Blog posts

Posts

Skolt Sámi Path to Climate Change Resilience

By samotar, 10 December 2017

Ohlédnutí/Revisited Soundworm Gathering

By samotař, 9 October 2017

Kleté krajiny

By samotar, 7 October 2017

Kinterova Jednotka a postnatura

By samotař, 15 September 2017

Upsych316a Universal Psychiatric Church

By Samotar, 6 July 2017

Za teorií poznání (radostný nekrolog), Bohuslav Blažek

By miloš vojtěchovský, 9 April 2017

On the Transmutation of Species

By miloš vojtěchovský, 27 March 2017

CYBERPOSITIVE, Sadie Plant a Nick Land

By samotař, 2 March 2017

Ivan Illich: Ticho jako obecní statek

By samotař, 18 February 2017

Thomas Berry:Ekozoická éra

By samotař, 8 December 2016

Best a Basta době uhelné

By samotař, 31 October 2016

Hledání hlasu řeky Bíliny

By samotař, 23 September 2016

Bratrstvo

By samotař, 1 September 2016

Anima Mundi Revisited

By miloš vojtěchovský, 28 June 2016

Simon A. Levin: The Evolution of Ecology

By samotař, 21 June 2016

Jan Hloušek: Uranové město

By samotař, 31 May 2016

Manifest The Dark Mountain Project

By Samotar, 3 May 2016

Pokus o popis jednoho zápasu

By samotar, 29 April 2016

Nothing worse or better can happen

By Ewa Jacobsson, 5 April 2016

Jared Diamond - Easter's End

By , 21 February 2016

W. H. Auden: Journey to Iceland

By , 9 February 2016

Jussi Parikka: The Earth

By Slawomír Uher, 8 February 2016

Co číhá za humny? neboli revoluce přítomnosti

By Miloš Vojtěchovský, 31 January 2016

Red Sky: The Eschatology of Trans

By Miloš Vojtěchovský, 19 January 2016

Towards an Anti-atlas of Borders

By , 20 December 2015

Pavel Mrkus - KINESIS, instalace Nejsvětější Salvátor

By Miloš Vojtěchovský, 6 December 2015

Tváře/Faces bez hranic/Sans Frontiers

By Miloš Vojtěchovský, 29 November 2015

Na Zemi vzhůru nohama

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Upside-down on Earth

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Images from Finnmark (Living Through the Landscape)

By Nicholas Norton, 12 October 2015

Czech Radio on Frontiers of Solitude

By Samotar, 10 October 2015

Langewiese and Newt or walking to Dlouhá louka

By Michal Kindernay, 7 October 2015

Notice in the Norwegian newspaper „Altaposten“

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Interview with Ivar Smedstad

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Iceland Expedition, Part 2

By Julia Martin, 4 October 2015

Closing at the Osek Monastery

By Michal Kindernay, 3 October 2015

Iceland Expedition, Part 1

By Julia Martin, 3 October 2015

Finnmarka a kopce / The Hills of Finnmark

By Vladimír Merta, 2 October 2015

Workshop with Radek Mikuláš/Dílna s Radkem Mikulášem

By Samotářka Dagmar, 26 September 2015

Já, Doly, Dolly a zemský ráj

By Samotar, 23 September 2015

Up to the Ore Mountains

By Michal, Dagmar a Helena Samotáři , 22 September 2015

Václav Cílek and the Sacred Landscape

By Samotář Michal, 22 September 2015

Picnic at the Ledvice waste pond

By Samotar, 19 September 2015

Above Jezeří Castle

By Samotar, 19 September 2015

Cancerous Land, part 3

By Tamás Sajó, 18 September 2015

Ledvice coal preparation plant

By Dominik Žižka, 18 September 2015

pod hladinou

By Dominik Žižka, 18 September 2015

Cancerous Land, part 2

By Tamás Sajó, 17 September 2015

Cancerous Land, part 1

By Tamás Sajó, 16 September 2015

Offroad trip

By Dominik Žižka, 16 September 2015

Ekologické limity a nutnost jejich prolomení

By Miloš Vojtěchovský, 16 September 2015

Lignite Clouds Sound Workshop: Days I and II

By Samotar, 15 September 2015

Walk from Mariánské Radčice

By Michal Kindernay, 12 September 2015

Mariánské Radčice and Libkovice

By Samotar, 11 September 2015

Most - Lake, Fish, algae bloom

By Samotar, 8 September 2015

Monday: Bílina open pit excursion

By Samotar, 7 September 2015

Duchcov II. - past and tomorrow

By Samotar, 6 September 2015

Duchcov II.

