Blog posts

Posts

Trnovou korunou a tankem do srdíčka

By samotar, 2 July 2022

Hakim Bey - Informační válka

By samotar, 26 March 2022

Václav Cílek: Záhada zpívající houby

By samotar, 15 February 2022

Guy Debord - Teorie dérive

By samotar, 21 January 2022

Jack Burnham – Systémová estetika

By samotar, 19 November 2021

Rána po ránech

By samotar, 23 May 2021

Na dohled od bronzového jezdce

By samotar, 4 March 2021

Zarchivu: Hůlna-kejdže

By samotar, 7 September 2020

Center for Land Use Interpretation

By samotar, 18 June 2020

Dawn Chorus Day - zvuky za svítání

By samotar, 30 April 2020

Z archivu: Krzysztof Wodiczko v DOXU

By samotar, 26 March 2020

Pavel Ctibor: Sahat zakázáno

By samotar, 22 September 2019

Emmanuel Lévinas: HEIDEGGER, GAGARIN A MY

By samotar, 19 September 2019

Tajemství spolupráce: Miloš Šejn

By samotar, 27 June 2018

Skolt Sámi Path to Climate Change Resilience

By samotar, 10 December 2017

Ohlédnutí/Revisited Soundworm Gathering

By samotař, 9 October 2017

Kleté krajiny

By samotar, 7 October 2017

Kinterova Jednotka a postnatura

By samotař, 15 September 2017

Upsych316a Universal Psychiatric Church

By Samotar, 6 July 2017

Za teorií poznání (radostný nekrolog), Bohuslav Blažek

By miloš vojtěchovský, 9 April 2017

On the Transmutation of Species

By miloš vojtěchovský, 27 March 2017

CYBERPOSITIVE, Sadie Plant a Nick Land

By samotař, 2 March 2017

Ivan Illich: Ticho jako obecní statek

By samotař, 18 February 2017

Thomas Berry:Ekozoická éra

By samotař, 8 December 2016

Best a Basta době uhelné

By samotař, 31 October 2016

Hledání hlasu řeky Bíliny

By samotař, 23 September 2016

Bratrstvo

By samotař, 1 September 2016

Anima Mundi Revisited

By miloš vojtěchovský, 28 June 2016

Simon A. Levin: The Evolution of Ecology

By samotař, 21 June 2016

Jan Hloušek: Uranové město

By samotař, 31 May 2016

Manifest The Dark Mountain Project

By Samotar, 3 May 2016

Pokus o popis jednoho zápasu

By samotar, 29 April 2016

Nothing worse or better can happen

By Ewa Jacobsson, 5 April 2016

Jared Diamond - Easter's End

By , 21 February 2016

W. H. Auden: Journey to Iceland

By , 9 February 2016

Jussi Parikka: The Earth

By Slawomír Uher, 8 February 2016

Co číhá za humny? neboli revoluce přítomnosti

By Miloš Vojtěchovský, 31 January 2016

Red Sky: The Eschatology of Trans

By Miloš Vojtěchovský, 19 January 2016

Towards an Anti-atlas of Borders

By , 20 December 2015

Pavel Mrkus - KINESIS, instalace Nejsvětější Salvátor

By Miloš Vojtěchovský, 6 December 2015

Tváře/Faces bez hranic/Sans Frontiers

By Miloš Vojtěchovský, 29 November 2015

Na Zemi vzhůru nohama

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Upside-down on Earth

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Images from Finnmark (Living Through the Landscape)

By Nicholas Norton, 12 October 2015

Czech Radio on Frontiers of Solitude

By Samotar, 10 October 2015

Langewiese and Newt or walking to Dlouhá louka

By Michal Kindernay, 7 October 2015

Notice in the Norwegian newspaper „Altaposten“

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Interview with Ivar Smedstad

