Blog posts

Posts

Rána po ránech

By samotar, 23 May 2021

Na dohled od bronzového jezdce

By samotar, 4 March 2021

Zarchivu: Hůlna-kejdže

By samotar, 7 September 2020

Center for Land Use Interpretation

By samotar, 18 June 2020

Dawn Chorus Day - zvuky za svítání

By samotar, 30 April 2020

Z archivu: Krzysztof Wodiczko v DOXU

By samotar, 26 March 2020

Pavel Ctibor: Sahat zakázáno

By samotar, 22 September 2019

Emmanuel Lévinas: HEIDEGGER, GAGARIN A MY

By samotar, 19 September 2019

Jack Burnham - Systémová estetika

By samotar, 5 March 2019

Tajemství spolupráce: Miloš Šejn

By samotar, 27 June 2018

Skolt Sámi Path to Climate Change Resilience

By samotar, 10 December 2017

Ohlédnutí/Revisited Soundworm Gathering

By samotař, 9 October 2017

Kleté krajiny

By samotar, 7 October 2017

Kinterova Jednotka a postnatura

By samotař, 15 September 2017

Upsych316a Universal Psychiatric Church

By Samotar, 6 July 2017

Za teorií poznání (radostný nekrolog), Bohuslav Blažek

By miloš vojtěchovský, 9 April 2017

On the Transmutation of Species

By miloš vojtěchovský, 27 March 2017

CYBERPOSITIVE, Sadie Plant a Nick Land

By samotař, 2 March 2017

Ivan Illich: Ticho jako obecní statek

By samotař, 18 February 2017

Thomas Berry:Ekozoická éra

By samotař, 8 December 2016

Best a Basta době uhelné

By samotař, 31 October 2016

Hledání hlasu řeky Bíliny

By samotař, 23 September 2016

Bratrstvo

By samotař, 1 September 2016

Anima Mundi Revisited

By miloš vojtěchovský, 28 June 2016

Simon A. Levin: The Evolution of Ecology

By samotař, 21 June 2016

Jan Hloušek: Uranové město

By samotař, 31 May 2016

Manifest The Dark Mountain Project

By Samotar, 3 May 2016

Pokus o popis jednoho zápasu

By samotar, 29 April 2016

Nothing worse or better can happen

By Ewa Jacobsson, 5 April 2016

Jared Diamond - Easter's End

By , 21 February 2016

W. H. Auden: Journey to Iceland

By , 9 February 2016

Jussi Parikka: The Earth

By Slawomír Uher, 8 February 2016

Co číhá za humny? neboli revoluce přítomnosti

By Miloš Vojtěchovský, 31 January 2016

Red Sky: The Eschatology of Trans

By Miloš Vojtěchovský, 19 January 2016

Towards an Anti-atlas of Borders

By , 20 December 2015

Pavel Mrkus - KINESIS, instalace Nejsvětější Salvátor

By Miloš Vojtěchovský, 6 December 2015

Tváře/Faces bez hranic/Sans Frontiers

By Miloš Vojtěchovský, 29 November 2015

Na Zemi vzhůru nohama

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Upside-down on Earth

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Images from Finnmark (Living Through the Landscape)

By Nicholas Norton, 12 October 2015

Czech Radio on Frontiers of Solitude

By Samotar, 10 October 2015

Langewiese and Newt or walking to Dlouhá louka

By Michal Kindernay, 7 October 2015

Notice in the Norwegian newspaper „Altaposten“

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Interview with Ivar Smedstad

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Iceland Expedition, Part 2

By Julia Martin, 4 October 2015

Closing at the Osek Monastery

By Michal Kindernay, 3 October 2015

Iceland Expedition, Part 1

By Julia Martin, 3 October 2015

Finnmarka a kopce / The Hills of Finnmark

By Vladimír Merta, 2 October 2015

Workshop with Radek Mikuláš/Dílna s Radkem Mikulášem

By Samotářka Dagmar, 26 September 2015

Já, Doly, Dolly a zemský ráj

By Samotar, 23 September 2015

Up to the Ore Mountains

By Michal, Dagmar a Helena Samotáři , 22 September 2015

Václav Cílek and the Sacred Landscape

By Samotář Michal, 22 September 2015

Picnic at the Ledvice waste pond

By Samotar, 19 September 2015

Above Jezeří Castle

By Samotar, 19 September 2015

Cancerous Land, part 3

By Tamás Sajó, 18 September 2015

Ledvice coal preparation plant

By Dominik Žižka, 18 September 2015

pod hladinou

By Dominik Žižka, 18 September 2015

Cancerous Land, part 2

By Tamás Sajó, 17 September 2015

Cancerous Land, part 1

By Tamás Sajó, 16 September 2015

Offroad trip

By Dominik Žižka, 16 September 2015

Ekologické limity a nutnost jejich prolomení

By Miloš Vojtěchovský, 16 September 2015

Lignite Clouds Sound Workshop: Days I and II

By Samotar, 15 September 2015

Walk from Mariánské Radčice

By Michal Kindernay, 12 September 2015

Mariánské Radčice and Libkovice

By Samotar, 11 September 2015

Most - Lake, Fish, algae bloom

By Samotar, 8 September 2015

Monday: Bílina open pit excursion

By Samotar, 7 September 2015

Duchcov II. - past and tomorrow

By Samotar, 6 September 2015

Duchcov II.

By Samotar, 6 September 2015

Arrival at Duchcov I.

By Samotar, 6 September 2015

Czech Republic

Václav Cílek: Antropocén – velké zrychlení světa

Posted by
Slawomír Uher

Tar sands mining. photo by Garth Lenz

článek Václava Cílka je převzat z časopisu Vesmír, březen 2016

Antropocén se projevuje obrovskými změnami povrchu planety, k nimž patří například velkoplošné odlesňování, napřimování říčních toků, ale týká se i moří. Geochemické cykly prvků jako uhlík, síra, křemík, fosfor a dusík, ale i rtuť a těžké kovy začínají být v antropocénu více ovlivňovány lidskými aktivitami než přírodními procesy. Součástí antropocénu je i globální neofytizace (stěhování nových rostlin), rozbíjení ekosystémů, vymírání druhů a celková proměna světa. Ta však může být v budoucnosti kompenzována vznikem nových druhů života následkem genetických modifikací či propojování strojů a organismů.

Termín antropocén byl navržen v roce 2000 atmosférickým geochemikem a držitelem Nobelovy ceny P. J. Crutzenem a biologem E. Stoermerem, ale vědci jako Thomas W. Jenkyn, Antonio Stoppani či Vladimir Vernadskij již od roku 1854 hovoří o antropozoicky ovlivňovaném světě. Většina současných autorů považuje za první publikaci, která se otázkou „antropozoika“ začala vážně zabývat, vlivnou monografii George Perkinse Marshe Člověk a příroda (1864).

