Blog posts

© 2015 e-flux and the author

esej vyšel původně 31. července 2015 na internetovém portálu e-flux. Rory Rowan získal PhD na Royal Holloway, University of London v oboru geografie. Zde se zabýval teorií prostoru Carla Schmitta. Jeho současný výzkum zkoumá politické rozměry geofilosofie se zeměřením na geoinženýrství a meziplanetární geografii. Publikoval texty o umění, geografii, filosofii a politice v řadě tištěných a digitálních časopisů a portálů. Je spoluautorem publikace "On Schmitt and Space: Geographies of the Political". (https://www.routledge.com/products/9781138000742), Bloguje na gapingearth.wordpress a geocritique

pracovní překlad, zkráceno

O antropocénu - tedy geologické epoše člověka je v posledních letech slyšet takřka na každém kroku. Je to jeden z těch vzácných případů, kdy pojem pocházející původně z oblasti přírodních věd získal (podobně jako to bylo například u slov jako evoluce, termodynamika, nebo Gaia) ohlas u široké veřejnosti. Ačkoli samotný koncept v prostředí přírodních věd o Zemi zůstává doposud diskutabilní, jedná Mezinárodní komise pro stratografii o tom, zda jej má implementovat do oficiální geologické periodizace dějin země. Prozatím to vypadá tak, že není nic, co by jeho rostoucí oblíbenosti v oborech – které obvykle nemají s geologií skoro nic společného - bránilo. Pochopitelně včetně umění, kde se antropocén stal oblíbeným tématem kurátorů, nebo v akademickém prostředí, kde je předmětem nesčetných konferencí a sympozií. Nejspíš se teprve ukáže, zda se antropocén stane předmětem trvalého významu, nebo jde jen o dočasný módní úkaz intelektuální society. Každopádně je zde rostoucí vlna kritiky, přicházející jak ze strany humanitních věd, tak ze strany ekologického hnutí.

Velká část kritické diskuse o antropocénu se doposud soustřeďovala hlavně na odkrývání problematického způsobu, jakým se zde odkazuje na aktivity údajně univerzálního "lidstva". Případně na to, jakým způsobem jsou zamlžovány historicky specifické formy společenské moci, přispívající ke změnám planetárních systémů. Stratigrafická vědecká debata je zase vedena hlavně o tom, jak správně kodifikovat jeho počáteční stádium. Ale to vše je spíš ve stínu rozprav v humanitních oborech, spojujících jeho genezi například s evropským kolonialismem, s rozvojem industriální společnosti, nebo jaderným militarismem během období Studené války. Někteří kritici navrhují jako přesnější označení například "kapitaloscén" s ohledem na zásadní roli, jakou globální kapitalismus příspívá ve změnách planetárního prostředí Země. Zatímco další volají po potřebě "dekolonizovat" antropocén. Ve skutečnosti se podobné debaty vrací k vědám o Zemi a samotné vědecké spory se stávají předmětem politizace.

Například nedávný článek zveřejněný Simonem Lewisem a Markem Maslinem z University College London v časopise Nature vidí důkazy pro lokalizaci vzniku antropocénu v kolonizaci Amerického kontinentu Evropou. Méně se mluví o tom, jaké jsou - ve světle sporných spletí sociální a geologické historie - možné geosociální výhledy do budoucna a které nich jsou správné.

Obvykle najdeme problematiku geo-sociální modelů budoucnosti v souvislostech biodiverzity a vymírání druhů. Nedávno zveřejněná zpráva (World Wilde Foundation (The Living Planet Report, 2014, p.p) uvádí že se Země nachází v šestém cyklu rychlého snižování množství biologických druhů. I když šlo jen o jednu ze řady varovných hlasů významných institucí, zpráva vyvolala velký ohlas v masmédiích. Perspektivy bezprostředního vymírání nabízejí sice živnou půdu pro levný nihilismus, ale na druhé straně představa o tom, jak by vypadala „země po našem odchodu“ nám nejspíš umožňuje si uvědomit k jak hlubokým antropogenním změnám životního prostředí lze dospět. Snad ještě naléhavější jsou otázky, jak s vědomím o zdánlivě nevyhnutelné katastrofické změně životního prostředí dál žít.

