Blog posts

Posts

Na dohled od bronzového jezdce

By samotar, 4 March 2021

Zarchivu: Hůlna-kejdže

By samotar, 7 September 2020

Center for Land Use Interpretation

By samotar, 18 June 2020

Dawn Chorus Day - zvuky za svítání

By samotar, 30 April 2020

Z archivu: Krzysztof Wodiczko v DOXU

By samotar, 26 March 2020

Pavel Ctibor: Sahat zakázáno

By samotar, 22 September 2019

Emmanuel Lévinas: HEIDEGGER, GAGARIN A MY

By samotar, 19 September 2019

Jack Burnham - Systémová estetika

By samotar, 5 March 2019

Tajemství spolupráce: Miloš Šejn

By samotar, 27 June 2018

Skolt Sámi Path to Climate Change Resilience

By samotar, 10 December 2017

Ohlédnutí/Revisited Soundworm Gathering

By samotař, 9 October 2017

Kleté krajiny

By samotar, 7 October 2017

Kinterova Jednotka a postnatura

By samotař, 15 September 2017

Upsych316a Universal Psychiatric Church

By Samotar, 6 July 2017

Za teorií poznání (radostný nekrolog), Bohuslav Blažek

By miloš vojtěchovský, 9 April 2017

On the Transmutation of Species

By miloš vojtěchovský, 27 March 2017

CYBERPOSITIVE, Sadie Plant a Nick Land

By samotař, 2 March 2017

Ivan Illich: Ticho jako obecní statek

By samotař, 18 February 2017

Thomas Berry:Ekozoická éra

By samotař, 8 December 2016

Best a Basta době uhelné

By samotař, 31 October 2016

Hledání hlasu řeky Bíliny

By samotař, 23 September 2016

Bratrstvo

By samotař, 1 September 2016

Anima Mundi Revisited

By miloš vojtěchovský, 28 June 2016

Simon A. Levin: The Evolution of Ecology

By samotař, 21 June 2016

Jan Hloušek: Uranové město

By samotař, 31 May 2016

Manifest The Dark Mountain Project

By Samotar, 3 May 2016

Pokus o popis jednoho zápasu

By samotar, 29 April 2016

Nothing worse or better can happen

By Ewa Jacobsson, 5 April 2016

Jared Diamond - Easter's End

By , 21 February 2016

W. H. Auden: Journey to Iceland

By , 9 February 2016

Jussi Parikka: The Earth

By Slawomír Uher, 8 February 2016

Co číhá za humny? neboli revoluce přítomnosti

By Miloš Vojtěchovský, 31 January 2016

Red Sky: The Eschatology of Trans

By Miloš Vojtěchovský, 19 January 2016

Towards an Anti-atlas of Borders

By , 20 December 2015

Pavel Mrkus - KINESIS, instalace Nejsvětější Salvátor

By Miloš Vojtěchovský, 6 December 2015

Tváře/Faces bez hranic/Sans Frontiers

By Miloš Vojtěchovský, 29 November 2015

Na Zemi vzhůru nohama

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Upside-down on Earth

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Images from Finnmark (Living Through the Landscape)

By Nicholas Norton, 12 October 2015

Czech Radio on Frontiers of Solitude

By Samotar, 10 October 2015

Langewiese and Newt or walking to Dlouhá louka

By Michal Kindernay, 7 October 2015

Notice in the Norwegian newspaper „Altaposten“

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Interview with Ivar Smedstad