Biolog Eugene F. Stoermer podle svých slov používal výraz „anthropocene“ již v osmdesátých letech 20. století, ale nikdy jej nepoužil ve vědecké publikaci. Do české literatury byl termín antropocén pravděpodobně poprvé uveden právě na stránkách Vesmíru (Vesmír 81, 67, 2002/2). Výraz „antropozoikum“ ve smyslu čtvrtohory či „éra člověka“ byl však v ČR běžně používán již od padesátých let 20. století a toto označení nese i stejnojmenný sborník zabývající se geologií čtvrtohor.

Antropocén jako plavba do neznámé země

V každém případě je antropocén dobou velkých změn, kterou můžeme přirovnat k silnému říčnímu proudu, v němž je vše ohroženo a nic není stálé. Neznáme budoucnost, proto neumíme odhadnout, zda antropocén není jen dalším obdobím kreativní destrukce, která uvolní nové evoluční síly. To je však jen malá útěcha třeba pro nosorožce, kteří jsou na pokraji vyhynutí. Dinosauři na sklonku druhohor také nejásali, že budou konečně nahrazeni evolučně dokonalejšími savci.

O antropocénu se nejčastěji hovoří v souvislosti s proměnou atmosféry, která před průmyslovou revolucí obsahovala 270–275 ppm CO2 (1 ppm je miliontina celku, tedy 0,0001 %). V roce 1950 se koncentrace zvýšila na 310 ppm a dnes se blíží k hranici 400 ppm. Problémem nejsou ani tak absolutní koncentrace – ty byly v geologické minulosti i vyšší – ale rychlost růstu, která v mnoha případech znemožňuje adaptabilitu. Plujeme do neznámé země nových polí klimatické a environmentální „stability“.

Mozek jako environmentální katalyzátor

Pokud „něco“ může za příchod antropocénu, tak je to nejspíš lidský mozek. Dieta našich předků se před několika miliony let měnila z převážně vegetariánské na všežravou a energetický zisk byl využit na rozvoj mozku, jehož objem se ztrojnásobil na dnešních zhruba 1300 cm3 a tím lidé získali největší poměr váhy mozku k váze těla v celé živočišné říši. Poměrně záhy, možná už před 4 miliony let, se naučili používat oheň a nejpozději asi před 12 000 lety začali vypalováním porostů ovlivňovat krajinu. Zhruba v té době vzniká v několika částech světa zemědělství, rozvíjí se jazyk a později písmo, a to vede ke vzniku civilizačních center, která si mezi sebou dokážou vyměňovat informace, a tím katalyzovat velkoplošné změny zpočátku říční a zemědělské krajiny, ale později i pahorkatin a horských pastvin.

Za zvlášť důležité milníky se ani tak nepovažuje vznik hydraulických civilizací v Egyptě a Mezopotámii, ale průběžná domestikace zvířat, zavádění terasovaných rýžovišť před nejméně 8000 lety, později římská těžba rud a čínský uhelný průmysl, který již v 11. století dosáhl stejné úrovně těžby jako celá Evropa v roce 1700. Fosilní paliva změnila pravidla. Lidé závislí na dřevu mohli využívat jen palivo nahromaděné dejme tomu za 200 let života stromu, ale lidé spalující uhlí už měli k dispozici uhlíkový palivový zásobník starý 300 milionů let. Zemědělské společnosti potřebují na svůj provoz zhruba třikrát až pětkrát víc energie než lovci a sběrači a podobně i průmyslová společnost potřebuje nejméně trojnásobek zemědělské energie. „Vyšvihnout“ se mezi zemědělce je energeticky poměrně snadné, pokud zvládneme domestikaci, ale posunout se do průmyslové společnosti je možné jen za použití fosilních paliv. Tím spíš, že svět v roce 1820 už měl miliardu obyvatel, kterou by lesy nedokázaly energeticky zásobit.

Zhruba od začátku antropocénu mezi lety 1800 a 2000 se populace zvýšila víc než šestkrát, globální ekonomika padesátkrát a využívání energie zhruba čtyřicetkrát. Dostupná energie umožnila doslova „ze vzduchu“ výrobu amoniaku, a tím dusičnanu amonného jako základu umělých hnojiv, na kterých dnes závisí zhruba polovina světové produkce potravin. Není divu, že i koncentrace dusičnanů v pobřežních vodách vzrostla za stejnou dobu desetkrát, a to se všemi dopady například na korálové útesy, které jsou dnes poškozené na 95 % své plochy.

Jak počítat změnu?

Pokud chceme co nejjednodušeji číselně vyjádřit celkovou intenzitu změn v antropocénu, volíme obsah oxidu uhličitého v atmosféře. Obsah CO2 je něco jako v ekonomice HDP, tedy měřítko, jak moc jsme pracovali, spotřebovávali a proměňovali svět. První mírnou změnu v obsahu CO2pozorujeme kolem roku 1850. Růst o nějakých 10 ppm je zatím malý a odpovídá přirozenému kolísání obsahu, které závisí například na mořském proudění či na sopečných explozích.

Během následujícího století do roku 1945 již naměříme další růst koncentrací o 25 ppm, a ten již překračuje přirozený cyklus uhlíku. Získáváme tak první nezvratný důkaz globálního vlivu člověka. Někdy do půlky minulého století se dá hovořit o téměř lineárním růstu lidského vlivu, ale brzy nato se začala odehrávat druhá fáze antropocénu, kterou Will Steffen, Paul J. Crutzen a John R. McNeill charakterizují jako „velké zrychlení“.

Nová úroveň rychlosti

Mezi koncem poslední světové války a rokem 2000 se populace zdvojnásobila na 6 miliard, ale ekonomika vzrostla patnáctkrát. Symbolem doby se stala ropa. Na konci války existovalo 40 milionů automobilů. V roce 1996 to již bylo 700 milionů a dnes víc než miliarda. Laciná ropa z klasických ložisek jednou dojde, to mějme na paměti, až budeme tankovat rekordně laciný benzin, který byl koncem roku 2015 na jedenáctiletém minimu.

Koncem války žilo ve městech 30 % populace, dnes to už je přes 60 %. Koncem 19. století globální městská populace dosahovala nějakých 200 milionů lidí, brzy to však budou 4 miliardy. Ale nejde jenom o množství lidí, města jsou rovněž centry, odkud vycházejí finanční i technologické inovace. Nikdy předtím nebyl ani zlomek lidí mezi sebou tak propojen jako nyní. Vynálezy i podvody se dnes šíří nebývalou rychlostí.

Za posledních 50 let změnili lidé globální ekosystém víc než kdykoliv za celou lidskou historii a digitální technologie dál urychlují výměnu informací, kapitálu, peněz, zboží i energie. Základy tohoto procesu však byly položeny již v letech 1890–1914, kdy zejména v ekonomice, pěstování bavlny a dalších plodin anebo hornictví můžeme hovořit o první velké moderní globalizační vlně.

Není účelem tohoto článku zahlcovat čtenáře čísly, ale v mnoha oborech lidské činnosti platí, že v posledních třech desetiletích exponenciálně rostou hodnoty jako emise oxidu uhličitého či produkce amoniaku. Každý matematicky trochu vzdělaný člověk sebou trhne, když slyší slovo „exponenciální“, které v přirozených systémech znamená, že velice rychle je dosaženo dalšího stropu možností a situace se z dřívějšího hlediska stává neúnosnou. Pochopitelně že tu je – jako téměř vždy – naděje. Například světová spotřeba energie je zhruba na úrovni 0,1 % sluneční energie dopadající na kontinenty.

