Blog posts

"Na sklonku prosince roku 2001 poslal Bohuslav Blažek redakci Sociologického časopisu text "Za teorií poznání (radostný nekrolog)", zamýšlený jako příspěvek do dvojčísla věnovaného české sociologii. Jako příliš obecný a ostatním příspěvkům tematicky vzdálený však tehdy nebyl publikován. Redakce text zveřejnila až po Blažkově smrti v roce 2005. Esej je výstižným dokladem Blažkovy myšlenkové originality, vytříbeného smyslu pro transdisciplinaritu či schopnosti psát lehce, čtivě a se smyslem pro ironickou zkratku i o věcech nanejvýš složitých a vážných".
redakce Sociologického časopisu, 2005

Přebíráme pozdní text jako symbolickou vzpomínku na sociálního ekologa Bohuslava Blažka (zemřel náhle na konci roku 2004) - autora, který u nás spoluvytvářel prostředí mezioborového myšlení o krajině, přírodě a médiích. Bohuslav Blažek se účastnil mezioborového "flusserovského" symposia "Předpoklady budoucnosti: archeologie médíí", které proběhlo na začátku prosince v roce 2001 v Goethe Institutu. Svůj příspěvek nakonec nepřednesl a nevzpomínám si z jakého důvodu. Jde jen o domněnku, založenou na interpretaci eseje, ale je možné, že text Blažek napsal v souvislosti se symposiem "Předpoklady budoucnosti", nebo přímo jako svůj příspěvek a nakonec se rozhodl z nějakého důvodu stáhnout z programu.
Miloš Vojtěchovský, 2017

Periodizovat vývoj jakékoli duchovní sféry po jednotlivých staletích nebo dokonce „bilancovat“ zisky a ztráty právě uplynulého století je jistě plytké. Tím hůř, má-li jít o reflektování filozofické disciplíny, která otázku dějinnosti vůbec a samozřejmě i dějinnosti vlastní tematizuje jako jeden ze svých úhlavních problémů. Bylo by to omluvitelné – a pak i chvályhodné – pouze tehdy, kdyb tento formální předěl kuriozní shodou okolností koincidoval s výraznou restrukturací oboru. Bulvární otázka, co se stalo s teorií poznání ve 20. století, s níž jsem si chvíli zahrával, mě přivedla ke zjištění, které zní ještě bulvárněji: že taková zásadní koincidence vskutku nastala, neboť právě na jeho přelomu teorie poznání skonala. Pokusím se toto tvrzení nebulvárně doložit.

Od antického soustředění na oko jako místo, jímž do duše vstupují sdělení o okolním světě, po koncept počitku jako jakéhosi atomárního vjemu, se kterým operovala psychologie vnímání na počátku právě uplynulého století, událo se v teorii poznání méně převratů než během pouhé stovky let poté. Zásadní Kantův obrat ke zkoumání předpokladů vnímání a myšlení byl sice již nějakou dobu uznamenán a krotce rozvíjen ve filozofii, nicméně ve jménu pozitivistické řehole byla z Vědy tato zbytečná komplikace vypuzena. Zdálo se, že prostinká představa oka jakožto camery obscury, která mechanicky „odráží“ vnější svět, bohatě stačí i vědě užité, jak technikům pro konstrukci optických přístrojů od mikroskopu a teleskopu přes fotoaparát po televizor, tak inženýrům lidských duší pro „teorii odrazu“ a všechny hanebnosti, které měla pomáhat legitimizovat.

Ani nástup kybernetiky v polovině století na tomto stavu mnoho nezměnil. Rosenbluethův perceptron zůstával ještě u pojetí pouze registrujícího oka: schematicky se znázorňoval jako plocha složená z čidel, z nichž rovnoběžně vedou spoje s jednotlivými počitky. Technici začali psát učebnice psychologie, ve kterých triumfálně sdělovali světu, že mozek vlastně je (rozuměj: je stejně hloupý jako tehdejší) počítač. Dobovou nákazou se stala vidina, že tento umělý mozek zanedlouho předežene mozek v lidské hlavě (živili ji nejenom její stoupenci, ale možná ještě více její odpůrci).