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Iceland Expedition, Part 2

By Julia Martin, 4 October 2015

Closing at the Osek Monastery

By Michal Kindernay, 3 October 2015

Iceland Expedition, Part 1

By Julia Martin, 3 October 2015

Finnmarka a kopce / The Hills of Finnmark

By Vladimír Merta, 2 October 2015

Workshop with Radek Mikuláš/Dílna s Radkem Mikulášem

By Samotářka Dagmar, 26 September 2015

Já, Doly, Dolly a zemský ráj

By Samotar, 23 September 2015

Up to the Ore Mountains

By Michal, Dagmar a Helena Samotáři , 22 September 2015

Václav Cílek and the Sacred Landscape

By Samotář Michal, 22 September 2015

Picnic at the Ledvice waste pond

By Samotar, 19 September 2015

Above Jezeří Castle

By Samotar, 19 September 2015

Cancerous Land, part 3

By Tamás Sajó, 18 September 2015

Ledvice coal preparation plant

By Dominik Žižka, 18 September 2015

pod hladinou

By Dominik Žižka, 18 September 2015

Cancerous Land, part 2

By Tamás Sajó, 17 September 2015

Cancerous Land, part 1

By Tamás Sajó, 16 September 2015

Offroad trip

By Dominik Žižka, 16 September 2015

Ekologické limity a nutnost jejich prolomení

By Miloš Vojtěchovský, 16 September 2015

Lignite Clouds Sound Workshop: Days I and II

By Samotar, 15 September 2015

Walk from Mariánské Radčice

By Michal Kindernay, 12 September 2015

Mariánské Radčice and Libkovice

By Samotar, 11 September 2015

Most - Lake, Fish, algae bloom

By Samotar, 8 September 2015

Monday: Bílina open pit excursion

By Samotar, 7 September 2015

Duchcov II. - past and tomorrow

By Samotar, 6 September 2015

Duchcov II.

By Samotar, 6 September 2015

Arrival at Duchcov I.

By Samotar, 6 September 2015

Czech Republic

Na dohled od bronzového jezdce

Posted by
samotar

Socha Jana Źižky na Vítkově byla odhalena 14. července 1950 za přítomnosti předsedy vlády Antonína Zápotockého a ministra obrany Alexeje Čepičky.

Stará «periferie» jako nesourodá srostlice zemědělství, vesnice, chudoby a průmyslu v minulých letech morfovala v novotvar nesoucí příznak očekávaného skonu neolitu. Příznak hegemonie globální ekonomiky, obnovených nik multikulturní koexistence, symbiózy přírodních a reklamních průmyslů, migrujících virů a bludných subverzních spór a ekosystémů. Ideologii Velké Prahy od 70. let minulého století podlehly zbytky příměstských vesnic jako Olšany nebo Radlice. Postupně téměř zmizely staré Strašnice, relikty starého Žižkova, Vršovic, Vysočan. Magistrála a síť metra prosekly proluky do těla Nuslí, Michle, Pelc-Tyrolky. Vesnické zástavby Dolní Chabry, Lahovice, Radotín, Cholupice byly připoutávány k centru pletivem komunikací, energetických sítí, velkokapacitních skladů, supermarketů, spaloven, ubytoven, autobazarů a smetišť. Nejde nicméně o jednosměrný proces: fenomén periférie okraje, zbytky, infekční nemoci, drogy, divoké skládky, smetiště, chudoba, všechno to, co modernita a logistická řídící centra chtěly vytěsnit za okraj pohledu, za hranice pořádku, řádu a čistoty, se nutně vrací kanály metra a městské dopravy přes křižovatky, podzemní trakty a nádraží zase zpátky do středu metropole, doprostřed.
(M. V.: Periférie, hommage à Alexandr Hackenschmied, Praha 2004)

hammid.wz.cz/periferie/

Pro nevelkou skupinku přátel a jejich přátel jsme společně s J. uspořádali roku 1982 „nelegální“ závod kolem města, nebo něco jako jednodenní expedici. Jak nápad vznikl, si už nevzpomínám, možná souvisel s hrou na nějaké společenství libující si v okrajích, možná za tím byla jen obyčejná touha být něčemu a někomu užitečný. Expedice proběhla první říjnovou sobotu a z hlediska organizačního vyhlížela nejspíš trochu rozháraně, málo disciplinovaně: málokterý účastník předpokládaný cíl dosáhl. Cíl byl stejně pouhá záminkoa k čemusi jinému.

