Blog posts

rozpracováno

Můžeme zkusmo předpokládat, že architektura našich živočišných sou-druhů vykazuje řadu podobností s tou naší, lidskou. Zejména živočichové, žijící v společenstvích, dávno před námi vynalezli nejrůznější technologie, struktury a postupy, které jsme se my naučili používat teprve v posledních zhruba 10 000 letech. Mravenci budují po miliony let velice komplexní stavby, propojené silnicemi, dokonce dálnicemi. Termití obydlí má podobu krytých komunikací spojující jednotlivé prostory "mrakodrapů", nebo sídliští s hlubokými podzemními labyrinty vybavenými studněmi, ventilačními šachtami a systémem regulace vlhkosti. Někteří ptáci jako rákosník, nebo hrnčiřík jsou, na to že jako jediný nástroj mají zobák neuvěřitelně šikovní konstruktéři. Někteří pavouci dovedou snout nejen dokonalé pavučiny, ale uplést hnízdo s dveřmi a klikou, nebo batyskaf! A to nezmiňuji všechny druhy včel řemeslnic samotářek jako jsou maltářky, zednice, ruděnky, pilorožky, olejnice, hedvábnice, maskonosky, pískorypky, pískohrabky, bělonosky, žlutoproužky, trubčice, ploskočelky, trnočelky, zvonkovky, křivorožky, šupiněnky, nicotěnky, ruděnky, drvnice, smolanky, vlnařky, smutěnky, a další dělný a technicky nadaný hmyz.

Studium živočišné morfologie, habitatu a biotechnologií (konstrukce schránek, nástrojů, úkrytů, jistá obdoba lidské architektury) skýtá poučný vhled do obecných evolučních postupu adaptace na měnící se podmínky prostředí. Jsou to procesy, kterým nicméně - na rozdíl od lidských patrně zcela, nebo instinktivní, vrozené - nelze upřít jisté prvky, které by vědec asi označil jako kulturní a jenž jsme si dosud osobovali výhradně pro sebe.
Biotechnologie použité pro stavbu příbytku souvisí etymologicky s latinským slovem "domus". Vlastně to nemusí znamenat jen využití jiných druhů pro vlastní zájem, ale i využití samotného prostředí formou úprav, "zkulturnění", "zdomácnění", "domestikace". Definice říká, že "domestikace je evoluční proces zahrnující genetickou a ontogenetickou adaptaci organismů na podmínky kultury. Domestikované organismy toto prostředí zároveň udržují a napomáhají jeho rozšiřování".

Švýcarský zoolog a teoretik přírodních věd Adolf Portmann byl jedním z mnoha, kdo se zajímali o vztahy mezi vnitřní a vnější architekturou nejen u člověka, ale i jiných živočichů a hledal obecné "antropologické" zákonitosti. Rozlišoval dva různé typy individuální ontogeneze, týkající se péče o mláďata a způsobu ekologie nebo "domestifikace prostoru" vhodného pro ochranu a výchovu potomků, tedy pro prežití genu.U jedné skupiny živočichů jako jsou hmyzožravci, hlodavci, šelmy, nebo ptáci a kterou nazýval "nesthocker", neboli zápecníci, "domácí povaleči" mláďata po narození musí setrvávat ukryta dlouho v hnízdě. Rodí se totiž relativně, nebo docela bezmocná, slepá a odkázaná na péči rodičů. V druhé skupině, kterou Portman nazval "nestflüchter" - "uprchlíci z hnizda" jako jsou kopytníci, ploutvonožci, kytovci jsou mláďata po narození schopna rychle rodiče následovat, rodí se
aktivní, pohyblivá, vidí a slyší, mají srst, nebo silnou pokožku. Tyto zvířecí druhy tak nepotřebují žádné "domus", žádný úkryt. Domovem je pro ně celá krajina. U člověka a někdy u vyšších primátů Portmann uvažuje o typu „druhotného setrvávání v hnízdě“: lidská mláďata se sice narodí zcela bezmocná, ale s otevřenýma očima a slyšící a mají velice vyvinutou hmotou mozku. Matka dítě musí nosit, čistit, chranít a opatrovat několik let a čekat, než dosáhne stádia "uprchlíků z hnízda". Skrýš, hnízdo, doupě, domus je proto pro fyziologii, etologii, anatomii, psychologii a sociologii člověka podstatnou součástí jeho fylogeneze i kosmologie. Bez úkrytu, bez "střechy nad hlavou" by zranitelná lidská tlupa nejspíš neuspěla v soutěži s dalšími živočišnými druhy, hlavně dravci.

