Blog posts

Posts

A Hackers Manifesto, verze 4.0, kapitola 4.

By samotar, 10 January 2023

Trnovou korunou a tankem do srdíčka

By samotar, 2 July 2022

Hakim Bey - Informační válka

By samotar, 26 March 2022

Václav Cílek: Záhada zpívající houby

By samotar, 15 February 2022

Guy Debord - Teorie dérive

By samotar, 21 January 2022

Jack Burnham – Systémová estetika

By samotar, 19 November 2021

Rána po ránech

By samotar, 23 May 2021

Na dohled od bronzového jezdce

By samotar, 4 March 2021

Zarchivu: Hůlna-kejdže

By samotar, 7 September 2020

Center for Land Use Interpretation

By samotar, 18 June 2020

Dawn Chorus Day - zvuky za svítání

By samotar, 30 April 2020

Z archivu: Krzysztof Wodiczko v DOXU

By samotar, 26 March 2020

Pavel Ctibor: Sahat zakázáno

By samotar, 22 September 2019

Emmanuel Lévinas: HEIDEGGER, GAGARIN A MY

By samotar, 19 September 2019

Tajemství spolupráce: Miloš Šejn

By samotar, 27 June 2018

Skolt Sámi Path to Climate Change Resilience

By samotar, 10 December 2017

Ohlédnutí/Revisited Soundworm Gathering

By samotař, 9 October 2017

Kleté krajiny

By samotar, 7 October 2017

Kinterova Jednotka a postnatura

By samotař, 15 September 2017

Upsych316a Universal Psychiatric Church

By Samotar, 6 July 2017

Za teorií poznání (radostný nekrolog), Bohuslav Blažek

By miloš vojtěchovský, 9 April 2017

On the Transmutation of Species

By miloš vojtěchovský, 27 March 2017

CYBERPOSITIVE, Sadie Plant a Nick Land

By samotař, 2 March 2017

Ivan Illich: Ticho jako obecní statek

By samotař, 18 February 2017

Thomas Berry:Ekozoická éra

By samotař, 8 December 2016

Best a Basta době uhelné

By samotař, 31 October 2016

Hledání hlasu řeky Bíliny

By samotař, 23 September 2016

Bratrstvo

By samotař, 1 September 2016

Anima Mundi Revisited

By miloš vojtěchovský, 28 June 2016

Simon A. Levin: The Evolution of Ecology

By samotař, 21 June 2016

Jan Hloušek: Uranové město

By samotař, 31 May 2016

Manifest The Dark Mountain Project

By Samotar, 3 May 2016

Pokus o popis jednoho zápasu

By samotar, 29 April 2016

Nothing worse or better can happen

By Ewa Jacobsson, 5 April 2016

Jared Diamond - Easter's End

By , 21 February 2016

W. H. Auden: Journey to Iceland

By , 9 February 2016

Jussi Parikka: The Earth

By Slawomír Uher, 8 February 2016

Co číhá za humny? neboli revoluce přítomnosti

By Miloš Vojtěchovský, 31 January 2016

Red Sky: The Eschatology of Trans

By Miloš Vojtěchovský, 19 January 2016

Towards an Anti-atlas of Borders

By , 20 December 2015

Pavel Mrkus - KINESIS, instalace Nejsvětější Salvátor

By Miloš Vojtěchovský, 6 December 2015

Tváře/Faces bez hranic/Sans Frontiers

By Miloš Vojtěchovský, 29 November 2015

Na Zemi vzhůru nohama

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Upside-down on Earth

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Images from Finnmark (Living Through the Landscape)

By Nicholas Norton, 12 October 2015

Czech Radio on Frontiers of Solitude

By Samotar, 10 October 2015

Langewiese and Newt or walking to Dlouhá louka

By Michal Kindernay, 7 October 2015

Notice in the Norwegian newspaper „Altaposten“

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Interview with Ivar Smedstad