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Iceland Expedition, Part 2

By Julia Martin, 4 October 2015

Closing at the Osek Monastery

By Michal Kindernay, 3 October 2015

Iceland Expedition, Part 1

By Julia Martin, 3 October 2015

Finnmarka a kopce / The Hills of Finnmark

By Vladimír Merta, 2 October 2015

Workshop with Radek Mikuláš/Dílna s Radkem Mikulášem

By Samotářka Dagmar, 26 September 2015

Já, Doly, Dolly a zemský ráj

By Samotar, 23 September 2015

Up to the Ore Mountains

By Michal, Dagmar a Helena Samotáři , 22 September 2015

Václav Cílek and the Sacred Landscape

By Samotář Michal, 22 September 2015

Picnic at the Ledvice waste pond

By Samotar, 19 September 2015

Above Jezeří Castle

By Samotar, 19 September 2015

Cancerous Land, part 3

By Tamás Sajó, 18 September 2015

Ledvice coal preparation plant

By Dominik Žižka, 18 September 2015

pod hladinou

By Dominik Žižka, 18 September 2015

Cancerous Land, part 2

By Tamás Sajó, 17 September 2015

Cancerous Land, part 1

By Tamás Sajó, 16 September 2015

Offroad trip

By Dominik Žižka, 16 September 2015

Ekologické limity a nutnost jejich prolomení

By Miloš Vojtěchovský, 16 September 2015

Lignite Clouds Sound Workshop: Days I and II

By Samotar, 15 September 2015

Walk from Mariánské Radčice

By Michal Kindernay, 12 September 2015

Mariánské Radčice and Libkovice

By Samotar, 11 September 2015

Most - Lake, Fish, algae bloom

By Samotar, 8 September 2015

Monday: Bílina open pit excursion

By Samotar, 7 September 2015

Duchcov II. - past and tomorrow

By Samotar, 6 September 2015

Duchcov II.

By Samotar, 6 September 2015

Arrival at Duchcov I.

By Samotar, 6 September 2015

Czech Republic

Trnovou korunou a tankem do srdíčka

Posted by
samotar

Michael Jackson a Václav Havel, setkání před koncertem v Praze 7. září 1996

Glosa k fenoménu „divoké devadesátky“

Mezi několik termínů, které se objevují v dobových a současných článcích a rozhovorech o kultuře, umění a společnosti v Československu 90. let předešlého století, narazí čtenáři často na zbytnělé výrazy jako jsou „transformace“, "návrat k demokracii", „legendární“, případně „divoký“. Ona příslovečná „divokost“ je často spojována právě s "tranformací": tedy s turbulentními sociálními procesy, provázejícími "spontánní" ekonomické, politické, společenské a kulturní proměny během posledního decenia minulého, a chiliastického očekávání milénia nadcházejícího.
Tématu transformace se dostalo v českém kontextu pozornosti mnohokrát, v této souvislosti zejména díky publikaci "Atlas transformace", která vyšla v roce 2009 k výstavě "Monument transformace" v Městské knihovně v Praze a kterou připravili Zbyněk Baladrán a Vít Havránek. Vydavatelem knihy byla česká část sítě nezávisle pracujících organizací v Rakousku, České republice, Maďarsku, Slovenské republice a Rumunsku nazvaná Tranzit.org, která byla založena v roce 2002 a podpořena rakouskou akciovou společností Erste Group Bank AG, respektivě Nadací Erste (https://cs.wikipedia.org/wiki/Nadace_ERSTE).

Narativ „pádu zdi“ a rozpadu bipolárního světového systému formovaly a provázely výrazné osobnosti, odvážné podnikatelské a jiné vize, dalekosáhlé projekty, sítě a iniciativy. Během prvních let "devadesátek" překotně vznikaly a zanikaly instituce, byly zakládány strany a kluby, bujely novotvary a docházelo k pamětihodným činům, občas dokonce ke zločinům. Některé z nich zpětně dostaly nálepku „legendární“. Možná protože odkazovaly na cosi, co se snad zprvu zdálo být reálným, ale časem se rozplynulo v legendu. Nebo se jako legenda ukázaly. Z toho můžeme pracovně vyvodit, že dodnes nevíme, jak vše skutečně proběhlo a co v pozadí událostí stálo. To je vhodná živná půda pro konspirační teorie, nebo různé přežívající mýty. Možná proto se k nedávné historii stavíme s ignorancí, ambivalentně, netečně? Některé z oněch „příznačných“ příběhů a souvislostí transformace bychom raději zapomněli nadobro. Nebo si vzpomínky a fakta lehce upravíme, aby tolik netlačily v noci pod polštářem. Jedno z podobných témat se týká reakcí českého výtvarného umění, výtvarných umělců a institucí na nástup soukromého podnikání, volného trhu, případně neoliberalismu.