„Projekt“ začínal několikatýdenním hledáním, stopováním: ve dvou nebo na vlastní pěst jsme ve volných chvílích vyráželi na jízdních kolech, tramvají a pěšky mapovat a označovat skuliny, stezky, pěšiny, které by se okolo města propojily do prstence. Cyklistické stezky po Praze ještě zavedeny nebyly a přítomnost jezdce s jízdním kolem znamenala být neustále v ohrožení projíždějícími auty. Tao cesty tkvělo v představě, že střed, jeho chrámové věže, vztyčený prst petřínského majáku, ruiny pohanského hradiště na Vyšehradě, měly být během cesty „na dohled“, nikoliv „na dotek“. Jakkoli byl střed fantomický, vtisknutý do prostorové imaginace jezdce. Cesty vedly z centra ven, ke klouzající tečně, po kružnici a mimo vrstevnice, udržující každodenní občanský provoz.

Předměstí a záměstí

Pravou poezii hrabalovsko-boudníkovsko-lhotákovské periférie Josef Kroutvor prohlásil za nebožku už v sedmdesátých letech, i když konečnou ránu z milosti předměstím zasadil teprve neoliberalistický magistrát a volný trh. Bylo by snadné znovu procházet čtvrti komínů, hald a křovin v ohybu řeky, v Karlíně a Libni, kam se v roce 1929 vydal hrdina Bezúčelné procházky Alexandra Hackenschmieda. Nebo sledovat proud a břehy potoka, o nichž v roce 1935 plánoval filmový dokument "Botič – potok chudých" Jiří Lehovec. Začátkem osmdesátých let běhali ještě ježci, králíci a zajíci na konečné devítky v Radlicích, v Záběhlicích, Modřanech, nad Veleslavínem stály ještě skleníky Strnadova zahradnictví, zahrádkářské kolonie se udržely všude, kde právě nebyly budovány nové domy a fabriky. V Řeporyjích, dokonce v Jinonicích bylo možné potkat traktor rozvážející po polích hnůj a remízy některých tramvajových linek (Spořilov, Starý Hloubětín nebo Ďáblice) skutečně končily u hranic s jinými světy, s venkovem. Spíš než courat se po Nuslích, Smíchově, Košířích, Libni, Vysočanech – bylo třeba vypravit se o trochu dál.

Jednou o svatojánském svátku jsem se vydal pěšky do vápencových skal Prokopského údolí, vyzbrojen batohem, geologickým kladívkem a dlátem. Kde nyní stojí ústav pro duševně choré, tam se za mých časů tyčil vrchol skaliska s hlubokou jeskyní. Za soumraku to připomínalo zívajícího hrozivého bělavého obra...
Gustav Meyrink, Žaba

I když jsme vyjížděli většinou do terénu, který jsme neznali, nebo jsme o něm měli někdy jen zběžnou představu, mapu jsme z nějakého důvodu nebrali s sebou a chodili a jezdili podle paměti a podle slunce. Ve středu města kupodivu bydlel ze známých málokdo, vyrůstali jsme většinou spíš na okraji a svůj vlastní rajón a přilehlé okrsky jsme měli od dětství prožité, prozkoumané. Do centra jsme chodili hlavně kvůli úřední záležitostem, na návštěvu, do hospody, nebo na oslavy. Jen málokdy jsme se vypravili „jen tak“ do protilehlých okrsků kdesi na druhé straně města.

Samozřejmě by bylo celou štreku správnější projít pěšky a v polovině někde přespat na mezi. Možná, že během rozprav padl dokonce nápad objet město na koni. Bylo jasné, že kolem města to pěšmo za den nestihneme, proto se nabízel bicykl jako logické řešení. Vlastně se na jízdním kole po městě pohyboval tehdy jen málokdo a už samotná jízda na kole byla možná jistým druhem fanfarónství, signálem opatrného nesouhlasu s ústředím.

