Na Zemi vzhůru nohama

Gal dan oažžu jáhkkit, gii dáhttu
Kdo chce věřit, uvěří *

Název expedice pro mě po jejím absolvování nabyl nového významu – ocitla jsem se na hranici zlomu časoprostoru – původní člověk zůstal stát a krajina kolem byla posunuta v prostoru i v čase. Fotografická série a videosekvence je pro mě ideálním prostředkem, jak převracení, plynutí a zastavení času zachytit.

Série fotografií a vidosekvenci, je inspirovaná problematikou a motivem „otočení“. Představuje vztah člověka k Zemi jakoby pohledem mimozemšťana. Jednotlivé záběry skládají dohromady mozaiku z různých míst na severu Norska, poukazují na detaily i krajinné celky. Jednotlivé záběry neodkazují přímo ke konkrétním lokalitám, ale v obecnější rovině představují pohled na Zemi v módu převrácené hierarchie hodnot, přepólování těžišť zájmů. Důležitým aspektem při přípravě vizuálního výstupu je otázka času ve smyslu vztahu mezi trváním a dočasností – krajina je utvářena v dlouhé době a tato doba ovlivnila vztah člověka k ní. Navzdory tomu jiný člověk zachází s krajinou takovou silou a s tak krátkodobými cíly, jakoby šel proti času.

Cesta vedla na sever. Sever se posouvá. Pro obyvatele Osla je Sever někde uprostřed Norska v Trondheimu, pro obyvatele Trondheimu je někde v Altě, v Altě se posouvá ještě dál na sever. Kautokeino. Tam začínala naše expedice, sem ale obyvatel z Osla málokdy dojede.

Tady je země původních „Samiú“ a mapa zde je otočená vzhůru nohama. Zde žijí pastevci sobích stád a rybáři, v průměru 0,3 obyvatel na km2. Když jsme se díky přednášce Ola Johana Gaupa seznámili s jejich historií, kulturou a současnými tradicemi začalo se mi potvrzovat, jak je současný způsob našeho života vzdálený od jejich počínání. Co bývalo vždy přirozené, nám dnes připadá jako výstřední. Je ti zima? Rozdělej si oheň a přikryj se sobí kůží. Máš hlad? Zabij nejstaršího soba. Máš na něco chuť? Udělej si palačinky ze sobí krve (také jsme ochutnali). Chceš se projít se psem? Běž, ale dej pozor, ať ti psa neodnese orel. A tak dál.

Připadám si jako na jiné planetě. Žasnu nad zdejší přirozenou ohleduplností k přírodě, která by nám všem měla být vlastní. Zjišťuji, že dokonce i sobi mají měkká kopyta uzpůsobená tak, že se při nášlapu váha rozloží a rostliny pod jejich vahou se jen ohnou. V tlamě jim chybí přední zuby, takže pokud okusují lišejník, jemně ho jen uškubnou dásněmi. Tady je příroda milovaná a závislost na ní zřejmá. O to víc vyvstává její narušení formou těžebních aktivit, které jsou drastickým zásahem do původního prostředí. Krajina opuštěných dolů v Kautokeino připomíná krajinu jiné planety, na které se s životem už nepočítá.

Střih. Brázdíme sever severu až do jednoho z posledních míst naší expedice, do Kirkenes na hranicích s Ruskem. Cestou nejmodernějších technologií se v této oblasti těží železná ruda, ropa i zemní plyn. Jako odpad z tohoto bohatství se ročně v průměru 2 miliony tun toxického odpadu „nenápadně“ vyváží na dno moře. Nejen na zemi, ale i pod mořskou hladinou je krajina v důsledku těžby vzhůru nohama. Z jámy v dole je hora, hora odpadu přemístěná na dno moře. Kontaminovaná fauna a flora. Proč to nikdo nezastaví? Znova žasnu nad tím, jak se na původní vztah k přírodě dokáže zapomenout. Připadám si opět jako na jiné planetě, na planetě převrácených vzorců chování.

Nedaleko odtud v Games, rozsáhlé oblasti poblíž letiště v Kirkenes, se rozhodla těžební společnost Nor Terminal zahájit těžbu ropy a plynu. Při prvních výkopech se však nečekaně objevily prehistorické rytiny na kamenech a těžba musela být pozastavena. Že by se planeta svým vlastním pudem sebezáchovy začala bránit? Vyvstává napínavá otázka: můžou prehistorické obrazy zastavit těžbu? Kéž by se dalo umění použít jako obranná zbraň.

Alena Kotzmannová (narozena 1974) je vizuální umělkyně a fotografka. Žije a pracuje v Praze. V roce 2014 ukončila doktorské studium na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v oboru Výtvarná výchova. V roce 1998 absolvovala v ateliéru konceptuální a intermediální tvorby u prof. Adély Matasové a v ateliéru fotografie Pavla Štechy na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Ve svých převážně černobílých fotografických obrazech se Alena Kotzmannová zabývá možnostmi a paradoxy tohoto média. Skrze tyto možnosti nám evokuje různé nálady prostřednictvím až divadelní dekorativnosti či hororových prvků. Často pak zachází až do fiktivní vizuality, jíž dosahuje převážně rafinovanou hrou světla a stínu. Ukazuje nám, jak úzká může být hranice mezi naší realitou a čímsi neskutečným. Mnohdy nám dává tušit, že se zde udál příběh, jejž však již nemůžeme zastihnout. Je pryč. Pouze z výrazu fotografie o něm máme tušení. To vše v jejích fotografiích doprovází jemná elegance a smysl pro citlivé zobrazení skutečnosti.