Začátem 90.let zásadní roli v utváření československé a české společnosti hrála nejspíš privatizace, v našem kontextu zejména ta kuponová. Metodu v roce 1991 navrhli podle legendy v průběhu jednání v Kolodějích tři bývalí zaměstnanci Prognostického úřadu Akademie věd Dušan Tříska, Tomáš Ježek a Václav Klaus. Ve dvou vlnách její realizaci schválila překotně federální vláda i prezident. Mezi lety 1992 a 1994 ji řídily k tomu účelu zřízené Ministerstvo pro správu národního majetku, Fond Národního majetku a Ministerstvo financí a průmyslu. Kýženým cílem byl přerod - „transformace“ dosavadního socialistického (a nefunkčního) hospodářství na hospodářství nové, fungující, svobodné, liberální a tržní. V praxi to znamenalo distribuovat a nabídnout občanům ČSR, respektive České republiky kupony (cenné papíry vázané na jméno majitele) symbolizující všechen státní majetek (celková hodnota 367,5 miliard Kčs/Kč - některé zdroje udávají 679 miliard Kč) formou akcií továren a podniků, které nepodléhaly restitucím, nezůstaly zcela, nebo částečně majetkem státu (ČEZ, České dráhy, Telekom, Budvar). Po rozdělení federace Slovensko od experimentu kuponové privatizace odstoupilo). Společně s kuponovou knížkou každý „podílník“ získal 10 známek po 100 bodech. Mohl si za ně nakoupit cenné papíry podniků, které stát nabídl k privatizaci. I když burza v Československu prakticky ještě neexistovala, držitelé investičních kuponů (DIK-ové) ve skutečnosti nebyli konkrétními vlastníky majetků, ale spíš burzovními spekulanty. Správci odnárodněných podniků se stali většinou jejich dosavadní manažéři, často bývalí členové strany a zaměstnanci zahraničního obchodu. Na kuponových knížkách se skvěla signatura ministra financí ing. Václava Klause, jehož Občansko-demokratická strana vstoupila do voleb se sloganem: „Budoucnost máte ve svých rukou“. (Odkazovalo se tím na spoluúčast občana na ekonomice státu). Podle slov Miloše Zemana se jednalo v posledku asi o 20 procent z celkového majetku Československého státu, nicméně nezávislá analytická rešerše dosud nebyla provedena nebo zveřejněna. 1

Do privatizace se zapojila většina dospělých občanů (77 %, respektive 74 %). V první vlně si koupili akcie v účetní hodnotě 35 535 Kč na osobu, v druhé 25 160 Kč. Část „podílů“ "dikové" rychle prodali různým kapitálovým fondům, které pohotově zakládali činovníci vznikající třídy finančníků. Často přicházeli se slibem desetinásobného zisku. 2 Méně se proslavili ti, kdo interní informace nezištně poskytovali dalším (například Svatopluk Potáč). Jistá část „akcionářů“ odhadla které podniky a továrny v příštích letech mohou prosperovat, nebo které budou bankrotovat a dopomohla si k několikanásobku hodnoty, za kterou si kuponové knížky s podpisem šviháckého ministra financí nakoupila. Velká část čerstvých podnikatelů své knížky a kupony přenechala „zaručeným odborníkům“ a vložené úspory, natož nějaký zisk nikdy nespatřili.

