Česká republika

MANIFESTO FOS III

Autor
Samotar

Lege Artis

„No program can find all the viruses on your computer, unless it interferes with the operating system itself!“

Na úvod

Než budeme uvažovat o pravděpodobných obrysech umění v epoše nastupující planetární ekologické krize, bylo by dobré trochu poodstoupit a provést rychlou rekapitulaci stávající situace. Zaprvé: Předpokládáme, že ekologická krize v planetárním měřítku dávno nastala a že její další fáze způsobí řadu změn v životech našich i ostatních pozemských bytostí. Druhým předpokladem je, že není dobré redukovat umění na design, speciální efekty, finty, ukládání kapitálu, kosmetiku, estetiku, liposukci, algoritmy, zaplňování prázdnoty. V tvorbě a v obcování s uměním dochází k něčemu podstatnému, k čemusi, co povzbuzuje povědomí o zázračném, co zjemňuje naši tvář i tvářnost skutečnosti. Tvorba umění a umění tvorby mají profylaktické, terapeutické a sociální funkce. Protože umění – jakkoli z dnešní perspektivy v poněkud mlhavé podobě – bude nenahraditelné i zítra, kdy zde budou už nadobro vládnout stroje. Zatřetí: Proč je dobré přemýšlet o umění perspektivou živého prostoru a času, nikoli pouze instrumentálně nebo epistemologicky? Protože prostředí je substrátem i médiem všeho. Je tím, co na všednodenní i molekulární bázi propojuje kulturu, umění a člověka v celek světa. „Prostředí“ (umwelt) dokonce podmiňuje samotnou existenci celku a entity v prostoru a v čase. Environmentální vědomí předpokládá neustálou korekci chování, zpětných vazeb, referencí, rezonancí. V metafoře epochy po Černobylu je obrazem světa hluboká čeřící se hladina tůně, světélkující tkanivo chtonických dějů a mitochondrií. Jsme si vědomi, že kolize starých a nových ideogramů odhaluje zchátralost sémantických konstruktů jako je „svět“, „lidské“, „mimolidské“, „život“, smrt a „já“. Uvažovat o jiném možném světě znamená přiznat mu jeho těkavost a neuchopitelnost jazykem i obrazem.

Lege Artis aneb De Natura
„Všecky věci, jak víme, lze rychleji zničit než vzkřísit, a to, co by rozbila předlouhá doba, minulých věků už celá nesmírná věčnost, rozmetávajíc ještě ty trosky a drobíc: to by ve zbylém čase už nevstalo z mrtvých. Ve skutečnosti jsou vytčeny určité meze štěpení hmoty, neb všecko se poznovu rodí a bytosti každé je druhově určena doba, v které by došla květu a vrcholu věku.“

– Lucretius: O přírodě

Článek I. Tento manifest zkoumá možnosti smíření člověka s přírodou. Zejména v konkrétních místech a souvislostech, kde umění bude mít opět smysl. Jak pošetilá, romantická a nadnesená je tato představa? Věříme, že není: Odnepaměti byly sociabilní, rituální a integrující funkce umění zásadní, protože rámovaly společenskou podstatu umění. Antropocén nás postupně oné archaické zkušenosti a moudrosti zbavil a umění se zplošťovalo až na pokraj tautologie a naprostého vyprázdnění. Globalizace, regulace, hypernormalizace, standardizace zasáhly kdysi nekonečný prostor planety a bolestně jej zmenšily a sjednotily. Neoliberalismus dokončil plíživé propojování dosud vzdálených věcí, nástrojů, fenoménů, teritorií a komunit. Přírodu jsme konečně ovládli, ochočili, domestikovali a prostřednictvím technovědy katalogizovali, očíslovali, ukládali do formaldehydu, digitalizovali, vytěžili a znetvořili. Dnes ji sice umíme pozorovat, kontrolovat, kategorizovat, samplovat, ale nedovedem s ní opravdu žít ve vzájemném porozumění. Post-přírodní vivárium je jako prostor přeplněný sledovacími systémy, čidly, satelity, roboty a drony. Separace a metabolická trhlina oddělila lidstvo od hájemství bytostí, zvířat, hub a rostlin. Pokud nás už dávno nesledují monitory samy, bylo by rozumější co nejrychleji všechny monitory vypnout a ignorovat.

