Blog posts

V září 2001 mi volal jeskyňář Gabo Lešinský, že na nás bude čekat i s dr. Horváthovou na autobusové zastávce v Hrhově ve Slovenském krasu. Bylo mi divné, proč svému psu říká dr. Horváthová, ale ukázalo se, že pes se jmenuje Bakši a že odbornice čeká před krčmou. Měli jsme vylézt nahoru na planinu Dolný vrch a probádat neobvyklou jeskyni nazvanou Prastarý vývěr. Na Dolném vrchu leží víc než dvě stovky propastí, ale vodorovné jeskyně připomínající říční chodby úplně schází. V jeskyni bylo rovněž nalezeno několik střepů snad púchovské kultury. Dva profily krasovými výplněmi překvapivě poskytly neobvyklé jíly a úlomky křemitých pískovců, které se nikde na planině nevyskytují.

Gabo nám mezi řečí oznámil, že Peter Holúbek našel v jedné jeskyni v Demänové houbu, co vypadala jako „úško“, a když na ni posvítil baterkou, začala syčet. Kráčeli jsme starým, zarostlým pastevním lesem, co vypadal jako z Tolkiena a také mu jeskyňáři říkají „Les mrtvých velikánů“. Příběh o syčící houbě, jež občas po utržení posykávala i doma v ledničce, dobře zapadal do té divné, opuštěné krasové krajiny s tajemnými zejícími otvory propastí. Člověk si mimoděk říkal, že je dobře, že takové věci se na Slovensku ještě dějí a že česká houba by jistě ani nepípla, protože už je globalizovaná a defolklorizovaná. Nicméně v jeskyni, kde dr. Horváthová vyčenichala plcha (zdálo se, že jméno psovi již zůstane, což skutečná sympatická odbornice nesla s nejistým úsměvem), jsme na sebe občas zkusmo zasyčeli, když na nás někdo zasvítil.

V Liptovském Mikuláši se zvěst o zpívající houbě rychle rozšířila. Peter, který je obětavým a tuze seriózním pracovníkem místního muzea, byl na ulici zastavován známými i neznámými lidmi a do omrzení musel líčit, co se vlastně stalo. Vzápětí byl kontaktován novináři a televizním zpravodajstvím včetně české Novy (ti se přihlásili jako první přede všemi ospalými slovenskými novináři, protože dobře vědí, co lidi skutečně zajímá). V té chvíli se zatvrdil. Vzpomenul si, jak nedávno s přáteli pronikl dobře zvoleným výkopem do neznámých prostor jeskyně Zlomísk v Jánské dolině. Zmapovali zde nečekaných 7 km chodeb! Téměř s prosíkem informovali několik televizí, rádií a novin o novém divu tatranské přírody, ale nikoho to nezajímalo. Zato zpívající houba měla šanci dostat se mezi hlavní zprávy.

Jeskyně s hlučnou houbou slouží rovněž jako medvědí brloh, takže výzkumníci do ní vstupovali s patřičnou opatrností, která násobila jejich smysly soustředěné na každý šramot. Jeskynní prostředí je zároveň nejtišším místem v přírodě, molekuly vzduchu na sebe narážejí, jemně ševelí a výsledné 3 db představují i oproti tiché přírodě (20 db) bezhlesou oázu. Ticho a obezřetnost vedly k nečekanému objevu zpěvu houby.

P. Holúbek událost popsal slovy: „Pri plazení nás prekvapilo pozoruhodné syčanie, ktoré by sme v bežnej situácii azda ani neregistrovali. Začali sme pátrať po pôvode zvuku a spočiatku sa nám zdalo, že nás klamú zmysly. Zvuk totiž vydávala huba vyrastujúca zo žlutej hliny učupená mezi balvanmi. Zistili sme, že vydáva zvuky najmä po mechanickom podnete. Niekoĺkokrát sme ešte hubu podráždili a vždy sa ozval zvuk podobný sykotu hada. Zistili sme, že huba reaguje aj na svetelné podnety. Po dlhšej prestávke bolo šumenie také intenzivné, že ho bolo počúť do vzdialenosti 1,5 m.“

Peter dále popisuje, jak okolí považovalo případ za žert či nedorozumění vzniklé ochutnáváním zhoubné borovičky, ale protože houba sice málo, ale zřetelně šuměla ještě doma, tak rejpalové byli přesvědčeni a nastoupily pokusy, jak mykologický zpěv vysvětlit. Jedna teorie říkala, že houba hlasitě plaší živočichy, kteří by ji chtěli sežrat. Jeskyně byla několikrát navštívena, ale další plodnice byly nalezeny až 7. října 2001
v „čečine“ navláčené medvědem při úpravě na zimní brloh. Je pozoruhodné, že plodnice vyrůstaly přímo na skále a dokonce na sintrové polevě. Nález byl dokumentován videokamerou. V lidovém podání se mezitím na Liptově ze syčící houby stala „spievajúca huba“. Další dny všichni s napětím očekávali zprávu z dalekého Prešpurku, co to je za druh.