Proklamovaným cílem kuponové privatizace bylo „spravedlivé rozdělení společného „národního kapitálu“ těm, kdo (podle marxistické ekonomie, z níž vycházela nauka Prognostického institutu AV ČR, která se rychle transformovala na obdiv k neoliberální ekonomice podle učení Friedricha Hayeka) tehdy skutečný finanční kapitál neměli. Přitom to byli představitelé tvůrců hodnot, legitimní součást svobodné státní moci a legislativy státu. Vedlejším účelem kuponové transformace byla představa, že se občané po socialistické přestávce stanou znovu drobnými, nebo většími podnikateli, živnostníky, akcionáři, bankéři, že se naučíme zase chovat a uvažovat zdravě tržně. Ekonomická, následně společenská a kulturní „stratifikace“ negativně ovlivnila sociální kohezi i rostoucí nedůvěru v nový demokratický český stát. „Česká ulička“ transformace se v důsledcích ukázala jako opravdu „divoká“.

Zpětně viděno kuponová privatizace v kombinaci s eskalujícím vlivem globalizace přispěla k oslabení důvěry vůči novému společenskému systému, včetně jeho politické reprezentace, zvolené ve vymodlených svobodných volbách. Technologie a rychlost při provedení kuponové privatizace, která byla prosazena před ustanovením odpovídajícího kontrolního aparátu, umožnily příslušníkům bývalého establishmentu, nebo mladým, bystrým a rychle jednajícím finančnickým „štikám“ převzít kontrolu nad velkou částí státního majetku – včetně firem, průmyslu i obchodu. To jim později umožnilo přístup do privatizované části bankovnictví: pod patronací Konsolidační banky Praha se zde ztratilo nejméně 283 miliard státního majetku. Abstraktní ceniny zastupující často virtuální peněžní hodnotu průmyslu, který si i ve změněných společenských podmínkách ze socialistické ekonomiky uchoval ekonomickou, nebo symbolickou hodnotu mohli zhodnotit, prodat, vytunelovat, transformovat, „odklonit“ na tajná konta v zahraničí.

Někteří politici jako Petr Pithart, Walter Komárek, nebo Miloš Zeman upozorňovali na problematičnost jak byl porcován státní majetek a někteří nesouhlasili také z tím, jak byla restaurována a prosazována tržní ekonomika. Nebylo jich mnoho, v médiích ani v parlamentu nevzbudili větší pozornost. Filosof Karel Kosík v textech, které psal pro Salon Práva a které pak vyšly pod titulem Předpotopní úvahy (Torst, Praha, 1997) a v posmrtně vydaných "Posledních esejích" (Filosofia, Praha, 2005) žehral: „Restaurace kapitalismu: umrlci vstávají z hrobů a jako přízraky, strašidla, rozpoutané majetnické instinkty znovu poznamenávají osudy lidí. Jaká podivná spravedlnost přichází na svět v restitucích a privatizačních aktech, v rozdělování, rozprodeji, výprodeji, rozkrádání majetku, jehož nominálním vlastníkem byl (nebo nadále zůstává!?) – národ? Vlastnil národ tento majetek právem, nebo se dopouštěl krádeže? Nebo jej vlastnit nemohl (a nesměl), protože národ je – jak říkají modernisti – romantická fikce?“ 3

V Kosíkově perspektivě planetární kapitalismus „pracujícího člověka“ od jeho přirozené kreativity, radosti a tvůrčího kapitálu vzdaluje, odcizuje; smysl tvorby a práce spočívá v imaginaci, představivosti, kterou je třeba zbavit pocitu odcizení, úzkosti ze smrti a ze samoty. Tvůrčí akt je podmíněn odvahou k imaginaci, vůlí k vytvoření něčeho nového, něčeho co dosud ve světě není. To ale může vzniknout jen pokud se odvážíme překročit pravidla, pokud se odhodláme revoltovat proti stávajícímu řádu a pořádku. V umělecké tvorbě, která je v tomto pojetí prací par excelence - je pak akt „výtržnictví“ nejhlubším posláním a vykoupením umělce z pout každodennosti a omezenosti námezdní práce. Kdo uvízne v soukolí systému, založeného na výrobě, produkci, kontrole, distribuci a akumulaci zboží (kapitálu), případně exploataci přírody, je gesta svobody, které má nejen estetickou a symbolickou, ale i etickou rovinu, zbaven. Jeho uvažování a konání ovlivňuje falešný obraz sama sebe, neporozumění systému moci, která jeho/její život a mysl ovlivňuje a ovládá. Jediné řešení podle Kosíka spočívá ve vzpouře, v překonání společenského systému řízeného „slepou logikou neautenticity, ničivého růstu a nestoudné ziskuchtivosti“. Podle více méně levicových, případně liberálních humanistů jako byli v 90. letech Kosík, Egon Bondy, Jan Keller, Ivan Sviták a později po svém obratu také Václav Bělohradský, jsou kultura a umění především „prostředkem změny“. V letech, kdy byly postoje a názory těchto intelektuálů formovány, kultura a umění nahrazovala skutečnou polis - otevřenou veřejnou politiku.