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Iceland Expedition, Part 2

By Julia Martin, 4 October 2015

Closing at the Osek Monastery

By Michal Kindernay, 3 October 2015

Iceland Expedition, Part 1

By Julia Martin, 3 October 2015

Finnmarka a kopce / The Hills of Finnmark

By Vladimír Merta, 2 October 2015

Workshop with Radek Mikuláš/Dílna s Radkem Mikulášem

By Samotářka Dagmar, 26 September 2015

Já, Doly, Dolly a zemský ráj

By Samotar, 23 September 2015

Up to the Ore Mountains

By Michal, Dagmar a Helena Samotáři , 22 September 2015

Václav Cílek and the Sacred Landscape

By Samotář Michal, 22 September 2015

Picnic at the Ledvice waste pond

By Samotar, 19 September 2015

Above Jezeří Castle

By Samotar, 19 September 2015

Cancerous Land, part 3

By Tamás Sajó, 18 September 2015

Ledvice coal preparation plant

By Dominik Žižka, 18 September 2015

pod hladinou

By Dominik Žižka, 18 September 2015

Cancerous Land, part 2

By Tamás Sajó, 17 September 2015

Cancerous Land, part 1

By Tamás Sajó, 16 September 2015

Offroad trip

By Dominik Žižka, 16 September 2015

Ekologické limity a nutnost jejich prolomení

By Miloš Vojtěchovský, 16 September 2015

Lignite Clouds Sound Workshop: Days I and II

By Samotar, 15 September 2015

Walk from Mariánské Radčice

By Michal Kindernay, 12 September 2015

Mariánské Radčice and Libkovice

By Samotar, 11 September 2015

Most - Lake, Fish, algae bloom

By Samotar, 8 September 2015

Monday: Bílina open pit excursion

By Samotar, 7 September 2015

Duchcov II. - past and tomorrow

By Samotar, 6 September 2015

Duchcov II.

By Samotar, 6 September 2015

Arrival at Duchcov I.

By Samotar, 6 September 2015

Czech Republic

Alfred ve dvoře čili Poznámka k pražské hetero-utopii

Posted by
samotar

Jan Unger. Boris Hybner, Bolek Polívka, Clownerie, Cirkus Alfred, asi 1974, foto: Vojtěch Pisařík, zdroj: Divadelní ústav

Alfred ve dvoře čili Poznámka k jedné pražské hetero-utopii

Romantická verze příběhu zní tak, že Cirkus Alfred vznikl v roce 1974 trochu jako “chyba v systému”. Jako nepřizpůsobivé, autoritami spíš trpěné souručenství hrstky spřízněných těl a duší v ošuntělém stanu pod vztyčeným dřevěným stožárem. Po polovině 90.let se Alfredu poštěstilo s pomocí Magistrátu a podporou z Helvétie se zapsat na pevnou adresu. Tím majetkovo-právním aktem se původně bohémská komunita nadšenců kolem trochu romantizující a neaktuální představy života kolem stožárů držících plátno cirkusového stanu mohla zbavit nejistoty, nepřízně počasí a doby. Alfred se stal kulturní institucí a spolu s licencí a klíči od objektu ve dvoře mohl začít uvažovat, zdali má po tolika letech pořád smysl udržovat, nebo rozvíjet podobné ostrovy autonomie, neposlušnosti a prostředí, kde by se dařilo “klaunské” hravosti, experimentu a svobodě tvorby napříč různými žánry.