Zdá se, že mykologové jsou zvláštní lidé, kteří přes léto sbírají houby a přes zimu je různým způsobem přejmenovávají. Po důkladné prohlídce byla houba určena jako chriapač lesný, neboli Helvella silvicola (Beck) Harmaja, dříve označovaná jako Otidea silvicola, či dokonce jako Wynnella silvicola (Beck) Nannfeldt. Mykolog dál do posudku napsal, že v literatuře ani podle zkušeností mykologů tento zvukový efekt není známý. Další odborník dr. Kautmanová nejspíš správně popsala mechanismus zpěvu houby. Když v plodnici dozrávají výtrusy, stačí malý podnět, jako je závan větru či dopad kapky vody, aby vřecka praskala a vystřelovala výtrusy. V jeskyni je před těmito vlivy houba chráněná, ale tlak ve výtrusnicích stoupá, takže stačí i velmi malý podnět – jako je jenom dopad světla baterky – a platónská houba začne syčet.

Filozof a mykolog, již zemřelý Zdeněk Neubauer k danému jevu poznamenal: „Ve vší uctivosti, jsem poslední, kdo by vylučoval sémantiku houbího syčení, leč snad mohu podotknout, že všechny kustřebky (Pezizomycetes = skupina vřeckovýtrusých hub Ascomycota s velkými víceméně kalíškovitými plodnicemi) při náhlé změně teploty či vlhkosti způsobené např. dýchnutím unisono vystřelují z vřecek (asci) vzhůru exponované rouškonoše (hymenoforu), spory na způsob netýkavky, což se projeví kouřovým obláčkem, u ascobolů změnou barvy.“

Mytologie a mykologie však přesto mají cosi společného, plodnice i mýty vyrážejí z neviditelného podhoubí, příběhy i houby se mohou roky schovávat mezi kořeny stromů a pod bludnými kameny medvědích brlohů. Na Turci se prý opět objevil strigoň a v samotném Liptovském Mikuláši se spřátelili kuruci a labanci takovým způsobem, že musela zasahovat policie z jiného kraje. A v krčmě jsem viděl, jak mladý elegantní muž vytahuje z vrecka sebrané spisy Boženy Němcové a tichým, naléhavým hlasem předčítá: „Aj keď je Slovák neoblomný a smelý, predsa sa bojí strašidiel a mátoh. Vie ich tiež okliamať. Keď ho prenasledujú, prekabáti ich, čiže obráti kabát naruby a tu si ony myslia, že to nie je on a nechajú ho tak…“ Mýtus zde má inu tuhé podhoubí a přežije i skeptické pražské mykology.

Václav Cílek

z knihy: PODZEMNÍ PAMÁTKY STŘEDNÍCH ČECH
280 stran, 150 barevných ilustrací a fotografií, MOC 599 Kč
Vydalo nakladatelství Dokořán roku 2019
První vydání
www.dokoran.cz

Helvella silviocola, chřapáč lesní syn.: Wynnella silvicola, Midotis lingua. V ČR velmi vzácná houba rostoucí na počátku léta pod smrkem na vápnitých půdách. Ačkoli český název rodu je ouško, ve skutečnosti patří do stejného rodu jako chřapáče (Helvella), nikoli ostatní ouška (Otidea), kterým je makroskopicky podobná. Mimo ČR hojnější v pohořích (vápencové části Alp, Karpat). Uvedena na Červeném seznamu makromcetů ČR v kategorii EX (nezvěstný druh). Znovunalezena v Krušných horách v r. 2013. Helvella silvicola Kovářská, okraj mladé smrčiny na náspu, sub Picea, 26.6.2018, (c) Lucie Zíbarová Helvella silvicola Kovářská, okraj mladé smrčiny na náspu, sub Picea, 3.7.2015, (c) Lucie Zíbarová Helvella silvicola Kovářská, okraj mladé smrčiny na náspu, sub Picea, 26.6.2018, (c) Lucie Zíbarová