Blog posts

Muž, který se dotýká displejů, by měl mít zakázáno dotýkat se ženského těla. Když se dotýkáte tzv. dotykového displeje, zapojujete své tělo přímo do elektrického obvodu přístroje, jenž s vámi pomocí onoho displeje „komunikuje“. Roky a roky snili konstruktéři o tom, jak odstranit tlačítka. Takovou nepraktickou věc, kdy musíte něco zmáčknout a přes něco se síla vyvozená vaším stiskem přenese na něco jiného, co se sepne. Moc mezikusů asi. A podél okrajů tlačítek se může nějaká špína z vašich prstů dostat dovnitř, do přístroje. Jaká hrůza.

Vývoj šel rozhodně tím směrem, aby tohle nebylo nutné. Určitě jste se pak v jedné fázi setkali s klávesnicemi, kde byla tlačítka jen vypouklými místy souvislého kusu zakřivené plochy. Jejich mírným promáčknutím se kontakt sepjal jako u čudlíku klasického provedení. Ale i tomu je v principu již odzvoněno. U dotykového panelu je vašimi prsty odváděna část elektrického náboje do vašeho těla, náboj v tom místě panelu poklesne a senzorická matrice umístěná pod ním na to zareaguje, jako kdybyste v příslušném místě něco stiskli, zhruba vyjádřeno. Na síle dotyku nezáleží. Poprvé se tenhle přístup uplatnil u dotykových ploch notebooků, tzv. touchpadů. Už tam do vás začal proudit náboj z umělých aparátů. A další prudký nárůst rozšíření nastal s objevem dotykových displejů pro masové používání. Šlo tam o to, že oxid india a cínu, jímž je displej potažen, aby byl průhledný a přitom elektricky vodivý, se podařilo nanášet na podklad v rovnoměrné a velmi malé tloušťce na značně rozlehlou plochu. Takže ona dětská touha sahat přesně tam, kam se dívám, mohla začít vítězoslavné tažení světem.

Novorozenec nemá dobře dovyvinutý zrak, tak za primárnější považuje si na dostupnou věc sáhnout, a teprv druhotně se o jejím utváření ujišťuje zrakem. Až o trošičku později jsou tyhle fáze u něj těsně spojeny vjedno. – No dobře, připusťme, že v systému, kdy se dotýkám klávesnice, a v důsledku toho znaky naskakují na monitoru, vzdáleném od ní, je něco distančního, jako když „sám sobě píšu telegram“. Ale jestli je návrat k lepší prostorové integraci vjemu a reakce na něj umožněn zatím pouze tak, že strkáme prsty přímo do elektrického pole a odvádíme z něj náboj do svého těla, je to v pořádku? Je to lidštější? Pokud stojíte se svým tak oblíbeným telefonem s dotykovým displejem bosí v trávě, tak se onen náboj odvádí vašima nohama do země. Ale obvykle jste obutí a na asfaltu či podobně. V tom případě zůstává náboj ve vás, někam se posouvá, může se i hromadit, a vy to neovlivníte. Co to znamená? Lékař vám nejspíš poví, že nic. Ale co takové úvahové koncepce Wilhelma Reicha o bionové a orgonové energii v jejich vztazích vůči elektromagnetismu? Myslíte si, že na nich nemůže být nic oprávněného? Ze svých intuitivních zjištění mohu vyvodit, že tak snadno bych to neodbyl.

Kdo se dotýká těla druhého, spouští dalekosáhlou výměnu těchto „energií“. Tam ale nějaký elektrický náboj získaný z displejů nemá mít co dělat. Ten to může pouze narušovat. A pak si představte film, však jste viděli hromadu takových, kde stojí muž a žena od sebe odděleni velkou plochou skla, ať je to letiště nebo něco ještě horšího. Tisknou se k sobě přes sklo, dlaň k dlani nebo i ret ke rtu kladou přes sklo. A teď si představte, že je to sklo potažené vrstvičkou oxidu india a cínu, je v ní náboj, a kde se právě dotknete, odvedete ho do sebe a „za odměnu“ se na druhé straně něco stane. Sen všech průkopníků virtuální reality: získat opticko - hmatovou iluzi druhého člověka v životní velikosti. Zde nikoli trojrozměrnou, ale to se překousne. Uvádím ale takový příklad jako ukázku odlidšťujícího „chladu“ elektroniky, kdy přirozená vláčnost lidské pokožky je simulována nějakým elektrickým nábojem svítícího panelu.

Opravdovým lékem, bionicko-orgonickým zářičem, který vykompenzuje tu přebitost člověka displeji, je dotýkání se čerstvě snesených ptačích vajec. Jsou teplá a skrze porézní skořápku s vysokým obsahem vápníku působí na vaše konečky prstů něčím daleko blahodárnějším než ony takzvané „dotykáče“. A nehet vám též může zůstat trčet ve spáře mezi tlačítky snad jedině, když vás u toho „za trest“ klovne slepice a chňapne vám malíček do zobáku. Co také čekat od skutečnosti, pokud zrovna není kuřetem Tamagoči.