V březnu roku 1967 měl Michel Foucault v Paříži přednášku k tématu „jiná místa“ (des espaces autres), ve které se zamýšlel nad jistými fenomény a okrsky urbánní topografie, zdánlivě ležícími (tehdy) mimo horizont uvažování podnikatelů, architektů a urbanistů. Taková "místa-nemísta” svojí povahou, provozem a programem jako by vypadávají z rámce běžné ekonomiky a běžné ideologie terénu a času. Foucault ta místa označil jako heterotopická a těmto “místům” (snad v návaznosti na uvažování o městě v pojetí Situacionistů) přisoudil jakousi “mimoběžnou”, disparátní časovost, temporalitu, kterou pojmenoval aby se to nepletlo heterochronie. Metodologicky se zde inspiroval oblíbenou lékařskou terminologií: heterotopie je něco jako přemístění, migrace histologicky a lokálně „normální“ tkáně někam do jiného místa v organismu. Například do orgánů, kde takový typ tkáně v normálních podmínkách nenajdeme (například výskyt žaludeční sliznice v jícnu). Foucault v pěti kategoriích metaforicky načrtává “diskurz alterity”. Fenomenologii „jiného prostoru a času“ hledá v nejrůznějších zvláštních zařízeních a aparátech modernity i exkurzemi do dějin jako jsou třeba turecké lázně, hřbitovy, kina, divadla, nevěstince, vězení, jezuitská kolej a v posledku i lodě, proplouvající městem.

Jde tedy o lokality, nebo spíš destinace, u kterých předpokládal - v šedesátých letech velice populární - symptomy de-konstrukce, transgrese, translokace, tedy potencialitu posunu standardních sociálních a psychologických modelů utváření a prožívání prostoru a času. Koncept heterotopie vzbudil zvědavost u mnoha teoretiků i umělců. Třeba belgický filosof Lieven De Cauter rozpracovává a aktualizuje termín na proměnu městského prostoru v post-historické době. Mapuje a interpretuje tendence vedoucí k “zapouzdření”, komunity, k rozrušení, degradaci hodnoty “veřejné domény”, tendencím k “entropickému impériu”, k způsobům života v městech v epoše planetární environmentální krize, paranoie, strachu z vnějšího a dystopie. (viz The space of play, Towards a general theory of heterotopia, Lieven De Cauter a Michiel Dehaene, 2009).

Foucaultův text - publikovaný teprve v roce 1984, kdy jeho autor umírá - v závěru přichází s kryptickým obrazem, že nositelem heterotopie par excelance je loď. Protože splňuje symbolickou funkci srostlice místa s ne-místem, prolnutí, průseč jednoho prostoru s jiným, interface vodní a pevninské topografie. V civilizaci bez lodí (a přístavů) prý vysychá imaginace a pomine lidská schopnost snít, hrát si, „dobrodružství bude nahrazeno špionáží a policie převezme místo pirátství“.

Foucault v topologickém rozpltylu mezi topoi a u-topia vidí prvek “jiného” uspořádání prostoru a prožívání času. Ale co v jeho pojetí znamená vlastně “jiné”? Heterotopie v urbanistickém smyslu například může převracet většinové, zavedené vztahy, standardní sociální, ekonomické a jiné relace, rituály, ekonomické a sociální děje v metropoli rytmizující, synchronizující. Příkladem může být různorodost, třeba rozdíl mezi upraveným městským parkem a živelnou,“novou divočinou”, prostorem, kde si vegetace nárokuje člověkem kolonizovaný prostor zpět. Jiný možný případ jsou zrcadlové labyrinty a zrcadla obecně, digitální architektura pohyblivých fasád, či virtuální kartografie s infrastrukturou rozšířené reality, umožňující chodci městem zapomenout na ostrou hranici mezi reálným a prožitkem fikce. Právě utopickou doménu vnímá Foucault jako fikčnost, neskutečnost (i když neobjasňuje jaká místa, případně instituce jsou v jeho perspektivě čistě utopická). Heterotopický prostor označuje jako "reálný, jakkoliv je z principu ambivalentní, polymorfní, zrcadlící i zrcadlový". Heterotopie obsahuje jistý podíl “deviace”, případně - v dobovém kontextu – může jeho vznik být rámován „alternativou“, ekologickým étosem - v opozici k zdánlivě “přirozené”, geometricky determinované, pravoúhlé planometrii.

