Blog posts

Posts

Hakim Bey - Informační válka

By samotar, 26 March 2022

Václav Cílek: Záhada zpívající houby

By samotar, 15 February 2022

Guy Debord - Teorie dérive

By samotar, 21 January 2022

Jack Burnham – Systémová estetika

By samotar, 19 November 2021

Rána po ránech

By samotar, 23 May 2021

Na dohled od bronzového jezdce

By samotar, 4 March 2021

Zarchivu: Hůlna-kejdže

By samotar, 7 September 2020

Center for Land Use Interpretation

By samotar, 18 June 2020

Dawn Chorus Day - zvuky za svítání

By samotar, 30 April 2020

Z archivu: Krzysztof Wodiczko v DOXU

By samotar, 26 March 2020

Pavel Ctibor: Sahat zakázáno

By samotar, 22 September 2019

Emmanuel Lévinas: HEIDEGGER, GAGARIN A MY

By samotar, 19 September 2019

Jack Burnham - Systémová estetika

By samotar, 5 March 2019

Tajemství spolupráce: Miloš Šejn

By samotar, 27 June 2018

Skolt Sámi Path to Climate Change Resilience

By samotar, 10 December 2017

Ohlédnutí/Revisited Soundworm Gathering

By samotař, 9 October 2017

Kleté krajiny

By samotar, 7 October 2017

Kinterova Jednotka a postnatura

By samotař, 15 September 2017

Upsych316a Universal Psychiatric Church

By Samotar, 6 July 2017

Za teorií poznání (radostný nekrolog), Bohuslav Blažek

By miloš vojtěchovský, 9 April 2017

On the Transmutation of Species

By miloš vojtěchovský, 27 March 2017

CYBERPOSITIVE, Sadie Plant a Nick Land

By samotař, 2 March 2017

Ivan Illich: Ticho jako obecní statek

By samotař, 18 February 2017

Thomas Berry:Ekozoická éra

By samotař, 8 December 2016

Best a Basta době uhelné

By samotař, 31 October 2016

Hledání hlasu řeky Bíliny

By samotař, 23 September 2016

Bratrstvo

By samotař, 1 September 2016

Anima Mundi Revisited

By miloš vojtěchovský, 28 June 2016

Simon A. Levin: The Evolution of Ecology

By samotař, 21 June 2016

Jan Hloušek: Uranové město

By samotař, 31 May 2016

Manifest The Dark Mountain Project

By Samotar, 3 May 2016

Pokus o popis jednoho zápasu

By samotar, 29 April 2016

Nothing worse or better can happen

By Ewa Jacobsson, 5 April 2016

Jared Diamond - Easter's End

By , 21 February 2016

W. H. Auden: Journey to Iceland

By , 9 February 2016

Jussi Parikka: The Earth

By Slawomír Uher, 8 February 2016

Co číhá za humny? neboli revoluce přítomnosti

By Miloš Vojtěchovský, 31 January 2016

Red Sky: The Eschatology of Trans

By Miloš Vojtěchovský, 19 January 2016

Towards an Anti-atlas of Borders

By , 20 December 2015

Pavel Mrkus - KINESIS, instalace Nejsvětější Salvátor

By Miloš Vojtěchovský, 6 December 2015

Tváře/Faces bez hranic/Sans Frontiers

By Miloš Vojtěchovský, 29 November 2015

Na Zemi vzhůru nohama

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Upside-down on Earth

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Images from Finnmark (Living Through the Landscape)

By Nicholas Norton, 12 October 2015

Czech Radio on Frontiers of Solitude

By Samotar, 10 October 2015

Langewiese and Newt or walking to Dlouhá louka

By Michal Kindernay, 7 October 2015

Notice in the Norwegian newspaper „Altaposten“

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Interview with Ivar Smedstad

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Iceland Expedition, Part 2

By Julia Martin, 4 October 2015

Closing at the Osek Monastery

By Michal Kindernay, 3 October 2015

Iceland Expedition, Part 1

By Julia Martin, 3 October 2015

Finnmarka a kopce / The Hills of Finnmark

By Vladimír Merta, 2 October 2015

Workshop with Radek Mikuláš/Dílna s Radkem Mikulášem

By Samotářka Dagmar, 26 September 2015

Já, Doly, Dolly a zemský ráj

By Samotar, 23 September 2015

Up to the Ore Mountains

By Michal, Dagmar a Helena Samotáři , 22 September 2015

Václav Cílek and the Sacred Landscape

By Samotář Michal, 22 September 2015

Picnic at the Ledvice waste pond

By Samotar, 19 September 2015

Above Jezeří Castle

By Samotar, 19 September 2015

Cancerous Land, part 3

By Tamás Sajó, 18 September 2015

Ledvice coal preparation plant

By Dominik Žižka, 18 September 2015

pod hladinou

By Dominik Žižka, 18 September 2015

Cancerous Land, part 2

By Tamás Sajó, 17 September 2015

Cancerous Land, part 1

By Tamás Sajó, 16 September 2015

Offroad trip

By Dominik Žižka, 16 September 2015

Ekologické limity a nutnost jejich prolomení

By Miloš Vojtěchovský, 16 September 2015

Lignite Clouds Sound Workshop: Days I and II

By Samotar, 15 September 2015

Walk from Mariánské Radčice

By Michal Kindernay, 12 September 2015

Mariánské Radčice and Libkovice

By Samotar, 11 September 2015

Most - Lake, Fish, algae bloom

By Samotar, 8 September 2015

Monday: Bílina open pit excursion

By Samotar, 7 September 2015

Duchcov II. - past and tomorrow

By Samotar, 6 September 2015

Duchcov II.