Celkově se však dá říct, že většina klimatologů a environmentálních specialistů považuje příští dvě nebo tři desetiletí za jedno z nejklíčovějších období ve vývoji civilizace a je zaražena velikostí a rychlostí probíhajících změn, tedy „velkým zrychlením“.

Kdy začal antropocén?

Přestože P. Crutzen a E. Stoermer definovali antropocén celkem nedávno (2000), dnes existují už tři poměrně vlivné mezinárodní časopisy, které se tématem zabývají: The Anthropocene, The Anthropocene Review a Elementa. Přesto dodnes není jasné, jak máme antropocén definovat. Kdybychom o něm hovořili jako např. o celém holocénu, zmírnili bychom současnou naléhavost a antropogenní změnu bychom zařadili mezi jednu z častých holocenních klimatických změn. V zásadě jde tedy o to, zda současné teplé období máme rozdělit na holocén a s ním srovnatelný, i když kratší antropocén, anebo zda je antropocén jenom nějakou metaforou současných změn v rámci holocénu. Věc má pochopitelně politický dosah – kvůli „metafoře“ není nutné přijímat žádná další opatření směřující k redukci oxidu uhličitého.

Podívejme se na toto dilema z geologického hlediska. Haberova‑Boschova reakce, která z vodíku a vzdušného dusíku vyrábí amoniak pro syntetická hnojiva, proměnila cyklus dusíku způsobem, jaký jsme na Zemi nepozorovali 2,5 miliardy let. Od roku 1750 lidé uvolnili do atmosféry 555 petagramů uhlíku (1 Pg je 1015 gramu), což se určitě nestalo posledních 800 000 let a zřejmě ani od konce miocénu před několika miliony let. Uvolněný oxid uhličitý způsobil takové okyselení povrchové vrstvy moře, jaké tady nebylo 300 milionů let.

Lidé dnes využívají 25–38 % primární produktivity planety, a tím „berou“ potravu milionům dalších druhů. To pomohlo šestému hromadnému vymírání v dějinách Země, které je dnes nejméně stokrát rychlejší než přirozená obměna druhů. Na druhou stranu lodní i pozemská doprava přispěla k šíření poměrně malé škály odolných druhů a hybridů, což vede k procesu nazývanému „globální homogenizace“. Poslední podobné období existovalo před 200 miliony let, kdy se začal trhat obří kontinent Pangea. Výměna mořských organismů, cestujících v balastní vodě lodních nákladů či uprchlá z akvárií chovatelů, mezi kdysi nezávislými moři vůbec nemá známou geologickou obdobu.

Zdá se tedy, že antropocén skutečně existuje, ale jak jej geologicky, tedy v příslušné vrstvě definovat? Holocén je dnes určen na základě zvýšení koncentrace deuteria ve vrstvičce z grónského ledovce o stáří 11 650 let v hloubce skoro 1,5 km. Tehdy se rozeběhl systém oceánských proudů, který vedl k oteplení planety. Zatím byly navrženy tyto jasně definované hranice antropocénu:

  • 1.Rok 5020 před dneškem, kdy se náhle zvýšila koncentrace metanu v globální atmosféře pravděpodobně následkem pěstování rýže.
  • 2. Rok 1610, kdy došlo ke snížení obsahu CO2 v atmosféře o 7–10 ppm. Pokles je pravděpodobně způsoben sopečnými výbuchy, které v letech 1550–1650 vedly k mírnému ochlazení severní polokoule a depopulaci Jižní Ameriky následkem epidemií zavlečených či mutovaných z evropského prostředí.
  • 3. Přibližně rok 1800, kdy po vylepšení parního stroje začíná růst spotřeba paliv, dochází k růstu měst a zvyšování populace (částečně zastavené napoleonskými válkami).
  • 4. Rok 1964 indikovaný radioizotopy uvolněnými z pokusných výbuchů jaderných bomb v atmosféře a letokruhem se zvýšeným obsahem 14C ze smrku z polské lokality nedaleko Krakova.
  • Diskuse o počátku antropocénu asi nebudou ještě dlouho uzavřeny. Osobně bych se přikláněl k původní Crutzenově definici založené na rozšíření inovovaného parního stroje kolem roku 1800, ale jiní badatelé dávají přednost novějšímu datu zhruba mezi rokem 1945 a 1964, které odpovídá počátku „velkého zrychlení“.

    Nelineární reakce – největší hrozba pro budoucnost

    Nelineární reakce se většinou týkají oceánu, který obsahuje obrovské množství uhlíku, ale rovněž tepla. Vrstva světového oceánu o hloubce 2 m obsahuje tolik tepla jako celá atmosféra. V posledních deseti letech rostla globální teplota mnohem méně, než by odpovídalo produkci skleníkových plynů, ale zato se oteplila vrstva oceánu do hloubek kolem 2 km. Jenže od určité míry už oceánské chlazení přestává být účinné a otepluje se víc, než by odpovídalo emisím CO2. Tento jev dobře znají lidé, kteří mají doma bazén – zahřát v takovém případě vzduch v místnosti obyčejnými radiátory či ho ochladit, je velice zdlouhavé, když je voda v bazénu teplá.

    Jiným příkladem nelineární reakce je oteplení severních moří a okolního permafrostu a uvolnění obrovského množství dalšího skleníkového plynu – metanu. Výška hladiny budoucího oceánu bude záviset hlavně na odtávání Západoantarktického štítu. Teplejší voda se dostává pod ledovec, ten se trhá a je odnášen na jih, kde taje. Zatímco expanze ohřáté vody zvýší hladinu oceánu do konce 21. století dejme tomu o 30 cm a tání grónského ledovce možná o dalších 15–20 cm, rozpad antarktických ledovců může přidat dalších 80 cm.

    Snad největší obavy však vzbuzuje okyselení (acidifikace) oceánu, který dnes pohlcuje zhruba 28 % lidmi uvolněného oxidu uhličitého. CO2 se rozpouští v mořské vodě a vzniká zde kyselina uhličitá, která se disociuje na karbonátový a bikarbonátový ion. Obsah rozpuštěného anorganického uhlíku v mořské vodě je součet rozpuštěného oxidu uhličitého, kyseliny uhličité, karbonátového iontu a bikarbonátového iontu, kterého je ve vodě kolem 91 %. Jejich vzájemný poměr je závislý na teplotě a kyselosti prostředí a má značný význam pro mořské organismy, které vytvářejí vápnité schránky. Zásaditost mořské vody zatím klesla z předindustriálních 8,2 na 8,1 pH a pokles dále pokračuje. Koncem 21. století může pH mořské vody poklesnout o dalších 0,3–0,4 pH, což omezí produkci a ukládání uhlíku v podobě karbonátu až o desítky procent. Tím víc jej pak zůstane v atmosféře.

