Blog posts

Sepsáno po přečtění zprávy o úrazu návštěvníka musea po pádu "do očistce" v roce 2018, dosud nepublikováno.

V roce 2008 pro BBC vznikl dokument „Total Isolation": čtyři muži a dvě ženy strávili 48 hodin v úplné tmě jaderného krytu. Dobrovolníci napřed podstoupili testy na vizuální paměť, schopnost zpracovat informace a toho jak dokáží vzdorovat vnějším sugescím. Po dvou dnech v temné komoře u pokusných osob lékaři zaznamenali nárůst sluchových a vizuálních halucinací a ztrátu orientace v čase. Po ukončení experimentu podstoupili stejné testy. Výsledky ukázaly, že kapacita paměti u jedné z osob klesla o 36%, všechni měli potíže vybavit si slovo začínající písmenem „F“ a výrazně se zvýšila u všech ochota nechat se ovlivnit vnější autoritou. Zvýšená míra sugestibility je pozorována tehdy, pokud jsme vystaveni sociální izolaci, stresu, únavě, nemoci, panice, hladu, nízké intenzitě světla a celé řady dalších podmínek. Možná i tehdy, když je omezena možnost oblíbených aktivit, jako je například obsesivní nakupování a návštěva náleven.

Představa prázdného prostoru bez horizontu a bez vizuálního ohraničení je zkušenost čehosi podivného, setkáním s něčím co "není nic". Je to asi podobné, jako naslouchání v časoprostoru, kde slyšíme "Nic", kde vládne "Ticho", které ovšem - jak dobře víme - kdekoli, kde jsou lidé, být nemůže. Pokud by ovšem PŘECE jen TICHO kdesi existovalo, jak by asi "vypadalo"? Vyhlíželo by spíš černě, temně, nebo světle? Nebo snad šedě, jako když se za podzimního rána, nebo večera díváte v horách do mlhy, jen lehce prosvětlené nízkým podzimním sluncem? Nebo v arktických pláních, kde vás hrozí přemoci sněžná slepota?

Eugène Minkowski v eseji "Ticho a temnota" ticho, prázdno a temnotu rozlišuje takto: .."Nicota nepřipouští žádné rozlišení a všechno v ní musí nevyhnutelně splývat. Tudíž vůbec není jasné, jak se nám daří rozlišit ticho od temnoty....Mimo sluchové nebo vizuální počitky existují také senzorické funkce, anebo lépe řečeno senzorické postoje jako naslouchání, vidění, pohlížení. Rozlišování ticha a temnoty je třeba uvést do vztahu právě k nim. V prvním případě soustřeďujeme naše úsilí na sluch, snažíme se poslouchat, ale nic neslyšíme; ve druhém případě činíme totéž se zrakem a v temnotě se nám nedaří rozeznat sebemenší záblesk světla..

A kousek dále pokračuje:

Přesně kvůli kvůli tomu se [temnota] přede mnou nerozprostírá, ale přímo se mě dotýká, obklopuje mě, zahrnuje mě, dokonce do mě proniká, zcela mnou prostupuje. Takže by se dalo téměř říci, že Já je sice temnotou prostupné, ale propustné světlem není. Já se vůči temnotě neutvrzuje, ale je s ní zaměňováno. ...Temný prostor mě zcela obklopuje, proniká do mě mnohem víc než světlý prostor; rozlišení mezi vnitřním a vnějším a v důsledku toho také rozdíl mezi smyslovými orgány, pokud jsou určeny k vnímání vnějšku hraje zcela podružnou roli. (Minkowski 1970)

a jinde

Ticho se z fenomenologického hlediska rovněž staví proti hluku, avšak nikoli již proti hluku ve fyzickém slova smyslu, nýbrž proti hluku života, života lomozného a halasného, a z tohoto důvodu také nicotného, každodenního, prozaického a únavného. A „halasnost"' z tohoto hlediska nutně spjata se zvukovými kvalitami; gesta nebo činnost nějakého člověka mohou být právě tak halasné, ohlušující a nepříjemné jako hluk, který působí dítě tlukoucí ze všech sil na buben, který právě dostalo. Právě v protikladu k halasnosti a hluku života vyvstává všechna velkolepost, všechna závažnost a velebnost ticha. A pokud poznamenáváme, že náš vnitřní život se na rozdíl od života vnějšího odehrává v tichu, zajisté tak nečiníme proto, abychom upozornili na nepřítomnost zvukových vlastností v tomto životě — takové konstatování se zdá nesmyslné — nýbrž daleko spíše proto, abychom zdůraznili, že tento život může být dějištěm mimořádně strhujících dramat, jež budou tím úchvatnější, že se odehrávají v nesmírném tichu lidské duše.₁ (Přeložil Josef Fulka)