By Samotar, 6 September 2015

Arrival at Duchcov I.

By Samotar, 6 September 2015

Czech Republic

Hakim Bey - Informační válka

Posted by
samotar

Hakim Bey - portrét

Lidstvo vždycky vynakládalo nemalé úsilí na jakýkoliv projekt, jenž by usnadnil útěk od tělesnosti. Proč taky ne? Hmotná skutečnost je přece takový chaos! Některé z nejstarších "náboženských“ artefaktů - například neandertálské pohřby, dokazují existenci víry v nesmrtelnost. Veškerá moderní náboženství (tj. od doby po poleolitu) obsahují "gnostickou stopu“ nedůvěry, snad dokonce přímo odporu k tělu a "stvořenému" světu.

Současné "přírodní“ kmeny stejně jako pohanské zemědělské kultury si onu víru v nesmrtelnost a odpoutání od fyzického těla (extáze) uvědomují, aniž by nutně k tělu cítily nenávist. Gnostická stopa postupně houstne, až se stane nakonec patologickou (podobně jako u otravy rtutí). Gnostický dualismus je extrémí poloha takového vzdoru, protože všechny hodnoty od těla směřuje na "duši“. To je ona myšlenka, kterou nazýváme "civilizací“. Podobnou trajektorii najdeme u fenoménu "války“. Lovci-sběrači (například u jihoamerického kmene Yanomamo je to tak dodnes) praktikovali jakýsi ritualizovaný boj (vzpomeňte na zvyk tzv "counting coup" u prérijních indiánů). "Skutečná“ válka je pokračováním náboženství a hospodářství (tj. politiky) jinými prostředky a tím pádem vzniká historicky teprve v neolitu s vynálezem "nedostatku“ kněžími a se vznikem "válečnické kasty“. (Kategoricky odmítám názor, že válka je pokračováním "lovu“). Poslední "skutečnou“ válkou byla pravděpodobně Druhá světová válka. Hyperreálné válčení začalo ve Vietnamu se zapojením televize. Nedávno (v roce 1991) se televize jako naprostá obscenita projevila během války v Perském zálivu. Hyperreálná válka není už problematika "hospodářství“, ani projev "hygieny státu“. Rituální rvačka je dobrovolná a nehierarchická (váleční vůdci jsou vždy dočasní). Skutečná válka je naopak vnucená a hierarchizovaná. Hyperreálný konflikt je "imagistický" a psychologicky zvnitřněný ("čistá válka“). V prvním případě je ohroženo tělo, v druhém případě je tělo obětováno, ve třetím případě tělo už zmizelo. (Dále viz P. Clastres o válce v knize Archaeology of Violence – [Archeologie násilí](https://documents.saa.org/container/docs/default-source/doc-teachingarchaeology/violence_syllabus.pdf?sfvrsn=68cf208f_4).

Také Moderní věda má v sobě předsudky vůči materialismu, což je dialektický důsledek jejího zápasu s náboženstvím – v jistém smyslu se samotná věda stala náboženstvím. Věda a poznání hmotné skutečnosti paradoxně materiální podstatu toho, co je skutečné, rozkládají. Věda byla vždycky jistý druh kněžského intrikářství, druhem kosmologie a ideologie, která měla ospravedlnit to, jak se "věci mají“. Zpochybnění reality v postklasické fyzice odráží prázdnotu nereálna, kterou "stát“ vytvořil. Stát, který byl doposud obrazem "Nebe na Zemi", není dnes nic jiného, než pouhým managementem obrazů. Není to už "mocnost“, ale virtualizovanou standardizaci informací. Stejně jako kdysi byla babylonská kosmologie ospravedlněním moci Babylonu, tak i "konečnost“ moderní vědy slouží zájmům totálního státu, postnukleárního státu a "informačního státu“. Tak to alespoň tvrdí "Nové paradigma". A všechny axiomatické premisy "Nového paradigmatu" berou za své. Protože toto Nové paradigma je něco velice spirituálního.

Dokonce i "New Age" svými gnostickými tendencemi objímá "Novou vědu" jako zdroj důkazních textů, včetně její rostoucí dematerializace a je tak potvrzením od hmoty odpoutaného obrazu světa. Meditace a kybernetika jdou společně. Informační stát podporu policie a vězeňského systému pochopitelně vyžaduje v takové míře, která by oslnila snad samotného Nabukadnezara a jeho kněží uctívající Molocha. Moderní věda se nedokázala dodnes očistit od své spoluviny na téměř dokonaném podrobení přírody. A to je ten nejdůležitější triumf Civilizace nad Tělem.

