Blog posts

Posts

Trnovou korunou a tankem do srdíčka

By samotar, 2 July 2022

Hakim Bey - Informační válka

By samotar, 26 March 2022

Václav Cílek: Záhada zpívající houby

By samotar, 15 February 2022

Guy Debord - Teorie dérive

By samotar, 21 January 2022

Jack Burnham – Systémová estetika

By samotar, 19 November 2021

Rána po ránech

By samotar, 23 May 2021

Na dohled od bronzového jezdce

By samotar, 4 March 2021

Zarchivu: Hůlna-kejdže

By samotar, 7 September 2020

Center for Land Use Interpretation

By samotar, 18 June 2020

Dawn Chorus Day - zvuky za svítání

By samotar, 30 April 2020

Z archivu: Krzysztof Wodiczko v DOXU

By samotar, 26 March 2020

Pavel Ctibor: Sahat zakázáno

By samotar, 22 September 2019

Emmanuel Lévinas: HEIDEGGER, GAGARIN A MY

By samotar, 19 September 2019

Tajemství spolupráce: Miloš Šejn

By samotar, 27 June 2018

Skolt Sámi Path to Climate Change Resilience

By samotar, 10 December 2017

Ohlédnutí/Revisited Soundworm Gathering

By samotař, 9 October 2017

Kleté krajiny

By samotar, 7 October 2017

Kinterova Jednotka a postnatura

By samotař, 15 September 2017

Upsych316a Universal Psychiatric Church

By Samotar, 6 July 2017

Za teorií poznání (radostný nekrolog), Bohuslav Blažek

By miloš vojtěchovský, 9 April 2017

On the Transmutation of Species

By miloš vojtěchovský, 27 March 2017

CYBERPOSITIVE, Sadie Plant a Nick Land

By samotař, 2 March 2017

Ivan Illich: Ticho jako obecní statek

By samotař, 18 February 2017

Thomas Berry:Ekozoická éra

By samotař, 8 December 2016

Best a Basta době uhelné

By samotař, 31 October 2016

Hledání hlasu řeky Bíliny

By samotař, 23 September 2016

Bratrstvo

By samotař, 1 September 2016

Anima Mundi Revisited

By miloš vojtěchovský, 28 June 2016

Simon A. Levin: The Evolution of Ecology

By samotař, 21 June 2016

Jan Hloušek: Uranové město

By samotař, 31 May 2016

Manifest The Dark Mountain Project

By Samotar, 3 May 2016

Pokus o popis jednoho zápasu

By samotar, 29 April 2016

Nothing worse or better can happen

By Ewa Jacobsson, 5 April 2016

Jared Diamond - Easter's End

By , 21 February 2016

W. H. Auden: Journey to Iceland

By , 9 February 2016

Jussi Parikka: The Earth

By Slawomír Uher, 8 February 2016

Co číhá za humny? neboli revoluce přítomnosti

By Miloš Vojtěchovský, 31 January 2016

Red Sky: The Eschatology of Trans

By Miloš Vojtěchovský, 19 January 2016

Towards an Anti-atlas of Borders

By , 20 December 2015

Pavel Mrkus - KINESIS, instalace Nejsvětější Salvátor

By Miloš Vojtěchovský, 6 December 2015

Tváře/Faces bez hranic/Sans Frontiers

By Miloš Vojtěchovský, 29 November 2015

Na Zemi vzhůru nohama

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Upside-down on Earth

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Images from Finnmark (Living Through the Landscape)

By Nicholas Norton, 12 October 2015

Czech Radio on Frontiers of Solitude

By Samotar, 10 October 2015

Langewiese and Newt or walking to Dlouhá louka

By Michal Kindernay, 7 October 2015

Notice in the Norwegian newspaper „Altaposten“

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Interview with Ivar Smedstad