Finský teoretik a architekt Juhani Pallasmaa soudí, že to, jak se lidské myšlení a chování, včetně moderních koncepcí a technologií povážlivě vzdálilo přirozené ekologii a přírodnímu prostředí. A to může být pro nás nebezpečné. Příčiny vidí hlavně v obecných principech jako jsou například udržitelnost, nebo funkčnost. V našich inženýrských i náboženských stavbách se symbolicky pokoušíme zachytit a vyjádřit naši kosmologii, kmenové a mýtopoetické obrazy světa (svět - světnice). Spíš než konvergence užitečnosti a racionality by tak většina lidské architektury byla determinována našimi sociálními, kulturními, náboženskými, metafyzickými a estetickými představami a názory. „Architektura není jen uměním jak si osvojit prostor“, píše německý filozof architektury Karsten Harries „Je také obranou proti hrozícímu vědomí vlastní konečnosti, pomíjivosti života. Jazyk krásy je vlastně jazykem transcendence."(Wahrheit: Die Architektur der Welt). stavitele-katedral.cz
www.animalarchitecture.org

Vypadá to, jakoby lidstvo paradoxně ohrožovalo své šance na přežití podvědomou touhou vyjadřovat a zhmotňovat ve svých obydlích, chrámech, továrnách a jiných budovách jakési odpověďi na tázání po "věčném životě". Když se probereme "věčnými" stavbami jako byla Babylonská věž, egyptské pyramidy, Bílý dům, "dvojčata" WTC, nebo neobabylonskou stavba Burdž Chalífu, dali bychom Pallasmaovi za pravdu. Existuje i zde nějaká spojitost s ostatními živočichy, nebo je člověk jediný sebedestruktivní živel? A spočívá ta sebedestrukce v úspěchu s jakým domestifikoval, a kolonizoval větší a větší prostor, biotop, který původně sdílel s tolika dalšími živočišnými druhy?

Většina zvířecích „architektů“ jako jsou hmyzí larvy, někteří mravenci, termiti a krtci nad transcencenci s životem po životě nejspíš příliš nedumají. Svá obydlí přizpůsobují co nejdokonaleji svému habitatu, živobytí, musí splňovat funkci úkrýtu ale i tomu, aby jej bylo možné snadno, s lehkým srdcem opustit. Jiní živočichové jako koráli, nebo snovači budují naopak mezigenerační sídliště. Některá zvířata svá obydlí i svá teritoria urputně brání, ale nezdá se, že by na jejich estetické podobě citově lpěli. Přesto jsou jejich domy většinou krásné a praktické, což se o lidských domech dá říct těžko. Zvířata jako sloni, delfíni, nebo velryby - tedy uprchlíci z hnízda snad jakýsi smysl pro posmrtný život mají, ale jejich ekologie a anatomie jsou příčinou, že potřebu budovat obydlí nemají.

U zvířecích staveb najdeme většinu typů antropo-konstrukčně tektonických prvků: například nory a jeskyně (bobr, vydra, ondatra), prutové nosníky (ptačí hnizda), skořepinové stavby (hnízdo vlaštovek, hrnčiřík, ulity plžů), membránové stavby/lanové konstrukce (pavoučí a housenčí sítě), montované nosníky (plásty včel, vos) a klenby (mraveniště, termitiště). Ptačí hnízda jsou patrně (původním) lidským úkrytům, ale i současnému "bionickému" stavitelství nejbližší: hnízda si staví ptáci někde uvnitř - hlavně v dutinách stromů - podobně jako tomu bylo u pravěkých a starověkých jeskyních kultur, nebo se naučili vyžívat volně dostupných stavebních materálů jako jsou trávy, větvičky, kaménky, nebo hlíny - stejně jako jsme se naučili my splétat zpevňovat z prutů a provazů chýše, stany, jurty, bivaky, a nakonec domy.

