Blog posts

Posts

Z archivu: Krzysztof Wodiczko v DOXU

By samotar, 26 March 2020

Pavel Ctibor: Sahat zakázáno

By samotar, 22 September 2019

Emmanuel Lévinas: HEIDEGGER, GAGARIN A MY

By samotar, 19 September 2019

Jack Burnham - Systémová estetika

By samotar, 5 March 2019

Tajemství spolupráce: Miloš Šejn

By samotar, 27 June 2018

Skolt Sámi Path to Climate Change Resilience

By samotar, 10 December 2017

Ohlédnutí/Revisited Soundworm Gathering

By samotař, 9 October 2017

Kleté krajiny

By samotar, 7 October 2017

Kinterova Jednotka a postnatura

By samotař, 15 September 2017

Upsych316a Universal Psychiatric Church

By Samotar, 6 July 2017

Za teorií poznání (radostný nekrolog), Bohuslav Blažek

By miloš vojtěchovský, 9 April 2017

On the Transmutation of Species

By miloš vojtěchovský, 27 March 2017

CYBERPOSITIVE, Sadie Plant a Nick Land

By samotař, 2 March 2017

Ivan Illich: Ticho jako obecní statek

By samotař, 18 February 2017

Thomas Berry:Ekozoická éra

By samotař, 8 December 2016

Best a Basta době uhelné

By samotař, 31 October 2016

Hledání hlasu řeky Bíliny

By samotař, 23 September 2016

Bratrstvo

By samotař, 1 September 2016

Anima Mundi Revisited

By miloš vojtěchovský, 28 June 2016

Simon A. Levin: The Evolution of Ecology

By samotař, 21 June 2016

Jan Hloušek: Uranové město

By samotař, 31 May 2016

Manifest The Dark Mountain Project

By Samotar, 3 May 2016

Pokus o popis jednoho zápasu

By samotar, 29 April 2016

Nothing worse or better can happen

By Ewa Jacobsson, 5 April 2016

Jared Diamond - Easter's End

By , 21 February 2016

W. H. Auden: Journey to Iceland

By , 9 February 2016

Jussi Parikka: The Earth

By Slawomír Uher, 8 February 2016

Co číhá za humny? neboli revoluce přítomnosti

By Miloš Vojtěchovský, 31 January 2016

Red Sky: The Eschatology of Trans

By Miloš Vojtěchovský, 19 January 2016

Towards an Anti-atlas of Borders

By , 20 December 2015

Pavel Mrkus - KINESIS, instalace Nejsvětější Salvátor

By Miloš Vojtěchovský, 6 December 2015

Tváře/Faces bez hranic/Sans Frontiers

By Miloš Vojtěchovský, 29 November 2015

Na Zemi vzhůru nohama

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Upside-down on Earth

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Images from Finnmark (Living Through the Landscape)

By Nicholas Norton, 12 October 2015

Czech Radio on Frontiers of Solitude

By Samotar, 10 October 2015

Langewiese and Newt or walking to Dlouhá louka

By Michal Kindernay, 7 October 2015

Notice in the Norwegian newspaper „Altaposten“

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Interview with Ivar Smedstad

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Iceland Expedition, Part 2

By Julia Martin, 4 October 2015

Closing at the Osek Monastery

By Michal Kindernay, 3 October 2015

Iceland Expedition, Part 1

By Julia Martin, 3 October 2015

Finnmarka a kopce / The Hills of Finnmark

By Vladimír Merta, 2 October 2015

Workshop with Radek Mikuláš/Dílna s Radkem Mikulášem

By Samotářka Dagmar, 26 September 2015

Já, Doly, Dolly a zemský ráj

By Samotar, 23 September 2015

Up to the Ore Mountains

By Michal, Dagmar a Helena Samotáři , 22 September 2015

Václav Cílek and the Sacred Landscape

By Samotář Michal, 22 September 2015

Picnic at the Ledvice waste pond

By Samotar, 19 September 2015

Above Jezeří Castle

By Samotar, 19 September 2015

Cancerous Land, part 3

By Tamás Sajó, 18 September 2015

Ledvice coal preparation plant

By Dominik Žižka, 18 September 2015

pod hladinou

By Dominik Žižka, 18 September 2015

Cancerous Land, part 2

By Tamás Sajó, 17 September 2015

Cancerous Land, part 1

By Tamás Sajó, 16 September 2015

Offroad trip

By Dominik Žižka, 16 September 2015

Ekologické limity a nutnost jejich prolomení

By Miloš Vojtěchovský, 16 September 2015

Lignite Clouds Sound Workshop: Days I and II

By Samotar, 15 September 2015

Walk from Mariánské Radčice

By Michal Kindernay, 12 September 2015

Mariánské Radčice and Libkovice

By Samotar, 11 September 2015

Most - Lake, Fish, algae bloom

By Samotar, 8 September 2015

Monday: Bílina open pit excursion

By Samotar, 7 September 2015

Duchcov II. - past and tomorrow

By Samotar, 6 September 2015

Duchcov II.