Ty displeje, skrze něž se zapojujete do obvodů, jimiž dáváte svůj „biomagnetismus“ všanc, jste si oblíbili skoro všichni. I ti z vás, a není jich málo, co nemají rádi pocit, kdy v suchém zimním dnu sundávají přes hlavu svetr a vlna jim drnčí o zástřih. O vlasy se to pěkně nabije, respektive obráceně: Ze svetru přejdou volné elektrony do vaší čupřiny a odtud se okamžitě rozlezou do celého organismu. Vy pak cítíte něco divného, neladného ve vašem „kožním potenciálu“ anebo vlastně pardon – necítíte nic. Ale jakmile si sáhnete na vodovod anebo na futro dveří – bim! A máte ránu. Takhle se ta elektřina vymlátila. Elektrony přešly tam, kde „jim je líp“ než ve vaší pokožce. A hlavně ale vám je líp bez nich. Těžko tohle ovšem vykládat někomu, kdo rád modeluje cifry – bezmála jak sochař hlínu. To vám přece připadá famózní, palcem šoupat po ploše devítku či jinou číslici, provádět prstem úkon, který je podobnější drbání než skutečnému listování, a při němž se ovšem před vaším zrakem „obracejí“ stránky. Jak fešné (od slova fashion)! –

Tak vám už „není pomoci“. V tíživých snech někoho z vás navštěvuje pocit blížící se bouřky. Když spíš hlavou k oknu, může ti někdy připadat, že venku uhodil blesk, a tím pádem se přiblížila bouřka, ale přitom to byl jen mikrovýboj vzniklý třením tvého hustého obočí o povlak polštáře. O naškrobenou (ne, to ne, v tak obstarožních rekvizitách jsem neuvízl), nějakou aviváží napajcovanou podušku. Nadejde čas, a váš polštář bude opatřen displejem – vlastně on celý bude jeden velký dotykový displej. Hlava bude nepřetržitě monitorována, každý pohyb anebo drobné cuknutí koutků pusy, a běda, když vám ukápne slina, elektronický budík, a to bude ovšem na nejprimitivnější z do polštáře vestavěných funkcí, se její vahou, mokrostí, kyselostí nebo teplotou aktivuje a předvede vám pravý elektromasážní bengál hodný nemocniční psychiatrie s jejími elektrošokovými aparaturami.

Ale kdyby jenom polštář! I přikrývka bude celá jeden ohromný dotykový displej. Ohebná elektronika, aby vás to pořádně přikrylo a netáhlo vám na cemr, bude v nedaleké budoucnosti běžnou věcí, však už se na tom pracuje. A tahle přikrývka, pod níž budete listovat v číselných údajích i kolenem a loktem, bude něčím jako celotělové solárko, jež ovšem svědí místo aby hřálo. Blechám, štěnicím ani švábům se v záhybech té peřiny sice doopravdy dařit nebude, zato někde pod postelí bude potřeba pár „švábů“, co jsou z nich sestaveny integrované obvody. No a nakonec si nechávám tu nejchoulostivější partii těla. Už Bohuslav Brouk o ní před mnoha desetiletími prorocky prohlásil, že budoucnost patří ipsačním automatům. Tak si zkuste představit nějaký hadřík, snad froté žínku, zhotovenou z flexibilní elektroniky, s dotykovým displejem, jenž přilne k vašemu ohanbí. Dál už radši nevykládám – takhle daleko totiž „vůle k moci slova“ technopesimisty nesahá.

Aby toho nebylo málo, berou si někteří technofilové do huby i živou přírodu. A rozpoznatelným rysem, že technika představuje eticky retardační stránku jejich uvažování, přitom bývá všudypřítomný sexismus. Jeden výrazný mačo například dává k lepšímu, že pouze sameček gekona dokáže lézt po svislém okenním skle. A hned přihazuje další příklad takového tvora – slunéčko sedmitečné. Ano, milé děti, zacpěte si uši, vaše tolik oblíbená beruška totiž pohlavně obcuje zezadu a sameček přitom sedí samičce na krovkách, jež jsou lesklé jako sklo. A aby se na ní udržel, vyvinuly se u něj přísavky na končetinách. Kdežto samička, která je při styku vespodu, je nepotřebuje, a tak je nemá. Ale v ústech některých mužů jsou bonmoty tohoto rázu pouze dalším kamínkem na piedestal či stupně vítězů, jež si vrší pod svou pohlavní identitou. – Tak teď zbývá jen čekat, kterému z techno-emancipovaných pohlaví lidského zvířete se rychleji vyvinou přísavky k dotykovým displejům. Protože, a to už je fakt „šok na hlavu“ v únoru 2016 jsem měl co do činění s dotykovou tabulí určenou pro školní vyučování – rozměrové limity už vskutku přestaly platit.

Paval Ctibor (narozen 1971 v Praze) je fyzik se zaměřením na fyziku pevných látek a básník.