Je důležité vycházet z toho (parafrázuji zde to, co William Gibson napsal o budoucnosti), že k ekologické katastrofě už došlo, jenom není rozprostřena rovnoměrně. Že spíš než objektem filozofické spekulace, apokalyptické předtuchy, natož otázkou dlouhodobého plánování je devastace životního prostředí pro mnoho z nás skutečností. Tázat se po geo-sociální budoucnosti znamená nejen představu zániku - "učení o tom, jak zemřít" - ale uvažování o tom, jak si společně zorganizovat život ve světě nerovných odpovědnosti a naší zranitelnosti vůči lidstvem zapříčiněným planetárním změnám, které jsou už dávno v plném proudu.

"Spatřili jsme co dokážeme, a je to něco úžasného"

"Nový environmentální" think tank institutu The Breakthrough (Prolomení) hostil ve svém sídle v Oaklandu v Kalifornii v červnu 2015 třídenní konferenci s tématem "Dobrý antropocén". Na konferenci se sešla řada přírodovědců, humanitních vědců a popularizátorů vědy, včetně Diane Ackermanové, Steva Fullera, Bruna Latoura a Marka Lynase. Byl pozván i jeden z jejich nejtvrdších kritiků, australský ekolog Clive Hamilton. Vzhledem k tomu, že pro mnohé (včetně Paula Crutzena - klimatologa, který popularizoval tento termín) - pojem "antropocén" označuje závažnou a hlubokou planetární krizi biosféry se může zdát paradoxní nápad připojit k termínu adjektivum "dobrý." Ale jedním z cílů konference bylo otřást konvenčním pojetím a představ o tom, co je životní prostředí.

S myšlenkou „dobrého antropocénu“ přišel Erle Ellis - krajinný ekolog z University of Maryland a vědecký pracovník The Breakthrough institutu. Jeho teorie, označovaná jako "post-přírodní environmentalismus" proklamuje, že je nutné zapomenout na „Matku Přírodu" a nutnost si přiznat, že "toto je svět, o kterém si sami rozhodujeme". "Příroda zmizela" a lidé utvářeli přirozeným způsobem životní prostředí - a to i v planetárním měřítku - už po tisíciletí. Ellis apeluje na to, abychom se osvobodili od falešných mystifikací o jakési původní, divoké přírodě, existující před epochou novověku. Naznačuje také, že spíš než se ohlížet v zoufalství zpět, se musíme vyhlížet dopředu, „do budoucnosti na vše, čeho můžeme dosáhnout". V jeho pojetí znamená antropocén "život na použité planetě" a žádná možnost "návratu k naší uklidňující kolébce" neexistuje. Spíš než podnětem k lítosti je „doba člověka“ příležitost k oslavě lidské vynalézavosti: "Spatřili jsme, co jsme schopni udělat a je to úžasné" napsal Ellis v roce 2011. Pokud odvrhneme myšlenku na zachraňování planety "nezbývá než si přiznat, že prožíváme dobu antropocénu a že je třeba převzít role tvůrců, inženýrů a trvalých globálních správců udržitelné lidské přírody". A "my" v jeho pojetí znamená opravdu „každý z nás“.

„Post-přírodní environmentalismus“ klade podle Ellise zásadní, ale často opomíjené otázky: "Můžeme vytvořit „dobrý antropocén“? „Budeme se moci ve vzdálené budoucnosti schopni ohlédnout s pocitem hrdosti zpět?“ Stejně jako všechny podobné vize budoucnosti je také Ellisův optimistický koncept geo-sociální budoucnosti, tedy doby kdy ,,lidé budou hrdí na svoji umělou zemi", založen na jeho vlastním názoru na minulost. Ellis je prominentním obhájcem kontroverzní hypotézy raného antropocénu, určující začátek vlivu člověka na planetu od vzniku zemědělství, tedy přibližně před 8000 roky. Ellisův „raný antropocén“ skutečně legitimuje koncepci „dobrého antropocénu“. Vždyť lidé vždy utvářeli svoje životní prostředí, byť i nechtěně. Pak se to v podstatě neliší od stavu, kdy (jak se zvyšuje naše technická kapacita) budeme řídít celou planetu vědomě. Ujišťuje nás, že i když "zcela zahltíme odpadky celou planetu stejně přežíjeme“. A že se to "už v mnoha ohledech vlastně děje". Jeho rétorika nabízí podobné argumentace a snaží se kombinovat fakta způsobem, který je samozřejmě nehorázný: máme zde odvěké způsoby pěstování rýže a proto je možné i geoinženýrství.