Článek II. V posledním století jsme se kupodivu přiblížili obrazu přírody do té míry , že jsme mohli alespoň zahlédnout nekonečnou složitost a propojenost mikrosvěta a planetárního organismu. Došlo nám, že jsme jen zranitelným záhybem na jeho povrchu a malicherným virem. K tomu poznání jsme dospěli paradoxně v době, kdy jsou myriády mimolidských biologických forem na pokraji vyhynutí. Člověk mění planetu víc než vítr, voda, vulkanické procesy dohromady. V době antropocénu narůstá počet a odbornost ornitologů a klesá četnost a druhová rozmanitost ptáků. Je to doba nadprodukce entomologů a vymírání druhů hmyzu. Máme víc ichtyologů i milovníků rybího masa, sledujících klesající křivku rybích kultur v oceánech. Jako by lidský dar ohmatávat rozmanitost světa prostřednictvím jazyka, slova, poezie, popisu v sobě ukrýval jedovatou tinkturu.

Článek III. K vybavení společného domova patří dnes jak předlidské (přírodní), tak i vše, co jsme v naší epoše pracně vytvořili, zkonstruovali, smontovali, vytiskli, uplácali, vyhrabali, odvezli, nebo zahrabali. Geologické a lidské od sebe těžko oddělit: křemíkové infrastruktury v podzemí chytrých měst a invazivní biologické čeledi, relikty středověkých měst a vesnic, dálnice a toxické řeky, dýmající planiny, nahrazující deštné pralesy a laboratoře na výrobu psychotropních látek, blankytně modré hladiny kyselých odkalovacích nádrží na výrobu lithia, spory, čipy, drony, úložiště jaderného paliva, rašeliniště, uhelné sloje a ropovody, herbicidy, bakterie a bifenyly, polymery a teratogenní látky, korálové útesy a satelity, frakování a farmaka, rybí farmy a agrologie potravin a živin, geneticky modifikované zemědělství a globální management smetišť, počasí a meteorologie, kybernetika a vesmírné výtahy. S tím vším se musíme porovnat. Vlastně se o to vše musíme společně postarat. Neexistuje žádný vnější prostor, žádné další místo, kde bychom si mohli nezávazně zkoušet nové biotechnologie, působení geneticky modifikovaných organismů.Efekt motýlích křídel platí, protože počasí nelze naparcelovat.

Článek IV. Bude třeba sepsat kapitoly Nové všeobecné společenské smlouvy, mezidruhový etický kodex antropocénu. Zde bychom rozumově, legoslativně i citově měli vyjádřit a zakotvit zásady dalšího spolužití člověka s organickou i anorganickou krajinou. Znamená to nechat jej přeložit do jazyků srozumitelých kočkám, švábům, slonům, perloočkám, velrybám, motýlům, včelám. Přiznat ničivé důsledky lidského jednání znamená vyhnout se dalšímu chování, směřujícímu k vymírání, zabíjení, destrukci konkrétních míst i celé planety. Setrvávat v zacyklení nadvýroby-nadspotřeby, na který jsme si zvykli by znamenalo, že ten společný domov bude v dohledné době patrně pro nás neobyvatelný.

Článek V. Sounáležitost, solidarita s jinými bytostmi není projevem slabosti. Je to naopak vzorec přežití, vzorec, který nás patrně doprovází od prvohorní nepaměti. V iluzi všemocnosti a osamělosti člověka slovo kultura získalo znovu svůj hlubší význam. Nejsou to jen „negeneticky předávané vzorce chování“, vlastní lidskému druhu, ale symbiotické, eusociální vzorce koexistence každé živé bytosti s metaorganismem, který v posledku představuje svět. Darwinův přírodní výběr, teleologie mezidruhového boje o přežití nejsilnějích je minulostí. Vítáme koncept tzv. konsilience sociálního biologa Edwarda O. Wilsona. Je to jeden z pokusů o sjednocení přírodních a společenských věd a potvrzení platnosti symbiózy, koexistence, různých forem „přátelství“ ve společenstvích zvířat i lidí. Poznatky genetiky, studium symbiotických a parazitických vztahů přinesly dokonce revizi pojmů jako autonomní a kolektivní, jednotlivé, vlastní a sdílené. „Biologická individualita“ je základním nástrojem genetiky, imunologie, evoluce, vývojové teorie, anatomie i fyziologie. Podle teze vzniku a procesech života by člověk měl abdikovat na pána tvorstva a spokojit se s úkolem schrány přenosu genetického kódu. Můžeme přijmout také roli přenašeče poselství života, jehož chování je formováno potřebami a „uvažováním“ bakterií a mikrobů uvnitř jeho organismu. „Všichni jsme dnes lišejník,“ tvrdí vývojový biolog Scott Frederick Gilbert.

