Blog posts

Přibývá empirických důkazů, že dnešní protipřírodní kultura je dlouhodobě neudržitelná. Svým predátorsky nastaveným samovývojem produkuje nejen krajní sociální nerovnosti, ale i politické rozpory mezi státy a regiony. Strukturou, zaměřením ani rozsahem neodpovídá Zemi, plíživě poškozuje i svého tvůrce — člověka.

Naději na pozitivní změnu vidím v růstu citlivosti části lidské populace k negativním důsledkům dnešní predátorské kulturní expanze. Pokud tuto citlivost vhodně posílíme a doplníme širší racionální argumentací, mohli bychom rozpoznat nebezpečí, které nám hrozí. Mohli bychom hledat východisko z krize. To ovšem předpokládá, aby se vedle převažujícího antropocentrického přístupu ve společenských vědách konečně prosadila hlubší argumentace systémová a teoretická a aby se při jejím šíření spojily nejen filosofie a obrozené společenské vědy, ale také zdravý rozum, poctivost a opravdový zájem o vzdělání občanů ze strany praktické politiky.

Obávám se však, že východisko z krize snadno nenajdeme. Nepůjde jen o hledání nového sociálně politického uspořádání, tedy například toho, co bude po kapitalismu. Sociálně spravedlivější společenské systémy a pravidla morálního chování lidí mohlo lidstvo hledat hlavně v období, kdy nebylo existenciálně ohroženo. Protože ohřívající se Zemi dnes protipřírodní kultura zamořuje a pustoší, potřebujeme nejen odhalit skrytou příčinu tohoto zavinění, ale poprvé také zajistit naše normální biologické přežití. Čeká nás proto bolestivý sebezáchovný obrat jak v lidském myšlení, tak v adaptivní strategii našeho biologického druhu. Čeká nás zkouška racionální planetární dospělosti. Jako lidé pyšnící se racionalitou bychom ji mohli složit.

Ztráta přirozeného domova

V dějinách našeho druhu podle mého názoru zatím proběhly jen dvě velkévolby lidské adaptivní strategie.

První velkou zkouškou, která zahájila proces vzniku anatomicky moderního člověka a která stojí v pozadí našeho pozdějšího kulturního vzestupu, byla přírodní katastrofa před několika miliony let v oblasti rovníkové východní Afriky (vytvořila se tu velká příkopová propadlina táhnoucí se tisíce kilometrů od jihu k severu). Přímým důsledkem této události byla změna klimatu v této části světa, a proto i ztráta přirozeného domova (ekologické niky) našich hominidních předků, kteří obývali koruny stromů afrických deštných pralesů.

I když okolnosti této velké ekosystémové změny dobře neznáme, víme, že tu došlo k zániku lesních ekosystémů nacházejících se východně od této propadliny. Na jejich místě zde počala vznikat křovinatá savana. Naši hominidní předkové, adaptovaní na relativně pohodlný a bezpečný stromový způsob života, tu pochopitelně zůstali. Pod hrozbou úplného vyhynutí se museli relativně rychle přizpůsobit novým podmínkám. Život na stromech jim poskytoval dostatek rostlinné potravy ve formě plodů, hmyzu a jedlých výhonků, byl přirozeným úkrytem před pozemními šelmami, zajišťoval nerušenou možnost nočního odpočinku a tak podobně.

Všechny důležité preadaptace z pobytu ve větvích stromů postiženým hominidům pochopitelně zůstaly: malé zuby pro konzumaci měkkých plodů, dlouhé prsty, barevné stereoskopické vidění, srst, za niž se malé děti mohly držet svých matek, či kolektivní způsob života. Zůstalo jim animální vědomí biologické sounáležitosti s přírodou.

Život v křovinaté savaně však vyžadoval obtížnější způsoby obstarávání obživy. Vynutil si například stavbu primitivních příbytků na holé zemi a dokonalejší sociální organizaci. Bylo nezbytné v krátké době zvládnout rychlý pohyb po zemi bez pomoci předních končetin, zajišťování bezpečí celé tlupy před predátory, nové způsoby obstarávání potravy i přesnější jazykovou komunikaci (řeč) včetně kauzálního myšlení. Pro náročnější způsoby vyhledávání potravy z nadzemních i podzemních částí rostlin byly nezbytné odlišné znalosti přírody, jiná prostorová orientace a paměť. Získávání potravy živočišného původu se neobešlo bez vzniku zcela nové lovecké strategie včetně používání ohně, lsti a vhodných nástrojů. Zdá se, že většina populací našich vzdálených předků v této době vyhynula.

