Blog posts

Mizející svět..

"...Druhé typy dešťů jsou místní, náhodné, tak jako bouřky, o nichž jsme se zprvu zmínili. Ty jsou citlivé mnohem více na podrobnosti krajiny a čerpají event. z kraje posilu nebo zmar. Tyto deště jsou ve spojitosti s rozpadlými frontami. Příkladem jsou místní bouřky, které vídáme v polední hodinách nad horskými hřbety Beskyd nebo Tater. Když sestoupí bouřky do nižších poloh, zanikají ovšem rychle tam, kde jsou vyschlé a bezlesé krajiny. I vidíme co jediné je v naší moci učiniti. Zastavit další odlesňování a působit všemožně k tomu, aby kraj byl co nejvíce protkán stromovím, na vhodných místech i plochami lesními a hojnými sady".

Doc. Dr. Alois Gregor, Sucho na jižní Moravě (Na paměť úmrtí prof. Dr. Vladimíra Úlehly) MZ 1947/3, ročník 1, str. 49-52

Alois Gregor byl pozván, aby podal ve schůzi „Národohospodářského poradního sboru slováckých okresů" referát o otázce sucha na jižní Moravě. Výklad o tomto problému, který autor přednesl v Hodoníně dne 8. 7. 1947 ve zmíněném sboru za předsednictví před­sedy ONV Dr. Martince, otiskujeme pro aktuální povahu věci nejen v tomto kraji nýbrž ve více oblastech našeho území s větší či menši obměnou.

http://www.cmes.cz/en/node/243

Evropu zasáhlo v roce 46 a 47 - stejně jako letos - katastrofální sucho a lze uvažovat o kauzalitě mezi úspěchem KSČ ve volbách a klimatickými změnami. Profesor Vladimír Úlehla zemřel před 71 lety - 3. července 1947. Úlehlova renesanční osobnost spojovala poslání a vědomosti fyziologa rostlin, etnografa, ekologa, etnografa a filozofa. Vedle vědeckých prací byl autorem filosofických knih "Zamyšlení nad životem" (Úvod do teoretické biologie), ekologických - "Napojme prameny" (O utrpení našich lesů), a etnografických - "Živá píseň" a "Duše lidu". Úlehla byl dokonce iniciátorem a producentem pozoruhodného etnografického dokumentu s příznačným názvem "Mizející svět".(1932)

Dva roky po konci Světové války vládla v Evropě nejistá, nervózní nálada. Během velkého hladomoru v Sovětském svazu (1946 - 1947), způsobeného kombinací rozvrácené infrastruktury, Stalinovým stihomamem, suchem a špatnými výnosy i statistickou skutečností, že Velkou vlasteneckou válku nepřežilo miliony venkovanů, zemřel hladem na Ukrajině, Moldavsku a Rusku až milion obyvatel a vyskytly se opět případy kanibalismu. Přesto SSSR exportovalo do střední Evropy obilí, aby si "mimovojenským" způsobem zajistilo vliv na západní území, které Rudá armáda nedávno obvobodila. Ministr zahraničí USA George C. Marshall 5. června 1947 v projevu na Harvardově univerzitě vyhlásil "Plán evropské obnovy", který měl naopak zabránit šíření vlivu Sovětů směrem na západ. Stalinovým megalomanským a pseudovědeckým řešením geopolitické krize a hladomoru byl tzv. „Velký plán na přetvoření přírody/Bеликое преобразование природы“. Ten spočíval mimo další postup industrializace a Lysenkových podvodných experimentů s genetikou, v plošném zalesňování - vysazování tisíce kilometrů dlouhých pásů lesa, bráncícím erozi a vysušování polí. Dále se měly budovat gigantické přehrady a mezi geoinženýrskými nápady bylo obracení toku několika řek, Chruščevův dadaistický plán spočíval ve vybudování mlékovodů kolem Kyjeva. Objevily se i myšlenky, které neměly geograficky národní, ale globální povahu, některé měly planetární měřítko pokusů o kolonizaci vesmírného prostoru.

V komunistické Číně se geoinženýrství vymklo jakémukoli "racionálnímu" uvažování naprosto: v roce 1958 se Mao Ce-tung pokusil vyzrát na přírodu a po celé zemi vyhubit čtyři největší škůdce, kteří měli ujídat lidem jejich potraviny: komáry, mouchy, krysy a vrabce. U vrabců se to kupodivu skoro podařilo. Výsledkem kampaně byl další hluboký pokles produkce potravin, sežrané nikým nerušenými housenkami a brouky. Konsekvence smrti čínských vrabců bylo vyhladovění až 20 milionů Číňanů k smrti a další vlna kanibalismu.

Monstrózních prométheovských nápadů, jak přemoci, pokořit, ovládnout a "vylepšit" přírodu se v Číně, v Sovětském svazu (a nejen tam) urodilo v druhé polovině 20. století nespočet: od regulace Amuru přes přesměrování teplého pacifického proudu Kurošio, od stavby gigantického mostu - přehrady přes Beringovu úžinu, mající ohřát Arktidu a vrátit tam podnebí před ledovými dobami k mírovému využití nuklární energie. V roce 1965 v Kazachstánu podzemní nukleární exploze vyhloubila kráter o velikosti 80 akrů. Šlo patrně o první příklad "mírového" využití atomové energie pro geoinženýrské účely. V roce 1971 Sověti testovali způsob jak atomové bomby využít k hloubení vodních koridorů propojujících řeku Pečora s řekou Kamou a nechat proudit bohaté vodní systémy severu na jih, do povodí Volhy a Kaspického moře. "Atomové jezero" které se zrodilo jako jedniný praktický výsledek pokusu je prý oblíbeným cílem místních rybářů a jeho okolí houbařů dodnes.

