Blog posts
Posts
A Hackers Manifesto, verze 4.0, kapitola 4.
By samotar, 10 January 2023
Alfred ve dvoře čili Poznámka k pražské hetero-utopii
By samotar, 10 November 2022
Trnovou korunou a tankem do srdíčka
By samotar, 2 July 2022
Hakim Bey - Informační válka
By samotar, 26 March 2022
Jean-Pierre Dupuy: Do we shape technologies, or do they shape us?
By samotar, 6 March 2022
Václav Cílek: Záhada zpívající houby
By samotar, 15 February 2022
Guy Debord - Teorie dérive
By samotar, 21 January 2022
Jack Burnham – Systémová estetika
By samotar, 19 November 2021
Poznámka pod čarou k výstavě Handa Gote: Věc, nástroj, čas, fetiš, hygiena, tabu
By samotar, 13 July 2021
Rána po ránech
By samotar, 23 May 2021
Na dohled od bronzového jezdce
By samotar, 4 March 2021
Z archivu:Mlha - ticho - temnota a bílé díry
By samotar, 7 October 2020
Zarchivu: Hůlna-kejdže
By samotar, 7 September 2020
Center for Land Use Interpretation
By samotar, 18 June 2020
Dawn Chorus Day - zvuky za svítání
By samotar, 30 April 2020
Z archivu: Bílé Břehy 2012 a Liběchov 2011
By , 3 April 2020
Z archivu: Krzysztof Wodiczko v DOXU
By samotar, 26 March 2020
GARY SNYDER: WRITERS AND THE WAR AGAINST NATURE
By samotar, 20 March 2020
Podoby domova: hnízda, nory, doupata, pavučiny, domestikace a ekologie
By samotar, 17 March 2020
Michel Serres: Transdisciplinarity as Relative Exteriority
By samotar, 5 November 2019
Pavel Ctibor: Sahat zakázáno
By samotar, 22 September 2019
Emmanuel Lévinas: HEIDEGGER, GAGARIN A MY
By samotar, 19 September 2019
Atmosférické poruchy / Atmospheric Disturbances - Ustí nad Labem
By samotar, 13 September 2019
Erkka Laininen: A Radical Vision of the Future School
By samotar, 10 August 2019
Anton Pannekoek: The Destruction of Nature (1909)
By samotar, 21 July 2019
Co padá shůry - světlo, pelyněk, oheň a šrot
By samotar, 30 December 2018
2000 slov v čase klimatických změn - manifest
By samotar, 2 November 2018
Vladimír Úlehla, sucho, geoinženýrství, endokrinologie, ekologie a Josef Charvát
By samotář, 22 September 2018
Lukáš Likavčan: Thermodynamics of Necrocracy - SUVs, entropy, and contingency management
By samotar, 20 July 2018
Tajemství spolupráce: Miloš Šejn
By samotar, 27 June 2018
Invisible Images (Your Pictures Are Looking at You) Trevor Paglen
By samotar, 2 June 2018
KŘEST KNIHY KRAJINA V POZORU: THE LANDSCAPE IN FOCUS.
By samotar, 18 May 2018
Případ zchudlé planety:Vojtěch Kotecký
By samotar, 22 April 2018
Rozhovor na Vltavě: Jak umění reaguje na dobu antropocénu?