Během průzkumných výprav se ukázalo, že podle okrajů leží jisté nejen neznámé ale i neprostupné oblasti: rozsáhlé tovární komplexy, hlídaná skladiště, parkoviště, letiště, areály výzkumných ústavů a vojenské zóny. Armáda v předchozích deseti letech temena některých kopců v okolí města zabrala, nechala vyhloubit bunkry, vztyčila systémy vysokých antén s napjatými dráty, které ve větru rezonovaly, někde dokonce umístili pevnosti s otáčivými radary protivzdušné obrany středu. Někdy jsem se pokoušel marně prorazit podle plotů, ohrad a příkrých svahů, abych po několika minutách jízdy zůstal stát před zamčenými vraty nějakých zadních tajemných traktů. Po mnoha výpravách se podařilo oba cípy pražského cyklotronu spojit a mohli jsme pozvání a termín happeningu rozeslat.

Něco se tam děje! Něco se tam děje! A Jiří Rymáň, bezvýznamný chlapec z Druhé strany, podrážděný tajemným kouzlem večera, se rozhodl, že se tam odváží, aby zjistil co!
Jaroslav Foglar, Stínadla se bouří

Pozvaní si mohli vybrat, na kterém místě se na předem vyznačenou stezku napojit. Měli svobodu ujet úsek, který se jim líbil, na jaký jim stačil čas a síly. Představoval jsem si, že by kolem města kroužil v jednom časovém úseku jistý počet jezdců, ti se potkávají (navzájem se účastníci často ani neznali) s jinými členy náhodné skupiny. Pokud bychom za přibližný střed označili třeba kněžiště Týnského chrámu, trasa by vedla po obvodu, přibližně v poloměru15 kilometrů. Jezdci se orientovali podle šipek, které jsme v předcházejících týdnech namalovali tam, kde bylo třeba zabočit. Další pomůckou byl na psacím stroji napsaný seznam s plánkem a instrukcemi.

Za nápadem byla možná koláž obrázků a příběhů z knížek Foglara, Tolkiena nebo Meyrinka, ale pevnější myšlenkový vzorec si nejsem schopen vybavit. Netušili jsme nic o situacionistech ani o lettristickém dérive. Možná, že cesta byla motivována snahou poznat městskou topografii jinakosti, akademicky dnes označovanou jako „vágní terén“. Třeba to byla i jistá podoba výzvy „matičce s drápky“, manuál pro posun srstí Prahy, malicherné nutkání jít jinak a jinam než ostatní. Metropolitní společenství netvořilo celkovou generální mapu, byl to labyrintický slepenec různých mikroregionů, dialektů, endemických jízdních řádů, podzemních pater, časových rovin.

I když i po mnoha letech některé úseky vypadají téměř stejně (roklina Divoké Šárky, Prokopské údolí, lesní pěšina Vinořskou oborou, Milíčovský les, vrchy v Kunraticích, modřanská náplavka), stezky a pěšiny „celopražského cyklistického okruhu“ vedly okrsky, které dnes dočista zmizely. Nebo stále tam někde jsou, jenže zasuté pod nánosem zástaveb, pod dálničními nájezdy, betonovými podjezdy, suburbiemi, sklady, logistickými halami a dalšími součástmi auto-moto-konzumní urbanistiky. Na místech uzlin příměstských vesnic s otlučenými voňavými zájezdními hospodami a skupinkami lip na návsích, tam, kde byly napůl opuštěné továrny, skládky, točny, ohrady vojenských objektů, je dnes Prago Union s.r.o. Výhledy ke katedrále na Hradčanech, pevnosti na Vyšehradě, petřínské rozhledně a výhružnému jezdci na koni na Vítkově zakrývají vysoké budovy, vše je propojeno hlukem desetitisíců aut cirkulujících po dálničních okruzích. Dálniční struktury se často překryly se zmizelými indiánskými pěšinami, vyznačenými žlutými znameními na zdech, ohradách, vozovce, chodnících, kmenech stromů, šipkami, které za čas vzaly taky za své.