Heterotopie může také obsahovat kritický komentář k funkcionalitě městské krajiny, kde všechny prvky mají své “místo”, funkci, ergonomii, účelnost, legitimitu, hierarchii a právo na ochranu před narušením, nebezpečím chaosu a anarchií. Jakoby do soukolí modernity virus heterotopie prosakoval zvenčí, odjinud. Heterotopie mohou parazitovat, případně se světem “homotopie” být v symbiotickém vztahu, nebo nější “usedlé” okolí zrcadlí, karikují, rozrušují. Heterotopická místa nejsou ani veřejná, ani soukromá, jsou podél hran, na pomezí, na okraji, periferii. Heterotopický software, “pajšl”, vnitřnosti generují vrstvy a fragmenty dalších a dalších nesourodých tvarů, míst, časových segmentů, odkazů, jako je prostor divadelní, film promítaný v kinosále, programy v televizi, stanice rozhlasového vysílání, prostor a děje na plochách monitorů připojených k sítím sledovacích kamer a čidel. Jsou to funkční „efektivně realizované utopie“, proto snad Foucault zmiňuje (nejspíš nákladní?) lodě - kinetické, motorizované útvary, plovoucí dočasné autonomní zóny, trajektorie, možné úkryty, separující a propojující jednotlivé městské čtvrti a převážející zboží v obci i mimo obec. Loď málokdy stojí na místě, permanentně směřuje k bodu možného přistání, k pontonu, přístavišti, od druhého bodu se vzdaluje průplavem.

Z tohoto úhlu je každé plavidlo součástí nějaké těžko definovatelné množiny, flotily, karavany, je kvintesencí a esencí autonomie, suverenity: topoi vyvázané z apriorně definovaných a platných rastrů, vrstevnic, disciplíny, GPS, pracovní pevninské doby. Bohatá lodní mytologie sahá od příběhů Odysea po Star Track. Loď je druhem dočasného pohyblivého ostrova (částečně) vyvázaného z legislativy břehů, nebo výsostných vod. Loď je nestálá a turbulentní, je možné zakotvit uprostřed řečiště, ale důležitá je destinace, příď míří za obzor, do budoucnosti, k ústí, k oceánu k jiným kontinentům, „starým říším“ na “druhému břehu”, ke koloniím, dalekým planetám, k červí díře.

Pirátské stanice vysílají z lodí, nacházející se mimo radius aparátu fiskálních zákonů. Ale i plavidla, trajekty, tankery zachovávají jistou formu ekonomiky: převozník pasažéra málokdy doveze na druhý břeh zdarma a mince pod jazykem zemřelého byla pro Charóna. Na temnější hraně výhod plavení se čluny, trajekty je zoufalství pašeráckých plavidel s migranty, vzdalujících se od vyprahlých krajin k jiné utopické pevnině. Tam čekají záchranu a solidaritu ale setkávají se jen s jinou podobou vyprahlosti.

Proč Foucault řadil do kategorie heterotopie právě lodě, nevěstince a hřbitovy, zahrady na místo vlaků, nádraží, metra, letištních hal, zoologických zahrad, lunaparků nebo cirkusových šapitó? Tranzitní zónou mezi místem a ne-místem v říčních osadách, jako je Praha jsou přívozy, lodi a skutečné (a imaginární) ostrovy a poloostrovy. Císařský, Židovský, Střelecký, Rohanský, Libeňský, Štvanice – v Praze bylo a dosud je ostrovních úkrytů hodně protože náplavy se v meandrech tvoří relativně rychle. Geologie pražské kotliny, pevné skály nad Libní a Trojou jsou příčinou, že se musela řeka na Starém městě vyhnout na východ a pak vrátit směrem západním. Některé ostrovy zanikly dávno, jiné se právě teď mění v něco jiného. Atmosféra ostrovní „odloučenosti“ mizí a je kolonizována, korporace a developeři je mění v resorty jiného odloučení - odloučení privilegované třídy od ostatních, do zapouzdřených zón luxusu za ploty, za bariérou chránící je před nákazou heterotopie.