    Nedávno byli v 69 lokalitách studováni koráli rodu Porites a bylo zjištěno, že jejich růst se zpomalil o 14 %, což může být způsobeno i teplotou a znečištěním oceánu. Při vyšších koncentracích CO2 se však růst korálů dokonce zastavuje. V krajním případě se pak oceány mohou stát místem, odkud bude oxid uhličitý uvolňován. Vůbec nejzávažnější je model, podle kterého při oteplení oceánu o víc než 6 °C oproti současnému stavu dojde ke kolapsu mořské biosféry a snížení globální produkce kyslíku. Tyto předpovědi jsou však poměrně nejisté, protože mořská biota sestává z mnoha desítek tisíc mikroorganismů a může se stát, že mořský uhlíkový cyklus ovládne okrajový, zatím málo zastoupený druh.

    Změny mikroskopické mořské bioty jsou zejména kolem pobřeží poměrně značné následkem velkého přísunu dusičnanů i zatím dosti záhadných fenoménů, jako je nižší koncentrace rozpuštěného oxidu křemičitého, který tvoří schránky mořských rozsivek.

    Člověk jako geomorfologický činitel

    Ve Velké Británii bylo v letech 1500–1850 vytěženo 2900 milionů tun uhlí. Ale po roce 1860 bylo stejné množství uhlí vytěženo za pouhých 23 let a po roce 1910 jen za pouhých deset let. Podobné exponenciální tempo můžeme pozorovat i u dalších surovin, zejména pak množství materiálu přemísťovaného při budování domů, dálnic a dalších staveb. Čísla jsou neuvěřitelná a ukazují rovněž na obrovskou spotřebu energie. Odhaduje se, že v těchto letech člověk ročně globálně přemístí 57 miliard tun zeminy, zatímco všechny řeky světa pravděpodobně přemístí jenom 22 miliard tun zeminy, tedy třikrát méně.  V tomto množství není započítán rozvoz zboží a úklid odpadků. Roční přesun hornin na hlavu od roku 2000 přesahuje dvacet tun!

    Dobrým příkladem geomorfologického působení člověka je tunel pod kanálem La Manche (Channel Tunnel), při jehož ražbě bylo nutné vyvézt 20 milionů tun horniny. Ta byla deponována pod nedalekým útesem Shakespeare Cliff, kde došlo k vytvoření nové pevniny o ploše 40 hektarů. V samotné Británii bylo od roku 1850 při dolování surovin zejména v uhelných lomech přemístěno 38,5 krychlových kilometrů hornin. Podle těchto čísel se zdá, že cena energie je v současné době zanedbatelně nízká.

    Fosforový vrchol

    Další rychlý růst civilizace bude brzděn nedostatkem anebo cenou některých zdrojů. Světu se kromě základního zdroje, totiž vody, začíná nedostávat stříbra, cínu, některých platinových kovů, běžné a zatím laciné konvenční ropy. Jedny z největších obav však vzbuzuje nedostatek fosforu, který je součástí většiny průmyslových hnojiv. Poptávka prudce roste, protože přibývá nejenom lidí, ale také střední třídy, která si může dovolit větší nákupy a lepší jídlo.

    Těžba fosforitu se proto stále zvyšuje. Jsou otevírána stále chudší ložiska anebo ložiska obsahující zvýšené množství těžkých prvků – v případě fosforitu to je zejména kadmium. V roce 2030 těžba zřejmě dosáhne vrcholu 25 až 30 milionů tun fosforu ročně, a pak začne klesat (populace však nadále poroste). Dlouhodobé prognózy týkající se surovin se sice málokdy naplnily, ale dá se očekávat další, možná i skokový růst ceny fosforitů již během dalšího desetiletí. Nechci slyšet, co si pak budeme myslet o hnojivech zbytečně promrhaných na něco, co jsme mohli snadno ušetřit – na biopaliva.

    Literatura

    Základní současná literatura

    Crutzen P. J., Stoermer E. F.: The Anthropocene. IGBP Global Change Newsl. 41, 17–18, 2000. V tomto článku poprvé oba autoři definovali výraz antropocén.

    Crutzen P. J.: Geology of mankind, Nature 415, 23, 2002, http://dx.doi.org/ 10.1038/415023a.

    Steffen W., Crutzen P. J., McNeill J. R.: The Anthropocene: are humans now overwhelming the great forces of nature. Ambio 36, 614–621, 2007.

    Starší práce

    Marsh G. P.: Man and nature: or, physical geography as modified by human action. C. Scribner, New York, NY 1864.

    Stoppani A.: Corsa di geologia. Bernardoni & Brigola, Milan, Italy 1871–1873.

    Arrhenius S.: On the influence of carbonic acid in the air upon the temperature of the ground. Lond. Edinb. Dublin Phil. Mag. J. Sci. (5th series) 41, 237–275, 1896.

    Chamberlin T. C.: A group of hypotheses bearing on climatic changes. J. Geol. 5, 653–683, 1897,http://dx.doi.org/10.1086/607921.

    http://casopis.vesmir.cz/clanky/clanek/id/11397

    Related

    Václav Cílek

    Václav Cílek (b. 1955) is a Czech geologist, climatologist, writer, philosopher, and popularizer of science. He graduated from the Mining Institute and Faculty of Natural Science of Charles University, and became involved in the study of hydrothermal deposits. Later, he studied samples brought from the Moon by Russian satellites. Thirty years ago, he began to focus on climate change and environmental issues. He combines a knowledge of the humanities with the natural sciences. He is the author of around 400 scientific articles and several books, including the award-winning Inscapes and Landscapes and Makom Book of Places.

    Since 1980, Cílek has been working at the Geological Institute of the Czech Academy of Sciences, where he specializes in the geology of the Cenozoic Era. He explores the interactions between the environment and civilization. From 2004 to 2012, he was the director of the Geological Institute of the Czech Academy of Sciences.

    Cílek has published many books and articles in journals and newspapers, popularizing his subjects. Over his career, he has collaborated with Hospodářské Noviny, Lidové Noviny, Mladá Fronta DNES, Mladý Svět, Právo, Reflex, Respekt, Czech Television, and Czech Radio, among others. He was a co-creator of a TV series on the subject of the caves of the Czech Republic entitled The Underground Czech Republic in 2001.

    In 2004, Cílek was awarded the Tom Stoppard Prize for his books Inscapes and Landscapes (2002) and Makom Book of Places. (2004). Additionally, he was named Laureate by the Minister of Ecology for his “valuable contribution to the popularization of Czech science, especially geology and climatology” (2007).

    In 2009, he was awarded the Václav Havel Foundation VIZE 97 Prize.