Rozběhnout se proti oknu a po roztříštěných rámech a střechách, vyčerpán nasazením veškerých sil, překročit římsu.
Franz Kafka, Deník

Na cestu se sobotní jezdci mohli napojit kdekoliv, třeba na Bílé hoře, ale řekněme, že na druhé straně města u Černého Mostu, přibližně tam, kde u výpadovky na Brandýs, Starou Boleslav a Poděbrady stával kdysi jeden z pražských akcízů. Roku 1982 tam pospávalo mezi poli jen malé sídliště a nedaleko teprve začínala bývalá část Horních Počernic Chvaly. Z centra to na kole nebo tramvají trvalo několik desítek minut. S Prahou za zády jsem polní cestou podle oraniště vyjel dolů k hájkům obklopujícím bývalé pískovny Vidlák nebo Čeněk. Pak jsem jel přes Dolní Počernice pěšinami k hrázi rybníků nad Dubčí a k uhříněveskému cukrovaru na Říčanském potoce. Dolní a Horní Měcholupy se spalovnou odpadu (několik let ji přestavovali a netuším, zda komín během závodu kouřil a stal se jedním z orientačních bodů stopaře). K vesnici Petrovice, kolem Hostivařské přehrady, Milíčovský les (295 m n. m.), bylo třeba podjet dálnici k Šeberovskému rybníku. Šipky ukazovaly dál ke Kunratickému lesu, snad na dohled masokombinátu a kuřecích jatek v Písnici a Libuši (kde teď je vietnamská tržnice Sapa), kolem Cholupic k letišti na Točné, svézt se Modřanskou roklí ke komořanské hydrometeorologické stanici a byl jsem zase u řeky. Proti proudu je to po vltavské náplavce kousek ke zbraslavskému mostu. Pak to musíte ovšem vzít směrem ke Smíchovu, katedrále a jezdci, přejet přes betonový most nedaleko ústí Berounky u Lahovic a podél Lahoviček na smíchovskou stranu. Tam si uvědomíte, že řeka opravdu vytváří rýhu, kolem níž se přízrak Prahy otáčí a k níž se pořád vztahuje: „Patří k ní stromy, hrubý kámen, ptáci a ryby. Kolik ouklejí je v ústí většiny pražských přítoků! Kolik zvláštních podivínů potkáte jen u řeky,“ nechává si Cílek kdesi zdát.

Kolem závodiště ve Velké Chuchli jsem musel uhnout a přejít přes trať, abych vysupěl zalesněným kopcem k lomům červeného mramoru před Lochkovem a Slivencem. Vlevo se na horizontu vyhoupla špička kostela v Ořechu, k Řeporyjím, kde se stočíte do Prokopského údolí a celkem pohodlně přes Holyni proniknete do Jinonic. Tady jsem byl na dohled stolové hory Vidoule (371 m n. m.) a mohl se přes trať kolem Cibulky spustit dolů a došlapat pod slavným křížkem na vrcholku Kalvárie k motolskému krematoriu. Pak jsem překonal plzeňskou výpadovku, vyšplhal na Vypich (374 m n. m.) a podle Hvězdy sjel do Horní Liboce. Jezdci si oddychli, že mají půlku cesty jistě za sebou a vjíždějí do soutěsky Divoké Šárky, podle potoka přes Jenerálku do Šárky Dolní, s možnou pauzou u zahradní hospody Na Břetislavce. Zpátky u řeky, obohacené o těžký výdech města, podle výpadovky pod břidlicovými sedleckými skalami (262 m n. m) k Roztokám, ovšem jen k přívozu a na druhém – trójském břehu vystoupat vzhůru úzkým údolím na staré Bohnice. Nahoře se ukáže řídký Čimický háj, a satelity Dolních Chaber. U ďáblického sídliště lesem pod hřebenem Ládví s hvězdárnou (359 m n. m.) k parku kolem čakovického zámku, vinořské bažantnici, podél letňanského a kbelského letiště k Satalicím. (Tudy vede stará poutní cesta Via Sancta z centra ke Staré Boleslavi.) Vedle železniční trati to pak z kopce jelo lehce a za obzorem vysvitla u výpadovky okna věžáků na Černém Mostě. To byl už večer a chladno. I když cílem byla samotná cesta, jezdci, pokud by ráno vyrazili opravdu odsud, byli v cíli a Praha zůstala konečně uvnitř.