„Pořád jsme tak trochu nepřítomní, stejně jako je nepřítomné naše město. Střed se slibně naplnil – a vzápětí se s přihlouplým, omluvným úsměvem rozcápl, obsah se vylil do stran; najednou všude jen střed, střed, ten vymodlený střed nám nedá vydechnout.“ napsal Jan Štolba v eseji Nepřítomné město, která vyšla v roce 2007.

První větší ostrov, který řeka v Praze míjí je mezi Smíchovem a Vyšehradskou skálou Císařská, nebo Královská louka. Protáhlý tvar obklopuje háfen a kotviště říčního lidu na jedné straně a veslařský podolský klub na straně druhé. V roce 1974 byla Císařská louka většinou melancholická a poloopuštěná: v pozdním jaře zahalená v sněžení poletujících chumáčků z kvetoucích topolů. V zimě bylo možné překonat vzdálenost mezi břehy po zamrzlé hladině a nečekat na pramici převozníka. Podle počasí a směru větru na ostrově voněl slad od Smíchovského pivovaru, kakao z modřanské továrny na čokoládu Orionky, štiplavý dým z Tatrovky a sirnaté saze z nádraží. O letních víkendech na Císařskou louku “migrovaly” celé rodiny, děti se koupaly v řece, lidé sledovali nehybné rybáře na pramicích a rychlé kajakáře a veslaře.

Nevím, jestli všechno proběhlo přesně tak jako je zde uvedeno, ale jsem si skoro jistý, že se mi to nezdálo. Na procházce se psem na travnatém hřišti nedaleko veslařského areálu jsem uviděl šapitó. Cirkusový stan jsem na ostrově nikdy nepotkal.Jakoby se pod topoly zhmotnila scéna z Felliniho filmu, nebo jakoby to byla zapomenutá rekvizitu z natáčení filmu “Pan Tau a cesta kolem světa”(1972). Bylo to jako zjevení. V sedmdesátých letech v Praze panovalo spíš bezčasí, pomalost, pod ochranou normalizace dřímalo město v zahaleném, dusném limbu. Stany a maringotky směly zamířit do města jen před svátkem svatého Matěje a světští přece přezimovali v Horních, nebo Dolních Počernicích. Zřídkakdy na ostrovech!

Od stanu klinkala cirkusová trubka, mužské hlasy a vrzání. Venku nikdo nebyl a proto jsem se odvážil se psem v náručí zvědavě podvléci pod plachtou do tmy zjistit, co se uvnitř děje. V osvětleném kruhu stál klaun ve fraku s červeným nosem, dlouhý kabát, na hlavě černou buřinku. Jeho pohyby provázely šramoty a skřípání, přicházející z neviditelné zvukové aparatury. Chlapík trochu poulil černě podmalované oči, mumlal něco hlubším hlasem, před nepřítomnými diváky předstíral nějaké překvapení. Vysoký bílý klaun v hledišti mu cosi hlasitě radil a zvukař přetáčel magnetofonový pásek aby mohl opakovat stejnou zvukovou pasáž. Pak ten kulatější odešel a do světelného kruhu reflektoru přišel další s culíky. Pamatuji se, že jedna etuda spočívala ve hře se světlem. V pošťuchování, nebo - už přesně nevím - v uhýbání před neposedným, oživlým světelným bodem, posunujícím se po podlaze manéže. Jeden z herců se jakoby pokoušel oživit a nafouknout světlo hustilkou na bicykl. Nakonec jsem musel kvůli nespokojenému psovi odejít. Dozvěděl jsem se později, že to byla zkouška na přehrávky představení v „historicky prvním divadelním stanu“ (Ondřej Cihlář, Nový cirkus, 2006). Vedoucí kompanie Ctibor Turba se vrátil nedávno z Dánska a sehnal šapitó pro projekt Cirkus Alfred - ten název odkazoval na slavnou Pantomimu Alfreda Jarryho, kterou hrál kolem roku 1968.

