Blog posts

"Měď má charakteristickou načervenalou barvu, příměsi ji obvykle barví do žluta. Je to poměrně těžký, dobře tvárný kov za studena i za tepla kolem teplot 800 ºC. Špatně se odlévá, pro odlévání se vytvářejí slitiny (bronzy, mosazi). Je odolná proti korozi; na vlhkém vzduchu se na povrchu vytváří tzv. měděnka (vrstva zásaditých uhličitanů zelené barvy). Má schopnost reakce se sírou, na což je potřeba brát zřetel při použití pryžové izolace na měděný vodič. Pryžová izolace obsahuje síru, takže je třeba měděné vodiče nejprve pocínovat a pak teprve dát vrstvu pryžové izolace".

"Měď má vysokou elektrickou i tepelnou vodivost. Elektrická vodivost je ovlivněna příměsemi, které ji snižují. Největší vliv na elektrickou vodivost mědi má fosfor, nejmenší kadmium. Pokud je v mědi obsažen kyslík, může docházet k tzv. vodíkové nemoci mědi. Žíháním mědi s obsahem kyslíku nad 400°C v atmosféře obsahující vodík nebo uhlovodíky dochází k difuzi atomů vodíku do mědi. Vznikající vodní pára svým velkým tlakem vyvolává vznik povrchových trhlinek, které mohou vést k hrubým prasklinám, měď je křehká a láme se. Vodíková nemoc se projevuje při svařování autogenem, proto se musí pro tyto účely používat měď bez obsahu kyslíku, která se označuje OFHC (Oxygen Free High Conductivity). Rovněž je kyslík na škodu, pokud se má měď velmi intenzivně tvářet za studena.

z internetu.

Z hlediska geologie času ten okamžik nastal teprve včera. Nejspíš v té samé chvíli, kdy jsme se mátožně probírali z bájesloví orality, z dob nekonečného vyprávění příběhů a rituálních tanců kolem ohňů. Neustále jsme se učili něco víc, než pořád jen žít, zabíjet, jíst, rozmnožovat se, bát se, že ráno Slunce nevystoupí na oblohu. Začali jsme samozřejmě tím, že jsme se pokusili trochu vylepšít nedokonalá, neohrabaná těla a smysly. Naostřit a zpevnit si drápy, zesílit a prodloužit si paže, nohy a paměť. Z generace na generaci po desítky tisíc let jsme se učili trpělivě skládat, kombinovat a rozeznávat, uchovávat jednoduché předměty, idoly, symboly, nástroje. Pěstovat a upravovat rostliny, aby uživily naše děti. Konečně jsme měli k dispozici složité aparáty na pozorování a naslouchání, mechanismy k ovládání a zastavování pohybu a nástroje na počítání běhu času. Důvodem shromažďovat všechna ta hejblata, nástroje a přístroje byla nejspíš potřeba si na účet ostatních pořizovat větší a větší doupata, chýše, paláce, zásobárny, pokladnice, skladiště pokladů a obrazů světa. Konečně jsme se naučili kopírovat, replikovat, multiplikovat, porovnávat, prodávat, navzájem si vyměňovat, přemalovávat, ničit, obětovat obrazy bohům. Potom někdo přišel s otázkou, jak vypadá naše krajina z nebe a někteří se vydali směrem k horám.

„Pochopitelně jsem neměl žádnou možnost, jak kontrolovat tvar, na kterém jsem pracoval. Zůstal jsem pevně přitisknutý na místě, tiše, pomalu jsem vylučoval sekreci. Pokračoval jsem i potom, co mi skořápka pokrývala celé tělo.“
– Italo Calvino, Kosmické grotesky

Centrální digitální archiv dnes obsahuje terabajty rovnic, kreseb, maleb, krajinomaleb, detailů, skic, vzorků, portrétů. Ale i samoobrazů, které se rodí a rozmnožují samovolně, roboticky, strojově, často bez našeho přičinění. Dokonce se derou ven z archivů, kolem je slyšet šumící, bzučící oceán letících světelných paketů, stratigrafických, geomorfologických a histologických dat a záznamů. Strukturu novostavby tvoří sloučeniny mědi, kadmia, křemíku, lithia, písku, betonu a polymerů.