Ale koho by to zajímalo? Všechno je přece relativní, není-liž pravda? Myslím, že se prostě budeme muset "vymanit“ tělu. Možná se nám to podaří díky "kvantovému skoku“. A zatím nestřídmé zprostředkování Sociálna, šířeného mediální mašinérií nás svádí k odcizení tělesnosti tak, že naši pozornost odvrací k proudu informací, nahrazujících bezprostřední zkušenost. V tom smyslu mají Média religiozní, nebo dokonce církevní funkci a zdánlivě nabízejí redefinici duše, podobně jako informace nabízejí řešení jak lze opustit tělo. Podstatou informace je Obraz, posvátný a kultovní soubor dat, nárokující si funkci nástroje k vtělení, "materiálního tělesného principu", nahrazující jej netělesným vytržením. Vědomí se stává něčím, co lze "stáhnout", "vystřihnout" z matrice živočišnosti a potom formou informace zvěčnit. Už ne jako "Duch ve Stroji“ (viz knihu "Ghost in the Machine" Gilberta Ryleho), ale jako "Stroj jako Duše", "Stroj jako Duch Svatý" - konečný prostředník, který nás přenese z našeho pomíjivého těla k plnosti Světla. Virtuální skutečnost jako kybernetická gnóze. Vzdejme to, navždy opusťme Matku Zemi. Veškerá věda je pouhý stoupenec paradigmatického univerzalismu – ve vědě samotné i ve společenské oblasti. Klasická fyzika se stala porodní bábou kapitalismu, komunismu, fašismu a ostatních moderních ideologií.

Post-klasická věda dál definuje soubor myšlenek a aplikuje je v sociální oblasti: relativita, Kvantová "neskutečnost“, kybernetika, teorie informace, apod. Až na pár výjímek tíhne Post-klasická tendence k rostoucí dematerializaci. Například někteří propagátoři teorie černých děr mluví jako praví "paulínští" teologové, zatímco jiní teoretici informace se začínají chovat jako virtuální manicheisté.(1) Ve společenské rovině jsou podobná paradigmata příčinou vzniku rétoriky odmítnutí tělesnosti, která by mohla být hodná poustevníka v poušti ve třetím století n.l. nebo puritána z Nové Anglie sedmnáctého století – jen přeložena do jazyka lichotivého postmoderního a postindustriálního konzumního šílenství. Každý náš rozhovor infikují jisté paradigmatické předpoklady, jež nejsou ničím jiným, než tvrzeními, které považujeme za základní tkanivo čili Urgrund (prazáklad, pozn. překl.) skutečnosti samotné. Protože dnes například předpokládáme, že počítače znamenají skutečný krok směrem k umělé inteligenci, domníváme se, že pořízením počítače se staneme chytřejší. V mém oboru jsem se setkal s řadou lidí, kteří upřímně uvěřili, že vlastnictvím osobního počítače se stali lepšími (nikoli "výkonnějšími“, ale "lepšími") spisovateli. To zmí směšně – ale když je podobné vnímání počítače použito na vojenský rozpočet v hodnotě biliónu dolarů, vede to k Hvězdnýn válkám, k výrobě robotů zabijáků, apod. (Viz práce Manuela de Landy "War in the Age of Intelligent Machines – Válka ve věku inteligentních strojů – zabývající se umělou inteligencí v moderním válečnictví). Důležitou součástí té rétoriky je myšlenka "informační ekonomiky“. Podle ní je příčinou postindustriálního světa nové hospodářství. Jeden z nejzářnějších příkladů stejné představy najdete v nedávno vydané knize libertariánského biskupa "Gnostické dualistické církve" v Kalifornii a učeného a váženého spisovatele časopisu Gnosis Stephana A. Hoellera: Průmysl poslední fáze civilizace (někdy nazývaný "jednoduchá technologie“ - low technology) byl veliký průmysl a velikost vždy svědčí o útlaku. Nová vyspělá technologie není veliká tímto způsobem. Zatímco stará technologie vytvářela a distribuovala materiální nástroje, nová technologie produkuje a šíří informace. Přístroje na trhu pokročilé technologie jsou spíš otázka mysli, než hmoty. Pod vlivem pokročilých technologií směřuje svět dál od fyzické ekonomiky k čemusi, co bychom mohli nazvat "metafyzickým hospodářstvím“. Nacházíme se ve stádiu, kdy si uvědomujeme, že bohatství, spíš než nerostné suroviny nebo hmotné prostředky je vytvářeno vědomím.(2)

