst historii z nálezených střepů, nebo ze zkamenělých kostí, vyplavených ze břehu proudem řeky. Každý si může sestavit příběh jako mozaiku, a tedy pokaždé jinak.

Voda a čas mají něco společného. Jak napovídá název místa, klášter Plasy (podle místní legendy slovo 'plas' pochází z keltského výrazu pro brod přes řeku) byl založen před 850 lety v meandrech říčky Střely. Podzemní prameny byly později svedeny pod budovy nového konventu. Stabilita, dokonce samotná existence a budoucnost budovy je tak závislá na povaze a křehké rovnováze celého okolí. Stavitelé využili pohyb vodního živlu v základech budovy. Střela tekla nedaleko a další prameny byly svedeny samospádem z okolních vrchů do studní a kašen v areálu.

Architektura tak byla a dodnes je propojena neviditelnými liniemi s okolní krajinou. A krajina se mění. Co bylo původně základní podmínkou stability budovy konventu – a je vyryto v kamenech jako varování – volný průtok čirých podzemních vod - se během posledních desetiletí proměnilo v ohrožení: špinavá říční voda a kanalizace z okolní zástavby pomalu, ale nezadržitelně rozrušuje pískovcové kvádry i dubový rastr, na kterém těžká masa budovy 300 let spočívá. Zabývat se tedy na symposiu problematikou krajiny, vztahem člověka, přírody a prostředí je nejen logické, ale stalo se to dokonce nutností.

Tématem symposia "Fungus" byla viditelná i neviditelná spleť vazeb, spór a vláken (odtud název projektu Fungus ), spojující člověka s krajinou, s určitým místem. Devatenáct pozvaných umělců přijelo hledat prostor, se kterým by pocítili nějakou sounáležitost, navázali s ním dialog – poznali jeho historii, morfologii a vyslovili se k němu. Každý z nich našel svůj topos a každý se k němu vyslovil jinak: někteří pojali prostředí jako celek, jiní se soustředili spíš na detail. Například Miloš Šejn důkladně speleologicky prozkoumal akustické, termodynamické a architektonické vrstvy podzemních vodních štol. Po dlouhém výzkumu a době příprav vešel během přizračné večerní performance do vodních šachet, aby tělesně propojil, rozechvěl chladná sklepení, oživil rozlehlý cylindrický akustická nástroj Kaple svatého Benedikta. Charlie Citron našel ve stejném prostoru v jednoduché instalaci s desítkami poštovních obálek, symbolizujích cyklus života a umírání mušího národa trochu překvapivé souvislosti mezi vzdáleným a blízkým. Jan Ambrůz použil padesát zavěšených a zdánlivě "levitujících" okenních tabulí k vytvoření transparentní osy místnosti – etudě lomených průhledů a nekonečného zrcadlení v kukátku obřího kaleidoskopu. Stefan Pfaff-Hösch "prostě" jen odstranil nahromaděné haraburdí, zakrývající charakter místa, kde byla kdysi metternichovská sýpka a v klášterních dobách rozlehlý letní refektář. Zviditelnil tím jeho zašlou a zapomenutou genealogii.

Došlo k významovému posunu v metodě umělecké práce, k méně kolonizátorskému vztahu hosta k prostoru. Snad i k jinému vzorci chování, než je obvyklé u instalování tradičních závěsných, nebo sochařských výstav. Cílem bylo citlivé zasahování přímo do organismu a ústrojnosti barokní architektury. V lepším případě nedošlo k "vystavení", spíš k téměř anonymnímu poukazování, akcentaci, ozřejmení vlastnosti prostoru, třeba dosud zasunuté pod povrchem. Prostředí se stalo pro symposium Fungus v důležitějším faktorem než jednotlivé vystavené artefakty a intervence. 