Populace, které se dokázaly přizpůsobit, vytvářely základ nových druhů Homo. Do jejich genomu se už v této době patrně prosadila útočná adaptivní strategie včetně predispozice k jazykové komunikaci. Původní vědomí organické sounáležitosti s přírodou doplnila nutkavá potřeba budovat náhradní ekologickou niku, přetvářet přírodní prostředí.

Sběračství a lovectví, dlouhá etapa, kdy byl člověk příživníkem rostlin a zvířat, zahrnovala většinu času historie anatomicky moderního člověka (100—200 tisíc let). Lidmi vytvářená kultura byla plně závislá na reprodukci a biotické produktivitě přírody, vyznačovala se málo rozvinutou duchovní i materiální složkou. Osídlení území bylo řídké, sídla i nástroje primitivní, vývoj kulturního systému pomalý.

Šlechtitel a krajinný „architekt“

Druhou velkou zkouškuv historii lidské kultury, skutečnou revoluci, která zvýšila úživnost území pro člověka přibližně tisíckrát (člověk lovec a sběrač potřeboval pro svoji obživu asi deset čtverečních kilometrů), představoval empirický objev zemědělství na několika místech planety. Na severní polokouli tento objev souvisel s ukončením poslední doby ledové, tj. s rozšiřováním travních porostů na místa, z nichž ustupovaly ledovce. Vlastně jen tři důležité trávy stály v pozadí „planetární“ zemědělské revoluce: pšenice, rýže a kukuřice.

Klasické zemědělství bylo však převážně biotickou technologií, sestavenou přírodou, v širokém rozsahu přirozeně automatizovanou, sladěnou s okolními ekosystémy, energeticky úspornou a bezodpadovou. I když vedle chovu dobytka bylo zemědělství založeno na obdělávání půdy, až do minulého století nepotřebovalo fosilní paliva. Šlo o technologii dokonale slučitelnou s biologickou strukturou člověka, a to jak svými nároky na lidskou účast v pracovním cyklu, tak svými produkty určenými ke konečné osobní spotřebě.

Ve srovnání se sběrem a lovem, jejichž rámcové předpoklady byly zakódovány v lidském genomu už z období stromového způsobu života našich předků, byla biotická zemědělská technologie pro člověka patrně intelektuálně náročnější aktivitou: nepředpokládala pouze vrozený důvtip, obratnost a fyzickou sílu, nýbrž také jistou úroveň pochopení vnitřní jednoty přírody včetně empirického poznání povahy živých systémů. Pro člověka byla dostatečně transparentní, a proto udržovala a pomalu rozvíjela jeho intelektuální schopnosti.

Zemědělství nejen částečně odhaluje způsob přirozené produktivity živé přírody, ale záměrnou formou získávání potravin lidem poskytuje větší množství požadovaných organických látek, než jaké nabízel přirozený ekosystém. Vytváří tak odlišný vztah lidí k přírodě: člověk přestává být přírodě podřízeným příživníkem rostlin a zvířat a stává se aktivním činitelem tvorby kulturních ekosystémů: šlechtitelem a krajinným „architektem“. S pomocí ohně, sekery a motyky vědomě rozšiřuje pastviny a pole, využívá biotické procesy i skryté zákonitosti jejich samovolné reprodukce. Téměř neznatelný biologický vývoj člověka, probíhající desítky tisíc let v přirozených ekosystémech, je proto vystřídán mnohem rychlejším kulturním vzestupem, jehož trvání zahrnuje pouze několik tisíciletí.

Tradiční zemědělské kultury, přestože odlišné od původní přírody, se nekonfliktně vřazovaly do jejího systému. Kdyby později nedošlo k násilnému potlačení primátu zemědělství rychle se rozvíjející průmyslovou výrobou abiotických statků, tj. kdyby se novověká predátorsky orientovaná věda tak snadno nespojila s podobně orientovaným kapitálem, planeta by s neolitickým typem kultury mohla symbioticky žít po několik dalších tisíciletí.

Skryté predátorství

Téměř na konci relativně klidné fáze dominantní neolitické technologie se však nečekaně objevují nové základy rychlého rozvoje teoretické kultury. Jde o duchovně plodné období (dle Karla Jasperse o takzvanou dobu osovou před 800 až 200 lety před naším letopočtem), v němž vznikají nejen monoteistická náboženství, ale zejména důležité formativní abstrakce řecké vědy a filosofie.