Moderní neognosticismus takový manichejský útok na tělo často zlehčuje a nahrazuje ho jemnější a "zelenější" rétorikou. Například biskup Hoeller zdůrazňuje ekologii a důležitost životního prostředí (protože si přece nechceme "zaneřádit vlastní hnízdo“ nebo-li Zemi), ale v kapitole o spiritualitě původních obyvatel naznačuje, že ve srovnání s ryzí gnostickou duší netělesnosti je kult Země považován za jasně podřadný. Ale nesmíme zapomínat, že hnízdo není totéž co pták. Exoterické i esoterické tradice hlásají, že Země není jediným domovem lidských bytostí a že jsme nevzešli z půdy jako plevel. Zatímco naše těla mohou vskutku pocházet z této planety, u naší vnitřní podstaty to tak není. Jiný názor nás vyřazuje z veškerých známých duchovních tradic a izoluje od moudrosti jasnovidců a mudrců všech věků. Ačkoliv původní Američané jsou moudří svým vlastním způsobem, mají s tímto bohatým spirituálním bohatstvím málo co společného.(3)

Biskupova nedůvěra a pohrdání lidským tělem touto terminologií (tělo se rovná "divoch“) krášlí každou stránku zmiňované knihy. V nadšení nad skutečně náboženskou ekonomikou zapomíná, že "informacemi“ se nanasytíme. Dokud lidstvo nedosáhne konečné éterizace nahraného vědomí, "skutečným bohatstvím“ se nikdy nestane něco nehmotného. Jako bohatství lze informaci v kulturní podobě označovat metaforicky, protože je to užitečné a žádoucí – ale nikdy se nemůže stát bohatstvím přesně takovým elementárním způsobem, jako například ústřice nebo smetana, pšenice a voda, které jsou bohatstvím o sobě. Informace je vždycky pouhá informace o něčem. Podobně jako je tomu s penězi, ani informace nejsou věci o sobě. Můžeme začít peníze vnímat jako bohatství (jako v tom rozkošném taoistickém rituálu, kde se mluví o "vodě a penězích“ jako o dvou životně nejdůležitějších principech ve vesmíru), ale ve skutečnosti jde o příklad nedbalého abstraktního myšlení. Umožní to totiž pozornost odvrátit od rohlíku k haléři, který rohlík symbolizuje.(4) Ve skutečnosti u nás informační hospodářství existuje teprve od chvíle, kdy byly vynalezeny peníze. Pořád jsme se nenaučili jak strávit měď. Ezopská drsnost těch otřepaných pravd mě sice přivádí do rozpaků, ale musím předstírat, že jsem venkovský balík, který oře klikatou brázdu, zatímco všichni spořádaní myslitelé kolem se chovají, jako by měli halucinace.

Zdá se, že Američané a další občané "vyspělých zemí“ mají sklony k rétorice "metafyzické ekonomiky“, protože nevidí (ani necítí) kolem sebe příliš důkazů o fyzickém světě. Naše architektura se stala symbolickou, uchýlili jsme se k formám abstraktního myšlení (auta, byty, kanceláře, školy), pracujeme ve "službách“, nebo v zaměstnáních souvisejících s informacemi, svou troškou do mlýna se podílíme na posunování nehmotných symbolů majetku v abstraktní síti Kapitálu, svůj volný čas většinou trávíme - namísto do bezprostřední zkušenosti s hmotnou skutečností - ponoření do Médií. Hmotný svět se pro nás stal symbolem přírodní pohromy, jako je tomu s našimi hysterickými reakcemi na bouře a hurikány (dokazují, že se nám přírodu nepodařilo dosud dokonale "překonat“), nebo novo-puritánského strachu ze sexuální odlišnosti a zálibě v denaturalizovaném (téměř abstraktním) jídle bez chuti. A přece takové hospodářství "prvního světa“ není soběstačné. Za to postavení (na vrcholku pyramidy) vděčí rozsáhlé substruktuře starodávné materiální produkce. Mexičtí rolníci pro nás pěstují a balí přírodní potraviny, abychom se my mohli věnovat akciím, pojištěním, právu, počítačům a videohrám. Peóni na Tchaj-wanu vyrábějí křemíkové čipy pro naše osobní počítače. "Turbanem omotané hlavy“ na Středním východě trpí a umírají za naše hříchy. Život? Ach, to za nás přece udělají naši sluhové. My žádný život nemáme, máme jen "životní styl“ – abstrakci života, založenou na posvátném symbolismu "Komodit" zprostředkovaném klérem celebrit, těch abstrakcí v nadživotní velikosti, panujícím našim hodnotám a zalidňujícím naše sny – mediální archetypy, jež bychom radši měli nazvat "mediarchy“. Samozřejmě, že tato baudrillardovská dystopie neexistuje – alespoň zatím - reálně.(5) Je ale překvapující, když si všimneme, kolik společenských radikálů ji považuje za žádoucí, alespoň pokud o ní uvažujeme jako o "informační revoluci“ či nějakým podobně inspirativním způsobem. Levicoví aktivisté mluví o tom, že se musíme zmocnit prostředků produkce informací a musíme je vzít datovým monopolistům.(6) Je pravda, že informace jsou všudypřítomné – dokonce atomovou bombu si můžete doma postavit podle plánků dostupných ve veřejných knihovnách. Noam Chomsky říká, že člověk se vždy může dostat k informacím, ale jen pokud má zajištěný příjem a utváří jej fanatismus hraničící s šílenstvím. Univerzity a skupiny expertů provádějí šílené pokusy, aby monopolizovali informace – jsou totiž také omámeny myšlenkou informační ekonomiky. Jenomže to jejich spiknutí je k smíchu. Informace nemusí být vždycky "volně k dostání“, ale je jich mnohem víc, než kolik jich člověk může vůbec využít. Knihy na libovolné téma můžeme ještě vyhledávat s použitím meziknihovní výpůjční služby.(7) Zatímco někdo se musí zabývat pěstováním hrušek a spravováním bot. A i když tato "odvětví“ lze dokonale mechanizovat, někdo pořád ještě musí hrušky jíst a boty nosit. Tělo je pořád ještě základ bohatství. Myšlenka "Obrazů jako majetku" je "velkolepým přeludem“. Dokonce radikální kritika informací může vést k přeceňování abstrakce a dat. V anglickém pro-situ zinu nazvaném NO bylo na zadní straně obálky jednoho z posledních čísel načmáráno: "Zatímco čtete tato slova, Informační věk exploduje... uvnitř a kolem vás – raketami Dezinformace a bombami Propagandy otevřené Informační války."