Místo

Klášter, jakkoliv dávno zrušený, není ani museum ani galerijní bílý kubus, lehce se podvolující nárokům a někdy svévoli umělce. Artefakt zde nelze jasně oddělit od celkového prostředí a umělec musí prokázat hlavně schopnost orientace, improvizace, senzitivity a flexibility. Může se stát, že se instalace takřka rozplyne ve svém okolí a "vnoří" natolik do celkové atmosféry, že ji protřelý kritik stěží rozpozná od ne-instalace. Čím je instalace v nemuzeálním kontextu skromnější, "průsvitnější", tím snadněji přenechává prostor místu samému, jeho svátečnosti, posvátnosti a divákově imaginaci a umění tak ztrácí punc všednosti a samozřejmosti. Plasy patří bezesporu mezi posvátná místa kraje, kde panuje zvláštní nostalgická atmosféra, určená jeho dějinami i současností s lehkým oparem opuštěnosti.

Domus a Megapolis

Klášter je postaven v lesnaté, kopcovité krajině a je poměrně vzdálen od většího města. Od prostředí, kde je koncentrováno v jednom místě množství informací, znaků, zboží, hluků a barev. Kde se přirozená poezie místa změnila, nebo dokonce uzavřela. Volná krajina je oproti tomu výrazem rozklenutého prostoru a rozmáchlého pohybu. Architektura klášterního komplexu je průnikem vnitřního a vnějšího prostoru, srostlicí krajiny a domu. Je nutné uvážit každý detail a zákoutí, poskytující úkryt. Zdejší pobývání návštěvníka prinutí, aby zpomalit krok, aby se rozhlédl, začal pozorovat, naslouchat ozvěnám. Může vystoupit na věž s hodinami, projít se znělým ambitem, vydat se k podzemním chodbám, otevřít dveře do ukryté místnosti. Při trošce štěstí může v labyrintu budov zabloudit, ztratit se.

Ve své rozlehlosti a členitosti je klášter skoro jakousi vnitřní krajinou, templem – chrámem i přístřeším. Středověký klášter v krajině kdysi sloužil jako ochrana, úkryt před divočinou. Byl to pevný kvadrant kamenných zdí, chránící křehkou komunitu uvnitř před nebezpečnou divočinou, násilím. Kláštery byly místem pro společnou meditaci i odkazem na ztracenou Rajskou Zahradu. Ale v okolí klášterů mniši káceli prastaré posvátné háje a posvátné stromy, protože je obývala pohanská božstva. Středověk neměl s pozemskou přírodou soucit, neboť to Pravé Boží Království je přece nahoře, v nebi. Snad jen řád Svatého Františka, žebraví bratři a poustevníci vstupovali do lesa jako do posvěceného, prostředí za modlitbou, obživou i životem. Cisterciácký řád pro zakládání nových klášterů hledal odlehlé končiny, "zvlášť odloučené od lidského konání": skály, podmáčené louky, mokřady u řek a u pramenů, protože úrodná půda nesměla být znehodnocena stavbou kláštera. Cisterciácký konvent sloužil vnitřnímu, ale byl otevřený s krajinou a monastický rytmus ubíhal ve střídání službě Bohu, v modlitbách, v práci při obdělávání půdy a práci s hospodářskými zvířaty (Cisterciáci byli a jsou důslední vegetariáni).

Takové Obydlí bylo domovem pro mnichy i laiky a vzniklo jako architektura odklonu od mocenské hegemonie města. Řádoví bratři v jedenáctém a dvanáctém století pod vedením opatů opoušteli města, nebo benediktinské kláštery a hledali pro založení nového klášter neplodnou půdum kde mohl být rozhovor s Bohem čistší. Baroko proměnilo asketickou klauzuru v monumentální krajinný celek, kde scenérie byla podřízena dominantě klášterních budov, ale v harmonii s krajinou. Konec baroka koncem 18. století zaznamenal ve střední Evropě konec velkých klášterních stavebních projektů a také hlubokou proměnu urbanismu. Nastala epocha kolonizace venkova průmyslovou ekonomikou, znamenající i nástup idolatrie exotické Arkádie.