Instalace Douga Wheelera PSAD Synthetic Desert III nabízí (nejspíš, samozřejmě jsem ji naživo nezažil, ani neslyšel ) zážitek s ještě odlišnou čeledí ticha: ticho uklidňující, hluboké a povznášející, možná dokonce velebné. Ticho, po kterém nejspíš mohl ve svém opuštěném srubu v divočině (odkud si pravidelně odskočil za maminkou aby mu vyprala pyžamo a nechal nosit večeři) básnit Henry David Thoreau. Nejde o poklidné, meditativní ticho hlubiny lidské duše, o kterém snil Jan Ámos Komenský, nebo o němž uvažuje Minkowski. Je to Ticho, nebo lépe snad Mlčení nekonečného prostoru, rozprostírajícího se ZA, nebo POD, nebo snad NAD hlučným lidským světem. Wheelerovi se podařilo do sálu newyorského Guggenheimova muzea teleportovat archetypální prožitek transcendentního klidu rozlehlé Divočiny, z doby, než dorazily před Behringovu úžinu z Kamčatky první lidské kmeny do Ameriky. Návštěvníci mohli nějakou dobu setrvat v syntetické tišině, vytvořené z kombinace pěnových hranolů, pohlcujících zvuk a z měkkého, rozptýleného světla. Wheeler projekt poprvé navrhl už v roce 1971 a podobně jako u mnoha dalších jeho simulovaných prostředí, se mu podařilo teprve v roce 2017 - skoro po půl století - sehnat finanční prostředky pro realizaci. Wheeler se koncem 60 let věnoval - podobně jako například James Turrell, Larry Bell nebo Robert Irwin - výzkumu fenoménu "ganzfeld": změněným stavům vědomí a percepce, zejména týkajících se sluchu, zraku a halucinací. Dokládá to náčrtek pro instalaci, která byla součástí výstavy ve Stedelijk museum už v roce 1969. Instalace byla od počátku koncipována nikoliv ve zrakovém, ale spíš v sonickém, auditivním rozměru, jako prostor dedikovaný sluchu - lépe řečeno absenci, "nepřítomnosti" akustiky. Na kresbě je projekt označen jako „bezodrazová komora“, anechoická místnost, pečlivě upravena tak, aby jakýkoliv odraz zvukových vln pěnové struktury pohltily.

To jistý britský sochař Anish Kapoor v roce 1992 vytvořil v podobě asi metrové černé "díry" v podlaze galerie instalaci "Descent into Limbo". Diváci byli sice varováni, že se k černému kruhu / díře nemají moc přibližovat. Při běžném pohledu to vypadalo, že prostor pod nohama je nekonečně hluboký, ve skutečnosti měly stěny kulaté šachty, pokryté černým matným pigmentem, absolutně pohlcujícím světelné paprsky, dno v hloubce dva a půl metru. "Co k tomu říct? Je to ostuda", prohlásil prý Kapoor, když se dozvěděl, že se italský návštevník muzea v Portu, když se chtěl přesvědčit, že jde opravdu o černý plochý kruh na podlaze, do nitra jeho artefaktu "Sestup do očistce" zřítil.

Také Olafur Eliasson s oblibou zahaluje diváky do mlhy, například ve Versailles, nebo v podobě 45 metrů dlouhého tunelu zaplněného žlutě prosvětlenou mlhou "Your blind passenger" v Tate Modern. Nebyl zatím zveřejněn případ, že by se v tunelu, nebo ve Versailles nějaký návštěvník ztratil.

Některé fotografie dole pod textem jsou připomínkou na podzimní setkání Soundworms v Mariánské Radčici nedaleko Mostu a na okraji povrchového lomu na hnědé uhlí Bílina. Hranice hlubokého lomu se od té doby k městečku Radčice přiblížila. Přetože tam uhlobaroni postavili mohutné zvukové bariéry, rozléhalo se zlověstné hučení z neviditelného očistce po širokém okolí. Mlha tehdy po ránu milostivě zahalila krajinu a hluk strojů zakusujících se do těla "Matky Země" utlumila, ale o to byl pocit při pohledu do šedé prázdnoty bez horizontu naplněné hlubokým hučením... vlastně ...velkolepější! Jako by to nebyly stroje, ale samotná Planeta, chvějící se v nízkých rezonancích.

Eugène Minkowski (1885-1972) byl jeden ze zakladatelů fenomenologicko antropologické psychiatrie a psychopatologie ve Francii. Pocházel ze polsko-litevského rodu, na počátku dvacátého století studoval ve Varšavě medicínu. Po uzavření univerzity v roce 1905 ruskými úřady odešel do Mnichova, kde pokračoval ve studiu a to ukončil doktorskou prací z oboru biochemie v roce 1909. O rok později se vrátil do Mnichova, kde studoval v okruhu fenomenologů kolem Maxe Schelera, Alexandera Pfändera a estetika Moritze Geigera filozofii. Po začátku první světové války odešel do Švýcarska, kde se stal na psychiatrické klinice Burghölzli při curyšské univerzitě asistentem Eugena Bleulera. Seznámil se s Ludwigem Binswangerem, s nímž jej pojilo až do jeho smrti v roce1966 hluboké přátelství. V roce 1916 přesídlil do Francie, vstoupil jako dobrovolník do francouzské armády a získal francouzské občanství. Ještě před válkou ho ovlivnilo dílo Henriho Bergsona, které Minkowského nasměřovalo k problematice „žitého času“ a jeho psychopatologických alterací.

Douglas Wheeler se narodil v roce 1939 v Arizoně a počátkem 60. let studoval na Art Institute v Los Angeles (nyní California Institute of the Arts, Valencia). Wheeler je spojován s umělci skupiny Light and Space, která vznikla v jižní Kalifornii v 60. a 70. letech. Proslavil se imerzivními instalacemi vytvořenými úpravou místnosti, použitím světla a někdy i zvuku. Divákům nabízí zážitek nekonečného prostoru a fyzické místo transformuje v nehmotné univerzum bez záchytného bodu pro oko, ale i zvuku pro náš sluch. Jsou určeny nejspíš pro ty, kteří jsou příliš líní, nebo příliš chudí na to, aby si do Arizony, nebo Coloreda zajeli za tichem a prázdnotou sami.

Dno velkolomu Bílina dosahuje nadmořské výšky 18,5 m nad hladinou moře, takže je nejhlubším otevřeným místem vytvořeným člověkem v ČR. Zdejší uhelná sloj se v postupu dolu dále zahlubuje takže lom se ještě prohloubí až na nula metrů nad mořem a bude skoro možné od Severního moře začít čerpat slanou vodu. Objem skrývkového nadloží činí více než 50 000 000 metrů čtvrečních ročně.