Najednou to vypadalo, že teorie poznání zanikne, protože se stane exaktní vědou na pomezí fyziky, matematiky a kybernetiky, podobně jako astrologie přerostla v astronomii, alchymie v chemii nebo filozofická psychologie v psychologii experimentální. Na utopisticky laděné programy modelování mozku, konstrukce robota a automatického překladu, které slibovaly v historicky kratičkém čase nahradit zastaralého člověka a dát moci do rukou nástroje k poražení všech, kdo se v tomto závodě ve všeobecném zbrojení opozdí, získali výzkumníci dějinně bezpříkladné finanční zdroje. Je milou ironií, že jim rovněž za dějinně bezprecedentní mžik oka vyšel pravý opak. Poté, co více než dvě století mechanističtí vědci odmítali kantovský obrat, jejich zbrusu nové – jenomže už ne energomateriální, ale informační – stroje je přinutily uznat, že chtějí-li, aby se alespoň maličko příblížily tomu, co umí lidský mozek, budou jejich tvůrci muset začít pokorně a krok za krůčkem napodobovat veškeré ty rozptýlené a neexaktní poznatkové drobty z psacích stolů kantovskými otázkami nesených výzkumů kdesi na pomezí experimentální psychologie a filozofické introspekce. Kybernetičtí modeláři se vydali na cestu za hledáním Apriori. Díky geštaltismu se od izolovaných počitků přešlo k celostním vjemům, které jsou formovány repertoárem předem daných – respektive jedincem rozvíjených – tvarů (rozpoznávání obrazců). Z fenomenologie se přijala úloha těla a primátu exploračního pohybu nad registrací (robotika). Z alternativní pedagogiky se převzal koncept interaktivního učení (samoučící systémy a jejich dialog). Všechny tyto a četné další krůčky vyhodnotil, seřadil do přehledné vývojové tabulky a tu předvedl jako analogii individuálního vývoje Jean Piaget.

Ontogenetickou psychologii za svého života dokázal zobecnit do podoby genetické epistemologie a za pomoci týmu logiků a kybernetiků najít izomorfismus mezi empirickými zjištěními a množinovými modely. Na tyto snahy navazující evoluční teorie poznání a konstruktivismus promítly tyto myšlenky na pole sociální a politické. Někdy na přelomu 70. a 80. let to vypadalo, že sen o jednotící teorii světa začíná být zase aktuální a že jeho jádrem bude právě tato matematizovaná teorie – teď už ne poznání, ale poznávání. Všechno si tehdy začalo říkat „kognitivní“: etablovala se kognitivní psychologie, která zkoumala kognitivní styly, vznikla třeba kognitivní geografie a kyberneticky pojatá kognitivní věda. Jistou komplikací hrozil myšlenkový pohyb ve filozofii dějin, zejména když se koncept dějinnosti začal aplikovat na metamorfózy samotného rozumu. Koncept inteligence byl transkulturální psychologií odhalen jako manipulativní trik bílé rasy (podobně jako třetí svět odmítl výzvy bohatého prvního světa k dobrovolnému omezení energetické spotřeby). I apriori se ukazovalo být dějinné. Několik novokantovsky orientovaných historiků idejí už delší dobu kroužilo kolem megaabstrakcí jako symbolické formy, epistémy nebo paradigmata. Na chvíli se mohlo zdát, že se dějiny podaří zkrotit do nějaké inteligentnější verze hegeliánské triády (jako třeba tři vlny manželů Tofflerových). I za typologiemi diskurzu se však vbrzku našly jejich skryté motivy (tak jako antipsychiatři prohlásili „šílenství“ za pouhou nálepku a rodinu, školu nebo psychiatrickou léčebnu jako ty, kdo ji nalepují). Radikální otevřenost dějin se náhle rozevřela přímo obscénně a s eschatologickým vzrušením očekáváné nové paradigma se ukázalo být bludištěm disparátních antiparadigmat a mikroparadigmat.