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Iceland Expedition, Part 2

By Julia Martin, 4 October 2015

Closing at the Osek Monastery

By Michal Kindernay, 3 October 2015

Iceland Expedition, Part 1

By Julia Martin, 3 October 2015

Finnmarka a kopce / The Hills of Finnmark

By Vladimír Merta, 2 October 2015

Workshop with Radek Mikuláš/Dílna s Radkem Mikulášem

By Samotářka Dagmar, 26 September 2015

Já, Doly, Dolly a zemský ráj

By Samotar, 23 September 2015

Up to the Ore Mountains

By Michal, Dagmar a Helena Samotáři , 22 September 2015

Václav Cílek and the Sacred Landscape

By Samotář Michal, 22 September 2015

Picnic at the Ledvice waste pond

By Samotar, 19 September 2015

Above Jezeří Castle

By Samotar, 19 September 2015

Cancerous Land, part 3

By Tamás Sajó, 18 September 2015

Ledvice coal preparation plant

By Dominik Žižka, 18 September 2015

pod hladinou

By Dominik Žižka, 18 September 2015

Cancerous Land, part 2

By Tamás Sajó, 17 September 2015

Cancerous Land, part 1

By Tamás Sajó, 16 September 2015

Offroad trip

By Dominik Žižka, 16 September 2015

Ekologické limity a nutnost jejich prolomení

By Miloš Vojtěchovský, 16 September 2015

Lignite Clouds Sound Workshop: Days I and II

By Samotar, 15 September 2015

Walk from Mariánské Radčice

By Michal Kindernay, 12 September 2015

Mariánské Radčice and Libkovice

By Samotar, 11 September 2015

Most - Lake, Fish, algae bloom

By Samotar, 8 September 2015

Monday: Bílina open pit excursion

By Samotar, 7 September 2015

Duchcov II. - past and tomorrow

By Samotar, 6 September 2015

Duchcov II.

By Samotar, 6 September 2015

Arrival at Duchcov I.

By Samotar, 6 September 2015

Czech Republic

Guy Debord - Teorie dérive

Posted by
samotar

Jacqueline de Jong, Situationist Times, 1962

"Musíme zmnožit počet poetických objektů i subjektů - dnes jsou bohužel tak vzácné, že i těm nejnicotnějším se dostává nepřiměřený emocionální význam - a pro poetické subjekty organizovat hry s poetickými objekty. V tom spočívá náš - v podstatě přechodný program. Naše situace budou efemérní a bez budoucnosti. Budou to jen proluky. Co nás zajímá, je skutečný život. O umění, nebo cokoli jiného nám nejde. Věčnost je to neubožejší, co si člověk se svými činy může spojovat.“
Guy Debord: Zpráva o konstrukci situací a o podmínkách organizace a působení mezinárodních situacionistických tendencí, červen 1957