By samotar, 10 March 2018
Skolt Sámi Path to Climate Change Resilience
By samotar, 10 December 2017
Brian Holmes: Driving the Golden Spike - The Aesthetics of Anthropocene Public Space
By samotar, 22 November 2017
Ohlédnutí/Revisited Soundworm Gathering
By samotař, 9 October 2017
Kleté krajiny
By samotar, 7 October 2017
Kinterova Jednotka a postnatura
By samotař, 15 September 2017
Ruiny-Černý trojúhelník a Koudelkův pohyb v saturnských kruzích
By samotar, 13 July 2017
Upsych316a Universal Psychiatric Church
By Samotar, 6 July 2017
Miloš Vojtěchovský: Krátká rozprava o místě z roku 1994
By milos, 31 May 2017
Za teorií poznání (radostný nekrolog), Bohuslav Blažek
By miloš vojtěchovský, 9 April 2017
On the Transmutation of Species
By miloš vojtěchovský, 27 March 2017
Gustav Metzger: Poznámky ke krizi v technologickém umění
By samotař, 2 March 2017
CYBERPOSITIVE, Sadie Plant a Nick Land
By samotař, 2 March 2017
Ivan Illich: Ticho jako obecní statek
By samotař, 18 February 2017
Dialog o primitivismu – Lawrence Jarach a John Zerzan
By samotar, 29 December 2016
Thomas Berry:Ekozoická éra
By samotař, 8 December 2016
Jason W. Moore: Name the System! Anthropocenes & the Capitalocene Alternative
By miloš vojtěchovský, 24 November 2016
Michel Serres: Revisiting The Natural Contract
By samotař, 11 November 2016
Best a Basta době uhelné
By samotař, 31 October 2016
Epifanie, krajina a poslední člověk/Epiphany, Landscape and Last Man
By Samotar, 20 October 2016
Doba kamenná - (Ein, Eisen, Wittgen, Frankenstein), doba plastová a temná mineralogie
By samotař, 4 October 2016
Hledání hlasu řeky Bíliny
By samotař, 23 September 2016
Harrisons: A MANIFESTO FOR THE 21ST CENTURY
By , 19 September 2016
T.J. Demos: Anthropocene, Capitalocene, Gynocene: The Many Names of Resistance
By , 11 September 2016
Bratrstvo
By samotař, 1 September 2016
Neptunismus a plutonismus na vyhaslé sopce Bořeň
By , 14 August 2016
Murray Bookchin: Toward an Ecological Society/ K ekologické společnosti (1974)
By samotař, 31 July 2016
Metafory, endofyzika, manželé Themersonovi a Gordon Pask
By samotař, 15 July 2016
Anima Mundi Revisited
By miloš vojtěchovský, 28 June 2016
Simon A. Levin: The Evolution of Ecology
By samotař, 21 June 2016
Anna Remešová: Je možné představit si změnu?
By samotar, 20 June 2016
Jan Hloušek: Uranové město
By samotař, 31 May 2016
Josef Šmajs: Složí lidstvo zkoušku své racionální dospělosti?
By samotař, 20 May 2016
Manifest The Dark Mountain Project
By Samotar, 3 May 2016
Pokus o popis jednoho zápasu
By samotar, 29 April 2016
Václav Cílek: Antropocén – velké zrychlení světa
By Slawomír Uher, 23 April 2016
Nothing worse or better can happen
By Ewa Jacobsson, 5 April 2016
Real Reason we Can’t Stop Global Warming: Saskia Sassen
By , 18 March 2016
The Political Economy of the Cultural Commons and the Nature of Sustainable Wealth
By samotar, 12 March 2016
Jared Diamond - Easter's End
By , 21 February 2016
Felix Guattari - Three Ecologies (part 1)
By , 19 February 2016
W. H. Auden: Journey to Iceland
By , 9 February 2016
Jussi Parikka: The Earth
By Slawomír Uher, 8 February 2016
Brian Holmes: Extradisciplinary Investigations. Towards a New Critique of Institutions
By Stanislaw, 7 February 2016
Co číhá za humny? neboli revoluce přítomnosti
By Miloš Vojtěchovský, 31 January 2016
Podivuhodný osud polárníka a malíře Julia Payera
By , 23 January 2016
Red Sky: The Eschatology of Trans
By Miloš Vojtěchovský, 19 January 2016
#AKCELERACIONISTICKÝ MANIFEST (14. května 2013)
By samotar, 7 January 2016
The Forgotten Space: Notes for a Film
By , 7 January 2016
Rise and Fall of the Herring Towns:Impacts of Climate and Human Teleconnections
By , 25 December 2015
Hlubinná, temná, světlá i povrchová ekologie světa
By , 22 December 2015
Three short movies: Baroque Duchcov, New Lakes of Mostecko and Lignite Clouds
By Michal Kindernay, 21 December 2015
Lenka Dolanová: Umění mediální ekologie
By , 21 December 2015
Towards an Anti-atlas of Borders
By , 20 December 2015
Pavel Mrkus - KINESIS, instalace Nejsvětější Salvátor
By Miloš Vojtěchovský, 6 December 2015
Tváře/Faces bez hranic/Sans Frontiers
By Miloš Vojtěchovský, 29 November 2015
Josef Šmajs: Ústava Země/A Constitution for the Earth
By Samotar, 28 November 2015
John Jordan: The Work of Art (and Activism) in the Age of the Anthropocene
By Samotar, 23 November 2015
Humoreska: kočky, koulení, hroby a špatná muška prince Josefa Saského
By Samotar, 13 November 2015
Rozhovor:Před věčným nic se katalogy nesčítají
By Samotar, 11 November 2015
Lecture by Dustin Breiting and Vít Bohal on Anthropocene
By Samotar, 8 November 2015
Antropocén a mocné žblunknutí/Anthropocene and the Mighty Plop
By Samotar, 2 November 2015
Rory Rowan:Extinction as Usual?Geo-Social Futures and Left Optimism
By Samotar, 27 October 2015
Pavel Klusák: Budoucnost smutné krajiny/The Future of a Sad Region
By ll, 19 October 2015
Na Zemi vzhůru nohama
By Alena Kotzmannová, 17 October 2015
Upside-down on Earth
By Alena Kotzmannová, 17 October 2015
Thomas Hylland Eriksen: What’s wrong with the Global North and the Global South?