Ptačí domácnosti bývají většinou spíš ukryté, nebo nesnadno dostupné (mimeze, mimikry), obvykle je staví jeden pták, nebo hnízdní pár. Slouží hlavně k uchování, úkrytu, ochraně vajec a mláďat. Většinou jde o separované stavby, někdy žijí ale ptáci jako břehule, jiřičky, tučňáci, rackové, nebo právě snovači pospolití v koloniích. Snovači obývají pouště Namib a Kalahari v jižní Africe a jsou stavitely největších stromových staveb na světě. Někdy hnízdo váží víc než tunu a dosahuje 6 metrů na šířku a 3 metrů na výšku. Jedno souměstí se může skládat ze stovky hnízdních partají. Ty jsou používány dlouhodbě, renovovány, vylepšovány, shluk hnízd se rozrůstá tak, jak přicházejí noví nájemci, každý si přistaví vlastní komůrku. Podobně jako u lidí tyto stavby jsou udržována po století a každá další generace využívá práci a úsilí svých rodičů a prarodičů.

Architektura patří k základním lidským archetypům, nicméně patrně nejstarší známá a dodnes živořící kultura - původní obyvatelé Australie: Austrálci, či Aboridžinci - měla na architekturu v našem smyslu spíš přehlíživý názor nomádů. Podle článku publikovaném v časopise Nature (A genomic history of Aboriginal Australia) dorazili lidé do Austrálie už před 72 tisíci lety, ale dodnes australští archeologové nenašli pozústatky nějaké původní australské architektury. Úkryty a chýše si Aboridžinci nejspíš vždycky stavěli, ale z pomíjivých materiálů jako jsou větve, nebo snad zvířecí kůže. Podobně jako ptákům jejich domy sloužily jen do okamžiku, kdy se vydali na nové místo. Do komplexního spirituálního světa původních obyvatel Austrálie, kde paměť, příběhy, výtvarné umění, tanec a hudba hrají bytostnou roli, pevná a uchovávaná koncepce architektury až do okamžiku bolestného a tragického střetu s bělošskou kulurou nezasáhla.

Napadá mne, zda se lze pradávnou "školou" aboridžinské nomádské anti-architektury, případně umem ptačích, nebo vosích architektů v roce 2020 inspirovat, poučit se od nich? Jaké jsou současné vize post-antropoceního stavitelství, an-architektury, která by byla užitečná, díky níž bychom měli šanci překonat meziobdobí, kdy třeba dojde ke kolapsu mocných Bouygues, Baumarktů, Bauhausů, Skansk, Metrostavů, Mountfieldů, celé té lesklé a rozrůstajícící se skořepiny mega - infra platforem, ekonomických a imperiálních korporátních systémů planetárního města/staveniště, krajiny zalité betonem, pokryté plastovými fóliemi a jejími zbytky, prolezlé elektronickými sítěmi měděných drátů, železných armatur, ropných potrubí a skladišť?

Uvažovat dnes o městě antropocenní epochy znamená zohlednit v první řadě otázky životního prostředí. Je také třeba začít brát v úvahu nejen naše zájmy, ale také potřeby všech živých bytostí (pokud ještě nějaké v kolem nás žijí). Například Americká architektka Ariane Lourie-Harisson kritizuje antropocentrismus současné architektury a prosazuje nové poslání „lidské“ architektury, která by mohla sloužit a vyhovovat i jiným živočišným druhům a biotopům. Znamenalo by to samozřejmě zásadně přehodnotit vztah člověka a zvířete, proměnit nazírání vztahu lidského a mimolidského. Potom by mohla znovu vznikat nová architektura, kde například fasády mohou hostit opylovače a sloužit jim jako hnízdiště. To by ovšem z naší strany znamenalo lépe porozumět různým teoriím i praxi týkající se životního prostředí a začít se chovat způsobem, směřujícím k vytváření městských struktur, podporujících biologickou rozmanitost a vlastně také konvergenci "návrat" města ke krajině a venkovu. Ariane Lourie Harrison