    Václav Cílek, foto archiv

    Václav Cílek, foto archiv

    Related content
    Into the Abyss of the Lignite Clouds
    Václav Cílek: Sacred Landscape
    Partner
    Czech Republic
    Written by
    Miloš Vojtěchovský
    Category
    Participants
    Lecturers

    Symposium Program

    Program and abstracts
    Location: French Institut Prague, Štěpánská 35 Praha 1

    Invited guests and participants: Guy van Belle /BEL/CZ/, Vít Bohal, Dustin Breitling /USA/, Peter Cusack /GBR/, Petr Gibas, András Heszky/HUN/(Translocal Institute), Stanislav Komárek, Alena Kotzmannová, Julia Martin, Pavel Mrkus, Ivo Přikryl, Martin Říha, Ivar Smedstad, Matěj Spurný, Tereza Stöckelová, Martin Škabraha, John Jordan /FRA/GB/ a Isabelle Frémeaux /FRA/GB/ (The Laboratory of Insurrectionary Imagination).

    Info and organisation: Miloš Vojtěchovský, Dagmar Šubrtová, Dustin Breitling.
    Email: info@frontiers-of-solitude.org.

    This event takes place at and is organized in collaboration with the French Institute in Prague and with the support of the Agosto Foundation.

    Friday 5 February

    10:00 Registration

    10:30 Miloš Vojtěchovský and Dagmar Šubrtová - Welcome and introduction

    Reports Beyond the Frontiers


    The first block of presentations consists of the outcomes from the expeditions to Iceland, north Bohemia and FInnmark during late summer of last year as part of the project. Participants will talk about their experiences and thoughts about the journeys. Alena Kotzmanová and Ivar Smedstad will present the Finnmark expedition, Julia Martin and Pavel Mrkus wlll talk about the landscape and industry in Iceland, and Peter Cusack, workshop lecturer for Into the Abyss of Lignite Clouds at the Most coal fields, will speak about his ongoing research into the sonic aspects of environmentaly damaged places and landcapes.

    10:45 Alena Kotzmannová - Up to the North
    11:00 Ivar Smedstad - Finnmark
    11:30 Julia Martin -The Iceland expedition - Tracing hyperextended objects
    12:00 Pavel Mrkus - Genesis of the "Fall"
    12:15 Peter Cusack - Sonic Journalism and Places in Transformation
    12:45 Discussion

    13:00 -14.00 Lunch brake

    Landscapes, Gardens, Mines, Dwellings, Voids

    The afternoon block covers different aspects of current environmental issues, and in particular, there will be presented a case study of the industrial landscape around the Most basin in north Bohemia.


    14:00 Stanislav Komárek – Having a Land, Having a Garden
    14:30 Martin Říha - The Limits of the Adaptation-The Men and Ore Mountains Landscape
    15:00 Ivo Přikryl - Hydrological System of Landscape after Mining - Ideal and Reality
    15:30 Matěj Spurný - “We didn’t have the Numbers” The Dawn of Criticism of Socialist Productivism in North Bohemia in the 1960s as a Case Study
    16:00 Petr Gibas - Voids: The Landscape between presence and absence

    16:30 Discussion

    17:00-19:00 Break

    19:15 Screening of Dreamland with intro

    Saturday 6 February: Anthropo-Scenes

    The morning block focuses on the broader contexts of the industrial and post-industrial landscape, related to the current discourse on the Anthropocene.

    11:00 Martin Škabraha - Reclaiming the Landscape
    11:30 Dustin Breitling - Cognitive Mapping
    12:00 Tereza Stöckelová - Ontological Uncertainty in the Planetary Lab
    12:30 Vít Bohal - The Anthropocene: The Good, the Bad, and the Ugly

    Lunch break - 13:00 - 14:00

    Places in Between

    In the last block, presentations will offer three examples of how contemporary art and artists reflect the environmental crisis, and the questions of their vision of the future with the closing discussion panel.

    14:30 Guy van Belle - An Ecological Awareness, Crossing Borders between the Real and Imagined?
    15:00 Andras Heszky (Translocal institute, Budapest) - River Ecologies
    15.30 Isabelle Frémeaux/John Jordan (The Laboratory of Insurrectionary Imagination) - Places in Between
    16:15-16:45 Pannel Discussion and open stage
    17:00-19:00 Break

    19:00 Screening of The Forgotten Space. (Allan Sekula and Noel Burch)

    Abstracts

    Guy van Belle: An Ecological Awareness: Crossing Borders Between the Real and Imagined?

    We live in a world increasingly dissatisfied with our persistence, even to the point of questioning our survival. On one hand we see an economics-driven reduction of state involvement in the well-being of its citizens, combined with a political and cultural traditionalism, economic protectionism, and a new xenophobia, which unify ideological contradictions in support for the imagined strongest. Solutions for making a new society are demanded from an abstract class with very little involvement in the real issues, who make top-down decisions so that any changes implemented harm no one. The climate conferences are an example of this. Conversely, alternative solutions on the level of every day life have arisen, worked out by small communities with specific needs. They have provided ad-hoc solutions, which they continue to develop and maintain from the bottom up. This implies that one size does not fit all, and we need fundamental change, even if it hurts, until we acquire better habits. It also suggests a completely different situation for culture and art, abandoning the system of museums, collectors and galleries, and redefining the means of a new creativity, to foster new living conditions. Are we spiders and bees, or architects?

    Guy van Belle /BEL/CZ/ (a.k.a. Gívan Belá) is a media artist and curator living in the Czech Republic. On occasion he introduces himself as a media data author, at other times as a wind time inventor and clockmaker, then later as a slide and cigar box guitar musician in a skiffle/spasm band. After studying literature and linguistics, philosophy and sculpting, he switched to computer music at the end of the 1980s. His most important virtual (collective) organisations have been Stellingname (1984-1989), Young Farmers Claim Future (1990-2000), dBONANZAh! (1998-2002), mXHz.org (2002-?) and the Society of Algorithm (2004-?).

    Dustin Breitling: Cognitive Mapping

    How do conceptions of territory, land, boundaries, and space change with the emergence of computational tools? Fundamentally, my focus will be to inquire into the role of an array of technologies and how they render novel capabilities of diagramming, spatialising, and designing. In particular, how technologies are employed through the likes of Simultaneous Location and Mapping in Real Time, defined as “the process of creating a map using a robot or unmanned vehicle” that navigates the environment while using the map it generates. Ultimately, my endeavor becomes to investigate these technological affordances and their relationship between orientation and Frederic Jameson’s invocation of a New Aesthetic related to Cognitive Mapping. Jameson’s characterization of a stark disjunction between a phenomenological experience of an individual subject and the apprehension of a global and social totality raises questions as to how to recuperate tools for navigation, and opens a framework for understanding space and its relationship to totalities topologically and importantly dynamic.

    Dustin Breitling (USA) is an M.A. Student at Charles University studying Geopolitics. He organizes the Diffractions lecture series and is interested in Accelerationism and Computation.