Premiéra představení „Klaunerie“ se hrála v obsazení Turba (později Boleslav Polívka), Ota Jirák (později Boris Hybner) a Jan Unger. Režíroval Turba spolu s Janem Kratochvílem, s nímž spolupracoval předtím v Dánsku. Výprava Věra Říčařová, hudba Petr Skoumal. Cirkus Alfred se hrál v Československu v létě 1974 a stan byl vztyčen Na Špejchaře - (uvádí Martina Krátká ve své disertaci o Ctiboru Turbovi). Jenže souboru skončilo povolení k veřejnému vystupování od zřizovatele a Alfred se vypravil zase do exilu, za hranice.

Cirkusový - případně jiný - stan ve městě může být dobrým příkladem foucaultovské téze o heterotopii. Stany jsou ztělesněním něčeho improvizovaného, těkavého, lehkého, znepokojujícího, svátečního, proměnlivého. Stan je antitezí “normální” kamenné, betonové architektury, třeba antitezí Národního a Stavovského divadla, nebo “lidojemu” - nového Paláce kultury, jehož monumentální staveniště v roce premiéry Cirkusu Alfred rostlo na pláni vedle Vyšehradu. Pro šapitó není třeba vozit kameny a písek, míchat a lít beton, hloubit základy. Stan je elegantní kombinace napnutého plátna, upevněných provazů a stožárů. K úkrytu herců a publika před větrem, sluncem a deštěm je třeba natáhnout a ukotvit plachty k několika kolíkům. Stan také malinko připomíná loď - plachetnici. Šapitó, stejně jako jurtu a teepee lze relativně rychle postavit i strhnout, naložit na povoz, odvést k sousedům. A není mimochodem pohyblivé divadlo „na tahu“, cirkus bez zvířat ale s maringotkami hluboce dobrodružné, křivolaké, heterotopické, heteroskopické?

Zvlášť úspěšné bylo křivolaké divadlo v dobách, kdy každé lehce nahozené gesto volnosti a utopie (ať už to byla utopická myšlenka vzájemné pospolitosti, volnosti, svobody, demokracie, spontaneity, létání na trapézách a provazochodectví) vzbuzovalo nadšení publika a muselo uhýbat před zdánlivě utopickou ve skutečnosti paranoidně dystopickou tonáží kulturně politické normalizace. Snad jen pikniky, „soukromé slavnosti“, rodinné a spolkové rituály byly povoleny, pokud nápadně nevyčnívaly z šanonů provozních a jiných předpisů, formulářů pro zřizovatele, čistoty a pořádku, klidu, všednosti. Pokud všem úslužným architektům pevností a dálnic, funkcionářům, bachařům, kulturtrégrům, špiclům, ředitelům, tajemníkům a sekretářům moc nepřipomínaly nějakou nebezpečnou, rušivou, nepravoúhlou, neortodoxní a tedy podvratnou představu.

Po 25 letech se Alfred do Prahy symbolicky vrátil a s ním přišla tlupa dvou stovek herců, klaunů, hudebníků, techniků, a jiných renegátů, putujících v kamperech a maringotkách pod hlavičkou Karavana míru (Mir Caravan) táhnoucí přes horké hranice dosud studenou válkou rozdělené Evropy. Exilový pohyblivý festival v roce 1989 realizovalo devět evropských souborů pouličního divadla z východu i západu: Teatro Nucleo z Argentiny/Itálie, Compagnie du Hasard z Francie, Footsbarn Travelling Theatre z Anglie, Prince Madu’s Cricket z Burkiny Faso, Liceději z Leningradu, Svoja Igra z Moskvy, Divadlo na provázku z Brna, Těátr Ósmego Dnia z Poznaně a Itálie a Circ Perillos z Barcelony. Idea Karavany míru - jak uvádí v knize Theater of Exile, vydané v roce 2015 (Routledge) argentinský divadelník, exulant Horacio Czertok, následovala nápad uspořádat mezinárodní festival k dvoustému výročí pádu pevnosti Bastily 14. července 1789.