By Samotar, 17 October 2015
Nýey and Borealis: Sonic Topologies by Nicolas Perret & Silvia Ploner
By Samotar, 12 October 2015
Images from Finnmark (Living Through the Landscape)
By Nicholas Norton, 12 October 2015
Bruno Latour: Love Your Monsters, Why We Must Care for Our Technologies As We Do Our Children
By John Dee, 11 October 2015
Temné objekty k obdivu: Edward Burtynsky, Mitch Epstein, Alex Maclean, Liam Young
By Samotar 10 October 2015, 10 October 2015
Czech Radio on Frontiers of Solitude
By Samotar, 10 October 2015
Beyond Time: orka, orka, orka, nečas, nečas, nečas
By Samotar, 10 October 2015
Langewiese and Newt or walking to Dlouhá louka
By Michal Kindernay, 7 October 2015
Notice in the Norwegian newspaper „Altaposten“
By Nicholas Norton, 5 October 2015
Interview with Ivar Smedstad
By Nicholas Norton, 5 October 2015
Iceland Expedition, Part 2
By Julia Martin, 4 October 2015
Closing at the Osek Monastery
By Michal Kindernay, 3 October 2015
Iceland Expedition, Part 1
By Julia Martin, 3 October 2015
Finnmarka a kopce / The Hills of Finnmark
By Vladimír Merta, 2 October 2015
Od kláštera Osek na Selesiovu výšinu, k Lomu, Libkovicům, Hrdlovce a zpět/From The Osek Cloister to Lom and back
By Samotar, 27 September 2015
Sápmelažžat Picnic and the Exploration of the Sami Lands and Culture
By Vladimir, 27 September 2015
Gardens of the Osek Monastery/Zahrady oseckého kláštera
By ll, 27 September 2015
Workshop with Radek Mikuláš/Dílna s Radkem Mikulášem
By Samotářka Dagmar, 26 September 2015
Czech Radio Interview Jan Klápště, Ivan Plicka and mayor of Horní Jiřetín Vladimír Buřt
By ll, 25 September 2015
Bořeň, zvuk a HNP/Bořeň, sound and Gross National Product
By Samotar, 25 September 2015
Já, Doly, Dolly a zemský ráj
By Samotar, 23 September 2015
Up to the Ore Mountains
By Michal, Dagmar a Helena Samotáři , 22 September 2015
Václav Cílek and the Sacred Landscape
By Samotář Michal, 22 September 2015
Picnic at the Ledvice waste pond
By Samotar, 19 September 2015
Above Jezeří Castle
By Samotar, 19 September 2015
Cancerous Land, part 3
By Tamás Sajó, 18 September 2015
Ledvice coal preparation plant
By Dominik Žižka, 18 September 2015
pod hladinou
By Dominik Žižka, 18 September 2015
Cancerous Land, part 2
By Tamás Sajó, 17 September 2015
Cancerous Land, part 1
By Tamás Sajó, 16 September 2015
Offroad trip
By Dominik Žižka, 16 September 2015
Ekologické limity a nutnost jejich prolomení
By Miloš Vojtěchovský, 16 September 2015
Lignite Clouds Sound Workshop: Days I and II
By Samotar, 15 September 2015
Recollection of Jezeří/Eisenberg Arboretum workshop
By Samotar, 14 September 2015
Walk from Mariánské Radčice
By Michal Kindernay, 12 September 2015
Mariánské Radčice and Libkovice
By Samotar, 11 September 2015
Tušimice II and The Vicarage, or the Parsonage at Mariánské Radčice
By Samotar, 10 September 2015
Most - Lake, Fish, algae bloom
By Samotar, 8 September 2015
Monday: Bílina open pit excursion
By Samotar, 7 September 2015
Duchcov II. - past and tomorrow
By Samotar, 6 September 2015
Duchcov II.