Článek VI. Ekokolapsy menších i větších kultur zasahovaly rod homo sapiens odnepaměti. Ale teprve teď dosáhl rozsah planetárního měřítka a bodu nevratnosti. Přechod od ordoviku k siluru, od permu k triasu, od triasu ke křídě, od křídy k paleogénu, od středověku k novověku, kapitalismu k postkapitalismu provázely hluboké a pro mnohé druhy a čeledě bolestné změny. Blížící se tranzitní zóna je pro nás nejspíš poslední šance k adaptaci. Planetární kolaps jako by obnovil a scelil hluboké trauma 20. století, jehož část byla ve znamení totální války a nukleárního střetu. .

Ekologické války se zdají být na první pohled odtažitější než ekonomické, rasové, třídní, náboženské nebo sociální střety. Ale ekologické šoa je jen hlouběji ukotveno v kauzalitě exploatace, nerovnováhy a násilí. Vyrůstá ze stejného ideologického a ekonomického podloží. Na pudové, „vegetativní“ rovině prorůstá v systémových orgánech. Ani lazaret, mírová dohoda, lékaři bez hranic, příměří a výměna zajatců nedávají smysl, pokud jezbraněmi prostor, ornice , teplota, voda, vzduch, potrava, úroda. Pokud se světem zacházíte jako s neživou bezduchou věcí, nevyhnutelně také „zvěcní“ lidé. Pokud rezignujete na přemýšlení, na dary cítit, projevovat solidaritu s bližními, zvířaty, statky, ztrácí se podstata života. Proměníme se v předmět, budeme látkovou přeměnou chemických a fyzikálních procesů hmoty nezměrně mocnější než my. Bez politických, ekonomických, technologických a sociálních systémových změn a návrhu možných řešení nedospějeme ani k dílčím řešením krize, ke zmírnění probíhajících, nebo nastávajících katastrof.

Umění, brusiči smyslů a podobenství závory a klíče

„Skutečný umělec je brusičem smyslů, zostřuje oko, mysl a city, interpretuje myšlenky a koncepty vlastními prostředky. V situaci silných společenských sporů se nemůže vyhnout tomuto úkolu. Musí zaujmout stanovisko a vyhlásit svůj postoj. Umělec má skutečně formativní ideologickou roli, jinak by jeho práce byla pouhým předváděním kompoziční dovednosti.“
– Lázsló Moholy-Nagy, 1949

I am afraid of the consequences of a science which is built on concepts like symmetry, invariance, uniqueness, time and beauty. I would love it if the purpose of science was to create surprise, nonsense, humour, pleasure, and play.
- Billy Kluver, 1962)

Článek VII. Současné umění zabývající se ekologickými či environmentálními otázkami se spokojí často se zjednodušováním a zamlčováním příčin. Pravda je, že v poslední době mnozí probudili a začali upozorňovat na ekologické násilí, připojili se k solidaritě. Takové modely přicházejí často z třetího světa, protože zde jsou dopady ekologické krize obecně citelnější a méně destruktivní způsoby života nejsou docela zapomenuty. Nové umění bude možné dělat kdekoliv, na okrajích automatizované výroby, obchodu, reklamy a zábavy. Větší nezávislost umělci přinese větší sebedůvěru,otevře mu nové horizonty. Umělec nebude nucen přemýšlet neustále o strategiích, managementu, úspěchu, soutěži, řemesle, estetice, produkci artefaktu.

Článek VIII. K reanimaci umění nepřispějeme usazeni v zateplených místnostech, v galeriích, muzeích, v ústraní akademií a univerzit. Umění, na rozdíl od obchodu a návrhářství se daří v nedostatku, v nechráněných zónách. Nové příběhy a obrazy nahmatáme snadněji přes jejich režné, bolestivé hroty, než přes hladký, aseptický elegantní povrch předmětů naaranžovaných za výlohami. Umění znovu přehodnotí vše, co díky roztříštěné pozorností přehlížíme, na co zapomínáme. To, co algoritmy, roboti a funkcionáři pokroku odhrnuli k okraji, mimo hranice pozornosti. Vše co vytěsňujeme jako nedůležité, heretické, pochybné, pošetilé, ošklivé, směšné, trapné, opovrženíhodné. Stejně jako zakrýváme vlastní nedokonalost, smrtelnost, konečnost jednoho života i lidského rodu, podobně jako zapíráme hrozbu klimatické změny a environmentálního kolapsu.