Války byly tradičně vedeny buď kvůli územním nárokům, nebo kvůli ekonomickému zisku. Informační války se vedou kvůli teritoriu náležejícímu Informačnímu věku, tj. bojuje se o samo lidské myšlení... Mocnost imaginace, která je pod přímým atakem multimediálního přetěžování, je bezprostředně ohrožena vyhynutím... POZOR – VAŠE PŘEDSTAVIVOST NEMUSÍ BÝT VAŠE VLASTNÍ... S narůstající sofistikovaností se kultura více a více spoléhá na své obrazy, ikony a symboly jako na formu sebedefinování a komunikace s ostatními kulturami. Zatímco narůstající mozaika obrazů kultury ve své kolektivní psýše vznáší všude okolo, shlukují se jisté isomorfní ikony aby vytvořily a promítly "iluze“ reality. Módní výstřelky, móda, umělecké trendy. SKÓRE ZNÁTE. "Mohu jejich obrazy považovat za skutečnost, protože věřím v realitu jejich obrazů (jejich obrazu skutečnosti)“. TEN KDO OVLÁDÁ METAFORU, KONTROLUJ I MYSL. Postupně dochází k vytvoření podmínek absolutního nasycení – plíživá paralýza – od trivializace specializované či technické znalosti ke specializaci maličkostí. INFORMAČNÍ VÁLKA je konflikt, jenž si nesmíme dovolit prohrát. Výsledek je totiž nepředstavitelný.(8)

Autorova kritika médií má pochopitelně moje sympatie, ale stejně cítím, že navrhovaná démonizace "informací“ se nezakládá na ničem jiném, než na zrcadlovém obrazu informace - na spasení. To znovu evokuje Baudrillardovu vizi komunikačně technologického univerza, jenže tentokrát působí spíš jako Peklo než jako posmrtný život u gnostiků. Biskup Hoeller by chtěl všechny vidět odevzdané a s nahraným vědomím. Postsituacionistický kazatel po vás chce, abyste rozbili svoji telku kladivem. Jenomže oba příliš spléhají na mystickou moc informace. Jeden navrhuje pax technologica, druhý vyhlašuje informaci válku. Z obou vyzařuje jistý druh manicheistického pojetí Dobra a Zla, ale nemohou se shodnout na tom, co je co. Kritický teoretik se topí v oceánu faktů, jež si s oblibou představujeme jako naši maquis, a sami sebe bychom rádi viděli v pozici "guerillových ontologů“ její datakrajiny. Společenské vědy, které se od devatenáctého století neustále proměňují, odkryly obrovské množství informací sahající od šamanismu až k sémiotice. Každý "objev“ působí zpětně na společenskou vědu a tím ji pozměňuje. Jsme unášeni proudem. Lovíme poetická fakta, údaje, které znásobí a promění naši zkušenost s reálným světem. Vynalézáme nové hybridní "vědy“ jako nástroje nutné pro uskutečnění tohoto procesu: etno-farmakologie, etno-historie, kognitivní věda, historie myšlení, subjektivní antropologie (antropologická poetika etno-poetiky), dadaistická epistemologie, apod. Tuto veškerou znalost nepovažujeme za "dobrou“ samu o sobě, ale cennou pouze do té míry, nakolik nám pomůže uchopit nebo utvářet naše vlastní štěstí. V tom smyslu si jsme vědomi "informace jako bohatství“. Nicméně toužíme dál po majetku samotném a ne pouze po abstraktních reprezentacích, jakou je například informace. Zároveň je nám znám i koncept "informace jako války“.(9) Nerozhodli jsme se ale přijmout nevědomost jen proto, že "informaci“ lze použít jako jedovatý plyn. Neznalost není dostatečně přiměřená obrana a o to míň užitečná zbraň v této válce. Pokoušíme se vyhnout fetišizaci i démonizaci informace. Namísto toho chceme nastolit soubor hodnot, jejichž prostřednictvím lze informace měřit a hodnotit. Normou v tomto procesu může být jedině tělo. Podle některých mystiků duše a tělo tvoří jeden "celek“. Duše určitě ztratila svou ontologickou nepoddajnost (počínaje Nietzschem), zatímco nárok těla na "skutečnost“ podryla moderní věda do takové míry, že tělo zmizelo v oblaku "čisté energie“. Proč bychom se tedy nakonec nemohli domnívat, že duše a tělo vytvářejí jeden celek a že jsou sesterským (dvojím) aspektem stejného hlubokého a nevyjádřitelného skutečna? Žádné tělo bez duše a žádná duše bez těla. Gnostičtí dualisté se mýlí, stejně jako přízemní dialektičtí materialisté. Tělo a duše spoluvytváří život. Jestliže kterýkoliv z těchto dvou pólů chybí, výsledek je smrt. To ustavuje velice jednoduchý soubor hodnot ovšem jen za předpokladu, že dáme životu přednost před smrtí. Patrně se vyhýbám přesnému vymezení těla i duše. Hovořím o "empirických“ každodenních zážitcích. "Duši" prožíváme, pokud sníme nebo tvoříme, a "tělo“ zase, když jíme nebo vylučujeme (nebo možná naopak). Obojí naráz prožíváme když se milujeme. Nenavrhuji žádné metafyzické kategorie. Jsme stále unášeni proudem a vše doposud zmiňované tvoří orientační body ad hoc, nic víc. Aby jste mohli navrhnout takovou podobu "jediné skutečnosti“ nemusíme být nutně mystik. Je ale dobré podotknout, že žádná jiná skutečnost se v kontextu naší poznatelné zkušenosti zatím neobjevila. Pro všechny praktické účely je "svět jedním“.(10) Avšak z historického hlediska byla tělesná půlka této jednoty většinou urážena, pomlouvána, odsuzována Biblí a podrobena ekonomické perzekuci své duchovní polovice. Samozvaní představitelé duše v průběhu známé historie téměř vždy udávali tón a tělu ponechávali jen prehistorii primitivního mizení a pár křečí selhavší vzbouřenecké marnosti.