Infosféra čítá miliardy doličných předmětů: mimo archeologii magnetické vlny, bloudící od velkého třesku vesmírem vygooglujete všechno. Jsou to neskutečně napínavé seriály a reality show: třeba o vymírání říší a biologických druhů, o vzniku nových – postnaturálních, hybridních bytostí, o nichž jsme si kdysi před televizní dobou vyprávěli v pohádkách. V mýtech o měděném draku, o hořícím ptáku fénixovi, o kovových svítících broucích. Oblíbené jsou také hororové stories o přeslavné kolonizaci Zeměkoule člověkem. V oddělení pro veřejnost stroje sledují na monitorech, dechberoucí posuny hmoty, rašení a růst nových elektronických tkání, sítí, komunikací, aglomerací. Všechny ty omamně hrozivé ornamenty propojující liniemi koaxiálních linek lidská těla bez těla a netělesná těla světa. Do té doby, než definitivně zvítězí doba postdrátová, kdy se všechny dráty a kabely stanou zase zbytečnými. Pak je budeme moci zase vrátit do země, případně přetavit v něco podobně úžasného a užitečného jako jsou všechna ta pospojovaná místa na světě.

Jiné delegované stroje v archivech sledují a zkoumají například vítěznou urbanizaci, profylaktické odumírání starých měst, jejich transformaci na kreativní ruiny. Další stroje skenují a analyzují povrch a nitro planety, kontrolují, jak je dodržováno přesunování okrajů pouští a vegetací, počítají algoritmy tání ledovců, rozrůstání postindustriálních zón. Nano-stroje zajišťují v podloží, hluboko pod betonovými deskami a vyasfaltovanými dominii hladký provoz a rytmus pulzujících kapilár, distribuci živin, surovin, zboží, informací, zplodin, toxinů složitým systémem krajinotěla.

Ten automatizovaný systém slouží k dohlížení, obraně, autosugesci, k pečlivému vyhledávání, přehrabávání, přerovnání příhodných kovů a minerálů, organických usazenin. K těžbě a optimalizaci spotřeby fosilních a postfosilních zdrojů, k metodologii jejich hladké, bezdrátové a bezztrátové přeměny na moc, teplo, světlo, peníze, rychlost, energii, toxiny a smog.

Rád přemýšlím (a mělo by k tomu dojít
čím dřív tím líp!)
o kybernetické louce.
Tam spolu budou vedle sebe žít
savci a počítače
a budou programovat harmonii
jako čistou vodu
a budou se dotýkat čistého nebe

All Watched over by Machines of Loving Grace, Richard Brautigan, 1967

Lidé se po statisíce let nejspíš většinu času ukrývali před nebezpečím. Prodírali se opatrně lesy, tajgou, savanou, křovinami. Sledovali bedlivě své bezprostřední okolí, hlavně terén pod nohama, kde se mohlo ukrývat nebezpečí v podobě hada, štírů, pukliny, ostrých kamenů. Jen občas zvedali hlavu k nebi a jen ve snech se vznášeli v oblacích, vysoko nad korunami stromů. A tak hvězdná obloha byla od věků projekčním plátnem pozemských úzkostí, divadlem magických představ, pareidolií, znamení, symbolů a evokací. Dnes umíme sledovat a studovat přírodní i umělé formace a struktury zhůry. Umíme vnímat a popsat celkové obrysy krajin s meandrujícími řekami, s plochami tyrkysových lithiových odkalovacích nádrží, s fraktály těžních prací, s ornamenty skalních pobřeží, s vláčnými tvary mraků, se sítěmi kabelů tažených a deroucích se vpřed neuvěřitelě rychle, jako ledové květy na oknech v mrazivých lednových nocích. Elektřina přerušila rytmus dne a noci, bdění a snění. Rozblikala celé plochy nokturnálních kontinentů. Když překonáme nevolnost ze závrati, spatříme planetární kopule systémových procesů, o jejichž příčinách a metabolismu jsme donedávna tušili jen detaily a nepřikládali jim důležitost.