    Vít Bohal: The Anthropocene: The Good, the Bad, and the Ugly

    The contemporary discourse centered around the signifier Anthropocene is in flux, but it is possible to identify some centers of gravity for navigating this newfound semiotic terrain. The first question pertains to the relationship of raw data, manifested in discreet measurements, figures and patterns, as opposed to the functional and narrative context of its interpretation. This gap is bridged by the writers which Slavoj Žižek calls the “Third culture” (Dawkins, Dennet, Sagan, Lovelock, et al.) So, how is the raw data pertaining to contemporary discourse on climate change inscribed in the language of social criticism and ecology? There is the (slightly farcical but all-the-more telling) discussion on the “good, the bad and the ugly” aspects of the Anthropocene, which manages to draw a more navigable cognitive platform with which to address some of the fundamental issues in the wider discourse on anthropogenic climate change. Finally, the presentation will conclude with a look at some of the outputs of the debate as put forth in the work of McKenzie Wark, where he poses a direct challenge to the Western paradigm of the subject/object, human/nature split, and announces, in the words of Žižek,“the death of the Goddess.”

    Vít Bohal is a member of the Diffractions collective, which is focused on accelerationism, posthumanism, Prometheanism, and strands of critical theory. He publishes and translates texts on various topics, usually dealing with culture and philosophy. His articles have appeared in VLAK, VICE, Creator's Project, A2, and Word Addict. He studied music at Charles University and majored in Critical and Cultural Theory.

    Peter Cusack: Sonic Journalism and Places in Transformation

    Sonic journalism asks the question, “What do we learn of places by hearing their sounds?” and is based on the idea that valuable information about places and events is revealed by the way they sound and that careful listening will give insights different from, but complimentary to, visual images and language. The talk will use examples from the lignite mining areas of North Bohemia and Germany to discuss the sonic consequences of the landscape transformations due to the major industrialisation of these areas.

    Peter Cusack is a field recordist and musician with a special interest in environmental sound and acoustic ecology. His projects have included community arts, research into sound and our sense of place, and documentary recordings in areas of special sonic interest (Lake Bajkal, Aral Sea, the Chernobyl exclusion zone, the Caspian oil fields, or UK nuclear sites). The project Sounds From Dangerous Places explores soundscapes at the sites of major environmental damage. Cusack initiated the Favourite Sounds project in London 1998 with the aim of discovering what people find positive about their everyday sound environment. The project has since been established in Beijing, Berlin, Brussels, Chicago, Prague and Birmingham. He lectures in Sound Arts and Design at the London College of Communication and was recently a DAAD artist in residence in Berlin.

    Isabelle Frémeaux and John Jordan: Places in Between (Laboratory of Insurrectionary Imagination)

    For more than ten years, the Laboratory of Insurrectionary Imagination (Labofii) has been bringing together artists and activists to co-create new forms of resistance and disobedience. Our aim is not to represent the world and its crises but to transform it, using social movements as its material and creating a culture of resistance. Through a myriad of experiments, from launching a rebel raft regatta to shut down a coal fired power station, to turning bikes into machines of disobedience during the Copenhagen climate summit, or moving to a lan- based collective in search of reconnection, as well as a desire to build a territory in resistance, we have explored various ways in which liminal spaces are the most productive.

    "We are very inspired by Bertolt Brecht who talked about his theatre work as a way of training people to the pleasure of transforming reality. For us, it is exactly what the encounter between art and activism can offer. Capitalism is monopolising desire, fantasies, and one has to admit the left wing party revealed itself useless on these issues, it always thinks information will change people".

    Isabelle Frémeaux and John Jordan are art activists who live in France. Frémeaux was a senior lecturer in Media and Cultural Studies at Birkbeck College-University, London, until she resigned to escape wage labour and academia. Her action research explores popular education, storytelling and creative forms of resistance. Jordan is an art activist. He co-founded the direct action groups Reclaim the Streets and the Clown Army, worked as a cinematographer for Naomi Klein’s The Take, co-edited the book We Are Everywhere: the Irresistible Rise of Global Anti-capitalism (Verso 2004). Together they co-founded the art activism and permaculture collective The Laboratory of Insurrectionary Imagination, whose infamous interventions continue to erupt across Europe. They published the book/film Paths Through Utopias (La Decouverte, 2011), after which they set up the community la r.O.n.c.e (Resist, Organise, Nourish, Create, Exist). Recently, they co-organized the Climate Games, the world’s largest disobedient action adventure game for the Paris UN Climate Summit in December 2015.

    Petr Gibas: Disappearances, Reappearances, Voids: Landscape between Presence and Absence

    The landscape of the North Bohemian Basin is a landscape of constant change. Mining and the material changes it brought about have impacted the meanings inscribed into the landscape. Ideas associated with individual places, as well as the landscape as a whole and the emotions it elicits. In the landscape, emptiness is produced on a massive scale by massive relocation of matter, demolition of monuments as well as ordinary spaces related to the past, obliteration and forgetting. It is also a landscape in which a reverse process takes place, a continuous filling in of the emptiness by (re)created elements, material objects such as a whole new city, as well as by content, meanings and emotions. The processes of disappearance and reappearance fundamentally (in)form the landscape materially as well as symbolically. The intermingling of these two basic processes results in a landscape which is full of voids where the tensions between presence and absence stand out peculiarly. But in the process of filling in the voids produced by mining, other voids emerge. In my talk, I show how these grow out of a tension between presence and absence and how they impact on material, symbolic as well as experiential properties of the landscape in question.

    Petr Gibas, MSc., graduated in geography at UCL and he is now finishing his PhD studies in social anthropology at the Faculty of Humanities, Charles University in Prague, Czech Republic. He works at the Institute of Sociology, Czech Academy of Sciences, where he specializes in sociology of home and homelessness. In general, he is interested in landscape and urban anthropology with emphasis put on hybrid landscapes such as industrial landscape of post-industrial Czech Republic, post-socialist underground landscapes or urban nature. He is a co-author of Non-humans in Social Science: Animals, Spaces, Things (2011), Non-humans in Social Sciences: Ontologies, Theories and Case Studies (2014) and Allotment Gardens: Shadow of the Past or a Glimpse of the Future? (2014).

    András Heszky: River Ecologies Project

    Challenging anthropocentric conventions that seek to harness the river for economic, cultural and political purposes, River Ecologies places the complex ecological materiality of the Danube at the centre of artistic and scholarly attention. Drawing on the insights of artists, scientists, anthropologists, writers and environmental historians, brought together in the experiential setting of the River School, this collective inquiry journeys to sites of urban and natural wilderness to explore issues of reciprocity, resilience, non-human agency and interspecies solidarity. From the confluence of contemporary art and environmental humanities, the artistic and theoretical reflections of River Ecologies flow through the critical habitats of Rewilding Mentalities, Avian Ethnographies, Environmental Histories and Biosphere Responsibility to reengage with the natural world.

    András Heszky graduated at the Eötvös Loránd University and holds a master degree from Art theory-Aesthetics. He worked in Galerie Thomas Schulte, Berlin, in the OFF Biennále Budapest and currently he is a curatorial assistant in Trafó Galéria, Budapest. His texts has been published in Hungarian journals and fanzines, most recently an interview with photographer Wolfgang Tillmans. He is a board member of the Studio of Young Artists' Association and member of the nonprofit cultural organization Igor Metropol. His new interest in the relationships of art and nature is demonstrated in his publication on the Rare Earth exhibition in Vienna, his participation in Maja and Reuben Fowkes's recent seminars in the Translocal Institute and in his speech, given this year at the opening in Bálint Ház, organized on the occasion of Tu BiShvat, the 'New Year of Trees'. The Translocal Institute for Contemporary Art is a centre for transnational research into East European art and ecology based in Budapest that operates across the disciplinary boundaries of art history, contemporary art and ecological thought. Founded by Drs. Maja and Reuben Fowkes in 2013, the Translocal Institute emerged from a decade of collaborative curatorial and research as translocal.org. In addition to fostering research in the overlapping fields of contemporary art history and ecology, its activities include working with universities and art spaces across Europe to realise curatorial projects and contribute to arts education.