By Samotar, 6 September 2015

Arrival at Duchcov I.

By Samotar, 6 September 2015

Czech Republic

Kleté krajiny

Posted by
samotar

pěna ze které je získávána měď

"Když panoval kníže Křesomysl, velice se povzneslo rýžování zlata. Knížeti vycházel z toho velký užitek a rýžovníkům a kovkopům také se práce jich lépe vyplácela než polní práce; proto také hrnuli se lidé k horám kopat stříbra a zlatého písku, zanedbávali pole osévati a z toho povstávaly hlad a nouze. Páni tedy sjeli se na knížecím dvoře a tu žádali knížete, aby kovkopům zapověděl zlata a stříbra hledati a poručil, aby raději pole osévali. Kníže jim dával za pravdu, dokud u něho byli, ale když odešli, žádost jejich dal v zapomenutí, poněvadž ten nedostatek chlebů nebyl osobě jeho na škodu.
Když tedy kníže přípovědi své nesplnil, páni velice byli tesklivi, zvláště Horymír, muž statečný a moudrý, který měl sídlo své pod Úsinami (Housinami) horami, ve vsi Neumětelích. Poněvadž on toho nejvíce byl příčinou, že se na kovkopy u knížete žalovalo, rozhněvali se tito na něho velice a radili se mezi sebou, kterak by se mu pomstili. Někteří chtěli jej zkrátka zabíti, jiní radili, aby zajmouce jej chléb mu do úst cpali, až by ho zadávili, aby se ho nasytil. Táhli tedy na jeho hrad. Když však Horymír spatřil to veliké množství kovkopů, které na něho přicházelo, vsedl rychle na koně svého, jemuž se říkalo Šemík, a ujel. Tedy kovkopové, zmocnivše se všeho hospodářství, ihned brahy neb stohy obilné rozmetali, snopy snesli na hromadu a spálili, a co bylo sutého obilí, to vše pobrali. Když pak odcházeli, porouhávali se ještě po Horymírovi, a někteří křičeli: "Když se hladu bál, ať jej má!"

August Sedláček, Horymír

Sedláčkovo - podobně jako známější Jiráskovo vyprávění legendy o boji zemědělců a kovkopů, či těžařů se zdá být pradávné až bájné, nicméně pokud se rozhlédneme kolem, starodávně to podobenství zase tak nevypadá a příkladů je bezpočet. Někdy to může být jeden osamocený zarputilec proti velké společnosti, (třeba příběh sedláka Rajtera versus hliníkárna NEMAK ve fotodokumentu Ibry Ibrahimoviče), jindy spor, řešený mocí a kapitálem (jako v Národním parku Yasuni v Ekvádoru), nebo regulérní, jakkoli hybridní válka, jako je tomu třeba na východě Ukrajiny. Konflikt mezi odpůrci a obránci skoro 2000 kilometrů dlouhého potrubí, známý jako #NoDAPL (Dakota Access Pipeline protests) byl donedávna mediálně v Evropě dobře sledovatelný. Od června 2017 v kontroverzním potrubí proudí surová ropa ze Severní Dakoty směrem k rafinériím na jihu, odbojní Siouxové a Čejenové čekají na ortely, případně na vyjádření justice k žádostem o zastavení ropovodu a v novinách se o aktuálním stavu mnoho nedozvíte. Důležité je, že se v táboře Standing Rock sešla nečekaně pestrá, multikulturní a dokonce mezinárodní komunita vyjadřující solidaritu s původními obyvateli středozápadu, kterým vadi, že potrubí někoho jiného vedou přes jejich posvátná území a v nebezpečné blízkosti jejich řek. V táboře bylo sice jen několik stovek demonstrantů, ale šlo prý o největší společnou akci amerických indiánů za posledních století.