By Samotar, 6 September 2015
Arrival at Duchcov I.
By Samotar, 6 September 2015
Poznámka k havárii rypadla KU 300 (K severu 1)
By Samotar, 19 August 2015
Alfred ve dvoře čili Poznámka k pražské hetero-utopii
Alfred ve dvoře čili Poznámka k jedné pražské hetero-utopii
Romantická verze příběhu zní tak, že Cirkus Alfred vznikl v roce 1974 trochu jako “chyba v systému”. Jako nepřizpůsobivé, autoritami spíš trpěné souručenství hrstky spřízněných těl a duší v ošuntělém stanu pod vztyčeným dřevěným stožárem. Po polovině 90.let se Alfredu poštěstilo s pomocí Magistrátu a podporou z Helvétie se zapsat na pevnou adresu. Tím majetkovo-právním aktem se původně bohémská komunita nadšenců kolem trochu romantizující a neaktuální představy života kolem stožárů držících plátno cirkusového stanu mohla zbavit nejistoty, nepřízně počasí a doby. Alfred se stal kulturní institucí a spolu s licencí a klíči od objektu ve dvoře mohl začít uvažovat, zdali má po tolika letech pořád smysl udržovat, nebo rozvíjet podobné ostrovy autonomie, neposlušnosti a prostředí, kde by se dařilo “klaunské” hravosti, experimentu a svobodě tvorby napříč různými žánry.
V březnu roku 1967 měl Michel Foucault v Paříži přednášku k tématu „jiná místa“ (des espaces autres), ve které se zamýšlel nad jistými fenomény a okrsky urbánní topografie, zdánlivě ležícími (tehdy) mimo horizont uvažování podnikatelů, architektů a urbanistů. Taková "místa-nemísta” svojí povahou, provozem a programem jako by vypadávají z rámce běžné ekonomiky a běžné ideologie terénu a času. Foucault ta místa označil jako heterotopická a těmto “místům” (snad v návaznosti na uvažování o městě v pojetí Situacionistů) přisoudil jakousi “mimoběžnou”, disparátní časovost, temporalitu, kterou pojmenoval aby se to nepletlo heterochronie. Metodologicky se zde inspiroval oblíbenou lékařskou terminologií: heterotopie je něco jako přemístění, migrace histologicky a lokálně „normální“ tkáně někam do jiného místa v organismu. Například do orgánů, kde takový typ tkáně v normálních podmínkách nenajdeme (například výskyt žaludeční sliznice v jícnu). Foucault v pěti kategoriích metaforicky načrtává “diskurz alterity”. Fenomenologii „jiného prostoru a času“ hledá v nejrůznějších zvláštních zařízeních a aparátech modernity i exkurzemi do dějin jako jsou třeba turecké lázně, hřbitovy, kina, divadla, nevěstince, vězení, jezuitská kolej a v posledku i lodě, proplouvající městem.
Jde tedy o lokality, nebo spíš destinace, u kterých předpokládal - v šedesátých letech velice populární - symptomy de-konstrukce, transgrese, translokace, tedy potencialitu posunu standardních sociálních a psychologických modelů utváření a prožívání prostoru a času. Koncept heterotopie vzbudil zvědavost u mnoha teoretiků i umělců. Třeba belgický filosof Lieven De Cauter rozpracovává a aktualizuje termín na proměnu městského prostoru v post-historické době. Mapuje a interpretuje tendence vedoucí k “zapouzdření”, komunity, k rozrušení, degradaci hodnoty “veřejné domény”, tendencím k “entropickému impériu”, k způsobům života v městech v epoše planetární environmentální krize, paranoie, strachu z vnějšího a dystopie. (viz The space of play, Towards a general theory of heterotopia, Lieven De Cauter a Michiel Dehaene, 2009).