Duše dlouho vládla, takže jen výjimečně umíme mluvit jazykem těla. Jakmile používáme slovo informace, konkretizujeme jej, protože jsme abstrakce odjakživa zhmotňovali – už od doby, kdy se Bůh zjevil v podobě hořícího keře. (Informace jako katastrofické odtělesnění "hrubé“ hmoty.) Rádi bychom tedy navrhli identifikaci subjektu s tělem. Nepopíráme, že tělo je i duše, ale přejeme si, abychom v té historické rovnici nastolili jistou rovnováhu. Veškerou nenávist k tělu a pomlouvání světa považujeme za naše "hříchy“. Trváme na tom, že je třeba znovuoživit (a proměnit) "pohanské“ hodnoty vztahu těla a duše. Nechováme žádné velké nadšení vůči k informační ekonomice, protože ji vnímáme jen jako další masku nenávisti k tělu. Nemůžeme zcela souhlasit s informační válkou, jelikož informaci rovněž zvěcňuje, ale přisuzuje jí nálepku "zlá“. V tomto smyslu by se "informace“ jevila jako neutrální. Jenomže my nedůvěřujeme ani této třetí poloze, jako vlažnému vyhýbání a selhání teoretické vize. Každý "fakt“ při průchodu naším dialektickým prizmatem (11) a při studiu jeho třpytu i stínů nabývá různých významů. Fakt je v bezpočtu obměn a kombinací, není ani netečný ani neutrální, může být zároveň dobrý i zlý (nebo za hranicí dobra a zla). My jsme koneckonců umělci tohoto nezměřitelného diskurzu. Vytváříme hodnoty. Děláme to, protože jsme naživu. Informace je stejně velká šlamastyka jako hmotný svět, který reflektuje a proměňuje ho. Bereme tuto šlamastyku za svou se vším všudy. Všechno patří do života. Ale z nekonečného chaosu živého se začínají shlukovat jisté informace a materiální věci do poetiky způsobu vědění nebo způsobu jednání. Můžeme činit jisté provizorní závěry, ale jen pod podmínkou, že je nezaplácáme líčidlem a nepostavíme na oltář. Ani informace, a určitě žádný "fakt“, netvoří věc samu o sobě. Už samotné slovo informace naznačuje ideologii nebo spíše paradigma zakořeněné v nevědomém strachu z ticha hmoty a vesmíru. Informace nahrazuje jistotu, je pohozeným fetišem dogmatiky, předsudkem, strašákem. "Poetická fakta“ nelze přizpůsobit doktríně informace. Tvrdit, že "znalost je svoboda“ platí jen tehdy, je-li svoboda vnímána jako psycho-kinetická dovednost. Informace je chaos. Znalost je spontánní uspořádání tohoto chaosu. Svoboda je surfovat na vlně této spontánnosti. Ty předběžné závěry jsou posunem na močálovitou půdu naší "teorie“. Dočasná autonomní zóna (TAZ, Temporary Autonomous Zone) chce mít veškeré informace a tělesné požitky v rozsáhlém komplexu zmatení sladkých dat a sladkých datlí – faktů a hostiny – moudrosti a bohatství. Taková je naše ekonomika – a naše válka.