Vzácnou ukázkou souladu mezi přírodním a kulturním tvaroslovím, mezi organickými a anorganickými strukturami, mezi vnitřním a vnějším, sférickým a lineárním je architektura Jana Blažeje Santiniho Aichla. Santiniho stavby svědčí o výjimečném porozumění krajinné dispozici stavby. Některé venkovské stavby přímo reagují na ráz místa a zcelují terén v celek. Jeho stavby v krajině jsou svědectvím o citlivosti barokního člověka vůči přírodě, dosud držené pod ochranou božího copyrightu. Výjimečným a nedostižným příkladem jsou Santiniho řešení poutního kostela v Mariánské Týnici, fragmentu kláštera Plasy, nebo Kaple Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou.

Epocha osvícenství přisoudila přírodě nové postavení a divočina se začala měnit v romantickou krajinomalbu na stěnách měšťanského salonu, v barvotiskovou ilustraci v knize, nebo scenérii nedělního výletu. Městská aglomerace a ekonomická hegemonie megapole odsunula venkov, krajinu, "domus" do ústraní a po následující staletí formuje zbytky středověkého, nebo barokního modu krajiny. Ideologie  urbis přeměňuje "res domesticae" v "místo bydliště", volnou krajinu v pouhé "životní prostředí", " v myšlenku občanství, pracovních sil. Nastoluje jiný druh paměti, veřejné archivy, které jsou psané, mechanicky ovládané, elektronizované. Město je odpoutáním od konceptu rovnice Bůh-Příroda. Vládne zde jiné pojetí prostoru a času. V souvislosti s tím je pastorální stav pojímán jako melancholická utopie. Smutné tropy viděné ze severu. " (Jean F. Lyotard; Domus and Megapolis) The Inhuman: Reflections on Time. Trans. Geoffrey Bennington and Rachel Bowlby. Stanford, CA: Stanford University Press, 1991 [L’Inhumain: Causeries sur le temps. Paris: Galilée, 1988] Ne-místo (non-site) získává převahu nad místem. Přízrak "globální vesnice" je návodem k vítězství univerzálních ideologických zákonitostí, ekonomie, zboží, sítě standardizované megapole nad intimitou, diverzitou a lokálním charakterem venkovského "domus". Ta civilizační transmutace je provázena "finišem" asfaltových, betonových, elektronických dálnic, stožárů vysokého vedení, rušení a mizení pěšin a ovocných sadů, nástupem klimatizovaných skleníků místo zahrad. To vše s nevyhnutelnými klimatickými důsledky.

Kruhy a linie

Každé místo žije svůj rytmus. Někde čas nezadržitelně lineárně ubíhá od minulosti k budoucnosti, někde se zaobluje ve spirálách zmnožené přítomnosti. Někde se vrací v ozvěnách, stává se v neustálém koloběhu trochu milosrdnější. Jaro, léto, podzim, zima, setí, kosení, sklizeň ovoce, masopust a půst, všední den, svátek. V Megapolis vládne permanentní, všednodenní úprk mechanického času, rozmývajícího přechody dne a noci, ročních období. Venkovský Domus člnitost v obrysech a zbytcích rituálů dodnes uchovává. Vnitřní prostory kláštera i jeho okolí stojí na principu opakování, doznívání zvukových cyklů. Jsou odčítány prvidelným odbíjením věžních hodin, šuměním jezu, jemnými reflexy světla na stěnách ambitu, v prolínání snění a reality. Monumentalita konventní budovy a hlavně členité interiéry sceluje jednotící, asymetrický prvek zrcadla a navozuje pocit hranice, rozmezí, rozhraní mezi rozlehlostí krajiny, posvátností chrámu a útulností světnice. Stavba prozrazuje architektův rukopis barokního universa, dynamické vyvažování elementů světla a tmy, prostupování hmoty a beztíže. V můzické skladebnosti spočívá tajemství posvátnosti kláštera. Taková aura musela ovlivnit i práce, které vznikly během symposiu Fungus.