Foucaultův text - publikovaný teprve v roce 1984, kdy jeho autor umírá - v závěru přichází s kryptickým obrazem, že nositelem heterotopie par excelance je loď. Protože splňuje symbolickou funkci srostlice místa s ne-místem, prolnutí, průseč jednoho prostoru s jiným, interface vodní a pevninské topografie. V civilizaci bez lodí (a přístavů) prý vysychá imaginace a pomine lidská schopnost snít, hrát si, „dobrodružství bude nahrazeno špionáží a policie převezme místo pirátství“.
Foucault v topologickém rozpltylu mezi topoi a u-topia vidí prvek “jiného” uspořádání prostoru a prožívání času. Ale co v jeho pojetí znamená vlastně “jiné”? Heterotopie v urbanistickém smyslu například může převracet většinové, zavedené vztahy, standardní sociální, ekonomické a jiné relace, rituály, ekonomické a sociální děje v metropoli rytmizující, synchronizující. Příkladem může být různorodost, třeba rozdíl mezi upraveným městským parkem a živelnou,“novou divočinou”, prostorem, kde si vegetace nárokuje člověkem kolonizovaný prostor zpět. Jiný možný případ jsou zrcadlové labyrinty a zrcadla obecně, digitální architektura pohyblivých fasád, či virtuální kartografie s infrastrukturou rozšířené reality, umožňující chodci městem zapomenout na ostrou hranici mezi reálným a prožitkem fikce. Právě utopickou doménu vnímá Foucault jako fikčnost, neskutečnost (i když neobjasňuje jaká místa, případně instituce jsou v jeho perspektivě čistě utopická). Heterotopický prostor označuje jako "reálný, jakkoliv je z principu ambivalentní, polymorfní, zrcadlící i zrcadlový". Heterotopie obsahuje jistý podíl “deviace”, případně - v dobovém kontextu – může jeho vznik být rámován „alternativou“, ekologickým étosem - v opozici k zdánlivě “přirozené”, geometricky determinované, pravoúhlé planometrii.
Heterotopie může také obsahovat kritický komentář k funkcionalitě městské krajiny, kde všechny prvky mají své “místo”, funkci, ergonomii, účelnost, legitimitu, hierarchii a právo na ochranu před narušením, nebezpečím chaosu a anarchií. Jakoby do soukolí modernity virus heterotopie prosakoval zvenčí, odjinud. Heterotopie mohou parazitovat, případně se světem “homotopie” být v symbiotickém vztahu, nebo nější “usedlé” okolí zrcadlí, karikují, rozrušují. Heterotopická místa nejsou ani veřejná, ani soukromá, jsou podél hran, na pomezí, na okraji, periferii. Heterotopický software, “pajšl”, vnitřnosti generují vrstvy a fragmenty dalších a dalších nesourodých tvarů, míst, časových segmentů, odkazů, jako je prostor divadelní, film promítaný v kinosále, programy v televizi, stanice rozhlasového vysílání, prostor a děje na plochách monitorů připojených k sítím sledovacích kamer a čidel. Jsou to funkční „efektivně realizované utopie“, proto snad Foucault zmiňuje (nejspíš nákladní?) lodě - kinetické, motorizované útvary, plovoucí dočasné autonomní zóny, trajektorie, možné úkryty, separující a propojující jednotlivé městské čtvrti a převážející zboží v obci i mimo obec. Loď málokdy stojí na místě, permanentně směřuje k bodu možného přistání, k pontonu, přístavišti, od druhého bodu se vzdaluje průplavem.
Z tohoto úhlu je každé plavidlo součástí nějaké těžko definovatelné množiny, flotily, karavany, je kvintesencí a esencí autonomie, suverenity: topoi vyvázané z apriorně definovaných a platných rastrů, vrstevnic, disciplíny, GPS, pracovní pevninské doby. Bohatá lodní mytologie sahá od příběhů Odysea po Star Track. Loď je druhem dočasného pohyblivého ostrova (částečně) vyvázaného z legislativy břehů, nebo výsostných vod. Loď je nestálá a turbulentní, je možné zakotvit uprostřed řečiště, ale důležitá je destinace, příď míří za obzor, do budoucnosti, k ústí, k oceánu k jiným kontinentům, „starým říším“ na “druhému břehu”, ke koloniím, dalekým planetám, k červí díře.