27. července roku 1957 se v severoitalské vesnici Cosio d’Arroscia setkala pestrá skupinka: dorazili lidé z volného sdružení Cobra (Kodaň, Brusel, Amsterdam), přijeli Lettristé, někdo z Mezinárodního hnutí imažinistického Bauhausu (IMIB založil Asger Jorn), a jediný člen londýnské Psychogeografické společnosti. Po několika dnech jednání se usnesli, že právě vzniklo L'International Situationiste - subverzivní souručenství různých excentriků, v jehož programu nebylo nic menšího, než "obrátit naruby současnou společnost". Jeden z hlavních iniciátorů Guy Debord měl velké ambice, přijímal a vylučoval kolegy/soudruhy, formuloval proklamativní texty, byl redaktorem 12ti vydání stejnojmeného časopisu, později natočil několik krátkých a jeden dlouhý film. Za několik let se jeho kniha Společnost spektáklu (La Societé du spectacle) stala jednou z rozbušek Májového povstání jara 1968 (Deborda později úřady obviňovaly, že studentské pouliční nepokoje řídil). Mezi pestré situacionistické aktivity patřily různé techniky, taktiky a strategie, například zmíněné konstruování "situace", "détournements", "dérive", různé hry, a různé útoky (V textech vydání L'internationale Situationiste byly s chutí uráženy mnohé osobností, například Sarter, nebo "nacista" Heidegger). Mezi Situacionisty se v průběhu doby postupně vystřídalo 70 členů, mezi ta známější jména patří Raoul Veneigem, Mustapha Khayati, René Viénet, Constant Nieuwenhuys, Alexander Trocchi, Ralph Rumney (jediný člen London Psychogeographical Association ), Asger Jorn (po rozchodu se SI založil Scandinavian Institute of Comparative Vandalism ), Attila Kotanyi a Michele Bernsteinová. Jako poslední to s Debordem vydržel Ital Gianfranco Sanguinetti. Vaneigem v textu " Základy úřadu unitárního urbanismu / Basic Program of the Bureau of Unitary Urbanism", který sepsal společně s Attilou Kotanyi a který vyšel v roce 1961 - vedle nenukleidovké podstaty "dérive" vyjádřill celkové kontury kritického pohledu SI na městský prostor: “Všechen prostor okupuje nepřítel. Žijeme ve stavu permanentního stanného práva, zákazu vycházení. Nejde tady jen o policajty — ale také o geometrii”. Pojem "dérive" ve slovníku francouzského vojenství označoval taktické prostředky, “plánované akce, založené na nepřítomnosti ve větším území /(locus)”, případně "manévr provedený ve viditelném poli nepřátelského území ". Jakkoliv se navenek tvářilo praktikování dérivé jako poněkud pošetilá, hebefrenní hra bohémské omladiny, podařilo se alespoň teoreticky do ulic města prosadit Situacionistům branný element, cosi jako hravé bojové operace, který se po několika letech během pařížských pouličních nepokojů byly vyzkoušeny ve skutečnosti. Skupina se hlásila k Hegelově dialektice, umění války Sun-zua, textům mladého Karla Marxe, spisům Carl von Clausewitze a Balthazara Graciana. Jeji ideologie byla údajně naprosto antimaoistická. Pro koncept dérive Deborda a Vaneigema inspiroval poetický traktát "Formulaire pour un urbanisme nouveau", mladého básníka Ivana Vladimiroviče Chtcheglova z roku 1953. Étos subverzivního revolučního ducha SI inspiroval autory a kolektivy jako jsou například Gordon Matta Clark, Thomas Hirschhorn, Bureau d'Etudes, Critical Art Ensemble, Grupo de Arte Callejero, The Yes Men, McKenzie Wark, nebo Čto dělať?

Teorie dérive – Guy Debord

Dérive 1 je specifický způsob rychlé chůze v různých prostředích a jedna ze základních situacionistických praktik. Technika zahrnuje hravě-konstruktivní způsob chování i vědomí psychogeografických 2 účinků a liší se od klasického principu chůze nebo procházky.

Během dérive na určitou dobu jedna nebo více osob opustí své zažité vztahy, práci i zábavu, zapomene na obvyklé pohnutky k pohybu a aktivitám a pozornost obrací na své okolí, případně na náhodná setkání, k nimž dochází. Prvek náhody zde není vůbec tak důležitý, jak bychom se domnívali: viděno perspektivou dérive ve městech existují jisté psychogeografické siločáry, neustálé proudění, pevné body a meandry, které chodci zabraňují, aby do jistých zón vstupoval, nebo je naopak opouštěl.

Dérive v sobě totiž zahrnuje vedle „bloumání / plynutí“, také logický protiklad - dominantní psychogeografické variace, podmíněné našimi předběžnými vědomostmi a odhadováním možností. Ve věci výše zmíněného a - navzdory poměrně omezenému společenskému významu této vědy – může ekologie nabídnout psychogeografii hojnost dat.

Využitím psychogeografické metody lze vyhodnotit a doplnit ekologickou analýzu otázek absolutní či relativní povahy „prasklin“/“puklin“ v městské infrastruktuře, otázek mikroklimatu, odlišnosti různých městských čtvrtí (odhlédneme-li od jejich administrativní vazby na okrsky) a zejména dominantní působení míst, přitahujících naši pozornost. Objektivní emocionální území dérive je nutné definovat jeho vlastní logikou, jeho vnitřní propojeností se sociální morfologií.