By Samotar, 6 September 2015

Arrival at Duchcov I.

By Samotar, 6 September 2015

Czech Republic

Z archivu: Krzysztof Wodiczko v DOXU

Posted by
samotar

Tijuana projection

text z roku 2013 o výstavě Krzysztofa Wodiczka OUTInsiders v DOXU, (možná pro Atelier?).

Nalezeno na zapomenutém blogu makulatura, ovšem bez obrázků.

Děti jistého věku a přirozeného talentu vládnou schopností "pareidolie" tedy vidět tváře, či obličeje v nejrůznějších zdánlivě, i skutečně neživých předmětech: ve kmenech, korunách stromů, skalách, oblacích, na starých zdech, v domech, průjezdech, kávové sedlině, atd. U některých psychóz a při intoxikaci halucinogeny lze takovou “montážní představu”(jak to odborně nazýval profesor Vondráček) vyvolat uměle a stimulovat. Ne vždy je zkušenost zažít obživnutí architektury, nebo sochy zrovna příjemná. Puškinův Mědený jezdec je příběh fantasmagorické noci, kdy hrdinu povídky Jevgenie pronásleduje po záplavami postiženém Petrohradu jezdecká socha Petra Velikého, kterou si dovolil v hnutí mysli proklít.

Krzysztof Wodiczko se podobným “speciálním efektům”, nebo intervencím do noční městské krajiny věnuje už od 80 let. Za tu dobu navrhnul a realizoval sérii velkoplošných projekcí fotografických, nebo pohyblivých obrazů na fasády architektury. Jejich příběhy, nálada a vyznění nejsou ovšem nikterak zábavné, čarovné ani humorné. Jsou svým měřítkem trochu patetické a obsahem dosti didaktické. Radikálně torpédují formu spektálu – jsou pravým opakem toho, co bychom od podobných světelných happeningů v současných metropolích očekávali. V poznámce se nebudu věnovat rozboru celého Wodiczkova dílo, které je v Čechách právě k vidění poprvé - (což je ehm ehm dalším svědectvím o provinčnosti místní kulturní scény) - na výstavě v Doxu. Pozoruhodná je hlavně okolnost, že uspořádáním výstav typu umělce jako je například Wodiczko, nebo tématem předchozí tématické výstavy Kartografie naděje naplňuje u nás instituce Doxu důležitou, nezastupitenou a přece trochu divnou úlohu arbitra vkusu a představ o tom, co současné světové a angažované výtvarné umění.

Wodiczko patří pravděpodobně mezi nejúspěšnější současné umělce pocházející z východní Evropy, jimž se podařilo prosadit se na mezinárodní scéně. Dnes působí jako profesor na vysoké škole designu (užitých umění) na Harvardu v Cambrdige, předtím dlouhá léta vedl CAVS (Centrum pokročilých vizuálních studií) na MIT, které založil po válce jiný slavný emigrant z východní Evropy Gyorgy Kepes. Wodiczkovým realizacím, vycházejícím z poetiky polského konceptuálního umění 70 let se po emigraci do Kanady a USA dostalo pozornosti. Ale okolnosti a zkušenosti emigrace posunuly přemýšlení autora směrem k širším společenským, politickým a technologickým teritoriím a konsekvencím. Dnes je z něho skutečná celebrita.

Wodiczko se dlouhodobě a tvrdošíjně věnuje angažovanému umění. Artikuluje, ukazuje a nechává rezonovat problémy bezdomovectví, imigrantů, obětí domácího násilí, válečných veteránů rasových minorit. Hledá rámec, kde by podobně handikepovaní a umlčení aktéři mohli být naopak lépe vidět a slyšet, dostalo se jim pozornosti. Umělec zde na sebe bere spíš roli dokumentaristy, režiséra nebo prostředníka. K tomu si zvolil (zdánlivě paradoxně) ambivalentní médium, které je ekonomicky a systémově obyčejně pod kontrolou mocných tohoto světa: politických, finančních, korporativních, šoubiznysových manipulátorů obecného vkusu. Velkoplošnou projekci světelných obrazů na architekturu sledovanou stovkami okolostojících.

Tradice podobných slavností mají poněkud temnou příchuť, historie je svázána nejen s poprockovými koncerty, ale například s estetikou Třetí říše, které pro nacisty navrhoval v Berlíně Albert Speer, nebo s masovými hapeningy totalitní komunistické Číny, nebo SSSR. V Zimbabwe africký diktátor Robert Mugabe nařídil svým píár poradcům, aby vyvinuli technologii, která by umožnila večer promítat jeho gigantický portrét do mraků na oblohu.