Necitelnost nedávné epochy k památkám i krajině se podepsala na desolátním stavu, na stavu venkova a zuboženosti těla české krajiny obecně. Po traumatu dvou světových válek a epoše iracionálního "vědeckého" materialismu jakobychom téměř postrádali schopnost navázat intenzivní vztah k okolí, k čemukoliv, co přesahuje ploty vlastní zahrádky, poslední stránku bankovní knížky a rám obrazovky. Sdílený syndrom "bezdomoví" - heideggeriánské umheimligkeit - jsou pojednány železobetonem, jedovatou vodou v potokách a řekách, kulturou smetišť a popelnicových polí, svatostánky hromad odpadků u cest, chrámy cementáren, tepláren s obřími kužely chadících věží v krajině, kde se dodnes rozpadají barokní statky, usedlosti, zámky a kláštery.

V krajině se pohybujeme rychleji, než barokní poutník: motorizovaný člověk prožívá abstraktněji svůj prostor, kde "objem je postupně nahražen povrchem. Tento abstraktní prostor se proměňuje v prostorové simulacrum, které bylo původně naplněno přírodou a dějinami." (Henri Lefebvre: The Production of Space/Production de l´espace, Edition Anthropos, 1974, 1984). Péče o krajinu i o lidské obydlí je jednou ze základních podmínek přežití doma i v planetárním měřítku. Rehabilitace jednotlivéh Místa znamená jednu homeopatickou změnu v celém ekosystému. Záchrana jedné čeledi, jednoho druhu květin, jednoho biotopu může převažit vahadlo narušené rovnováhy. Může jít o možnost návratu k cyklickému času, k času odpočítávanému hodinovým strojem na barokní věži.

Objevování citlivosti člověka k určitému prostoru bylo motivací symposia o houbách a o Průzkumu místa. Dlouho ppuštěný a poničený klášter se po dlouhé době stal na několik týdnů obydlím, laboratoří a pracovištěm malé komunity. Nešlo o produkci, umístění objektů, o naistalování a naaranžování, prosazování estetiky. Ale o hledání společného místa, konstelace bez národnostních nebo stylových rejstříků. Mělo jít o pokus namodelovat jiný typ koexistence člověka a místa, resuscitaci vědomí "tady a teď". Možná pokus o miniaturní "ekologický posun", ven od "čistého umění". "Ekoart" a přírodní materiály nebyly pro účastníky ani kurátory přímou inspirací, ani cílem.

Hvozdy, muchomůrky a sádroví trpaslíci

Mottem symposia byl svět hub, symbolické gesto směrem k neustálému koloběhu života, k živému i umírajícímu stromu. Strašlivá a téměř mrtvá krajina "černého trojúhelníku" Podkrušnohoří, "smutná pustina" se svahy hor bez smrků, dubů, jilmů, lipových alejí, květin, mechů a hub začíná jen hodinu cesty autem směrem na sever. Kultura lesů pokrývající kdysi velkou část střední Evropy kultura vytlačila do kopců a do údolí a z lesů zbývají jen parky,třeba národní, jiné přírodní rezervace. Lesní zvířata, houby, rostliny mohou přežít jen v zlomcích bývalé rozlehlosti. Bohatost forem v ohrožovaných a omezených "chráněných územích", ohraničených zónami  průmyslu a smrtících pásů silnic a dálnic. Les je v Evropě migrantem i minoritou, zapadlým koutem v globálním industriálním parku. Je skoro "literárním" pojmem, přinejlepším exotikou. Stejně tak fantazie, imaginace, svět pověstí, pohádek a strašidelných příběhů, jimiž kdysi lidé zabydlovali temnou, nebezpečnou říši Lesa se stáhla do zábavních parků a béčkových filmů. Z bohatého panteónu lesních bytostí přežila čeleď sádrového, nebo plastového zahradního trpaslíka.