Poučit se z dávné moudrosti se pokouší nejen architekti, ale i další "konzervativci": Australan John Plant nahrává na youtube kanál Primitive Technology krátka videa o elementárních, řemeslných postupech, "vynálezech". Má krátké tmavé vlasy, atletickou postavu, šedivé kraťasy, je šikovný a velice soustředěný, většinou bos, někdy má na nohou ručně pletené sandály z proutí, nikdy nemluví a nebere si z domova sebou žádné nástroje mimo kamery Nikon. Jeho videomanuály zhlédlo podle údajů na Wikipedii 650 milionů diváků a nasbíral 8,7 milionů odběratelů. Co dělá komentuje mimo video takto: „Jednoduché technologie jsou můj koníček, vyrábím v divočině věci ‚z ničeho‘, tedy bez současných nástrojů nebo dnešních materiálů. Zachovávám přísná pravidla: když potřebuju oheň, musím použít třecí hůlku a houbičku; pokud chci sekeru, najdu kámen a opracuju ho; pokud si chci postavit přístřeší, postavím ho z kmenů, jílu, kamenů atd. Je pro mne výzva vyzkoušet, čeho lze dokázat bez použití moderní techniky… Také musím poznamenat, že sám nežiju v divočině, bydlím v moderním domě a jím moderní jídlo. Jen obdivuju, jak lidé kdysi uměli stavět a jak dělali věci. Je to dobrý koníček, udržuje mne v dobré kondici a nestojí mne nic víc než čas a úsilí.“

Plantova videa zachycují v sedmi až patnácti minutách průběh práce, která musela ve skutečnosti trvat několik hodin, možná celý den. Jde o činnosti, které bychom mohli označit jako praktické ukázky nebo instruktáže experimentální paleoarchitektury, paleobotaniky, paleozemědělství, paleohrnčířství, paleonástrojářství nebo paleometalurgie. V Austrálii mají dnes běloši zakázáno lovit divoká zvířata, a tak jediné kulinářské nevegetariánské video zachycuje, jak Plant loví a vaří jakési říční krevety. Nejpopulárnější je díl s návodem, jak si postavit chýši se střechou z vypálených tašek. To si prohlédlo 56 milionů diváků.

V jednom z mála rozhovorů s novináři potvrdil, že mezi jeho předky nejsou žádní Aboriginci a že se od dětství zajímal o vědu, techniku i umění. Nezdá se, že by v jeho experimentech s předměty a materiály šlo o mimésis – repliky či rekonstrukci primitivních domorodých nebo survivalistických etnotechnologií. Plantova jemná motorika vzbuzuje dojem, že se rozděláváním ohně hůlkou, vypalovaním hrnců v ohništi a opracováváním kamenů kamenem musel zabývat léta – jako by od dětství žil v lese.

Václav Cílek kdesi poznamenává, že bychom měli poopravit zažitou koncepci ekologické stavby, která je stále v rukou architektury - tedy profese, kterou bychom mohli snadno počítat k táboru původců destruktivních technologií, environmenální nerovnováhy a ekologické krize. Nemělo by jít jen o budovu, na jejíž stavbu byly použity přírodní materiály, budovu splývající s okolím, budovu nízkoenergetickou, ale hlavně o stavbu, "která je sama o sobě ekosystémem. Začít by se mohlo komůrkami pro čmeláky nebo navrtanými cihlami, které přilákají samotářské včely". To tedy nevím jistě jestli postačí, ale začít je třeba skromně?

Mohli bychom se naučit zase žít v mezidruhovém společenství? S ptactvem, s motýli a jinými hmyzy, s hady, s rybami, s žábami, s kočičím, psím, koňským, prasečím, opičím světem? V souručenství s parazity, viry, bakteriemi a šelmami ... tak tomu ostatně bylo přece tenkrát, kdysi dávno. V Ráji, tam, kde ani Adam ani Eva žádnou architekturu nepotřebovali a do Baumaxu choditi nesměli.