Chombart de Lauwe si ve studii Paris et l’agglomération parisienne (Bibliotheque de Sociologie Contemporaine, P.U.F., 1952) povšiml, že každý městský obvod je definován jednak (vnějšími) geografickými a ekonomickými parametry, jednak (vnitřním) obrazem, který si občané, kteří zde žijí, případně obyvatelé ostatních čtvrtí, o něm v mysli vytváří. Aby názorně ukázal „omezení skutečné Paříže, kde každý jedinec vlastně žije... uvnitř určitého geografického území, jehož rozměry jsou často velice malé“, zaznamenával Chombart de Lauwe během jednoho roku pohyb studentky bydlící v 16. pařížském obvodu. Její itinerář tvořil bez výraznějších odchylek malý trojúhelník, jehož vrcholy tvořily Škola politických věd, dům, kde bydlí, a dům, kde bydlí její učitel klavíru.

Taková fakta užitečnost rozvíjení metody dérive dobře dokládají a jsou také ukázkou moderní městské poezie: mohou vyvolat hluboké emocionální reakce (v tomto konkrétním případě třeba pocit zoufalství nad tím, že někdo má tak omezený život) – podobně jako je tomu s Burgessovou teorií sociálních aktivit v Chicagu, strukturovaných do zřetelně soustředných zón. (Ernest Burgess – Chicago). 3

Pokud u dérive dosud hraje důležitou úlohu moment náhody, je to proto, že metodologie psychogeografického pozorování je stále v začátcích. Prvek náhody má totiž v (našich) aktivitách v zásadě konzervující účinek a proto v každém novém prostředí všechno přemění na zvyk, případně v omezený počet proměnných. Abychom se posunuli dál, musíme opustit území, kde převládá náhoda, a potom budeme moci konstruovat nové, pro naše záměry příznivější situace 4. Tvrdíme že nahodilost u dérive se naprosto liší od náhodnosti u procházky a že prvotní psychogeografické záměry – které ten, kdo praktikuje dérive sám pro sebe objevuje – jej dovedou k dalším návykovým konturám, ke kterým jeho pozornost bude připoutána.

Nedostatečné uvědomění si významu náhody a jejího omezujícího vlivu odsoudilo k nezdaru ono slavné bezcílné putování, o něž se čtyři surrealisté pokusili roku 1923 5 když vyšli z městečka, které si předem vybrali losem: putovat otevřenou krajinou je pochopitelně dosti depresivní a intervence náhody zde mohou být ještě škodlivější, než kdekoli jinde. Cílenou „bezmyšlenkovitost“ nicméně posunul jistý Pierre Vendryes (Médium, květen 1954), který soudil, že výše zmíněnou historku můžeme klást do souvislosti s dalšími pokusy s pravděpodobností, protože každý podobný úkon obsahuje údajně stejný element antideterministického osvobození. Jako příklad volil náhodnou konstelaci pozice pulců v kulatém akváriu a nikoli náhodou k tomu dodává: „Pochopitelně je potřeba, aby (pulčí) populace nebyla vystavena žádným vnějším vlivům.“ Pulce bychom tak mohli pokládat za spontánně svobodnější, než byli putující surrealisté, neboť „pulci mají výhodu, že u nich nepředpokládáme inteligenci, sociabilitu a sexualitu“ a jsou tedy „skutečně navzájem autonomní“.

Opakem podobných pošetilostí je primárně urbánní původ dérive – svědčí mu prostředí velkých průmyslových center s jejich neomezenými možnostmi a nekonečnými variantami významů - což ilustruje ona Marxova teze: „Lidé kolem sebe nevidí nic, co by nepatřilo k jejich vlastnímu obrazu. Vše, co k nim promlouvá, je také o nich samých. Jejich skutečná krajina je živoucí.“6

Člověk může sice "bloumat" sám, ale vše nasvědčuje, že nejvhodnější číselná kombinace je několik malých skupinek po dvou až třech účastnících, kteří dosáhli jistého stupně uvědomění a jejichž zpětná vazba tak může dojít k objektivnějším závěrům. Také je dobré když se složení skupinek od jednoho dérive k druhému proměňuje. Když má skupinka víc než čtyři nebo pět účastníků, specifické působení dérive rychle mizí. V počtu deseti, dvanácti lidí ve skupině by se každopádně rozdělila do několika paralelních dérive. Zkušenosti s podobným rozdělením jsou pro nás výzvou, ale problémy, které sebou přináší, nedovolují tuto formaci uspořádat v odpovídajícím rozsahu.