Pirátské stanice vysílají z lodí, nacházející se mimo radius aparátu fiskálních zákonů. Ale i plavidla, trajekty, tankery zachovávají jistou formu ekonomiky: převozník pasažéra málokdy doveze na druhý břeh zdarma a mince pod jazykem zemřelého byla pro Charóna. Na temnější hraně výhod plavení se čluny, trajekty je zoufalství pašeráckých plavidel s migranty, vzdalujících se od vyprahlých krajin k jiné utopické pevnině. Tam čekají záchranu a solidaritu ale setkávají se jen s jinou podobou vyprahlosti.
Proč Foucault řadil do kategorie heterotopie právě lodě, nevěstince a hřbitovy, zahrady na místo vlaků, nádraží, metra, letištních hal, zoologických zahrad, lunaparků nebo cirkusových šapitó? Tranzitní zónou mezi místem a ne-místem v říčních osadách, jako je Praha jsou přívozy, lodi a skutečné (a imaginární) ostrovy a poloostrovy. Císařský, Židovský, Střelecký, Rohanský, Libeňský, Štvanice – v Praze bylo a dosud je ostrovních úkrytů hodně protože náplavy se v meandrech tvoří relativně rychle. Geologie pražské kotliny, pevné skály nad Libní a Trojou jsou příčinou, že se musela řeka na Starém městě vyhnout na východ a pak vrátit směrem západním. Některé ostrovy zanikly dávno, jiné se právě teď mění v něco jiného. Atmosféra ostrovní „odloučenosti“ mizí a je kolonizována, korporace a developeři je mění v resorty jiného odloučení - odloučení privilegované třídy od ostatních, do zapouzdřených zón luxusu za ploty, za bariérou chránící je před nákazou heterotopie.
„Pořád jsme tak trochu nepřítomní, stejně jako je nepřítomné naše město. Střed se slibně naplnil – a vzápětí se s přihlouplým, omluvným úsměvem rozcápl, obsah se vylil do stran; najednou všude jen střed, střed, ten vymodlený střed nám nedá vydechnout.“ napsal Jan Štolba v eseji Nepřítomné město, která vyšla v roce 2007.
První větší ostrov, který řeka v Praze míjí je mezi Smíchovem a Vyšehradskou skálou Císařská, nebo Královská louka. Protáhlý tvar obklopuje háfen a kotviště říčního lidu na jedné straně a veslařský podolský klub na straně druhé. V roce 1974 byla Císařská louka většinou melancholická a poloopuštěná: v pozdním jaře zahalená v sněžení poletujících chumáčků z kvetoucích topolů. V zimě bylo možné překonat vzdálenost mezi břehy po zamrzlé hladině a nečekat na pramici převozníka. Podle počasí a směru větru na ostrově voněl slad od Smíchovského pivovaru, kakao z modřanské továrny na čokoládu Orionky, štiplavý dým z Tatrovky a sirnaté saze z nádraží. O letních víkendech na Císařskou louku “migrovaly” celé rodiny, děti se koupaly v řece, lidé sledovali nehybné rybáře na pramicích a rychlé kajakáře a veslaře.
Nevím, jestli všechno proběhlo přesně tak jako je zde uvedeno, ale jsem si skoro jistý, že se mi to nezdálo. Na procházce se psem na travnatém hřišti nedaleko veslařského areálu jsem uviděl šapitó. Cirkusový stan jsem na ostrově nikdy nepotkal.Jakoby se pod topoly zhmotnila scéna z Felliniho filmu, nebo jakoby to byla zapomenutá rekvizitu z natáčení filmu “Pan Tau a cesta kolem světa”(1972). Bylo to jako zjevení. V sedmdesátých letech v Praze panovalo spíš bezčasí, pomalost, pod ochranou normalizace dřímalo město v zahaleném, dusném limbu. Stany a maringotky směly zamířit do města jen před svátkem svatého Matěje a světští přece přezimovali v Horních, nebo Dolních Počernicích. Zřídkakdy na ostrovech!