Vedle starší biologické predispozice v lidském genomu tu vzniká také analogické skrytě protipřírodní duchovní nastavení lidského teoretického myšlení. Objevují se nové pojmy, ideje a postuláty uvnitř zatím biofilní neolitické společnosti. Poprvé se tu lidské myšlení může rozvinout v odloučenosti od praktických problémů. Vidíme to na příkladu řecké filosofie. Ta na jedné straně navazuje na mýtus a zdravý rozum, tj. podporuje běžně užívanou racionalitu —především jednoúrovňový makroskopický způsob interpretace skutečnosti, ale na druhé straně prosazuje — zejména prostřednictvím Eleatů (Parmenida) — ideu identity (totožnosti) myšlení a bytí. A právě tuto identitu Platón i mnozí pozdější myslitelé včetně náboženských pochopili jako nadřazenost myšlení nad bytím. Zejména tyto dva rysy, tj. jednoúrovňový způsob uvažování (jemuž struktura a kreativita přírody neodpovídá) a podřízení výkladu přírody hypostazovaným pojmům geometrie a matematiky, vytvářely skrytépredátorské duchovní paradigma. Vzdělaným lidem nenápadně nasazovaly brýle povýšené a dobově zjednodušené interpretace komplexního přírodního bytí.

Ve vztahu kulturních systémů k přírodě se však až do konce neolitické společnosti nic podstatného změnit nemohlo. Lidé sice těžce pracovali, ale síly, které mohli vůči přírodě obrátit, byly malé. Nezbytnost přímé každodenní spolupráce se silnějšími přírodními systémy korigovala jejich touhu se přírodě vzpírat. Patrně proti své vůli, a později i proti snaze monoteistických náboženství, byli nuceni s přírodou spolupracovat, uctívat ji a chránit.

Teprve novověká galileovsko-newtonovská věda dokázala toto omezení prolomit. Ve spojení s kapitálem se zpředmětňovala v technice a materiální kultuře, pomohla roztočit kola průmyslové revoluce. Přispěla k mechanizaci zemědělství, dopravy i vojenství. K úplnému završení však přivedla antické predátorské paradigma teprve dnešní abiotická spotřební kultura. Ve formě mechanizace a automatizace dokázala obelstít neživé přírodní síly tak, aby pro krátkodobý lidský prospěch nevratně pustošily přirozeně důmyslně uspořádanou přírodu. I když toto duchovní nastavení kultury mohlo být kdysi nepoškozené Zemi přiměřené, globální protipřírodní kultura dospěla do stadia, kdy bude bez zásadního biofilního obratu směřovat ke svému zániku.

Proniknout k příčinám opozice vůči přírodě

Třetí velkou zkoušku, aniž bychom si její začátek uvědomovali, prožíváme dnes.Protože nemůžeme změnit své vrozené biologické predispozice (lidskou přirozenost), z hlediska vlastní sebezáchovy musíme přijmout nové, k Zemi ohleduplné duchovní paradigma. O podobě tohoto procesu však zatím nemáme náležitou představu. Většina vědeckých pojmů, technologií, hodnot a regulativů vznikala v ekologicky neohrožených kulturách. Také proto téměř všechny pojmy dnešní fyziky, matematiky a geometrie, s nimiž se mladí lidé setkávají ve škole, k pochopení přírody nepřispívají. Naopak, podporují lidskou touhu se přírody zmocnit. Jen namátkou si tyto pojmy připomeňme: číslo, součin, mocnina, podíl; těleso, těžiště, síla, zrychlení, dráha; přímka, rovina, kružnice, parabola, trojúhelník, čtverec, kvádr.

Také většina slov našeho etnického jazyka je spontánním výtvorem lovecko-sběračských a neolitických předků, kteří zápasili o přežití, a nikoli o poznání přírodovědecké pravdy. Připomínám to proto, neboť se domnívám, že svůj etnický jazyk při kritice predátorského paradigmatu změnit nemůžeme. Překonat neudržitelné predátorské paradigma musíme tedy při zachování tradičních etnických jazyků. Pojmy obyčejného jazyka se totiž mohou zbavit svých některých starých obsahů a vlivem poznatků vědy i filosofie získávat obsahy nové. Kdyby například nejmocnější prostředek ideového působení, jímž je dnes (stále ještě) televize, na místo přímé i skryté reklamy, ideologického zkreslování událostí a šíření špatných zpráv pomáhal prosazovat hodnotu a subjektivitu Země, úspěch by se jistě dostavil.