Ellisův "dobrý antropocén" uvítali všichni ti, kdo se hlásí k „novému environmentalismu“, nebo „eko-pragmatismu“. Nový environmentalismus není žádné formálně organizované hnutí, ale volně související skupiny vědců a institucí, sdílející názor, že jsme svědky soumraku "divoké" přírody, že je lepší konzervace jako způsob produkce, než ochrana přírody, že technologický pokrok je klíčem k trvale udržitelnému prostředí, že marketingové pojetí přírody je podstatou environmentalismu; že je třeba odmítnout hrozbu „nedostatku“ jako údajně nezbytný horizont krize; že lidská vynalézavost umožní překročit (přirozené) planetární hranice. A že je spolu s tím třeba zavrhnout také většinu toho, co bylo tradičně chápáno jako environmentální vědy. Ellis razí ideu "planetárního správcovství" jako náročného, nicméně potřebného rozhodnutí tváří v tvář hrozící katastrofě, jako výzvu pro lidstvo. Mark Lynas na konferenci „Dobrý antropocén“ sumarizovat tento postoj: "Základní pravda o antropocénu zní: ani Bůh, ani Gaia nerozhodují - jsme to my. Nyní je nutno rozhodovat o všem. Od kyselosti vody v oceánu, po teplotu biosféry. Rozhodujeme dokonce o samotném směřování evolučního vývoje života na Zemi. Odmítnutím nebo popřením se této odpovědnosti nezbavíme. Souhlasem s vědomím lidského globální působení jsme přijali skvělou příležitost planetárního managementu. Antropocén je třeba chápat nikoli jako pasivní, ale jako aktivní stav".

Je třeba zdůraznit, že podobné debaty se neomezují na obskurní oblasti akademických a nepodložených hypotéz. Najdeme je napříč různými veřejnými fóry, kde utvářejí politickou rozpravu o změně klimatu, ochraně přírody, energetických technologiích a ekonomickém rozvoji. Navzdory globálním ambicím se tyto diskuze odehrávají z velké části uvnitř severoamerického kontextu. A to je ovšem důvod jejich silného kulturního a politického vlivu.

Myšlence „dobrého antropocénu“ se dostalo velké pozornosti v okamžiku, kdy novinář Andrew Revkin v blogu pro New York Times zmínil přednášku, kterou se ispiroval. Revkin v roce 2014 tvrdil, že "pokud budeme pracovat ... můžeme tímto stoletím projít úspěšně... všechno dopadně dobře." Byl za to ostře pokárán v sérii ostrých článků Cliva Hamiltona, který psal, že ten kdo podporuje ideu "dobrého antropocénu" je nevědecký a žije ve vlastním fantazijním světě a že „dobrý antropocén vychází ze zásadně nesprávného výkladu vědeckých poznatků, který vyplývá z neschopnosti chápat rozdíl mezi ekologickým myšlením jako vědou o vztazích mezi organismy a jejich lokálním prostředím a systémovým myšlením o Zemi, vědě o celistvé Zemi jako o komplexním systému, který znamená víc, než pouhý součet jeho částí.

Hamilton dokládá že koncept „dobrého antropocénu“ je uměle depolitizovaný příběh, konstruovaný tak, aby podporoval konzervativní zájmy, pokoušející se vegementně o vetování jakýchokoli opatření generovaných na zmírnění změn klimatu a na podporu obnovitelných energických zdrojů. "dobrý antropocén ignoruje základní problém - akceschopnost politiky odradit vlády od prosazování činnosti připravující budoucnost s nízkými emisemi uhlíku".