Od stanu klinkala cirkusová trubka, mužské hlasy a vrzání. Venku nikdo nebyl a proto jsem se odvážil se psem v náručí zvědavě podvléci pod plachtou do tmy zjistit, co se uvnitř děje. V osvětleném kruhu stál klaun ve fraku s červeným nosem, dlouhý kabát, na hlavě černou buřinku. Jeho pohyby provázely šramoty a skřípání, přicházející z neviditelné zvukové aparatury. Chlapík trochu poulil černě podmalované oči, mumlal něco hlubším hlasem, před nepřítomnými diváky předstíral nějaké překvapení. Vysoký bílý klaun v hledišti mu cosi hlasitě radil a zvukař přetáčel magnetofonový pásek aby mohl opakovat stejnou zvukovou pasáž. Pak ten kulatější odešel a do světelného kruhu reflektoru přišel další s culíky. Pamatuji se, že jedna etuda spočívala ve hře se světlem. V pošťuchování, nebo - už přesně nevím - v uhýbání před neposedným, oživlým světelným bodem, posunujícím se po podlaze manéže. Jeden z herců se jakoby pokoušel oživit a nafouknout světlo hustilkou na bicykl. Nakonec jsem musel kvůli nespokojenému psovi odejít. Dozvěděl jsem se později, že to byla zkouška na přehrávky představení v „historicky prvním divadelním stanu“ (Ondřej Cihlář, Nový cirkus, 2006). Vedoucí kompanie Ctibor Turba se vrátil nedávno z Dánska a sehnal šapitó pro projekt Cirkus Alfred - ten název odkazoval na slavnou Pantomimu Alfreda Jarryho, kterou hrál kolem roku 1968.
Premiéra představení „Klaunerie“ se hrála v obsazení Turba (později Boleslav Polívka), Ota Jirák (později Boris Hybner) a Jan Unger. Režíroval Turba spolu s Janem Kratochvílem, s nímž spolupracoval předtím v Dánsku. Výprava Věra Říčařová, hudba Petr Skoumal. Cirkus Alfred se hrál v Československu v létě 1974 a stan byl vztyčen Na Špejchaře - (uvádí Martina Krátká ve své disertaci o Ctiboru Turbovi). Jenže souboru skončilo povolení k veřejnému vystupování od zřizovatele a Alfred se vypravil zase do exilu, za hranice.
Cirkusový - případně jiný - stan ve městě může být dobrým příkladem foucaultovské téze o heterotopii. Stany jsou ztělesněním něčeho improvizovaného, těkavého, lehkého, znepokojujícího, svátečního, proměnlivého. Stan je antitezí “normální” kamenné, betonové architektury, třeba antitezí Národního a Stavovského divadla, nebo “lidojemu” - nového Paláce kultury, jehož monumentální staveniště v roce premiéry Cirkusu Alfred rostlo na pláni vedle Vyšehradu. Pro šapitó není třeba vozit kameny a písek, míchat a lít beton, hloubit základy. Stan je elegantní kombinace napnutého plátna, upevněných provazů a stožárů. K úkrytu herců a publika před větrem, sluncem a deštěm je třeba natáhnout a ukotvit plachty k několika kolíkům. Stan také malinko připomíná loď - plachetnici. Šapitó, stejně jako jurtu a teepee lze relativně rychle postavit i strhnout, naložit na povoz, odvést k sousedům. A není mimochodem pohyblivé divadlo „na tahu“, cirkus bez zvířat ale s maringotkami hluboce dobrodružné, křivolaké, heterotopické, heteroskopické?
Zvlášť úspěšné bylo křivolaké divadlo v dobách, kdy každé lehce nahozené gesto volnosti a utopie (ať už to byla utopická myšlenka vzájemné pospolitosti, volnosti, svobody, demokracie, spontaneity, létání na trapézách a provazochodectví) vzbuzovalo nadšení publika a muselo uhýbat před zdánlivě utopickou ve skutečnosti paranoidně dystopickou tonáží kulturně politické normalizace. Snad jen pikniky, „soukromé slavnosti“, rodinné a spolkové rituály byly povoleny, pokud nápadně nevyčnívaly z šanonů provozních a jiných předpisů, formulářů pro zřizovatele, čistoty a pořádku, klidu, všednosti. Pokud všem úslužným architektům pevností a dálnic, funkcionářům, bachařům, kulturtrégrům, špiclům, ředitelům, tajemníkům a sekretářům moc nepřipomínaly nějakou nebezpečnou, rušivou, nepravoúhlou, neortodoxní a tedy podvratnou představu.