Mckenzie Wark v textu Manifest hackera, který v několika verzích vyšel začátkem milénia, nabízí „postlevicovou“ interpretaci principů ovládající globální technologické společnosti, které jsou podle něho určované několika faktory: rostoucím abstrahováním hodnoty zboží a rostoucí rychlosti, jakou se šíří informace komunikačními sítěmi. Jak lze porozumět systému, který vznikl po zhroucení sovětského státně-socialistického bloku? Je správné ho označovat ještě jako „kapitalismus“, nebo jsou vhodnější derivace jako "pozdní", "neoliberální", "post-fordistický", "postmoderní", "biopolitický, "kognitivní", nebo "semio“ kapitalismus? Hrdinou Warkova vlivného manifestu byla postava hackera. Wark jej osvobozuje z polosvěta kriminality a nabouraných sítí a považuje ho za nového prométheovského proroka změny. Hacker je jakýsi romantický nositel dědictví „avantgardy“ na jedné straně a "proletariátu" – jako předvoje pracující třídy na straně druhé. Třídu hackerů Wark klade do protikladu k "vektorální třídě“. S ní je hacker v konfliktu protože vektoriálové si výdobytky jeho práce přivlastňují. Je ale nutné hledat způsob jak koexistovat, dokonce najít formu spolupráce s novou ekonomickou elitou. Vektoralisté jsou podle Warka ti, kdo informace, hodnoty, případně zboží sami vytvářet nedovedou, nebo nechtějí, ale umí je zhodnotit, „abstrahovat“. Zobchodovat, vyžít pro udržení kontroly nad statkem, nebo územím. Wark vektorální třídu od klasické kapitalistické třídy v jednom bodě odlišuje: "Třída vektoralistů sice posouvá svět také na hranici katastrofy, ale zároveň zde vytváří nástroje, které její destruktivní směřování mohou zabránit. Ve třech po sobě následujících fázích komodifikace vznikají různé druhy vládnoucí třídy, které si přivlastňují soukromé vlastnictví různými způsoby. A každá ze vládnoucích tříd pohání svět směrem k abstraktnějším cílům". 4

Jaká je nová ekonomická a politická situace a jakým způsobem definuje umělecká díla, která se v nových podmínkách převážně stávají zbožím, komoditou? Lze v podmínkách společnosti založené na výrobě a směně zboží uchovat něco z aury „autonomního uměleckého aktu“? Je oprávněné považovat umění za prostředek vyjádření „nezávislých názorů“, hodnot, „postojů“? Nestane se každý akt, včetně odvážného a radikálního automaticky součást spektáklu a potenciální hodnota neutralizována ve sbírkách uměnímilovných „vektorialistů“?

Mexický umělec a autor textů Pablo Helguera v textu The Artist has to be Informed z roku 2004 použil na umění metaforu šachové partie 5. "Král je zde ředitel muzea, královna sběratel a/nebo komisař sbírek, věž kurátor, kůň obchodník s uměním, střelec kritik a pěšáci jsou umělci:„Královna, která zastupuje sběratele, komisaře a v některých zemích ministra kultury, je nejsilnější figurou hry. Protože vládne největší pohyblivostí po šachovnici může se zmocnit kterékoliv figurky, ze které může učinit určující prvek hry. Podobně její znehybnění nebo neefektivita pohybů vede k její prohře. Největší chybou je si královnu znepřátelit, jelikož právě královna může zničil kariéru všech ostatních ve hře, dokonce krále....Pěšáci, tedy umělci, jsou nejméně a nejvíce důležité figury hry. Kromě toho jsou nejpočetnější a umělecké školy chrlí každoročně další a další, takže je velmi těžké si jich na začátku hry vážit. Nicméně jak postupují po šachovnici, nabývají na síle a získávají podporu figurek kolem sebe. Pěšák, který dojde až na druhou stranu šachovnice, bývá ostatními považován za velice nebezpečného a jeho nepřátelé udělají všechno pro to, aby ho zastavili.“

Zde uvedu několik příkladů z dějin české scény transformace 90. let.