Pokud vezmeme v úvahu časový interval bdění mezi dobou na spánek, průměrné trvání dérive je jeden den. Jeho počátek ani konec nezávisí na cyklu solárního dne a je dobré podotknout, že pozdní večerní hodiny nejsou pro dérive příliš vhodné.

Tento časový úsek je jen statistický průměr. Za prvé: jen málokdy nastává dérive v čisté podobě: pro účastníky může být složité vyšetřit si hodinu nebo dvě začátkem nebo koncem dne, kdy se musí věnovat různým všedním záležitostem a ke konci dne k ochabnutí přispívá únava. Podstatné je, aby se dérive odehrávalo buď v časovém úseku několika hodin, ale třeba i během několika kratších časových úseků. Dérive může trvat nepřetržitě několik dní. Některá konkrétní dérive –- bez nutné přestávky pro spánek – trvala intenzivně tři, čtyři dni a déle. Je pravda, že v případě několika dérive je v tak poměrně dlouhém časovém úseku téměř nemožné s přesností stanovit, kdy nastavení mysli, příznačné pro dérive pominulo. Jisté dérive trvalo bez většího přerušení asi dva měsíce. Podobná zkušenost umožňuje vytvořit nové vzorce chování, které jsou pak příčinou mizení mnoha starých vzorců. 7 Je nutné brát v potaz vliv počasí, například trvalého deště, které dérive prakticky znemožňují. Bouřky nebo jiné formy atmosférických poruch jevů jsou pro dérive naopak blahodárné.

Prostorové pole dérive může být vymezeno buď přesně, ale může být i přibližné, podle toho zda je cílem průzkum terénu, nebo emoční dezorientace. Nesmíme zapomenout, že tyto dva modely dérive se natolik překrývají, že nelze jeden od druhého odlišit. Dostatečně jasnou hranicí je například jízda taxíkem. Pokud při dérive někdo aby se někam dopravil - použije taxík, nebo jej použije kvůli volnému pohybu –třeba pojede dvacet minut na západ – je to z důvodu vlastní dezorientace v prostoru 8. Pokud ovšem někdo zůstane u přímého průzkumu jistého území, zaměřuje se zase na techniku výzkumu urbanistické psychogeografie.

Prostorové pole každopádně závisí na výchozím místě – bydliště „sólového dérivera", nebo na místě, určeném skupinou pro setkání. Maximální velikost prostorového pole by neměla přesahovat obvod většího města, včetně jeho předměstí. Při minimální ploše jej můžeme omezit na samostatné prostředí –- na jednu čtvrť, nebo dokonce, pokud je dost zajímavý, na jediný blok obytných domů (extrémním případem je statické dérive, tedy třeba celý den, prožitý na nádraží Saint-Lazare).

Průzkum předem určeného prostorového pole předpokládá, že si určíme základnu a počet směrů, kterými se výprava vydá. Zde do celé věci vstupuje otázka studia kartografie – tedy otázka obyčejných, ekologických a psychogeografických map – včetně možnosti je dále upravovat a rozšiřovat.9 Není nutné zmiňovat, že nás naprosto nezajímá exotika, tedy že je některá čtvrť prozkoumávána poprvé. Mimo prvek zanedbatelnosti je takový aspekt navíc naprosto subjektivní a tak jako tak se navíc rychle vytrácí.