Poněkud jinak řečeno, nemáme jiné jazykové výrazy než ty, které v průběhu kulturního vývoje v obyčejném i vědeckém myšlení vznikly. Zvláštnost dnešní duchovní situace však spočívá v tom, že většina pojmů etnického jazyka je při reflexi přírody a kultury užívána vnevhodném interpretačním rámci: vzhledem k systémové povaze konfliktu kultury s přírodou jen v zavádějících antropologických souvislostech. Potenciální teoretické obsahy slov tak zbytečně zkresluje kontext. Ten totiž nejen interpretuje realitu, ale také aktualizuje obsahy používaných pojmů. Klademe-li důraz na jednání, záměry a motivaci lidí, nepřihlížíme-li k významu a povaze umělých struktur, které vznikají lidskou aktivitou na úkor úbytku struktur přirozených, nepochopíme ontickou povahu kultury.

Přírodní vědy už dávno odhalily, že člověkem zkreslované poznání nemůže postihnout strukturu přírodních procesů. Dnes převažující antropocentrické myšlení ve vědách společenských však analogicky není s to odhalit podstatu neméně složitých jevů kulturních: neproniká k příčinám opozice kultury vůči přírodě. Vidíme dnes zřetelně, že tištěné noviny i ostatní mainstreamová média se sice předhánějí ve zveřejňování empirických údajů, událostí a lidských příběhů, ale k světonázorovému pochopení kulturní skutečnosti to nepřispívá.

Ontický konflikt globalizované kultury se Zemí je totiž fyzickým střetem umělých a přirozených struktur a nelze jej odhalit pouhým popisem lidského chování. K jeho postižení musíme zvolit vyšší úroveň abstrakce: globální evolučně ontologický přístup. Ještě jinak vyjádřeno, důležité obecné pojmy přírody a kultury musely hrát v antropocentrickém obrazu světa jen zanedbatelnou roli. Příroda z antropocentrických úvah téměř zmizela a kultura byla pojímána jen jako kultivace lidského či přirozeného světa. Také proto je dnes pojem přírody spíše negativním příkladem historické obsahové proměny pojmu. Řecký pojem fýsis se vlivem přijetí predátorského duchovního paradigmatu v novověku transformoval na téměř bezobsažný pojemhmoty. A tento obsahově prázdný pojem plně vyhovoval technickým i ekonomickým vědám. Nebyl nositelem hodnoty, a proto nepřekážel rabování Země.

Pod vlivem této tradice pojímá dnešní ekonomická věda jedinečné přírodní struktury (vytvářené dlouhou přirozenou evolucí) jen jako přírodní zdroje, jako surovinu, jíž musí lidská práce přidávat hodnotu. Toto přidávání hodnoty však reálně znamená destrukci těchto zpravidla jedinečných struktur, jejich přeměnu na umělé, pro přírodu cizorodé, a proto s ní neslučitelné struktury kulturní. Přidávání kulturní hodnoty přírodním strukturám, které dnes dosáhlo vysoké účinnosti a planetárních rozměrů, způsobuje pustošení Země. Poprvé proto vyvolává zkázu podmínek normální biologické reprodukce člověka.

Přijetí biofilního paradigmatu

Má-li být intuitivně pociťovaný obsah pojmu příroda přiměřený realitě, musí zahrnout její evoluční hodnotu, svébytnost a kreativitu. V jeho obsahu nesmí chybět fakt, že výsledkem přirozené kreativity je také člověk jako biologický druh. Tento pojem musí být tedy tvůrčí filosofickou syntézou prověřených poznatků dnešní vědy. Vznikly totiž podmínky pro to, aby se příroda stala důležitou kategorií ekonomickou, právní i politickou.