Horacio Czertok z Argentiny utekl před vojáky fašistického generála Videly a emigroval do Itálie, kde v Miláně pokračoval v aktivitách se skupinou Comuna Baires a Teatro Nucleo. Oba soubory vznikly v Buenos Aires ve stejném roce, kdy zkoušel v Praze hrát Cirkus Alfred. Byla to jakási obdoba cyklistického Závodu míru a už od května 1989 potulní divadelníci mířili od Moskvy a Leningradu, tedy z východu na západ, směrem do Varšavy, Prahy, Západního Berlína, Paříže, Kodaně a Paříže. Sehráli více než 100 představení v metropolích i v menších městech. (Do Barcelony Karavana nakonec nedorazila, protože Cirkus Perillos musel z nějakých důvodů od štace odstoupit). V červenci vystoupili členové Mir Caravanu s představením Odysea 89 na Václavském náměstí a pak odjeli směrem k k Berlínské zdi jako reinkarnaci pařížské Bastilly. Tato Stavba, táhnoucí se napříč evropské metropole v délce 165 kilometrů a rozdělující symbolicky celou Evropu na dva znepřátelené bloky se 9.listopadu během happeningu, připomínajícím osvobodivou performanci pouličního divadla začala bortit. Operní a operetní scénologie státních ceremoniálů pro veřejný prostor totalitních systémů se téměř sama sesunula tváří tvář pohybliému svátku klaunství, karnevalu provázejícím rozpad betonovými zdmi a ostnatými hranicemi rozparcelovaného světa.
Dvě různé poetiky - stacionárního a nomádského divadla a tvorby se později setkaly formou intervence Ukradené ovace, provedené souborem Krepsko, jehož původ v tradice Alfreda je zřetelný na předscéně Národního divadla.

Původně spíš potulný Cirkus Alfred po mnoha peripetiích a proměnách a po skoro pětadvaceti letech obdržel v roce 1997 stálé bydliště a usadil ve dvoře. Holešovický činžák s vnitřním prostorem je na dohled dnes už stržených prozatímních budov Radiopaláce, místa, kde za protektorátu postupně víc než 40 000 “nepřizpůsobivých” občanů čekalo na pokyn, až po železnici budou přemístěni s eskortou někam do táborů u východních hranic plánované dystopické Tisícileté říše.

Na novém stanovišti, kotvišti a v nových společenských podmínkách si Alfred udržel a dál rozpracovával estetiku i poetiku improvizovaného “lodního” provozu, “tekuté”, režné i křehké otevřenosti pod stanem. Musel se adaptovat na architekturu, na strukturu, připomínající trochu kužel cirkusového stanu zapuštěného do terénu, kde za divadlem nutno sestoupit dolů pod zem a kde je třeba zachovávat noční klid. Poselství společenské revolty 60. let, čerpající z avantgardy přelomu 19 a 20 století propojil s étosem potulného, pouličního, nezávislého, chudého, poetického, absurdního i pouličního divadla i s představami aktuální experimentální, intermediální scény - heterotopické laboratoře.

Miloš Vojtěchovský napsal pro sborník textů "Alfred ve dvoře" v roce 2018

(Na internetu jsem nenašel videa která se vztahují k Cirkusu Alfred, tak jsem vložil dokumenty, které mi přijdou relevantní k tématu: Jonas Mekas, Gordon Matta Clark, přednašky Michela Foucaulta a Lievena de Coutera a dokument o divadle Horacio Czertoka, na představení Comuny Baires jezdili Češi na festival pouličního divadla do Vratislavy celá 70. léta až do vyhlášení stanného práva v Polsku.)