Podivuhodné je, že viděno z ptačí i žabí perspektivy se postindustriální křemíková a metalurgická příroda „chová“ a vypadá trochu jako archaická vegetace. Roste podle algoritmů oddenku spíš než podle pravidelných a pravoúhlých vzorců krystalů, konstruktivismu a schémat narýsovaných podle pravítka modernismu. Funkce určuje tvar, tvar určuje ekologii, ergonomii, anatomii rizomatických formem: zázvoru, puškvorce, hlízy bramboru, mechů a lišejníků, hub, říčních toků, kořenů některých stromů. Labyrintické tvary termitiště a pnutí měděných a křemíkových svazků elektronických a elektrických sítí na zemi, v podzemí. Kabely připomínají parazitické a symbiotické tkaniva mycélií čerpajících vodu a stopové živiny z půdy, spojujících se s kořáním stromů a rostlin do lesního biotopu větvícího se superorganismu. Oddenek jako stavební prvek hmoty, morfologie přírodní i kyberkrajiny, sublimní i hermetický princip, ventilační systém prstenců vegetativního orgánu, jako vnitřnosti klimatizací a počítačových serverů bankovních komplexů a obchodních středisek. Nikde to nemá začátek ani konec, příčinu, ani důsledek.

Oddenek neroste podle osové symetrie, protože se brání – podobně jako internet – mít střed a okraj. Také lišejníková bytost vládne roztroušenou inteligencí a strategií. Pohybuje se, rodí, roste a odumírá všude zároveň. Adaptovala se ve všech klimatických pásmech (s výjimkou oceánu). Umí kolonizovat nejrůznější substráty. Dobře vegetuje na kamenech, skalách, na půdách, jako epifyt žije na větvích stromů a keřů. Daří se jí dokonce na kůži živočichů a snáší se s plastem a lidmi. Lišejník je podovojná bytost, je to symbiotické společenství dvou druhů hub a řas nebo sinice. Soužití sahá od oboustranně výhodného svazku k parazitismu. Třeba při alelopatii nebo antibióze jeden druh ovlivňuje spolubydlícího, někdy dokonce celou niku tím, že vypouští do prostředí zplodiny, které jsou pro něj jedovaté. Někdy – jako u kvasinek – jsou toxické i pro samotného producenta zplodin.

Také měděné dráty a kabely najdete (podobně jako lišejník) ve všech klimatických pásmech. Na rozdíl od lišejníků dokonce v oceánech. Podle údajů Světové banky v současnosti celkové zásoby měděných rud čítají asi 720 milionů tun (nepočítá se měď ukrytá na dně oceánů). V roce 2015 bylo vytěženo 19 milionů tun měděné rudy a 18,6 milionu tun zpracováno na další slitiny. Největší producenti mědi jsou Chile, Čína, Spojené státy a Indonésie. Kolik milionů kilometrů měděných drátů a kabelů pokrývá a spojuje dnes planetu, se mi nepodařilo zjistit. Většina kabelů a drátů je ukryta a chráněna před dotyky a zraky. Ale stačí je odpojit od elektřiny , vytáhnout na světlo, sloupnout – podle bezdomovců, archeologovů metalurgické doby – jejich plastový obal a zjeví se ve své kruté obnaženosti.

„Postnaturální“ projekt Krištofa Kintery je metafora doby antropocénu. Je to portrét vtělený do materiálu a textury naší postnervové sítě a postmateriální esence. Postnaturalia staví na protikladu oddenkové struktury sochy a aseptické geometrie prostoru galerie. Jako by se zbastlený a od elektřiny odpojený e-vetřelec vydral odněkud z podlahy a zabydlel mezi stěnami, ve stěnách galerie. Jako by bytost přemohl záchvat mutageneze a postihlo obsedantní bujení biomorfně-anorganické hmoty neživého a nemrtvého těla.. Není jisté, jestli je to ektoskelet symbionta, postapokalyptický merzbau neznámého hmyzího společenství, nebo jamboree kyberfosilií.

Krištof Kintera 16. března letošního roku představí velkou výstavou Postnaturalia v muzeu umění Maramotti ve městě Reggio Emilia a na podzim v pražské Galerii Rudolfinum. Kintera pracuje mnoho let s pohybem, obrazem, elektrickou energiií a elektronikou, ale zde použil staré měděné kabely a dráty zejména jako sochařský materiál. „Žijeme v době měděné, měď je pro nás nepostradatelná. Bez ní by neproudila elektrická energie, ani informace. Je to fatální surovina... Po celém světě jsou nataženy kabely, které připomínají kořenové systémy bylin“, „Postnaturalia“ je umělá vegetace, pětadvacet metrů dlouhý a dvanáct metrů široký objekt, ze něhož roste více než dvacet druhů hybridních rostlin z elektronického odpadu. Text vznikl původně v angličtině pro katalog, v české verzi byl přepracován a rozšířen a vyšel v časopise Pandora na jaře 2017.

Miloš Vojtěchovský