Další diskuse se rozpoutala po vydání brožury Ekomodernistický manifest . Ta předkládala novou optimistickou ekologickou vizi "velkého antropocénu", jehož lze dosáhnout opuštěním od dosavadních environmentalických zásad. Manifest vydal „The Breakthrough Institut“ a obsahoval dlouhý seznam podpisů spřízněných osob včetně Ellise a Lynase. Manifest opakuje Ellisův výklad hypotézy ranného antropocén a tvrdí, že "Země je lidská planeta", že "výjimečná moc lidstva" může být použita "ve službě k vytvoření dobrého antropocénu," zatímco požadavek "stanovení fyzických hranic lidské spotřeby" je prohlášen za "natolik teoretický, že je funkčně irelevantní“. Manifest o „dobrém antropocénu“ deklaruje požadavky, aby „lidé využívali své rostoucí sociální, ekonomické a technologické síly k zlepšení životních podmínek, stabilizování klimatu a ochráně přírodního světa". Základní požadavek manifestu zní, že je nutné podpořit další růst průmyslové produkce potravin a rozšiřovat získávání jaderné energie. To bude znamenat znížení spotřeby úrodné půdy a větší materiální blahobyt pro rostoucí světovou populaci a "oddělení rozvoje lidstva od negativních dopadů na životní prostředí" takovým způsobem, že " závislost lidstva na přírodních zdrojích bude méně destruktivní". Intenzifikace technologického rozvoje pak podmiňuje další hospodářský růst, ovšem zcela zbavený dopadů na environmentální sféru. Text opravdu proklamuje, že "zmírňování negativních změn klimatu je v podstatě jen technologická záležitost" a je tedy „otázkou nevyhnutelné technické inovace“, spíš než výsledkem politické diskuze a spolupráce.

Manifest vyvolal silnou vlnu kritiky ze strany ekologů a kritiků teorie růstu. Clive Hamilton publikoval článek, dokládající že manifest bezostyšně ignoruje etablované klimatické vědy z ideologických pozic a namísto toho propaguje víru ve "staromódní americkou fixaci na technologii". Pro řešení problémů v oblasti změny klimatu je tedy formou technofetišismu. Hamilton soudí že je proto, že politika byla ze zřetele autorů manifestu zcela vypuštěna.Také Bruno Latour poukázal na nedostatky politického kontextu: "Z manifestu citím nadšení, hněv, poučování, ale nikoliv politiku". Odvolává se na svůj zájem o práci Carla Schmitta a vytýká manifestu "ekomodernismus" a nedostatek citu pro antagonismy: „Měli by být schopni definovat jak své přátele, tak i nepřátele. S kým bojujete? Kdo jsou vaši spojenci? Kde jsou mírové linie, které chcete načrtnout? Neustále slyším útoky proti všem, kdo mluví o tom, že je třeba stanovit omezení. Ale ... právě vyjasnění si hranic mezi přáteli a nepřáteli znamená politiku.“

Latour dále poukazuje na to, že manifest je psán jako by „lidé byli na jevišti zcela sami“, tedy o zcela anachronický způsob izolování člověka od přírody - něco, co naprosto neodpovídá složitosti „vzájemně provázané skutečnosti“, což je poznatek, který antropocén ve skutečnosti přinesl. Podle Latoura manifest nejen postrádá politický rozměr, ale nenabízí žádný základ, prostřednictvím něhož by politické myšlení mohlo použít antropocén jako „odpověď planetárního systému na lidské aktivity a způsob, který by politický nástroj učinil srozumitelným". Pro Latoura stejně jako pro Hamiltona je "dobrý antropocén" v pojetí Breakthrough Institute a dalších „neoekologických sympatizantů“ jen ideologickým přeludem, postaveným na tezi víry v budoucnost jako bezkonfliktní eko-technologické záležitosti, spíš než jako něco co je třeba řešit politickou diskuzí. Hamilton soudí, že jde o tezi související s překotností současného stavu světa, směřujícího k zániku.

Pesimismus intelektu, optimismus vůle?

Na zmíněné konferenci Lynas radil ekologům, že "není nic tak osvobozujícího než opustit váš pesimismus". Tvrdil, že rozdíly mezi nejhoršími obdobími planety a těmi nejlepšími jsou hlavně věcí přístupu. Autoři Ekomodernistického manifestu také "vítají optimistický pohled na lidské schopnosti a na naši budoucnost". Ellis se ptá „co je dobrého na environmentalismu, když ohledně vyhlídek na budoucnost končí depresemi?" Hamilton podobný optimismus vyvrací hned na dvou frontách. Za prvé jde prý o jasnou formu agrese, používané jako "nástroj k získávání morální převahy." Za druhé vyrůstá z a podporuje falešný náhled na skutečnost, utvářený kvazi-náboženskou vírou v technologický pokrok. Podle ekomodernistů je "jedinou překážkou přechodu do velké nové éry lidstva jsou pochyby a pesimismus zachmuřených vědců“ ... Ale síla pozitivního myšlení nemůže proměnit zhoubné nádory na nezhoubné a zvrátit planetární bankrot do série nekonečných vylepšování životního stylu.