Jsou jako mlčící noční stínové! Nikdo z nich ani nehlesne. A brzo sejdou se i ostatní a obklopí vchody – do podzemní Prahy.
»Musíme tou cestou, co oni!« míní náčelník tajné policie a stoupá do otvoru v podzemí, až zmizí v prohlubni.
Karel Ladislav KUKLA, Podzemní Praha: dobrodružné romaneto z hlubin a bludiště pražského podsvětí. 2. vyd. Praha: Švec, 1929

Trasu jsme volili tak, abychom jeli v zeleni, a pokud to šlo, vyhýbali jsme se betonu a asfaltu. Neustále jsme se museli střetávat s příznaky a přízraky, rozprostřenými chapadly centrály: náspy železničních, tramvajových tratí, viadukty, potrubí, nájezdy výpadovek, ploty, ohradami, soustavami stožárů a ochranných pásem vysokého napětí. Jen občas jsme kola vedli pěšinami a stezičkami prošlapanými neznámými poutníky, někdy se cesta překrývala se stopami nočních srnců, toulavých psů, snad i lišek.

Pohyb okolo a pohyb časem

Tehdy i dnes znamená pohyb po prstenci Prahy průnik geopatogenními vrstevnicemi krajiny a lidí, krajiny a mechanismů, krajiny a institucí. N. p. Metrostav (vznikl v roce 1971 jako odnož n. p. Vodní stavby) od roku 1972 do roku 1984 z podsvětí vyvezl snad miliony tun rubaniny, změnil vodní režim a meliorizoval balastní, spodní vody pražské kotliny. Horniny rozvážela nákladní auta na skládky v okolí Prahy a ukládala v místech, která plánovači označili jako nedůležitá a prakticky nevyužitelná. Zbytková hmota vyražená během konstrukce podzemního systému doupěte byla transportována k okrajům města, zarovnávala průrvy, rokliny, zasypávala smetiště, případně vytvářela nové valy a mohyly.

Některé části metabolismu města (jatka, plynárna, mlékárna, překladová nádraží na Žižkově, v Libni, ve Vršovicích) postupně úřady rušily a přemístily dál, k okraji. Periférie se stávají přeludem, jsou odsunuty na obzor, prozaické komíny a kouř z elektráren a tepláren by neměly velebnou poezii historické metropole hyzdit. Druhou stranou energetického blahobytu centra byla extrakce, obětování okraje, jeho ohrady, divoké skládky a skladiště, extrakce hnědého uhlí, převrácení krajin Sudet naruby. Praha má svoje Sudety kolem Malešic, Měcholup, Šterbohol.