Článek IX. Umělecká tvorba a výchova k umění v nových, dosud neznámých podmínkách bude bojem o život, spíš než hrou se skleněnými perlami. Bude pošetilé licitovat a ohánět se s „neo-“, „post-“, a „trans“ koncepcemi teoretiků a historiků, strategiemi galeristů a kurátorů, konstrukcemi sociologů, filosofů, estetiků, politologů. Těžko říct, k čemu budou dobré termíny jako akceleracionismus, objektově orientovaná filosofie, spekulativní realismus, hyperobjekt, postkapitalismus, kapitalocén, postfaktismus. Místo sebestředného odtažitého zalíbení bude třeba podívat se z okna, otevřít dveře, vyjít ven. Protože teprve v krajině, nebo spíš v ruinách, které po krajině zbyly, jsou ukryty rudimenty, zákruty a roviny skutečnosti, které bude znovu nutné odkrýt a vypěstovat. Nová krajina bude vypadat možná poněkud nevábněji, chaotičtěji, klamavě a neprostupně, jinak než ten vyrenderovaný umělý, iluzivní 3D svět 2.0, na který jsme si příliš rychle zvykli. Vydat se ven znamená zjistit, kde jsme se ocitli, jaké bude ústrojenství prostoru rozléhajícího se od obzoru k obzoru. Jak vyhlíží, zní a chutná pustina, kterou jsme zanechali za sebou? Má vůbec smysl uvažovat o obratu, respektive o možnosti návratu, když stejně nebude kam se vrátit?

Mircea Eliade viděl paradox moderního člověka v situaci jedince vrženého do lineárních dějin, který - na rozdíl od archaického člověka – už neměl možnost prožívat cyklický čas, který byl vykoupen milostí „věčného návratu“. Michel Foucault zase uvažoval v textu „Co je autor?“, co znamená umění zapomenout, co podmiňuje pohled a obrat zpět: „... aby mohlo dojít k návratu, je nezbytné, abychom něco zapomenuli, ne náhodně zapomenuli, ne překryli paměť neporozuměním. […] To zapomenuté představuje důvod k existenci závory i klíče, kterým je možné závoru odemknout. Potom zapomenutí a zabránění samotnému návratu mohou být jen návratem.“ Lze odhadnout, co bude pro člověka 21. století závorou na branách a co klíčem? Budeme nuceni hledat stejný počet klíčů, odpovídající počtu zámků, uzavírajícím brány? Možná se obklopujeme závorami v labyrintu zamčených bran, ke kterým klíče nemáme a možná jsme ani neměli?

Článek X. Mnozí tvrdí, že se pohybujeme na srázu neznámé postapokalyptické krajiny a chmurné epochy. Vědci i proroci. Přírodní vědy jako osvědčený nástroj na klíče i na pevné závory umí vývoj často důvěryhodně odhadnout. Umí modelovat (zejména v globálních, atmosférických rozměrech) trajektorie v horizontu měsíců, let, desetiletí. Jen málokdy se ale daří převyprávět příběhy v místních žargonech, propojovat žánry. Protože málokdo je schopen vnímat a přemýšlet v globálních souvislostech. Fylogeneticky přemýšlíme v kalendáři jedno-dvougenerační temporality a nikoli v geologických eonech.

A právě teď a tam se otvírá prostor pro umělce.Ten si na rozdíl od vědce uchoval schopnost naslouchat „démonům“, cit pro patafyziku, metaforu, nadsázku, ironii, fantazii, „plodný nesmysl“. Filmy, literatura, divadlo kombinují proud pravděpodobných, fikčních obrazů minulosti, současnosti i budoucností. Snad proto se umění těší větší váze než věda, snad proto snadno proniká do myslí. Umělec vládne srozumitelnějším, subjektivním, ale i manipulativním modem řeči a umění umí fabulovat a kombinovat fikce a fakta, mísit subjektivitu a kolektivní mýty v obrazech palebné údernosti.

Šance propracovat se k mocenské pozici je pro umění bonus i prokletí, poločas rozpadu. Zranitelnost„volného“ umění věku, když se vše mění v „informaci“, tkví v nadprodukci, v znehodnocení devalvaci. Umění se lehce stává spamem, rozpadne v šumu infosféry, kde platí zákon produkce-reprodukce-distribuce-saturace-odpad-zapomnění-atropie-entropie. Proto je třeba povstat proti všepronikajícímu anestetizujícímu diktátu „informací“. Proto je nutné vrátit umění do špinavého, ukoptěného, haprujícího, každodenního, jedinečného, neopakovatelného, nemedializovaného, postmediliyovaného univerza.