POZNÁMKY
1) "Vědy nového života“ zde nabízejí jistý dialektický protiklad, nebo by jej mohly nabídnout, pokud by fungovaly, a prostřednictvím určitých paradigmat. Teorie chaosu zřejmě pracuje s materiálním světem pozitivními způsoby, podobně jako teorie Gaia, morfogenetická teorie a jiná další tzv. „soft“ a „novohermetická“ odvětví. Na jiném místě jsem se pokusil začlenit tyto filozofické závěry do „radostné/sváteční“ syntézy. Hlavní je, abychom se zcela neodklonili od myšlenek o materiálnu, ale abychom si uvědomili, že veškerá věda má filozofické i politické dopady a že věda je způsobem myšlení a ne dogmatickou strukturou nevyvratitelné Pravdy. Ačkoliv je samozřejmé, že kvantum, relativita a teorie informace jsou určitým způsobem pravdivé“ a lze jim dodat kladný výklad, což jsem již v několika esejích učinil. Nyní se chci věnovat jejich záporným aspektům.

2) Svoboda: Alchymie pro dobrovolnou společnost, Stephan A. Hoeller (Quest, Wheaton, IL, 1992), 229-230.

3) Ibid., s. 164.

4) Jako Pavlovovi psi, kterým se sbíhají sliny při zazvonění zvonečku na oběd namísto samotného oběda: -- dokonalý příklad toho, co považuji za "abstrakci“.

5) Ačkoliv by někdo mohl namítnout, že již "skutečně“ existuje. Od přítele z Kalifornie jsem pouze zaslechl o novém schématu "univerzálních vězení“: delikventi budou moci žít doma a chodit do práce, ale budou neustále elektronicky monitorováni, stejně jako Winston Smith v knize 1984. Univerzální kruhová věznice se nyní potenciálně naprosto shoduje s celou skutečností; život a práce nahradí zastaralé fyzické uvěznění: -- Vězeňská společnost se slije s „elektronickou demokracií“ za účelem vytvoření Dohlížitelského státu či informační totality s veškerým časem a prostorem zhuštěným pod vždy bdělým pohledem RoboCopa. Alespoň v rovině čisté technologie by se mohlo zdát, že jsme konečně dospěli do "budoucnosti“. "Čestní občané“ se samozřejmě nebudou mít čeho bát. Teror tudíž bude vládnout bez omezení a Řád bude triumfovat jako Univerzální led. Naše jediná naděje může spočívat v „chaotické odchylce“ v hustě propojených počítačích a ve zkorumpované tuposti nebo nudě těch, kteří systém programují a monitorují.

6) Nikdy nezapomenu, jaké potěšení mi udělalo, když jsem byl na konferenci, které jsem se kdysi účastnil, nazýván bulharským delegátem "ssoudruh ve filozofii“. Kapitalistickou verzí by asi bylo "podnikatel ve filozofii“, jakoby někdo myšlenky nakupoval jako jablka ve stáncích u cesty.

7) Informace samozřejmě někdy mohou být "okultistické“, jako je tomu u konspirační teorie. Informace mohou být "dezinformace“. Aby bylo jasné, špióni a propagandisté vytvářejí jistý typ stínové "informační ekonomiky“. Hackeři věřící ve "svobodu informací“ mají mé sympatie, především protože byli zvolení jako poslední nepřátelé Velkolepého státu, a podrobováni jeho záchvatům ovládání pomocí teroru. Hackeři však musejí ještě "osvobodit“ aspoň jediný kousek informace, jenž by v našem boji byl použitečný. Jejich bezmocnost a jejich fascinace Obrazy z nich dělá ideální oběti "Informačního státu“, jenž sám je založený na čisté manipulaci. Člověk nemusí krást data z postmilitárně-industriálního komplexu, aby si celkově uvědomil, k čemu se chystá. Pro naši kritiku toho víme dost. Jen větší množství informací nenahradí činy, které jsme nedokázali vykonat. Údaje samotné nedosáhnou kritického množství. Navzdory láskyplnému dluhu k myslitelům jako Robert Anton Wilson a Timothy Leary nemohu souhlasit s jejich optimistickou analýzou kognitivních funkcí informačních technologií. Autonomie nebude to jen nervový systém, který dosáhne stavu autonomie, bude to celé tělo.

8) Číslo 6, "Nic není pravda“, box 175, Liverpool L69 8DX, UK

9) Celý "poetický terorismus“ byl opravdu navržen jen jako strategie právě v této válce.