Na druhou stranu je u "možných schůzek“ (rendez-vous potentiele – poznámka editora) – ve srovnání s behaviorální dezorientací – rys průzkumnictví spíš zanedbatelný. Subjekt je vyzván, aby se v domluvenou dobu dostavil na předem určené místo. Je zbaven otravných okolností všední schůzky, protože nemusí na nikoho čekat. Protože ho "možná schůzka“ nečekaně přivedla na místo, které může, ale nemusí předem znát, bude sledovat své okolí. Může dojít k tomu, že stejné místo bylo vybráno pro další "možné setkání“ s někým, koho první subjekt nezná. Protože druhou osobu pravděpodobně dosud nepotkal, má důvod dát se do hovoru s kolemjdoucími. Nemusí také potkat nikoho, nebo může dokonce náhodou potkat osobu, která „možnou schůzku“ domluvila. Pokud byly čas a místo zvoleny správně, bude průběh schůzky nečekaný. Dokonce může někomu jinému, který nemá ani tušení, kam ho první "možné rendez-vous“ zavedlo, zatelefonovat a zeptat se na místo další "možné schůzky“. Zde jsou naznačeny skoro neomezené možnosti podobné kratochvíle.

Náš poněkud anarchistický životní styl, včetně různých zábav, považovaných za pochybné, v naší komunitě nicméně velice oblíbené – jako noční prozkoumávání opuštěných, k demolici odsouzených domů, bezcílné stopování po Paříži během stávky městské doprvy, co byl náš příspěvek k posílení chaosu, procházení podzemními katakombami, kam je veřejnosti vstup zakázán, atd. – naznačují širší formu vnímavosti, která se od dérive příliš neliší. Zmíněné příklady mohou posloužit jako vhodná úvodní formule do této úžasné hry. 10

Poučení z dérive je první nárys psychogeografického členění moderního města. Mimo toho, že vystoupily obrysy souvislostí prostředí a jeho hlavních součástí, jeho je prostorová lokalizace, – také zjistíme kudy vedou důležité průchozí linie, průchodové a obranné zóny. Porozumíme také základní hypotéze o existenci klíčových psychogeografických bodů. Diverzita určuje skutečné vzdálenosti mezi městskými čtvrtěmi, které pochopitelně neodpovídají jejich fyzické vzdálenosti. Za pomoci starých map, leteckých fotografií a experimentálních dérive lze vytvářet dosud chybějící mapy vlivu, mapy, jejichž prvoplánová - v první podobě - nevyhnutelná přibližnost není o nic větší, než u nejstarších navigačních map. Rozdíl je v tom, že v našem případě nejde o přesné rozmístění pevných světadílů, ale o zachycení proměnlivosti architektury a urbanismu.

Různé jednotky mezi atmosférou a městským životem nejsou dnes přesně vyznačeny, ale jsou vytyčeny více či méně rozsáhlým hraničním terénem. Dosavadní zkušenost s dérive nás přesvědčila, že se takové hraniční oblasti budou neustále zmenšovat, až zcela zmizí.

Význam dérive pro architekturu vede k průzkumu nových labyrintů, které vznikající jako důsledek užívání nových stavebních technologií. V březnu 1955 zveřejnily noviny zprávu o novostavbě v New Yorku, kterou považujeme za první příznak „interiérového“ dérive: "V této spirálovité budově mají byty tvar dílů koláče. Přesouváním pohyblivých stěn je lze zvětšovat nebo zmenšovat. Polopatra počet pokojů neomezují, takže nájemníci mohou podle svých představ využívat přilehlé části v dolní nebo horní úrovni. Mohou přestavět tří až čtyřpokojové sekce za méně než šest hodin na jediný dvanácti pokojový byt.“

(Pokračování příště.)

GUY DEBORD, 1958

POZNÁMKY

(Debordův poznámkový aparát k textu obsahuje jen dvě poznámky: zde č.1. a č. 5.)

1. Dérive: doslova "bezcílné toulání“ či "unášení proudem.“ Podobně jako "détournement" se termín většinou nepřekládá a nechává v originále ve jmenném i slovesném tvaru. Výraz „"à la dérive“ znamená také toulání a sestup dolů.
(Philippe Soupault v roce 1923 vydal román "À la dérive", ve kterém zachycuje události a příběhy uvnitř příběhů hlavního hrdiny Davida Aubry během cesty do Portugalska a Austrálie, viz: Philippe Soupault, À la dérive – Paris, Ferenczi, 1923)
"The dérive was a course of preparation, reconnaissance, a means of shaping situationist psychology among urban explorers for the eventuality of the situationist city." (Raoul Vaneigem) (poznámka editora)