Sochař Olbram Zoubek v roce 1969 v poliklinice v Legerově ulici odlil posmrtnou masku Jana Palacha. Jeho odvážný a symbolikou nabitý čin se v následujících dvaceti letech stal jedním z hlavních důvodů jeho nesnadné koexistence s normalizačním režimem. V roce 1990 ze sádrového odlitku vytvořil bronzovou bustu, kterou použil na Palachův pomník na fasádě budovy Filosofické fakulty UK v Praze. Zoubkovy sochy a reliéfy postav většinou nachýlených nahých žen – tzv „klíčnic“ se zlatými vlasy a hubených, vyzáblých postav mužů byly během 90 let let zakoupeny do mnoha interiérů bankovních budov. Sochy často čekají u dveří vstupních hal finančnických institucí. Mimo nepochybné estetické hodnoty nesou i jiná hlubší poselství, neodkazující pouze k „legendárnímu“ kafkovskému „příběhu o dveřníkovi“ z románu Proces. Jedna z kopií sochy Ifigenie - žen s rozpaženýma rukama – stála v prezidentské kanceláři Václava Havla.

Koncem dubna roku 1991 skupina studentů UMPRUMu z iniciativy Davida Černého partyzánsky přetřela památník osvobození na Smíchově šedozelený tank č. 23 narůžovo. Použitá barva v zde neodkazovala na genderovou emancipaci a neznamenala podporu hnutí LGBT, ale byla činem „znetvoření“, „zesměšnění“ idolu reprezenace bývalé moci. Karnevalové převrácení symbolu militarismu, násilí, patosu režimu. Prokurátor Černého obžaloval podle paragrafu 202 trestního zákona z výtržnictví a za tři dny nechaly úřady tank přetřít zpět na zeleno. Za pár dní skupina poslanců Federálního shromáždění za OF využila své imunity a památník minulosti re-de-militarizovala a přetřela narůžovo. Následně byl vojenský vehikl ještě jednou nabarven na ze leno, zbaven statutu národní kulturní památka a uklizen do depozitáře v Lešanech. V roce 2011 pro Týden svobody na památku dvacátéhp výročí odchodu sovětských vojsk z Československa byl po dohodě s Davidem Černým tank zase nabarven do růžova a převezen do smíchovského háfnu. Zde byl posazen na ponton a s růžovým zdviženým prostředníkem ukotven mezi Střelecký ostrov a Smetanovo nábřeží. Politolog Ondřej Slačálek v článku pro Deník Referendum napsal, že David Černý „ztělesňuje cosi hlubšího — mohli bychom to označit jako establišmentovou vulgaritu či pro-systémovou drzost“.

Při příležitosti legendárního koncertu Michaela Jacksona v létě 1996 tam, kde trčel monument stalinismu a později nadměrný kinetický metronom, čněla mnohametrová laminátová postava hvězdného performera, který byl tak nešťastný z tvaru svého nosu. Na koncert přijelo do Prahy 120 000 diváků a laminátový dutý avatar v šedivém provedení, připomínající kosmonauta s kulometnými pásy přes prsa hlídal Prahu po několik týdnů.