Podobné střety a potyčky probíhají v globálním měřítku a často bez pozornosti médií neustále. Netýkají se většinu přímé kolize náboženství a tradičních způsobů života zemědělců, sběračů, lovců a kovkopů, ale zejména o politiku/ekonomiku nadnárodních energetických a transportních korporací, bankovního sektoru a průmyslového zemědělství, střetávajícího se s každodenními starostmi komunit, vzdálených často tisíce kilometrů od centrál težařských firem a bankovních domů v Londýně, New Yorku, Pekingu, nebo Tokiu. V případě ropovodu v Dakotě jsou to Bank of Tokyo-Mitsubishi UFJ, BayernLB, BNP Paribas, BVA Securities, Citibank (CitiGroup), Credit Agricole, DNB Capital, ING Bank, Natixis, Intesa SanPaolo, ICBC London, Mizuho Bank, SMBC Nikko Securities, Societe General, Sun Trust, TD Bank a Wells Fargo. Například ING bank se pyšní programem Společenské odpovědnosti, podporuje humanitární Nadaci Terezy Maxové, a přitom klidně tloustne diky fosilní lobby. Zatím zprávy, že by z Dakota Access Pipeline ropa unikla do řek nedorazily, ale s rostoucí mírou meteorologických turbulencí v USA i jinde se to nezdá být vyloučené.

Rumunsko je bohaté nejen na energetické a minerální zdroje, ale i na problémy s ekologií. Proslavilo se největší ekologickou katastrofou v Evropě po Černobylu: 30. ledna roku 2000 se v dolu na zlato u Baia Mare po silných deštích protrhla hráz odkalovací nádrže a sto tun kyanidových kyselin vyteklo do říčky Somes. Stejně jako v jiných dolech se zde používají k chemické extrakci zlata od horniny kyanidové kyseliny. Prudce toxický roztok se dostal ze Somes do maďarské Tisy a pak do Dunaje. Příznačně světle červené splašky s příměsí cyankali vyčistily celý dolní tok Tisy od jakékoli stopy života, tedy od bakterií, řas, až po vodní ptáky. Ryby umíraly stovky kilometrů po proudu v Dunaji.

Jedním z hlavních cílů Nicoleaa Ceauşeska - čili Titána titánů“, „Dunaje myšlenek“, „Génia karpatského prostoru“ či „Velkého architekta moderního Rumunska“ bylo posílení těžkého průmyslu, do něhož strana a vláda sypala polovinu státních investic. Budování těžkého průmyslu, težba hnědého uhlí a minerálů měly od 60. let katastrofální vliv na životní prostředí, vyčerpaly rumunskou ekonomiku a plundrovaly národní strategické přírodní zdroje. Rumunské výrobky měly přitom tak bídnou kvalitu, že nebyla šance se prosadit na západních trzích a Rumuni je proto se ztrátami exportovali do rozvojových zemí. "Titán titánů" a jeho žena Elena - Titánka titánek z nějakého důvodu neuznávali kulturu venkova a prostřednictvím takzvané "systematizace", pro níž se Nicolea inspiroval během návštěvy Číny a Severní Koreje - se pokusili staré multikulturní a rurální Rumunsko vyzmizíkovat a proměnit Transylvánii v obrovský industriální kouřící Mordor. Vesnice podle Draculovy doktríny zabíraly příliš mnoho drahocenné půdy. Měla jich ve výsledku zmizet z povrchu skoro polovina: 6300. Jejich sloučením by vzniklo 120 zbrusu nových měst. Vesničané se o své likvidaci dozvěděli často teprve, když jim byl zrušen autobus, obchod a odpojena elektřina. Naštěstí ten ďábelský nápad Ceauşescu už nestihl provést, stačil jen zbourat čtvrtinu staré Bukurešti a proměnit čtvrť kolem Paláce v surreálné antiměsto.