Latour zdůrazňuje že pro ekomodernisty je "katastrofismus druh lidské ideologie, založené na situaci, která by sama o sobě zůstala poměrně klidná a stabilní, řekněme jako byl holocén". Ekologická katastrofa nicméně neznamená - Latour varuje - „představu, ale realitu, kterou zaslepená víra v zastaralé koncepce pokroku nemůže vymýtit". Pro Latoura zde optimismus vnímá jako nebezpečný klam: „Probudte se ekomodernisté, nacházíme se v antropocénu, nikoli v holocénu, dokonce jsme ani nikdy nežili v zakletém futuristickému snu ...“. Jako obvykle ti kteří bojují v diskuzích proti apokalypse akatastrofismu jsou zároveň ti, kteří dospěli tak daleko za meze soudného dne, že vážně věří, že se jim nic nemůže stát a že je možné tak jako předtím, pokračovat donekonečna.

Nelze nesouhlasit s Hamiltonovými a Latourovým názory. Nicméně se zdá, že riziko pro ekologické kritiky, zejména ty levicové existuje: užitečná kritika falešného optimismu šířeného The Breakthrough Institutem a jemu podobnými, by mohla lehce vést k paušálnímu odmítnutí optimismu jako takového. Mohla by vést k riziku, že pesimistická orientace týkající se geo-sociální budoucnosti se promění v základní postavení levicového environmentalismu. Případně, že pesimismus jako filosofický postoj je výsadou jen několika osamocených hlasů na okraji současného intelektuálního diskurzu, jako je termín "Temná ekologie", která vznikla v rámci projektu Dark Mountain Paula Kingsnortha, "kosmický pesimismus" Eugena Thackera, antinatalismus Jima Crawforda (kterému poskytl populární platformu televizní seriál True Detective) nebo anonymní autor anarchistického textu Desert.

Omezit se na tento okruh jmen by znamenalo předpokládat, že pesimistická orientace je ve hře pouze tehdy, pokud je výslovně přiznána. Ve skutečnosti je pesimistický názor na geo-sociální budoucnost mnohem více obvyklý, i když třeba v jemnějších sofistikovanějších podobách. Budeme-li uvažovat o pesimismu jako o afektivní citlivosti, nebo dokonce jako o estetickém postoji, dokonce v protikladu k teoreticky aktikulované, vědomě zaujmuté pozici, mohli bychom pesimismus vystopovat v levicovém myšlením častěji, než bychom mohli očekávat.

......

I pokud bychom vycházeli z předpokladu, že jistou míru optimismu je dobré podporovat, musíme zvážit metodu rozlišení mezi protikladnými přístupy k uvažování o geosociálních modelech budoucnosti. Na jedné straně najdeme ty, které svůj optimusmus identifikují se stávajícími trajektoriemi globálního kapitalismu, které podporují depolitizaci vztahů mezi společenskými a přírodními procesy a nekriticky vzývají technologický rozvoj jako jedinou cestu k univerzálně lidskému společenskému pokroku. Na druhé straně pak myšlenkové směry, vnímající optimistický potenciál v aktivitách kolem nás, které se obrací proti totožným projevům globálního kapitalismu. A které vedou k přesvědčení, že navzdory všem sympomům, provázejím modernitu jako brutalita, dislokace, nebo vymírání, vytvořila epocha antropocénu prostředí, prostor a možnosti, z nichž - i kdyby to bylo na troskách všeho, co jsme ztratili - mohou vzniknut nové společnosti. Odvažuji je tvrdit, že takovým nenápadným formám optimismu je nutné věnovat pozornost. Protože odmítnout pochybený optimismus ala Breakthrough Institute je relativně snadné. Ale vytvořit alternativní prostředí pro optimismus v rámci dnešního politicko-planetárního obzoru je (naopak) úkol plný napětí.