Také pojem kultury musí projít hlubokou obsahovou proměnou. Antické pojetí kultury ve smyslu kultivace člověka či přírody je už neudržitelné. Kultura je totiž člověkem vytvořeným systémem uvnitř staršího a širšího systému přirozeného, uvnitř organismu Země. Je umělým systémem s odlišnou vnitřní informací, než jakou má příroda. Ale nejde pouze o to, že je vytvářena z materiálu a energie Země. Jde o to, že vzniká z neživých a živých struktur, které zformovala dlouhá přirozená evoluce, a z nichž mnohé — budou-li zničeny — již nikdy nevzniknou. Je alarmující, že kultura dnes zbytečně expanduje na úkor úbytku a poškozování přirozeného bytí, které lidský organismus nezbytně potřebuje ke svému zdraví.

Zdá se, že pouze pochopení důvodů samovolné expanze predátorsky nastavené kultury může vnést jasno do tajemného vztahu dnešní vědy, techniky, ekonomiky a politiky. Již jsem připomínal, že predátorsky nastavená věda se v průmyslové revoluci spojovala s nastupující buržoazní společností, s kapitálem. Dnes se však situace téměř obrátila. Kapitál, který byl kdysi novým sociálním rámcem produktivního uplatnění přírodní vědy, je dnes prokazatelně v područí nikým neřízeného samopohybu skrytého zpředmětňování vědy v globální ekonomice a technosféře. A tento živelný proces zrychlující se destrukce Země je třeba zastavit.

Vedle teoretické rehabilitace pojmů příroda a kultura předpokládá přijetí biofilního duchovního paradigmatu také prosazení zcela nových pojmů evolučně ontologické interpretace světa. Jde například o pojmy evoluce, aktivita, uspořádanost, systém, paměť čiinformace. Přibližné obsahy těchto pojmů zde stručně naznačím.

Evoluce je nejdůležitějším pojmem nové ontologie. Evolucí rozumíme: 1. vesmírný onticky tvořivý proces spontánní aktivity velkého třesku, který konstituoval neživou i živou pozemskou přírodu; 2. dočasný a parciální pozemský proces spontánní sociokulturní aktivity lidí, který vytváří kulturu. Protože respektujeme fyzikální zákony zachování látky a energie, zdůrazňujeme, že tvořivý proces evoluce — přirozené i kulturní — může produkovat jen tvary, formy, struktury, uspořádanost, paměť, tj. informaci. Ontická opozice přirozené a kulturní evoluce souvisí proto s tím, že obě tyto evoluce produkují svůj vlastní typ informace (své vlastní „genotypy“) i své vlastní ontické struktury („fenotypy“). Kulturní evoluce, na rozdíl od evoluce přirozené, však vlastní látkově energetickou základnu nemá. V přirozeně uspořádaném světě musí nutně probíhat na úkor evoluce přirozené: rozšiřuje kulturní uspořádanost, ale snižuje uspořádanost přirozenou (zvyšuje entropii Země).

Aktivitu chápeme jako atribut veškeré skutečnosti, jako podstatu bytí. Protože pozemské bytí je dočasně onticky rozštěpené, důsledně rozlišujeme spontánní ontickou aktivitu přirozenou, která konstituovala přírodu včetně člověka, a ontickou aktivitu lidskou, která konstituuje kulturu. Kulturní aktivita je tedy z přirozené aktivity odvozená, je dočasná, účelová a protipřírodně orientovaná. Musíme ovšem vědět, že v onticky opoziční aktivitě člověka (kultury) je přítomno nejen starší a nezměnitelné protipřírodní nastavení biologické (predispozice lidského genomu), ale i mladší a změnitelné nastavení kulturní (predispozice pomyslného genomu kultury) — skryté predátorské duchovní paradigma.

Pojem uspořádanosti, dnešní filosofií stále ještě přehlížený, je příbuzný s pojmy řádu, informace a paměti. Rozumíme jím strukturní rozmanitost aktivní skutečnosti, tj. to, co její skrytá rámcová jednota (pravidla, řád) umožnila vytvořit, v čem její aktivita zkrystalizovala, co nad jednotnými pravidly (řádem) přírodní či kulturní konstruologie dominuje. Tímto pojmem máme na mysli jak vnější architekturu abiotických, biotických a kulturních struktur, tak skryté procesy udržující identitu těchto struktur (vnitřní architekturu) v určitém rozmezí vnějších a vnitřních podmínek.

Pojem paměť chápeme v širším i v užším smyslu. V širším smyslu rozumíme pamětí veškerou evolučně vytvořenou ontickou uspořádanost. Toto široké pojetí paměti je sice věcně i teoreticky správné, ale obsahově se překrývá s pojmem skutečnost. V užším a častěji využívaném smyslu rozumíme pamětí vnitřní paměť systému, tj. obsah informace uloženév nosiči informace otevřeného nelineárního systému — přirozeného nebo kulturního.

