Blog posts

Zatroubil první anděl: Nastalo krupobití a na zem padal oheň smíšený s krví. Třetina země, třetina stromoví a veškerá zeleň byla sežehnuta.
Zatroubil druhý anděl; a jakoby mohutná hora hořící ohněm byla vržena do moře. Třetina moře se obrátila v krev a zahynula třetina mořských tvorů a byla zničena třetina lodí.
Zatroubil třetí anděl, a zřítila se z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň, padla na třetinu řek a na prameny vod. Jméno té hvězdy je Pelyněk. Třetina vod se změnila v pelyněk a množství lidí umřelo z těch vod, protože byly otráveny.
Zatroubil čtvrtý anděl, a byla zasažena třetina slunce, třetina měsíce a třetina hvězd, takže ze třetiny potemněly, a den i noc byly o třetinu temnější.
Zjevení podle Jana

Když člověk v noci za jasného počasí v létě leží pod širým nebem a netrápí ho komáři, muchničky, nebo světelný smog, připadá si jako v nějakém spektakulárním holywoodského zázraku. Konečně mu dojde, že pohled do nočního nebe je činnost - zdánlivě nečinnost, který nás provázela od nepaměti, nejspíš od samého začátku a sebelepší 4K rozlišení se tomu nemůže vůbec rovnat. Jakoby ležel člověk pod černým - moly trochu prokousaným plátnem, nebo gigantickým deštníkem, levitujícím a pomalu se otáčejícím vysoko nad světem. Boží paraple, jež vše pozemské: lidi, zvířata i rostliny chrání před smrtícím hvězdným zářením a podobnými nebezpečími nekonečné nebeské báně. (ležet pod černými chladnými nebesy je mnohem příjemnější, než se pařit pod žhnoucím Sluncem, to hrozí přece odnepaměti sestoupit na Zem a spálit ji na prach).

Nicméně: odborníci vypočítali, že ročně napadá shůry na čtvereční metr země průměrně taky něco jiného: víc než bilión (jednotek?) nejrůznějšího sajrajtu, prachu a žoužele, jako jsou bakterie a viry. Některé dokonce mimozemského původu. A navíc: kolik stovek tun oxidu uhličitého CO2 neustále posíláme do atmosféry marnotratným spalováním fosilních tovarů? Takže pocit libosti a bezpečí pod ochranným deštníkem nebe je jen naše nebetyčná bláhovost a iluze. Ve skutečnosti nám vednevnoci na temeno může shora žuchnout cokoli - hmotné i nehmotné. A mezigalaktické viry a spóry spíš nebudou nejhorší.

Každopádně je lepší při pozorování nočního nebe setrvávat v horizontální poloze a otočit tvář a zrak k zenitu. Teorie makroekonomiky, urbanistiky, kybernetiky a obecné teorie systémů (Ulrich Beck, Anthony Giddens, Gregory Bateson) nacházejí ve společnostech fungujících na principech vysokého stupně rizikovosti tendence směřující k vertikalitě, hypermobilitě a labilitě. Oproti tradičním, horizontálním strukturám společenství, která naopak zůstávají radši "při zemi" a spoléhají na stabilitu, umírněnost, cykličnost, jistotu, chození a spaní pod širým nebem. Nejde jen o stále vyšší stavby-věže (Burj Khalifa v Dubai měří 828 metrů), o touhu části lidstva šplhat na různé štíty a vršky a zasvinit mimovolně poslední drobky zemského povrchu, doposad prosté našich umělohmotných odpadků.Také je to povážlivá lehkomyslnost a nechutná přičinlivost s jakou člověk - zejména v posledních 50 letech kolonizoval prázdné nebe nad hlavou a proměnil jej v extenzi moru malicherných a absurdních pozemských komunikací. Douglas Kahn navrhl v roce 1999 revizi modernistické apoteózy mýtu o Ikarovi a Daidalovi. (Reverse Icarus in The Geologic Imagination, redakce Arie Altena, Mirna Belina a Lucas van der Velden,Sonic Acts Press, Amsterdam, 2015, pp.41-52). V reakci na technooptimistickou tezi textu Bruno Latoura označil Kahn Daidala naopak za démonického hrdinu. Šikovný mykénský vynálezce totiž porušil odvěkou smlouvu mezi Člověkem, Zemí a Sluncem a sluneční žár sestoupil (jako hvězda zvaná Pelyněk a později atomová bomba na Nagasaki a Hirošimu) k Zemi aby oba nešťastné dobrodruhy spálil. (Gaiu prozatím Helios ušetřil).

Pokud žijete nedaleko letiště, u přistávací plochy, nebo u koridoru (kterých je už tolik, že těžko hledat mezi nimi nějakou větší mezeru) je statisticky pravděpodobnější, že něco z letadla může na vás vypadnout. Případně spadne na střechu celé letadlo, což jsem zažil na vlastní oči a uši v Amsterodamu v roce 1992. Pokud máte smůlu, že žijete třeba v Sýrii, statistika něčeho tříštivého a smrtícího zhora je hrozivá. Pokud žijete kdesi v Severních teritoriích Austrálie, uprostřed Sibiře, pravděpodobnost je sice řádově menší, ale v principu je stav ohrožení všude stejný. Pád něčeho hrozivého z nebe zůstal od druhé světové a pak studené války globálním fenoménem. Zdá se že jsme si na to prostě už zvykli a horká válka se stala naší každodennosti.