Článek XI. Na co by mělo nové umění antropocénu naopak zapomenout? Na úniky k formě, opatrnosti, hermetičnosti, narcismu a elitismu. Kolektivní úsilí, spolupráce, cechy, souručenství se možná znovu prosadí jako nástroj pro přežití v situaci, která nebude zdaleka tak pohodlná, jak jsme si navykli. Tvorba, jakkoliv se nebude nutně nazývat uměním – bude zahrnovat širší spektrum nástrojů a počitků, než je žonglérství s médiem obrazu, zvuku, gesta, vůně, chuti slova. Automatizace a robotizace způsobí přelom v zacházením s živobytím, v (ne)zaměstnanostíi zábavě, ve volném čase. Dnes často zapomenutá řemesla a techniky se stanou nástrojme nečekaného.

Článek XII. Co se může na cestu k remíze hodit: střídmost, dobrodružnost, (sebe)ironie, zvířecí bdělé smysly, schopnost čtení terénu bez mžourání na GPS a do smartphonů, sbírání a pořádání vzorků tvarů mraků, hub a zkamenělin, kladení miniatur do širokých synkopických souvislostí. K tomu bychom měli redefinovat postavu Umělce jako Stopaře. Skutečný Stopař je tak blízko, tak daleko od povrchu, po kterém se pohybuje, že se (podobně jako lovec) v krajině ztrácí. Stává se součástí terénu: splývá se stopami i s bytostmi, které stopy v trávě, v asfaltu, v hlíně, v kameni zanechaly. Aby mohl běžet, musí se vzdát malichernosti a olověné aury celebrit. Musí podstoupit detoxikaci, medikaci pokory, nejistoty, bolesti, omezení, úzkosti, strachu. Pak třeba Stopař ucítí zase jaké je to prožít na vlastní kůži každou frakturu, trhlinu, elektromagentické vlnění a vulkanické jizvy v půdě a v zemi. Objeví jaké to je sondovat s virulí v ruce spodní proudy a mycélia. Jak sčítat průtočnosti vlásečnic vlastního těla, jak měřit hormony a feromony v podloží zubožené a poraněné krajiny. Krajinomalba se pak - třeba - zas promění v krajinu, krajina se prolomí a zacelí ve svět. Nadopovaný, uštvaný, prchající Stopař se prosmekne v těžce oddychujícího, chvějícího, klusajícího Běžce. Potom se jeho rytmus zpomalí a změní se v Chodce. Ten jen pomalu půjde, jen tak, co noha nohu mine, kam ho krok povede. Který se konečně bude smět zastavit, odložit busolu, dálkový ovladač i ostatní zbraně. Pak možná překvapeně vzhlédne k obloze, natáhne do nozder kyselé páry, stoupající z odkalovacích nádrží kolem a vydechne obsah svých plic do litosféry.

Praha, listopad, prosinec 2016, leden 2017

Je jasné, že vyjadřovat se formu manifestu je dnes zcela pošetilé. Stejně jsme ho tak napsali a stylisticky tu najdete mnoho odkazů na různé podobně pošetilé manifesty avantgardya postavantgardy. Pokusili jsme se zachytit alespoň hrubě a ve zkratce některé myšlenky, které nás během práce na projektu pronásledovaly. Tato verze je rozšířena hlavně v poslední časti, ve které se pokoušíme poněkud futurologickou optikou uvažovat nad tím, jak by mohlo ekologicky angažované umění budoucnosti vypadat. Je pravděpodobně, že jsme se zcela mýlili. Nicméně děkujeme všem, kdo různé předchozí verze Manifestu kriticky posoudili a případně odsoudili: Dagmar Šubrtová, Michal Kindernay, Dana Recmanová, Jiří Zemánek, Ondřej Vavrečka, Matěj Strnad, Pavel Borecký, Lloyd Dunn.
Inspirační zdroje: Josef Šmajs: Návrh ústavy Země, Helen Mayer a Newton Harrison A Manifesto for 21. Century, texty T. J. Demos, Jason W. Moore, Murray Bookchin, Lucy F. Lippard, Natalie Jeremijenko, Stanislaw Lem, J.G. Ballard, Ray Bradbury a mnohé další.

Související obsah
Pavel Mrkus, The Fall, foto Aleš Loziak

Pavel Mrkus, The Fall, foto Aleš Loziak

Epifanie – Na pomezí samoty

Otevřená a tvořivá podoba nástroje je podmínkou volby správného, šiřitelného a sdíleného způsobu pro naši šanci přežít. Ivan Illich, Tools for Conviviality …

Ernst Haeckel, Lišejníky, Tvary přírody

Ernst Haeckel, Lišejníky, Tvary přírody