Wodiczko obrací šikovně pozice pasivních “aktérů” - tedy diváků spektáklu. Nechává je mluvit a interagovat s lidmi na náměstích pomocí transpozice zvětšeného měřítka a amplifikace: diaprojektoru, videokamery, projektoru a zvukové aparatury. Obrazy jsou promítané na fasády nejrůznějších městských struktur, které většinou reprezentují nástroje Moci, Kontroly a Systému.

Výstava v Doxu představuje v přízemí řadu takových intervencí do veřejného prostoru, které Wodizcko realizovat vlastně po celém světě Lze je vnímat také jako jakýsi předobraz nedávné módy tzv. mappingu – projekce počítačově upravovaných videoobrazů, adaptovaných na povrch, na nějž jsou promítány. Wodiczkovy projekce jsou antitézí efektní estetiky reklamních spotů a podprahového brainwashingu, které jsou pro digitální styl mappingu charakteristické.

Postavy promítané na fasády mluví o svých traumatech, tragických životních okolnostech, někdy o snech, občas se fasáda stává antropomorfickou hybridní bytostí, kariatydou, čímsi mezi člověkem a barákem, plochou postavou, mumlající slova a temných zákoutích skutečnosti, o stínech a hlubokém nevlídném podvědomí postmoderní metropole.

„V devadesátých letech jsem začal ve svých projektech využívat videotechnologii k naračnímu animování pomníků slovy a gesty obyvatel města. V těchto projektech využívám ve veřejném prostoru vizuální i akustickou sílu projekčního zařízení k přenosu, ozvučení
a zviditelnění těch obyvatel, kteří nejsou vidět a slyšet“, Krzysztof Wodiczko.

Pro pražskou výstavu připravil Wodiczko novou instalaci OUT/INSIDE(RS), v koprodukci Doxu s nevládními iniciativami ve Šluknově. Na tváře představitelů pantheonu českých národoveckých dějin jsou mapovány mluvící obličeje anonymních rómských mladíků a děvčat, svěřujících neobratné představy o vlastní identitě, o svých vyhlídkách na vymanění se ze situace, do které se bez vlastní viny narodili. Scénografická divadlení atmosféra instalace připomíná trochu hauntologický nádech prací jiného mistra promítaného videoobrazu v galerii: Tony Ouslera. Ten pomocí malých videoprojektorů animoval (nebo dodnes animuje) neživé loutky, rozmístěné v různých koutech a rozích interiérů. Trčící, či v koutech zhroucené panáky, nebo fragmenty obličejů nechává Ousler tlachat, naříkat, stěžovat si a mumlat o svých banálních a zaměnitelných životech.

Instalace OUT/INSIDE(RS) působí překvapivě silně, když se zamyslíme nad tím, že loutky Jungmanna, Smetany, TGM, nebo Karla Havlíčka Borovského svěřují své škobrtavé myšlenky přes bariéru času, filtr rasy a třídního původu.

„Jedním z cílů tohoto designu je rozšířit použití komunikačních médií na ty, kteří k nim nemají přístup, ale potřebují je ze všech nejvíce, a na ty, kteří k nim sice přístup mají, ale nedokáží je kriticky využít."

OUT/INSIDE(RS) podobně jako další Wodiczkovy díla zde otevírají nejen lokálně aktualizovaná traumata vyplývající ze sociální exkluze, hegemonie, kontroly a moci. Instalace je umístěná v prostorech galerie současného umění, kde cena vstupenky automaticky odrazuje od vstupu větší část veřejnosti. Galerie je určena hlavně pro turisty a pro “místní lepší” společnost, bohatší společenskou třídu, zastupovanou hlavními mecenáši programu Doxu. Galerie se prezentuje jako projev sociálně angažovaného přesvědčení nejen zmíněného umělce, ale i kurátora a mecenášů zmíněné instituce. Wodiczko v různých rozhovorech, promítných v instalaci, celkem jasně, i když snad trochu didakticky o těchto pocitech a problémech mluví. Bylo by zajímavé, kdyby se zřetelněji ke svému stanovisku přihlásil jeden z nejbohatších českých podnikatelů, jehož podpora umožňuje Doxu v Praze existovat a realizovat podobné, jistě dost nákladné výstavní projekty.

Jeho fotogenickou tvář by mohl Wodiczko klidně promítnout na fasádu Doxu, která je k tomu skvěle přizpůsobena. Z jakéhosi důvodu zatím nad Doxem zlověstně krouží lunaparkově ošklebená lebka Davida Černého.

(poznámka: samozřejmě tam nekroužila lebka Davida Černého, ale od Davida Černého..)