    Julia Martin: The Iceland expedition-Tracing Hyperextended Objects and their Ecological Agency

    Hyperextension is a medical term describing the extension of a body part beyond its normal limits. I have coined the term “hyperextended objects” in order to describe objects whose ecological agency extends them into the range of other objects, connecting them to many other objects, forces, beings, ecologies, in specific means-and-ends relationships. Regarding objects not as closed but as hyperextended allows us to understand them as ecological agents participating in forming ecological systems of objects and infrastructures, both man-made and natural. To discover their joint ecological agency, objects must be hyperextended beyond their individual object-hood through contextual research. The aim of the expedition in Iceland was to introduce the artists to this concept, and to let them trace hyperextended objects in the field context, thereby discovering their wider ecological agency. We used the Kárahnjúkar hydroelectric project in east Iceland as a case study, following the extensions of the entire project: The hydroelectric dam, the power station, the power lines, the aluminium smelter for whose energy supply the dam was built, the neighbouring towns, and the two affected river systems. All these components together form a hyperextended object of concern – whose wider ecological agency may even defeat the initiating object's "green" intention (e.g. producing hydroelectricity while destroying aquatic systems, in order to build parts for airplanes). It is hoped that recognizing and visualizing hyperextended objects in advance can lead to changes in decision making regarding land use and environmental planning.

    Julia Martin Ph.D. is an artist and landscape architect from Berlin, living in Seyðisfjörður, Iceland. She holds a Ph.D. in art from Goldsmiths, University of London, an M.F.A. from Edinburgh College of Art, and an M.A. in landscape architecture from the Technical University Berlin. Her performative actions, drawings, photocollages, installations, and writings investigate the relationships between objects and agents in space and time, and have recently focused on developing her concept of hyperextended ecological objects.

    Stanislav Komárek: Having Land, Having a Garden

    Once land was a fundamental source of livelihood and its ownership was desired by all. After the first and the second industrial revolutions money is produced in completely different way. But we are still living from the products of agriculture, even if it has become a marginal and despised sort of enterprise. Nevertheless, subjective love towards the land and plants still goes on, whether in the form of gardens or flowers.

    Prof. Stanislav Komárek is a head of the Department of Philosophy and History of Sciences at the Faculty of Science, Charles University Prague, writer and essayist. He also holds a degree in biology from the Faculty of Biological Sciences of Charles University. He was briefly employed at the Institute of Parasitology of the Czechoslovak Academy of Sciences in České Budějovice, after which he opted for exile in Austria. He lived there as an émigré from 1983 to 1990, working in Vienna, first at the Museum of Natural History, and then later at the Austrian Ministry of Agriculture, and ultimately at the Institute of Zoology of Vienna University.

    Alena Kotzmanová: Reporting from the North

    Alena Kotzmannová Ph.D is visual artist and photographer living and working in Prague. In 2014, she received a Ph.D. from the Faculty of Education of the Charles University, In 1998, she graduated from the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague from the Studio of Conceptual and Intermedia Works and the Studio of Photography. In her predominantly black-and-white photographs, Kotzmannová deals with the possibilities and paradoxes of the medium.

    Pavel Mrkus: About “The Fall”

    The audiovisual installation “The Fall” presents an explicit model of confrontation to the power of water and gravity in its raw and abstract form. The work consists of a multi-channel video installation assembled from footage taken during the expedition to Iceland.

    Pavel Mrkus MgA, Doc. is an audiovisual artist who makes use of digital moving images and sound often in relation to specific space. He graduated from the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague. His interest in Religious Studies, together with the experience of a four-year teaching position at Toyama City Institute of glass art in Japan has lead him to a unique mixture of cultural paradigms within his work. After showing at the 50th Venice Biennial in 2003, he has participated in many group and solo shows around world. Together with Daniel Hanzlik he established the Time-Based Media studio at the Faculty of Art and Design at J. E. Purkyne University in Usti nad Labem. He was awarded a Personality of the Year 2012 for his exhibition Next Planet by The Brno House of Arts.

    Ivo Přikryl: The Hydrological System of the Land after Open Pit Mining: The Ideal and the Reality

    The remediation of environmental (and social) disturbances caused by open cast brown coal mining in northwest Bohemia is a priority for state environmental policy. In order to provide a plan for the full restoration of land following such disturbances, a special interdisciplinary project supported by a grant from the Czech Ministry of the Environment was started in 2000. The initial stage of the project was to evaluate the findings from various reclamation activities over a period of more than 50 years. The main aims of the 3-year project are to make use of the best available environmental management knowledge to harmonize the ecological, aesthetic, productive and social functions of a new landscape, including the restoration of historical continuity and an understanding of ‘landscape memory’.

    Ivo Přikryl RNDr. is a hydrobiologist employed at ENKI o.p.s., Třeboň. His research focuses on zooplankton in lakes, dams and ponds mostly in Central Europe. He is currently studying the protection of wetlands , marshes, the management of dams, and the recultivation of the landscape after periods of open cast mining, especially in the Ore Mountains.

    Martin Říha: The Ore Mountains Landscape, Men and the Limits of Adaptation

    The world around us and we ourselves are dynamic, not static, systems. We are undergoing environmental changes both real and perceived, in our living conditions, communities and their rules, standards of living, international relations, and the global and cosmic contexts of our existence. These changes take place at different hierarchical levels and varying rates, and they test of our ability to adapt to them, or reject them. At each hierarchical level, there is a certain limit which, if exceeded, entails at least discomfort, and in the case of severe and prolonged and cumulative changes, may result in problems of physical and mental health. The landscape of the Ore Mountains was for decades the subject of devastation from open cast mining and kaolin extraction. It has been made toxic by emissions from chemical, steel and other heavy industries, and exposure to the effects of the industrial-scale burning of coal. This landscape has become a giant test laboratory for exploring the limits to what human, natural and cultural heritage can “hold on to”, and what will remain for future generations.

    Martin Říha Ing. Arch. is a Czech architect and urbanist active in Czech environmental policy. After graduating from the Architecture Faculty of the Czech Technical University, he worked for the City of Děčín, and later in Ústí nad Labem at the Department of Regional Planning. There, he lobbied against the so-called “large-scale mining” proposed by the Soviet advisors for the North Bohemian coal region.

    "Our grandchildren won’t understand that our generation sorted our recycling with great diligence, but chose to dump toxic waste into the fjords that we get our food from. Our grandchildren won’t understand why 100 jobs in a polluting and non-renewable mining industry are more valuable than 100 jobs in the renewable reindeer husbandry sector.”
    – Aili Keskitalo, President of the Sami Parliament of Norway in her 2016 New Year speech.