Město se tehdy měnilo: na božím světe i dole v podsvětí, ve tmě: zrakově, sluchově, fyzikálně, energeticky, anatomicky, chemicky, čichově. Řízený transport a cirkulace živin a energie pronikly do podzemí. Původně meandrující potoky se propadly do betonových koryt a tunelů podzemních systémů. Proud se proměnil v balastní vody, kanalizaci a stoku. Čisté a kalné, černé a bílé, jedovaté a živé, spodní a povrchové vody kapilárami vzlínají, stékají dolů, pod dlažbami se mísí v kanálech mířících do řeky. Kilowatty z okrajů odkudsi zdaleka směřují ke středu, aby se elektormotory mohly otáčet, aby se rozsvěcovalo a zhasínalo pouliční osvětlení a podle dálnic se točily slogany světelných billboardů. Karbonenergie z uhlí, ropy a benzínu se shlukuje v podzemních nádržích u čerpacích stanic a ve spalovacích motorech se promění v kinetickou, v odstředivé a dostředivé cykly a jako oxid uhlíku stoupá do oblak. Město se nadouvá a mění v novotvary kvůli obsedantní zálibě v obalech, v plýtvání a urbanistickému projektu kolonizace "prázdného prostoru". Po dálničních prstencích po dny, měsíce a roky rotují obousměrně pásy osobních a nákladních aut, které převážejí z místa na místo zboží, osoby, živé i mrtvé, odpady, obaly, dutý prostor. Čím blíž k okrajům, tím rychlej narůstá pohyb a s ním hluk, aby klid mohl být skladován v morku města. Centrála zlověstně hučí, vibruje, nikdo nedokáže přerušit to snění, ten spánek, rigor mortis.

Co to tady chystáte? Ty to nevíš? Za tři dny vyleze Kočka z lapáku, tak mu chystáme překvapení" Jak dopadne práskač Karta, který ho udal a osiřelá dívka Frony, která ho opustila? Čí život ukončily půlnoční výstřely a kam zmizel Číňan Wang?
Eduard Fiker, Martin Frič. 13. revír. 1943

Co na tom, jestli ten starý příběh cesty, ten příběh z jiné doby je věrný? Někdo jiný by z paměti jistě vykreslil jinou trasu, místní jména, obrazy a vůně. Co podle mne a pro mne zůstavé podstatné, je paradigma duté centrály. Co to bylo za panství, území, které jsme se tu podzimní sobotu pokoušeli skoro neznatelnou linií po obvodu vymezit? Kolem čeho jsme kroužili a vůči čemu se tím pohybem těl a myslí vymezovali? Jak nahmatat tep, vypočítat úhlovou rychlost čepu, v němž je ukotven skřípající rezavý závěs, osa a oko cyklónu? Možná jsme dokonce byli - nebo jen já? - poháněni setrvačností, prouděním elektromagnetického pole? Kde byla (je) ukryta černá schránka, které jsme se obávali a utahovali si z ní? Někde uvnitř těch ocelových, nebo kamenných zástěn? Za hliněnými, uhlíkovými, křemíkovými, papundeklovými kulisami? Kde byl ukryt klíč k tajence, ústředí dozoru, doložka k opuštění města? Jaké tkanivo propojuje centrální banky, filiálky, ministerstva, operační štáby, nižší, vyšší i nejvyšší a odvolací soudy, policejní prefekturu, archivy, věznice, nemocnice, kostely, školy, jatka, tiskové agentury, vysílací studia a retranslační věže, výhybny, sledovací kamery? Drží je cosi tak pevně pohromadě, nebo se nám to tehdy jen zdálo?

S odstupem tolika let mi teprve dochází, že to bylo spíš mylné východisko. Mohla ta Cyklistická expedice, kterou jsme bláhově pokládali za vlastní nápad, za výraz svobodné vůle, snad revoltu vůči ústředí, probíhat podle jakéhosi – pro nás nesrozumitelného, zašifrovaným jazykem psaného scénáře, podle instrukcí, uchovávaných tam v regálech centrály? V zapadlé kanceláři s bublajícím ústředním topením, mizerně osvětlené blikajícími zářivkami na zažloutlém stropě? V baráku, ukrytém kdesi v proláklině mezi vrcholky hradu, chrámu, strážní věže a pod dohledem nehybného jezdce s napřaženou paží. Jezdce hledícího jediným, nejspíš slepým okem k okraji. Třeba k té úžlabině, kudy do pražské kotliny vniká tmavá řeka, řeka spojená s dalekým mořem na severu a s hraničními horami na západě.

File downloads
Media