V nejrůznějších velikostech a variantách postává v předměstských zahrádkách, v zlověstných zástupech a rojnicích na tržištích u západních hranic České republiky. Karikaturu gnóma potkáme většinou v doprovodu muchomůrky červené – Amanita muscaria. Pozoruhodné je, že právě spojení skřeta, gnóma, trpaslíka a plodnice magické houby si udrželo pozici v polosvětě "lidového umění". Možná je to symptom podvědomého nepřátelství a atavismu vůči nebezpečné temnotě za hranicí lesa. Možná je to odplata prováděná s chladnou rozhodností k živé přírodě k naší společné dávné rozumem uvězněné lesní duši.

Fungus

V mýtech indiánských kmenů, ohrožených, nebo už vyhubených vítěznou kulturou plastových stromků a zahradních trpaslíků byla houba rituálním pokrmem, "somou" – průvodcem k bohům a předkům. Houba je symbolem organického živlu, alchymickou bytostí růstu a odumírání, nočního harašivého rašení, křehkého polosvěta mechů, lišejníků, metamorfózy tvarů, pestrosti vůní a chutí. Houby jsou zázračné dokonalé organismy s neuvěřitelnou variací forem plodnic a palet barev. Jejich viditelná, nadzemní část je krásná, ale stejně "nadbytečná" a křehká jako je "zřejmá" část umění.

Podhoubí je mnohem důležitější, protože je podstatné a sdílené. Je projevem symbiózy jedince s celistvostí krajiny. Jeho přítomnost je příznakem, že krajina (a společnost) jsou dosud živé a stále ještě obyvatelné. Podhoubí je komunikační a reprodukční systém rostlinného i jiného společenství.

Zkušenosti účastníků symposia Průzkum místa z mikroklimatu plaského kláštera by mohly být přenositelné jako vir a invazivní prvek do širších krajinných a kulturních souvislostí. Do světa, který lidem nepatří a o který se (naštěstí) stále ještě dělíme s ubývajícím množstvím živočišných a rostlinných souputníků. Recyklovaný katalog s fotografiemi a výběrem textů je skromným příspěvkem k současnému rozhovoru o člověku, přírodě a kultuře. Rozhovoru, který stál dost "zahouby".

(Jsem si vědom skutečnosti, že výroba katalogu a produkce samotného symposia přispěla k procesu environmentální destrukce, text byl napsán v Plasech, Praze a Amsterodamu někdy koncem roku 1994, v roce 2017 byl stylisticky upraven, doplněn o odkazy k tedy patrně použité literatuře.) 

účastníci Fungus:

Jan Ambrůz, ČR
Geert Bischop, NL
Stefan Bohnenberger, GER
Ladislav Čarný, SLO
Charlie Citron, USA/NL
Trudi van der Elsen, NL
Judith Dimitria Fleishman, USA
David Garcia, GB/NL
Igor Hlavinka, ČR
Uschi Kutz, GER
Willy Looyen, NL
Peter Lelliott, GB
Stefan Pfaff Hosch, GER
Miloš Šejn, ČZ
Emoke Vargova, SLO
Vladimír Vimr, ČR
Erna Verlinden, BEL
Linda Vinck, BEL
Karl Weibl, GER

kurátoři:

Mimi Debruyn, Be
Jana Geržová, Slo
Gerhard Effertz, Ger
Ron Miltenburg, Nl
Jiří Zemánek, ČR

(text vznikl v Plasech, Praze a Amsterodamu koncem roku 1994. V roce 2017 byl stylisticky upraven, vybaven odkazy k tedy patrně použité literatuře. a vyjde v rámci archeologického průzkumu Nadace Hermit na stránkách Nadace Agosto)

Miloš Vojtěchovský, květen Praha 2017