    Ivar Smedstad studied fine arts at the San Francisco Art Institute and received his degree in performance/video in 1988. He then moved on to work with distribution and preservation of video art at Electronic Arts Intermix in New York, where he held the position as Technical Director. In 1992 he received a fellowship from the Academy of Media Arts in Cologne where he worked as an artist in residence and lecturer in media art.Since year 2000 Smedstad was associate professor in the Intermedia department and institute chair at Trondheim Academy of Fine Arts. Smedstad is currently director of Atelier Nord, a media arts organization in Oslo. Ivar Smedstad has been working with video art and electronic media since the early 1980s and has participated in numerous international and national video art exhibitions, screenings and festivals.

    Martin Škabraha: Reclaiming the Landscape

    This contribution is inspired by Henri Lefevbre’s concept of a socially-oriented Production of Space. The attempt is to suggest an alternative of co called “right to the city"” and to refer to actual threats to this right by different forms of usurpation and exploitation, mainly by processes of nationalisation and commodification.

    Martin Škabraha Ph.D, is a Czech philosopher and journalist. He graduated in history and philosophy from the Philosophical faculty of the Palacký University in Olomouc. Currently, he teaches in the department of philosophy at Ostrava University, focusing mainly on contemporary political thinking. His work has been influenced by Jan Patočka, Václav Bělohradský, Jacques Derrida, and theorists of the Frankfurt school. His essays bring together postmodern critique and statements of social engagement, addressing issues such as ecology, the New Left and feminism.

    Matěj Spurný: “We didn’t have the Numbers” ” The Dawn of Criticism of Socialist Productivism in North Bohemia in the 1960s as a Case Study

    The beginnings of criticism of socialist productivism as a case study in North Bohemia during the 1960s. The Czechoslovak public saw during the 60s a renewal of public debate and various forms of criticism. It was not yet primarily a critique of Stalinism, as often claimed, but rather a polemic among various alternative projects, which represented the overcoming of Stalinism. Besides bureaucratic forms of governance, mainly technocratic projects prevailed, drawn from the scientific and technological revolution. In the second half of the decade, in response to this anthropocentric vision, for the first time on a larger scale visible damage to the environment (inspired by, among others, Western European and American models), promoted the rise of criticism of the belief in the power of technology and a concentration on economic factors. In my contribution, I will show these symptoms of the crisis of industrial modernity in socialist Czechoslovakia using the example of North Bohemia.

    Matěj Spurný Ph.D is a senior lecturer and member of the Deparment of Social History specializing in modern social history, nationalism and multiethnicity in the Czech lands in the 20th century, and the history of modern European dictatorship.

    Tereza Stöckelová: Ontological Uncertainty in the Planetary Lab

    Modern thinking and acting in the world is based on the principle of predictability and control. Unintended effects of our activities are considered “collateral”. What would change if these effects were considered central? What if the limits of our ability to predict and to control were not effects of what we do (not) know, but became part of reality itself? How can we consider the planet as a Latourian “nonmodern” laboratory, where humans are just one among many experimenters?

    Tereza Stöckelová Ph.D. is a researcher at the Institute of Sociology of the Czech Academy of Sciences, assistant professor at the Department of General Anthropology, Charles University, and editor-in-chief of the English edition of Sociologický časopis. Her work is situated between sociology, social anthropology and science and technology studies (STS), and draws upon actor network theory and related material-semiotic methodologies. She has explored academic practices in the context of current policy changes, science and social relations, and environmental controversies. She has also engaged in public debates and policy on the assessment of science and research, and was a member of the working group that received the John Ziman Prize in 2014 for the European Science Foundation report Science in Society: Caring For Our Future in Turbulent Times. In 2015 she started a new research project concerned with “multiple medicine”, an ethnography of the interfaces between biomedical and alternative therapeutic practices.

    Dreamland – What do you own when you have sold everything?
    Documentary film by Andri Snær Magnason and Þorfinnur Guðnason

    Dreamland is a documentary film based on the book Dreamland – A Self-Help Manual for a Frightened Nation (2008) by Icelandic writer Andri Snær Magnason. The film and the book draw together the complex socio-economic causes that have recently led to the construction of a gigantic hydroelectric dam at Kárahnjúkar in the Icelandic highlands, and to the related environmental destruction. Dreamland reflects upon political and socio-economic dependencies, historical causes for flawed decision-making, and the dangerous double-standards by which we all live in our consumerist societies. The film's wide-angled analysis allows us to see this case study also as a behavioral pattern in our times, a pattern of exploitation, acceleration, fear, and short-sightedness that recurs throughout the world today, but has become so clearly readable in the case of Kárahnjúkar.

    Dreamland "...offers impassioned visual and rhetorical arguments that put the island nation's environmental and financial problems in historical perspective." (- Variety)

    Running time: 89min
    
Music composed by: Valgeir Sigurðsson
    
Screenplay: Andri Snær Magnason and Þorfinnur Guðnason

    Awards: Cinema Politica 2010, Edda Icelandic Film Awards 2009

    The Forgotten Space

    Filmmakers Allan Sekula and Noel Burch examine the personal stories of links in the global supply chain -- the workers aboard giant cargo ships. The Forgotten Space follows container cargo aboard ships, barges, trains and trucks, listening to workers, engineers, planners, politicians, and those marginalized by the global transport system. We visit displaced farmers and villagers in Holland and Belgium, underpaid truck drivers in Los Angeles, seafarers aboard mega-ships shuttling between Asia and Europe, and factory workers in China, whose low wages are the fragile key to the whole puzzle. And in Bilbao, we discover the most sophisticated expression of the belief that the maritime economy, and the sea itself, is somehow obsolete.

    Running time: 1h 53 m
    Music composed by: Louis Andriessen, Riccardo Tesi
    Screenplay: Allan Sekula, Noël Burch
    Awards: Special Orizzonti Jury Prize

    Thalassa! Thalassa! Ladislav Šaloun, Praha

    Thalassa! Thalassa! Ladislav Šaloun, Praha

    Oil Fields, photo Edward Burtynsky

    Oil Fields, photo Edward Burtynsky

    Activist Florian Hurtig in Duren, North-Rhine Westphalia, photo Kari Lydersen

    Activist Florian Hurtig in Duren, North-Rhine Westphalia, photo Kari Lydersen

    Open Pit Lignite Mine in Janschwalde, photo Ch.Huscha

    Open Pit Lignite Mine in Janschwalde, photo Ch.Huscha

    Coal Protesters, Germany, 350.org

    Coal Protesters, Germany, 350.org

    Saving Iceland

    Saving Iceland

    Standing March, COP21 projection, Paris

    Standing March, COP21 projection, Paris

    Moře klidu

    Moře klidu

    Moře klidu

    Moře klidu

    Norway Mountain Sami People

    Norway Mountain Sami People

    Related content
    Frontiers of Solitude Symposium
    Partner
    Czech Republic
    Category
    Symposium
    Media