Pojmem systém rozumíme funkčně integrovaný celek, v jehož rámci můžeme rozlišit nejen prvky, vnitřní strukturu a vnitřní funkce, ale také chování celku vůči okolí, tj. jeho vnější funkce. Rozlišujeme systémy 1. uzavřené pro látku a energii (umělé systémy kybernetické), tj. otevřené pouze pro informaci a 2. systémy otevřené také pro přísun výživy (tj. látky a energie) z vnějšího prostředí (přirozené živé systémy i umělé systémy kulturní). Důsledně vždy rozlišujeme systémy přirozené a systémy umělé, neživé nelineární systémy „bez“ vnitřní informace (chemické roztoky) a složité nelineární systémy integrované vnitřní informací (například systémy živé, umělé systémy sociokulturní).

Pojmem informace rozumíme 1. uspořádanost skutečnosti, 2. obsah paměti otevřeného nelineárního systému nebo 3. obsah a smysl zprávy. Informaci, podobně jako uspořádanost jsoucna či jeho paměť v širším i užším smyslu, považujeme za hlavní produkt evoluce. Důsledně přitom rozlišujeme informaci přirozenou, vytvářenou přirozenou evolucí, a informaci sociokulturní, vytvářenou lidskou ontickou aktivitou (poznávací i praktickou) v průběhu kulturní evoluce. Důvodem rozlišení je jiný obsah, jiné kódování a jiná ontická role přirozené a sociokulturní informace. Přirozená informace — převážně strukturní (genetická) i převážně sémantická (epigenetická, neuronální) — umožňuje vytvářet a reprodukovat živé systémy, biosféru. Strukturní a sémantická informace sociokulturní, z přirozené informace odvozená (přečtená), napomáhá rozvoji a evoluci kulturního systému, který je zatím vůči přírodě onticky opoziční. Tato informace je svým obsahem, zápisem i rolí od přirozené informace natolik odlišná (druhově omezená), že by ji po případném zániku člověka jako druhu přirozená evoluce nemohla převzít a pozitivně rozvíjet ani ve formě zapsané, ani ve formě zpředmětněné v kulturních strukturách.

Jinou planetu nemáme

Poněkud obsažnější charakteristika několika evolučně ontologických pojmů měla naznačit velikost úkolu, před nímž dnes stojí filosofie, společenské vědy i zanedbaný vzdělávací systém. Zatím převažující interpretace kultury jakožto přírodě nadřazeného útvaru, jehož růst musíme stůj co stůj udržet, je jednou z příčin naší neschopnosti pochopit a řešit globální krizi. Je také přímým důkazem lidské racionální nedostatečnosti. Nerozpoznáme-li neudržitelnost predátorského duchovního nastavení kultury, nebudeme s to omezit nutkavou biologickou potřebu lidí dál bezdůvodně měnit planetu. Proto bez obecné teorie skutečnosti, bez nové ontologie, nemůžeme očekávat řešení dnešní krize ani s přispěním vysoké politiky, ani s aktivní účastí široké veřejnosti.

Své biologické nastavení, které nás kdysi učinilo lidmi, změnit pochopitelně nemůžeme. Nemůžeme změnit etnické jazyky, jimiž kdysi začali mluvit naši předkové. Ale musíme racionálně dospět a rozpoznat, že je dnes hanbou ničit Zemi našim potomkům. Měli bychom také vědět, že neposlušná lidská subjektivita je pouze částí širší a mocnější subjektivity Země a že vzestup obecného světonázorového vzdělání veřejností, růst vlivu filosofické ontologie na lidský život a politiku jsou předpoklady nezbytného biofilního obratu kultury. Pro složení zkoušky racionální dospělosti není nezbytné pyšnit se výřečností a vyspělou dílčí racionalitou. Stačí dobře pochopit, že jsme dětmi Země a že nemáme jinou planetu než tu, kterou nám přirozená vesmírná evoluce uchystala.

Autor je profesorem filosofie na Masarykově univerzitě. Mimo jiné napsal knihy Kultura proti přírodě(1994), Ohrožená kultura(1995) či Filosofie — obrat k Zemi(2008), loni pak vydal Ústavu Země: filosofický koncept

text vyšel v časopise Sedmá generace 2/2016