Hornatý transylvánský okres Lupsa se rozprostírá přibližně mezi městy Alba Iulia (Karlsburg), Deva a Abrud a vesnice nesou exotická jména jako Bârzan, Brădeşti, Curmătură, După Deal, Geamăna, Hădărău, Holobani, Lazuri, Lunca, Lupşa, Mănăstire, Mărgaia, Muşca, Pârâu-Cărbunări, Piţiga, Poşogani, Şasa, Trifeşti, Văi, Valea Holhorii, Valea Lupşii, Valea Şesii, Vinţa. Z některých zůstala jen jména na mapě díky kletbě bohatství mědi, stříbra a zlata. Hornické osídlení kolem městečka Červená Hora, Rosia Montana, (neboli Goldbach, či Vörös Patak) v Apusenských horách v severovýchodní části Muntii Metaliferi vyrostlo podle zlatonosného potoka Valea Roşiei. (Červený potok je jmenuje podle červených usazenin způsobených vodami vytékajícími z důlních šachet). Je to jedno z nejstarších míst těžby zlata a největší a nejznámější naleziště makroskopického zlata v Evropě a pravděpodobně se tu rýžovalo a kutalo už v době bronzové. Starověké město Alburnus Maior založili právě kvůli zlatu po roce 106 našeho letopočtu Římané a zlato a stříbro tu těžili nejspíš i Dákové. Zmiňují zde posledního dáckého krále Diurpanese, který přijal po vyhrané bitvě s Římany jméno Decebalus tedy „silný jako deset mužů“ Alburnus Maior mělo ležet jižně od „dolního města“ na úpatí vrchu Cetate. K rozkvětu města došlo zejména v 17. – 19. stol, kdy sem přicházeli zkušení horníci ze Saska, snad i z oblasti Krušných hor, kde v té době začínalo být vykutáno. Už ke konci 15. stol. se obec, s latinským jménem „rubeo flemine“. stala svobodným městem s právem volby hornických a hutních mistrů a spadalo pod Abrud dole v údolí.

Historické jádro města zachovává více méně podobu ze 17. století a leží v horní části údolí, mezi vrchy Cirnic a Rotundu kolem náměstí s obchodem a zříceninou původně honosného hornického muzea. Tři z pěti rosiamontanských kostelů - unitářský, římskokatolický z 18. stol. a reformovaný z 19. století je právě zde. Většina dnešní zástavby je z 18. a 19. století, řada domů je památkově chráněných ale v politováníhodném stavu.

Těžba zlata probíhala v okolí Rosia Montany do nedávna. Podle informací na internetu byl důl uzavřen teprve v roce 2006. V současnosti těžba stojí, protože korporace nemá koncesi od ministerstva životního prostředí, čili od vlády. Mezitím vykoupila kanadská firma Gabriel Resources (konsorcium Rosia Montana Gold Corporation) 80 procent budov ve městě a zažalovala v roce 2017 Rumunskou vládu, protože prý nedostála závazkům. Kanaďané požadují kompenzaci 4.4 miliard USD. Projekt Gabriel Resources podpořili například miliardář Beny Steinmetz, nebo Newmont Mining Corp. Červené eldorado by ovšem pohřbilo větší část města a historická kutiska kolem, protože zlata tu je sice dost, ale k jeho získání je třeba přesít a promít hekatomby horniny, vlastně celé okolní pohoří. Proti plánu se ozvali někteří z místních obyvatel a hledali podporu i u statních a mezinárodních organizací. Nešlo by jen o zničení historicky hodnotného území, ale o víc: loužení horniny kyanidovými kyselinami promění okolí v mrtvou postapokalyptickou pustinu. Smůla je, že oblast Rosia Montana skýtá údajně kolem 300 tun zlata a ještě víc stříbra. Rumunská vláda původně tvrdila, - jakkoliv prodala koncese Kanaďanům - že vzácné kovy by oživily mdlou místní ekonomiku. Ekologická katastrofa s kyanidem v Baia Mare v roce 2000 posílila ekopovědomí veřejnosti a patrně i částí politické representace. Rosia Montanu se prozatím odpůrcům zlata podařilo nominovat na seznam světového dědictví UNESCO a experti připravují dokumentaci pro schválení, k němuž má dojít v příštím roce.

Z druhé strany vrcholů nad městečkem Rosia Montana se ozývá hluboké rachocení, dokládající kontakt kovu a kamene. Druhý největší evropský povrchový důl na měď se jmenuje také červeně - Rosia Poieni. (není zvláštní, že hranice ložisek zlata a mědi by byla tak ostrá?). Každopádně v dole pracuje kolem 550 lidí a za den stroje vyhrabou a nákladní auta vyvezou z 300 metrové díry široké více než 3000 metrů asi 14,000 tun rudy - chalkopyritu, nebo bornitu. Polovina horniny je použita k dalšímu zpracování v továrně, hlušina se vrší po okrajích gigantického amfiteátru a sype se do údolí Şesii. Rudu extrahují pomocí tzv. flotací pěny, kdy je nutné promýt horninu obrovským množstvím vody. Stříbrná pěna na hladině vyplavovacích nádrží může obsahovat až 20 procent žádané mědi a prášek pak těžní společnost prodává k dalšímu zpracování do Číny. Odpad - hlušina klesá ke dnu nádrží a je mnohakilometrovými potrubími odváděn dolů do údolí mimo prostor dolu. Bohužel tekutého toxického odpadu je takové množství, že ho za dobu intenzivní těžby v Rosia Poieni vyprodukovala společnost Cupru Min kolem 150 milionů tun. Původně byly odpady vedeny směrem k vesnici Curmătură, odkud bylo vyexpedováno 300 rodin obyvatel. V 90. letech byla už hmota v sedimentačních nádrží příliš velká a kontaminovaná voda z dolu zaplavila vesnici Geamana, ležící v údolí Şesii přímo pod těžebním terénem.