Teorie poznání mezitím zapomněla na svůj klasický název „noetika“, rány z mučíren marxistické gnozeologie se jí začínaly hojit a snažila se obstát coby pragmaticky, prakticky nebo tělesně zakotvená epistemologie. Co ji definitivně zahubilo, to nebylo tolik proklínané obklíčení relativistů a dekonstruktivistů, kteří ji jenom kultivovali, ale vpád života, jenž svou agresivitou málem zničil i sebe sama. Holokaust, atomová puma, globální ekologická krize a poté internet postupně činily stále aktuálnějším cosi pro Vědce ještě mnohem pohoršlivějšího než do Vědy šťourající filozofování: původně náboženské, teď obecně existenciální koncepty svědectví a obratu.

Poznání jako soubor bezesporných a/nebo s realitou korespondujících výroků nebo jako hluboké mlčení duchovního vůdce, to vše ještě nepřekračovalo rámec antické optiky, která se nechtěla špinit každodenností, tabuizovala hmat, aby posvětila nezúčastněný zrak, a hledala cosi „za“ mrzkou skutečností. Nyní se ale poznání začalo jevit nikoli jako nejvyšší cíl, ale jako dílčí a nijak zvlášť vznešený mezikrok, po kterém by měl následovat daleko závažnější zodpovědný čin, jehož smysl nicméně zůstává nadále (a navždy) otevřený dalším překvapivým odhalením. Rozhodujícím článkem hermeneutického kruhu se tedy stalo jednání. Ale jaké: sice začarované v jazyku, ale zároveň právě jazykem agující, vtělené, a tedy rozevírající circulus vitiosus jazyka tím, jak se konfrontuje s nonverbálními kódy a předmětným kontextem, nespoutané lineární kauzalitou, nýbrž anticipativní a především dialogické, tedy neustále se obnovující tím, jak je modelováno měkkou hrou mezi Já a Ty.

Kdo v tomto radikálně změněném světě nadále usiluje o poznání pro poznání, podobá se žáčku, který za nejvyšší cennost považuje vysvědčení se „samými“. Zamlčené předpoklady všeho druhu – tacit knowledge, protipříklady, témata, fenomenologické implicitní horizonty, lingvistické presupozice nebo hlubinné struktury, topoi, dekonstrukce, demytizace a remytizace, nečitelnost a čtení šifer – to jsou kalné vody, ve kterých se loví jediné ryby, jež za to ještě stojí.

Není to ale jen nějaký sebezapomínavý únik vpřed. Na nevyvýšený trůn usedá třetí článek Eliotovy trichotomie informace – poznání – moudrost, zraku (optice) předchází hmat (haptika), dospělí se občerstvují tančivou hravostí dětí, ekologové se zhlížejí v buddhistické ekonomice a ženy se rozpomínají na předpatriarchální společnosti. Po čistotě poznání absolutních, neměnných a v sobě a pro sebe tkvících entit už svět pulzující participací ani nevzdechne. Změnil se totiž i bůh: je procesuální, více ženský a dětský než mužský a stařecký, takřka bezmocný a ústy trpících nás vyzývá ke spoluúčasti na této i pro něj předem nevyhrané hře.

Komu to pohoršuje oko, nechť si ho vyloupne. Nechť přitom nicméně nezapomene, že oku se během předsmrtného vzepětí teorie poznání vrátila aktivnost, inteligence, tvořivost, pohybující se tělo a napojení na řeč a společenství.