Po 25 letech se Alfred do Prahy symbolicky vrátil a s ním přišla tlupa dvou stovek herců, klaunů, hudebníků, techniků, a jiných renegátů, putujících v kamperech a maringotkách pod hlavičkou Karavana míru (Mir Caravan) táhnoucí přes horké hranice dosud studenou válkou rozdělené Evropy. Exilový pohyblivý festival v roce 1989 realizovalo devět evropských souborů pouličního divadla z východu i západu: Teatro Nucleo z Argentiny/Itálie, Compagnie du Hasard z Francie, Footsbarn Travelling Theatre z Anglie, Prince Madu’s Cricket z Burkiny Faso, Liceději z Leningradu, Svoja Igra z Moskvy, Divadlo na provázku z Brna, Těátr Ósmego Dnia z Poznaně a Itálie a Circ Perillos z Barcelony. Idea Karavany míru - jak uvádí v knize Theater of Exile, vydané v roce 2015 (Routledge) argentinský divadelník, exulant Horacio Czertok, následovala nápad uspořádat mezinárodní festival k dvoustému výročí pádu pevnosti Bastily 14. července 1789.
Horacio Czertok z Argentiny utekl před vojáky fašistického generála Videly a emigroval do Itálie, kde v Miláně pokračoval v aktivitách se skupinou Comuna Baires a Teatro Nucleo. Oba soubory vznikly v Buenos Aires ve stejném roce, kdy zkoušel v Praze hrát Cirkus Alfred. Byla to jakási obdoba cyklistického Závodu míru a už od května 1989 potulní divadelníci mířili od Moskvy a Leningradu, tedy z východu na západ, směrem do Varšavy, Prahy, Západního Berlína, Paříže, Kodaně a Paříže. Sehráli více než 100 představení v metropolích i v menších městech. (Do Barcelony Karavana nakonec nedorazila, protože Cirkus Perillos musel z nějakých důvodů od štace odstoupit). V červenci vystoupili členové Mir Caravanu s představením Odysea 89 na Václavském náměstí a pak odjeli směrem k k Berlínské zdi jako reinkarnaci pařížské Bastilly. Tato Stavba, táhnoucí se napříč evropské metropole v délce 165 kilometrů a rozdělující symbolicky celou Evropu na dva znepřátelené bloky se 9.listopadu během happeningu, připomínajícím osvobodivou performanci pouličního divadla začala bortit. Operní a operetní scénologie státních ceremoniálů pro veřejný prostor totalitních systémů se téměř sama sesunula tváří tvář pohybliému svátku klaunství, karnevalu provázejícím rozpad betonovými zdmi a ostnatými hranicemi rozparcelovaného světa.
Dvě různé poetiky - stacionárního a nomádského divadla a tvorby se později setkaly formou intervence Ukradené ovace, provedené souborem Krepsko, jehož původ v tradice Alfreda je zřetelný na předscéně Národního divadla.
Původně spíš potulný Cirkus Alfred po mnoha peripetiích a proměnách a po skoro pětadvaceti letech obdržel v roce 1997 stálé bydliště a usadil ve dvoře. Holešovický činžák s vnitřním prostorem je na dohled dnes už stržených prozatímních budov Radiopaláce, místa, kde za protektorátu postupně víc než 40 000 “nepřizpůsobivých” občanů čekalo na pokyn, až po železnici budou přemístěni s eskortou někam do táborů u východních hranic plánované dystopické Tisícileté říše.
Na novém stanovišti, kotvišti a v nových společenských podmínkách si Alfred udržel a dál rozpracovával estetiku i poetiku improvizovaného “lodního” provozu, “tekuté”, režné i křehké otevřenosti pod stanem. Musel se adaptovat na architekturu, na strukturu, připomínající trochu kužel cirkusového stanu zapuštěného do terénu, kde za divadlem nutno sestoupit dolů pod zem a kde je třeba zachovávat noční klid. Poselství společenské revolty 60. let, čerpající z avantgardy přelomu 19 a 20 století propojil s étosem potulného, pouličního, nezávislého, chudého, poetického, absurdního i pouličního divadla i s představami aktuální experimentální, intermediální scény - heterotopické laboratoře.
Miloš Vojtěchovský napsal pro sborník textů "Alfred ve dvoře" v roce 2018
(Na internetu jsem nenašel videa která se vztahují k Cirkusu Alfred, tak jsem vložil dokumenty, které mi přijdou relevantní k tématu: Jonas Mekas, Gordon Matta Clark, přednašky Michela Foucaulta a Lievena de Coutera a dokument o divadle Horacio Czertoka, na představení Comuny Baires jezdili Češi na festival pouličního divadla do Vratislavy celá 70. léta až do vyhlášení stanného práva v Polsku.)