Žilo zde asi tisíc zemědělců, kteří byli vystěhování. Vesnice pomalu mizela pod příkrovem žlutooranžového, nebo šedého kalu. Dnes Geamanu připomíná jen věž kostela a několik roubených domků, stojících na stráních, kam dosud nedosahuje neustále stoupající hladina alkalycké, jedované přehrady. Těžaři prý nabídli kostel odstřelit, protože pohled na ni se stal příliš populární pro fotografy a média, ale vesničané se proti konečnému řešení postavili.

K zlověstnému jezeru jsme z Rosia Montana vyrazili ráno přes strmé kopce usazení v Toyotě, řízené Andym, kterého nám doporučil Sorin Jurca provozovatel jednoho z místních koloniálů a aktivista v boji proti všemocné tajemné "společnosti", která mi připomínala legendární Departamentul Securității Statului. Přes vrchy nám trvala cesta asi hodinu. Pohled na kaliště byl trochu jiný, než jaký jsme si udělali podle obrázků z Google Earth, nebo internetu. Namísto efektní oranžové barvy byl povrch jezera na konci září šedé. Stromy, pokryté prachem, rostoucí kolem ústí potrubí, z nehož nepřetržitě chrlí kalová voda, plnící údolí Şesii byly také šedé. K nejbližšímu obchodu to je několik hodin pěší cesty. V pickupu, který jsme potkali u jezera, právě vykládali do jedné chalupy pytel s moukou a další proviant. Chlápci v montérkách s logem težařské společnosti nám přes Andyho vzkázali, že nesmíme určitě fotit a že na nás stejně pro jistotu zavolají policii. Andy se nás ptal, jesli chceme objet celé jezero? Nechtěli jsme. Policie naštěstí nepřijela a za půl hodiny jsme se šplhali v jeepu po strmých blátivých cestách zpátky.

Britský teoretik médií a filmu Sean Cubitt tvrdí, že v roce 2012 byly na světě vyrobeny přinejmenším dva biliony samostatných počítačových dílů (diody, transistory atd.) a kolem deseti miliard optoelektronických součástek (např. LED diody). I  když jsou takové výrobky malé, je spotřeba voda na jejich výrobu obrovská. Cubitt uvádí zprávu Global Water Intelligence: výroba jediného integrovaného obvodu vyžaduje 5 700 litrů tzv. ultračisté vody, přičemž k výrobě jednoho litru takovéto vody je třeba 1,4 litru „normální“ vody. Ultračistá voda se používá jako přírodní rozpouštědlo na čištění a leštění miniaturních komponentů počítačových čipů. Kolik mědi spotřebujete průměrně my, závisí na tom kolik "drátů" a kolik "elektroniky" pro svoje osobní, nebo pracovní aktivity potřebujeme. A kolik litrů vody spotřebuje výrobce na jeden procesor našeho naleštěného chytrého mobilního telefonu, nebo k výrobě procesoru našeho laptopu? Pokud se podíváte dostatečně ostře na kostelní věž, trčící z mrtvolně šedého jezera, pokrývajícího rumunskou vesnici Geamana daleko, v hlubokém údolí, třeba zaváhám, než si půjdu koupit nový model, jen proto že na "to mám", nebo, že ho potřebuji.

Expedice do Rumunska byla podpořena cestovním grantem MK ČR a ve spolupráci s Českým centrem v Bukurešti

Related

Soundworms Ecology Gathering A Call for Participation
Mariánské Radčice/Maria Ratschitz is an old village near Most, about 80 km from Prague. …

Media