Krizové hydro- a meteoro-logické parametry let 1946 a 1947 připomínají v mnohém katastrofální sucha posledních let. Takže lze souhlasit - jak dokládají například historici Doubravka Olšáková a Jiří Janáč v knize "Kult jednoty, Stalinský plán přetvoření přírody v Československu 1948 - 1964" - že sucho, změna klimatu a postupná dezertifikace krajiny nejsou zdaleka symptomy posledních let. Je to hrozba, kterou si nejen specialisté, ekologové, přírodovědci a další odborníci, ale i ti, kdo s krajinou a přírodou žili po generace, uvědomovali dávno. Marně..

Ekologie a kybernetika jsou považovány za komplexní a vědecké nástroje, jejichž cíle a částečně i metody jsou paralelní: kontextuálně pochopit jednotlivé jevy a zasadit je do obecné zákonitosti procesů, probíhající v mikro i makroměřítku kolem nás i uvnitř naší mysli (Gregory Bateson - Ekologie mysli). Jedna větev kybernetiky se vydala směrem k managementu, teorii řízení, k otázkám automatizace, technologizace a ovládání světa člověka prostřednictvím technologie (Stafford Beer, Russell L. Ackoff). Druhý - "humanistický" proud směřoval k hlubšímu, odideologizovanému porozumění velice složitému a nelineárnímu systému přírody, jehož jednou a důležitou součástí je mimo strojů také člověk (Gregory Bateson, Karl Ludwig von Bertalanffy, Gordon Pask, Humberto Maturana a Francisco Varelo). A zde se kybernetika a obecná teorie systémů blíží ekologickému konceptu světa, neboť procesy jako zpětná vazba, pozitivní nebo negativní zpětná vazba a teorie chaosu, nebo autopoiesis jsou pro obě teorie společné platné.

Dva roky po smrti Vladimíra Úlehly - v roce 1949, tedy rok po prvním vydání knihy Norberta Weinera "Cybernetics or the Control and Communication in the Animal and the Machine" vydal zakladatel československé endrokrinologie MUDr. Josef Charvát článek "Cybernetismus, nauka o kontrole a spojích v živé hmotě a ve strojích". (V roce 1961 přijel Weiner na pozvání profesora Josefa Charváta do Prahy a pronesl několik přednášek na Akademii věd).

Charvát patřil nejen mezi propagátory lékařské kybernetiky, ale potýkal se s nejrůznějšími pseudovědci a ideology - s mnoha "nevzdělanci a někdy pitomci", jak píše ve svých pamětech. Věnoval se nejen endokronologii ale, logicky i problematice způsobů jak je propojený člověk se svým okolím, jak se adaptuje, jako na nás působí stres, ale také o to, jak se člověk může stát zdrojem stresu pro okolní, mimolidské prostředí. Byl zastáncem universalistické, holistické vize skutečnosti, nedělitelnosti vnějšího a vnitřního prostředí. K tomuto systému patří logika molekulární biologii tak kontextuální a kauzální pojetí ekologie. Knihy "Život, adaptace a stres" (1970) a "Člověk a jeho svět" (1974) jsou mimo Patočkova díla pozoruhodným pokusem o propojenost vědeckých i filosofických otázek lidstva v "pozdní době", v době po "krizi transcendentálních věd". Charvát poukazuje na hrozící následky globálního porušování ekologické rovnováhy - homeostáze člověkem a na hlubokou krizi naší civilizace, která příjala chybné porozumění technologii jako nástroje pro ovládání světa.

V širším kontextu je geoinženýrství chápáno jako technoptimistický názor současnosti. Spočívá ve víře, nikoliv racionálním úsudku, že člověk je schopen, ba oprávněn technologickými nástroji ovlivňovat a vylepšovat planetu. Podle Britské královské společnosti znamená geoinženýrství „vědomý zásah velkého rozsahu do klimatického systému Země, vedoucí ke zmírnění globálního oteplování“. Spektrum geoinženýrských projektů sahá od natření střech a silnic na bílo, aby lépe odrážely sluneční záření, přes fertilizaci oceánů kousky železa, přes rozptýlení měsíčního prachu mezi Zemi a Slunce, až po umisťování obrovských kosmických zrcadel na oběžnou dráhu, které mají sluneční paprsky odrazit zpět do prostoru. Geoinženýrský projekt je vlastně i dávná myšlenka z nějakého důvodu planetu nadobro opustit. Stephen Hawkins odhadoval že to bude trvat nanejvíš 100 let, než se většina povrchu Země stane díky klimatickým změnám a ekologické krizi neobyvatelnou. Zatím jsme bohužel neobjevili planetu, která by se byť i vzdáleně podobala Zemi. Ale možná obyvatelné planety v okruhu 10 světelných roků, což je z astronomického hlediska velmi blízko existují a byli bychom se schopni na mimozemský život adaptovat. Pomocí současných technologií by to byl ale stres, protože cesta by trvala stovky, nebo tisíce let. Pokud bychom skutečně Gaiu opustit a doletět někam jinam museli, nejlepší destinací by byl Mars. Nachází se relativně blízko a zůstane obyvatelný do doby než Slunce vybuchne – tj. zhruba dalších 6 miliard roků. Mizející svět.

(work in progress)