2. Podle Situacionistů zahrnuje psychogeografie zkoumání toho, jak prožitek a vnímání prostoru utvářejí psychické faktory. "Při chůzi městem si povšimneme, jak ovlivňují naše vnímání například očekávání, paměť, předchozí zkušenost, nálada a to nejen ve smyslu bezprostředního prožívání, ale i pro trvalejší formování "celkového obrazu“ části města, včetně jeho následné názorové fixace. Sami pro sebe si pamatujeme ty části města, kam chodíme neradi, protože tam jsou domy, které se vůči nám „stavějí nepřátelsky“, může jít o čtvrti, obývané neoblíbenými sociálními komunitami, nebo jde o oblasti, které „máme už dokonale prošlapané“... "Psychogeografie se tedy zabývá vztahy psychiky a prostoru (proč některá místa asociují právě ony nálady, dojmy…) a zároveň možnostmi, jak se od takto získaných zkušeností a vzorců percepce oprošťovat.“ (Guy Debord) (poznámka editora)

3. viz: Guy Ernest Debord: Rapport sur la construction des situationset sur les conditions de l’organisationet de l’action de la tendance situationniste internationale Paris, 1957. Plaquette in -12 Texte fondateur de l’Internationale Situationniste. (poznámka editora)

4. V roce 1923 podnikli Aragon, Morise, Vital a Breton své „putování“ z městečka Blois které si náhodně zvolili losem. Surrealisté jeli do Blois vlakem a pak se toulali po okolí přes Salbris, Gien, Cour-Cheverny a Romorantin. Přestože měla cesta trvat původně aspoň 10 dní, skončila v napjaté atmosféře po třech dnech Podle Bretona nicméně cesta „nebyla vůbec zklamáním, ať už jeho stupeň byl jakýkoli, protože v mezích bdělého života („vie éveillée“) a „života ve snu“ jsme se zbavili starostí, které nás tehdy trápily“ (Breton 1952). Jinými slovy „putování“ mělo jen malý úspěch a surrealisté se k podobnému experimentu už nevrátili.“ In: Marc Vachon, Od flâneura k zeměměřici/ From Flâneur to Arpenteur, Prairie Perspectives: Geographical Essays, 2004, University of Winnipeg (poznámka editora)

5. "Dérive" (proudění, akce, gesta, procházky, schůzky) bylo pro celek přesně tím, čím je pro jazyk psychoanalýza (v jejím nejlepším slova smyslu). Nechte se nechat unášet proudem slov, nabádá psychoanalytik. Naslouchá až do okamžiku, kdy něco odmítne, nebo kdy pozmění slovo, výraz nebo definici (dalo by se říci oklikou). Dérive je určitě technika, skoro terapeutická technika. Ale podobně jako analýza, pokud ji nevyvážíme něčím jiným, znamenátéměř vždy kontraindikci, neustálé dérive se může do té míry stát nebezpečným a někoho, kdo zašel příliš daleko (nikoli bez příčiny, ale...) bez podpory, může být ohrožen výbuchem, rozpadem, disociací. A návrat tam, co nazýváme "obyčejným životem‘ může znamenat také návrat do "ztuhlého života“. V tom smyslu svůj požadavek nepřetržitého dérive zamítám. Mohlo by být nepřetržité asi jako hraní pokeru v Las Vegas, ale jen na určitou dobu, pro některé lidi stačí víkend, týden, což je dobrý průměr; měsíc je opravdu moc dlouho. V letech 1953-1954 jsme bloumali v kuse tři nebo čtyři měsíce. To je už extrémní trvání. A je zázrak, že nás to nezabilo“ (in Ivan Chtcheglov, výňatek z dopisu Michèle Bernsteinové a Guyi Debordovi z roku 1963, přetištěný v Internationale Situationniste #9, str. 38). (poznámka autora textu).