V roce 2001 Jiří David na střechu Rudolfina při příležitosti své autorské výstavy umístil rozměrnou světelnou instalaci z neonových trubic, připomínající obří trnovou korunu. „Trnová koruna pro mne představuje jisté obecné utrpení. Na druhou stranu jsem ji ztvárnil tak, že její obsah nelze číst jednoznačně pouze nábožensky, svojí formou zachází až do reklamy.“6O rok později v roce 2002 David realizoval další monumentální instalaci / intervenci nazvanou tentokrát “Srdce na Hradě”. Konstrukce neonového srdce velikosti 17x15 metrů o váze 500 kilogramů byla upevněna na věži baziliky sv. Jiří na Pražském hradě. Václav Havel ji v den připomenutí událostí 17. listopadu 1989 slavnostně rozsvítil. Piktogram srdce měl odkazovat na symbol, který Václav Havel připojoval ke svému podpisu. Jiří David dílo před svými kritiky hájil slovy, že nejde o oslavu osoby prezidenta, ale o „symbol dorozumění, síly pozitivní komunikace, odbourávaní ideologických nánosů, klišé a zla, obyčejné nemedializované lásky a dotyků smrtelníků“.7 Památkáři instalaci prohlásili za nevhodnou a nevkusnou a navrhovali její sejmutí, nicméně Václav Havel v rozhovoru pro Český rozhlas tehdy řekl: „.. Jsem velmi rád, že srdíčko na Hradě svítilo v době summitu NATO, protože i to snad mohlo zdůrazňovat, že tady nejde o sjezd nejvyšších generálů, papalášů, politiků, a jejich večeře a obědy. Že tady jde opravdu o ochranu elementárních lidských vztahů, lásky k bližnímu, lidské svobody, a kdo chce, i v srdíčku tento symbol může vidět. .. Srdce je znamení, které provázelo celou naši takzvanou sametovou listopadovou nenásilnou revoluci. Všude jsme je malovali a mě to zbylo u podpisu. Ale to není důvod, proč tam je“. Listopadový summit NATO v pražském Kongesovém centru byl prvním, který proběhl v zemi bývalého protivníka Severoatlantické aliance. Světová i česká veřejnost si připomínala ještě rozsáhlé pouliční protesty proti zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze v roce 2000. V Afghánistánu tehdy vedla aliance NATO válku proti Talibánu a Al Kaidě jako odvetu za teroristický útok na “newyorská dvojčata”, ke kterému došlo 11. září 2001. Podle informací uvedených na serveru Costs of War Project v této válce trvající 20 let bylo zabito přibližně 176 000 lidí: 46 319 civilistů, 69 095 afgánských vojáků a policistů a nejméně 53 000 bojovníků Talibánu a Al-Kaidy.

14. ledna 2003 v předvečer prezidentské volby, v níž byl zvolen jeden z autorů kuponové privatizace ing. Václav Klaus, tehdy ještě anonymní členové skupiny Ztohoven asfaltovou lepenkou zakryli levou polovinu neonového objektu, takže se obří červené srdce změnilo na otazník. Podpis spojovaný s nejvýraznější a nejúspěšnější osobností československého disentu, se symbolem úspěšné, mírumilovné transformace totalitního systému v profitující a tržně svobodnou (kapitalistickou) současnost zářila na nočním nebi nad Pražským hradem nerušeně po několik dní. Lze to nazval zároveň patřičným i nepatřičným glejtem naší tehdejší i vnitřní nejistoty kdo vlastně jsme a v jakém společenství vlastně žijeme.

Miloš Vojtěchovský

poznámky
1. viz dokumentární filmy Martina Kohouta Neviditelná ruka trhu: Privatizace Barrandova z roku 2012 a Česká cesta z roku 2015.
2. Byli to „legendární“ ekonomičtí kreativci jako Viktor Kožený, Zdeněk Bakala, Pavel Tykač, Jan Dienstl, Štěpán Popovič, Petr Kellner, Andrej Babiš a mnozí další.
3. Karel Kosík in Všechno nejlepší, Tisíc čísel a dvacet let Salonu Práva, Druhé město, 2018
4. Viz: https://monoskop.org/images/8/85/Wark_McKenzie_A_Hacker_Manifesto.pdf
5. v češtině vyšel text v roce 2008, Časopise Umělec, pod názvem „Jak se pohybovat ve světě umění“ překladatel neuveden
6. https://cs.wikipedia.org/wiki/Jiří_David_(výtvarník)
7.https://cs.wikipedia.org/wiki/Jiří_David_(výtvarník)
8. https://cs.wikipedia.org/wiki/Jiří_David_(výtvarník)