Pohoří Altaj ve Střední Asii je rozsáhlé hornaté území na pomezí kazašských stepí, sibiřskou tajgou a zelených pahorků Mongolska. Většinou je krajina řídce obydlená. Obyvatelé západní části kazašského Altaje bydlící pod balistickým (severovýchodním) koridorem, kde k nebi pravidelně stoupají rakety vypuštěné z kosmodromu Bajkonur, od Kazachstánu pronajatého od roku 1993 Ruskem mají trochu nevýhodu. První start rakety z kosmodromu tu proběhl v roce 1957 a 4. října 1957 zde vzlétl Sputnik jako první umělá družice planety Země. Kosmodrom je někdy nazýván také podle železniční stanice Tjura-Tam, vesnice Bajkonur (kazašsky Bajkonyr) je odsud 320 km severovýchodně. Název vznikl kvůli utajení skutečné polohy, tedy představy dost pofidérní, protože americké výzvědné letouny sovětské vesmírné tajemství hned odhalily.

Kosmodrom (mimo oblastí, kam padají části nosných raket ve střeleckém sektoru) je území o ploše 6 717 km2. Nachází se zde rampy pro vypouštění kosmických nosičů, pro vypouštění mezikontinentálních balistických raket, montážní budovy MIK (montažno-ispytatělnyj korpus) s halami pro konstrukci nosných raket a družic a sond, tankovací stanice na plnění nádrží raket kapalnými pohonnými látkami a stlačenými plyny, sledovací stanice s výpočetním střediskem pro zajišťování vzletu raket, stanice pro zkapalňování vzduchu pro výrobu kapalného kyslíku a dusíku (kapacita 300 tun za den), tepelná elektrárna s výkonem 60 MW, energovlak s výkonem 72 MW, letiště „Krajnyj“ a „Jubilejnyj“, kde vznikla přistávací dráha pro sovětský raketoplán Buran, 470 km železničních tratí, 1281 km silnic, 6610 km elektrorozvodné sítě, 2784 km spojové sítě a hangár, kde byl ukryt raketoplán Buran, než na něho v roce 2002 střecha hangáru spadla. (podle wikipedie)

Raketová technologie od 40. let do současnosti funguje na principu jednoho, nebo několika nosných segmentů, které raketu vynesou na orbit, po několika minutách po startu se odpojí a snášejí se volným pádem k zemi. Podle ruských zdrojů za posledních 40 let do altajské krajiny dopadlo víc než 2 500 tun šrotu. Padají většinou do neobydlených, někdy ale obydlených míst v okruhu 90 až 1000 km od Bajkonuru. Kovové části raket dopadají často ještě hořící a toxické prvky a plyny pronikají do ovzduší a do půdy. Některé kusy raket jsou několik metrů veliké a zatímco za časů Sovětského svazu byly pečlivě sledovány a odváženy ihned z důvodů utajení zpět na kosmodrom, po rozpadu impéria zůstávají ležet volně ve stepích.

Obyvatelé altajské části Kazachstánu, jimž padají na hlavy z nebe trosky ruských, čínských, evropských nebo amerických povětronů sice trpí řadou zdravotních problémů, oni sami i dobytek a koně umírají na otravu těžkými kovy a jiných jedů, ale kusy titanového a hliníkového plechu poskytují také jakousi paradoxní možnost obživy. Sběrači jsou 24 hodin před startem varováni, aby vyklidili pásmo možného dopadu, pak se vydávají auty hledat a recyklovat trosky. Plechy se hodí na opravu střechy králíkárny, titanové části jsou hodnotné pro překupníky. Jestli králičí maso obsahuje karcinogenní látky místní pastevci a zemědělci nejspíš sami zjistit nemohou.

Jak to už bývá (a jak soudí Paul Cooper v článku pro Discovery Magazin v červnu 2018) nejbohatší země posílají rakety a sondy s pokročilými technologiemi do meziplanetárního prostoru, aby prozkoumávaly nepředstavitelně vzdálená místa kosmu. Vedlejší jedovaté produkty jejich daidalovského projektu padají na hlavy a otravují studně a potoky těch nejchudších, kteří díky šrotu kosmických experimentů mají nanejvýš (možná) jedovatou střechu na králíkárně. Pokud se v dalekých centrech impérií nedohodnou, že by mohli poslat do barbarských a neklidných kolonií na křídlech nehlučných bombardérů nějaké jiné poselství ve formě koncentrovaného kapsulovaného pelyńku.

Nostradamus na rok 2019 předpověděl že letos „Vepři se stanou bratry člověka.“ a „lidé si budou bližší se zvířaty než se svými přáteli.“ Sibyla Weiss zase předvídala, že na Prahu – přesně řečeno na Vyšehrad – padne obří ohnivá koule a matičku smete napalm ze zemského povrchu. Nostradamus také věštil, že v roce 2019 "Spatříme vodu stoupat a země bude klesat pod ní" - tedy nejspíš klimatické změny provázené hurikány.
Uvidíme, co z nebe padne, oheň, pelyněk, nebo žáby.. zatím naštěstí konečně krásně a tiše sněží.
Miloš Vojtěchovský, na Nový rok 2019