Post scriptum. Pod parte teorie poznání najdeme dlouhou řadu jmen nejjiskřivějších duchů 20. století, kteří jí – jejími nástroji a v její prospěch – pomáhali do hrobu: například za hru Buytendijk, Fink, Granet, Huizinga, za tělo Grebeníčková, za prostor Hall, za čas Heidegger, za mýtus Cassirer, Cazeneuve, Frejdenbergová, Meletinskij, Turner, za jazyk Hjelmslev, Mauthner, Wittgenstein, za dialog Bachtin, Buber, za znak Barthes, Eco, Ivanov, Lotman, Morris, Uspenskij, za výtvarné umění Bialostocki, Gombrich, Panofsky, Sypher, za divadlo Braun, Grotowski, Savarese, za příběh Greimas, Propp, Stanzel, za čtení Hart Nibbrig, Stierle, za metaforu Blumenberg, za hospodářství Hendersonová, za dítě Bruner, Piaget, za rodinu Cooper, Langmeier, Matějček, za zdraví (Victor) von Weizsaecker, za duševní nemoc Laing, Scheff, Szasz, Watzlawick, za sen Binswanger, Foucault, za venkov Berry, Bláha, za město Jacobsová, Mumford, Pirenne, Slavík, za instituci Goffman, Illich, Kabele, za média McLuhan, Turkleová, za ideologii Mannheim, za dějiny Arendtová, Patočka, Vašíček, za budoucnost (Robert) Jungk, Kahn, Naisbitt, za život Jacob, Lovelock, Prigogine, Selye, za systémy Bateson von Bertalanffy, Laszlo, Maruyama, za vědu Feyerabend, Holton, Kuhn, Lakatos, Popper, Radnitzky, za číslo Goedel, Thom, za boha Boff, Bultmann, Cox, Dibelius, Drewermann, Kueng, Mac-Fagueová... Paradoxem je, že ti všichni (a nespočet dalších: vypsal jsem jen ty, s nimiž jsem měl tu čest se alespoň trochu seznámit) teorii poznání ozdravovali a zživotňovali s takovým úspěchem, až ji přivedli do hrobu, neboť ji zbavili toho, na čem si nejvíc zakládala: čistoty, samoúčelnosti a pýchy. Za všechny pozůstalé, jimž se ulevilo,

Bohuslav Blažek

Děkuji T. Boňkovi, E. Gálovi, J. Gogolovi, Z. Konopáskovi, I. Štampachovi, Z. Vašíčkovi a M. Vojtěchovskému za vysoce inspirativní projevy nesouhlasu.

MgA. Mgr. Bohuslav Blažek (1942 - 2004) vystudoval filmovou a televizní dramaturgii na FAMU a filozofii a psychologii na FF UK v Praze. Ředitel nadace EcoTerra (od r. 1991), místopředseda Spolku pro obnovu venkova (od r. 1994), Ashoka Fellow (od r. 1996). Vyučoval sociální ekologii na fakultě architektury ČVUT a na katedře divadelní antropologie DAMU. Byl proděkanem pro zahraniční styky DAMU. Publikoval mimo jiné knihy Tváří v tvář obrazovce (Sociologické nakladatelství), Venkov - města - média (Sociologické nakladatelství), Mezi vědou a nevědou už v roce 1978. Pracoval jako metodolog v Ústavu krajinné ekologie ČSAV., kde měl za úkol animovat spolupráci mezi přírodovědci a oddělením humanitních věd. Antropoekologie byla z politických důvodů zrušena. Blažek se stal jedním ze zakladatelů sociální ekologie v Čechách. K jeho publikacím patří také "Krása a bolest: Umění, tvořivost a hra v životě trpících a postižených" (1985 s Jiřinou Olmrovou) a "Venkov/města/média" (1998). V letech 1993–2001 byl místopředsedou "Spolku pro obnovu venkova". Působil také jako pedagog na FAMU a byl inciátorem dokumentárních filmů pro internet "Komu patří architektura" a "Pozapomenutá revoluce"