6. Tvorba psychogeografických map, nebo dokonce jejich upravování, jako třeba libovolně k sobě přiložené mapy dvou různých oblastí může objasnit určité procházky, které neznamenají podřízení se náhodnosti, ale naprostou nezávislost na habituálních vlivech (obecně kategorizované jako cestovní ruch, ta populární droga, stejně odporná jako je sport, nebo nakupování na úvěr). Jeden přítel mi nedávno řekl, že se právě toulal v oblasti Harzkého lesa v Německu podle mapy Londýna. Taková hra je ve srovnání s kompletní výstavbou architektury a urbanismu jen skromný začátek a zvládne to každý. In: Guy Debord, Introduction to a Critique of Urban Geography, 1955, (poznámka editora)

7. Použití walkie-talkie a veřejné dopravy (autobus a taxi) pro účely dérive je možné použít jako nástroj konstruktivně-hravého chování, nebo jako nástroj pro psychogeografická studium městských jednotek ambientu. (Guy Debord)

8. Tvorba psychogeografických map, nebo dokonce jejich rozšíření, jako třeba víceméně libovolně na sebe přiložené mapy dvou různých regionů, může pomoci objasnit určité procházky, které neznamenají podřízení se náhodnosti, ale naprostou nepodřízenost habituálním vlivům (vlivy obecně kategorizované jako cestovní ruch, ta populární droga, která je stejně odporná jako sport, nebo nakupování na úvěr). Jeden přítel mi nedávno řekl, že se právě toulal regionem Harz v Německu podle pokynů na mapě Londýna. Ten druh hry je ve srovnání s kompletní výstavbou architektury a urbanismu, zjevně jen skromným začátkem a zvládne ji každý. Guy Debord, Introduction to a Critique of Urban Geography, 1955. (poznámka editora)

9. Viz další podrobnosti v “Introduction à une critique de la géographie urbaine” vyšlo v belgickém surrealistickém časopise Les Lèvres Nues #6 (září 1955). (poznámka editora)

10.viz: http://www.bopsecrets.org/SI/urbgeog.htm (poznámka editora)

Text "Théorie de la dérive“ vyšel v časopise „Internationale Situationniste #2“ (Paříž, prosinec 1958). V mírně odlišné podobě vyšel v listopadu roku 1956 v belgickém surrealistickém časopise „Les Lèvres nues #9“ kde a obsahoval navíc popis dvou konkrétních dérive. přetištěno v Internationale Situationniste, č. 2, prosinec 1958. Citováno podle anglického překladu Kena Knabba “Theory of the Dérive”, http://www.cddc.vt.edu/sionline/si/theory.html. Ken Knabb antologie Situationist International Anthology (opravené a rozšířené vydání, Bureau of Public Secrets, 2006, ISBN 978-0-93968-204-1).

Z anglického překladu Kena Knabba zveřejněného na: http://www.bopsecrets.org/SI/2.derive.htm#1, přeložil Dan Hrabina v roce 2006.
Překlad upravil Miloš Vojtěchovský v roce 2021.

jazyková redakce: Lenka Kubelová

Guy-Ernest Debord (1931 - 1994) byl francouzský levicový teoretik, spisovatel, filmař, zakladatel a člen pařížského kolektivu radikálních umělců a teoretiků v 50. letech 20. století Letterist International. Později byl zakládajícím členem politicko-uměleckého hnutí umělců a teoretiků Situationist International. Jeho členové experimentovali například s metodou „konstruování situací“, kterou vnímali jako nástroj pro naplnění potlačovaných lidských tužeb. Vytváření okamžité atmosféry či nálady prostředí mělo sloužit k analýze každodenního života a odhalení skutečných tužeb. V knize “The Society of Spectacle” (1967) Debord popisuje prinicip "podívané" jako simulaktrum, jako falešnou skutečnost, zastírající odcizenost a prázdnost života, jehož přičinou je kapitalismus. Knihu v roce 1973 Debord převedl do filmového média. Po rozpuštění Situacionistického hnutí v roce 1972 se Debord odstěhoval z Paříže na samotu Champot v Auvergne, kde se mimo jiné zabýval vařením a studiem válečných strategií. V roce 1994 zde spáchal sebevraždu.
http://www.notbored.org/debord.html