10) Tvrzení, že "svět je jeden celek“, lze použít, a už se tak i stalo, k ospravedlnění totality, metafyzického uspořádání "skutečnosti“ se "středem“ či "vrcholem“: jeden Bůh, jeden Král, apod. Jedná se o monismus ortodoxie, jenž přirozeně leží v protikladu vůči dualismu a jeho jinému zdroji moci ("zlu“) - ortodoxie také předpokládá, že Jeden zaujímá vyšší ontologickou příčku než Mnoho a že transcendence má významnější místo než imanence. To, co nazývám radikálním (nebo heretickým) monismem, vyžaduje na úrovni imanence jednotu mezi jedním a mnoha. Ortodoxií je tudíž nazírán jako úplný obrat nebo výstřednost, jež navrhuje, že každý „jeden“ je stejně "božský“. Radikální monismus je „na "straně“ mnoha, což vysvětluje, proč se zdá být v srdci pohanského polyteismu a šamanismu, stejně jako extrémních forem monoteismu, jaký vyznávali ismaelité nebo ranteři, založeného na "vnitřním světle“ učení. Větu "vše se rovná jedno“ může tedy pronést kterýkoliv monista či anti-dualista a může znamenat mnoho odlišných věcí.

11) Návrh: nová teorie taoistické dialektiky. Vzpomeňme si na kruh jin a jang, s černou tečkou uprostřed protáhlé bílé kapky a naopak -- oddělených ne přímkou, ale křivkou ve tvaru písmene S. Amiri Baraka prohlašuje, že dialektika pouze "odděluje dobré od zlého“ -- ale taoistická dialektika leží mimo rámec „dobra a zla“. Dialektika je pružná, ale taoistická dialektika je vyloženě vlnitá. Využitím taoistické dialektiky lze například ještě jednou přehodnotit Gnózi. Pravda, představuje sice negativní pohled na tělo a na stávání se („becoming“). Nicméně je také pravda, že hrála svou roli věčného rebela vůči vší ortodoxii, a to ji činí zajímavou. Gnóze ve svých prostopášných a revolučních projevech skýtá mnohá tajemství, z nichž některá se vyplatí znát. Organizační podoby Gnóze - šílený kult, tajná společnost -- se zdají být plné možností pro projekt TAZ nebo imediatisty. Samozřejmě, jak už jsem poznamenal jinde, ne všechna gnóze je dualistická. Existuje rovněž monistická gnostická tradice, jež si někdy významně vypůjčuje z dualismu a často se s ním plete. Monistická gnóze je protieschatologická a používá náboženský jazyk k popisu tohoto světa, ne Nebe či Gnostického naplnění. Šamanismus, jisté "bláznivé“ formy taoismu, tantra a zen, neortodoxní súfismus a ismailismus a křesťanští antinomisté (ranteři apod.) sdílejí přesvědčení o svatosti „vnitřní duše“, a toho opravdu skutečného, totiž „světa“. To jsou naši "duchovní předchůdci“.

Z anglického originálu "The Information War" přeložil v roce 2005 Dan Hrabina. Jazyková úprava Miloš Vojtěchovský v roce 2021

TEXT vyšel na portále: http://hermetic.com/bey/infowar.html (1995),

nebo

[bey-information/index.php](http://www.sterneck.net/cyber/bey-information/index.php)

Bio: Peter Lamborn Wilson (nar. 1945) publikuje své texty pod značkou Hakim Bey. Je politický spisovatel, esejista, básník. Hlásí se k proudu ontologického anarchismu a vedle Davida Gruebera, nebo Johna Zerzana je často zmiňován jako jeden z jeho význačných představitelů. Mimo jiné vytvořil úspěšný koncept Dočasná autonomní zóna (Temporary Autonomous Zone - T.A.Z.). V knize T.A.Z.: The Temporary Autonomous Zone, Ontological Anarchy, Poetic Terrorism (1991) navrhl sociopolitickou taktiku vytváření dočasných míst, vymaňujících se formálním strukturám kontroly a vytvářených v ne-hierarchickém systému společenských vztahů. Jeho filosofie se inspiruje mimo jiné dějinami pirátských enkláv v Severní Africe, které považuje za časnou podobu autonomních, proto-anarchistických společností operujících mimo dosah vlády. Hlásí se k individualistickému anarchismu. Podnikl cesty po Středním východě, Afghánistánu, Pákistánu, Indii a Nepálu. Studoval tantru, sufijskou filozofii. Jeho dílo je osobitou syntézou anarchismu a situacionismu, ovlivněnou sufismem a neopaganismem. Je autor četných publikací, mj. CHAOS: THE BROADSHEETS OF ONTOLOGICAL ANARCHISM , Escape from the Nineteenth Century & Other Essays: Fourier, Marx, Proudhon and Nietzsche (1998); Green Hermeticism - Alchemy & Ecology (2007) či Ec(o)logues (2011); Je také spolueditor publikace o městském zahradničení v New Yorku Avant Gardening: Ecological Struggle in the City & the World (1999, s Billem Weinbergem). Pod vlastním jménem Peter Wilson vydal řadu komparativistických studií zejména o Sufismu. Hakim Bey je dávný člen kolektivu Autonomedia. V posledních 20 letech vznikla kolem jeho osobnosti aféra týkající se Wilsonovy obhajoby a inklinace k homopedofilii.

http://hermetic.com/bey/index