Blog posts

Slovo občina (nebo obecní statek) jak se do češtiny překládá anglický termín "commons", odkazuje k tradičnímu významu společně obhospodařované obecní pastviny. Možná jej znáte také z modernějšího spojení "creative commons", které označuje duševní vlastnictví věnované autory ke kolektivnímu užívání. Text rakouského filosofa, historika a sociálního kritika Ivana Illiche (1926—2002) nabízí hlubší zamyšlení nad společnými statky, včetně těch nehmotných. Úvahy o tichu ohroženém invazí komunikačních technologií přednesl v roce 1982 v Tokiu.

"Commons" je staré anglické slovo. Podle mých japonských přátel se jeho význam blíží japonskému iriai (kolektivně užívané lesy či louky, pozn. překl.). "Commons", stejně jako "iriai" je slovo, které v předindustriální době označovalo určité složky životního prostředí. Jako "commons" označovali části prostředí, které společně využívali určitým způsobem, stanoveným podle zvykového práva. Obecní statek ležel za hranicemi jejich prahů a mimo jejich osobní vlastnictví, ale každý byl oprávněn ho užívat - nikoli k výrobě zboží, ale k zajištění živobytí a domácnosti. Právo, které zpřístupnilo prostředí ustanovením obecních statků bylo obvykle nepsané. Bylo nepsané nikoli proto, že by se lidé zdráhali ho sepsat, ale protože předmětem jeho ochrany byla realita příliš komplexní, než aby se vešla do paragrafů. Právo na "sdílení statků" reguluje například právo na volný pohyb, průchod, právo na rybaření a lov, na pastvy, sběr dřeva nebo léčivých rostlin v lese.

Příkladem obecního statku může být dub. Jeho stín v létě slouží pastýři a jeho stádu, jeho žaludy slouží pro prasata sedláků v sousedství, jeho suché větve je palivem pro vdovy z vesnice. Některé z čerstvých větví byly v létě použity na výzdobu kostela - a při západu slunce je dub místem pro vesnické shromáždění. Když lidé hovořili o obecních statcích, o "irai", označovali tak oblast životního prostředí, které bylo konečná, bylo nutná pro přežití komunity, potřebná pro různé skupiny různými způsoby. Ale v čistě ekonomickém smyslu ji nevnímali jako nedostatkovou.

Nový ekologický řád

Když dnes v Evropě před univerzitními studenty užívám termín "commons", okamžitě si vzpomenou na osmnácté století. Vybaví si anglické pastviny, na nichž každý vesničan choval pár ovcí. Vybaví si ohrazování pastvin, které přeměnilo občiny na zdroj pro komerční chov dobytka. V první řadě si studenti vzpomenou na novou formu chudoby, která přišla spolu s ohrazováním: naprosté zbídačení rolníků, vyhnaných z polí k placené práci v městech a na bohatnutí šlechty.

Moji studenti si tedy jako první vybaví vznik kapitalistického řádu. V úvahách o té strastiplné změně ovšem zapomínají, že ohrazování občin znamená něco základního. Ohrazování občin přináší nový ekologický řád. Znamená nejen fyzický přesun kontroly nad pastvinami od rolníka ke šlechtě, ale i radikální změnu postoje společnosti k životnímu prostředí. Do té doby chápal libovolný právní systém životní prostředí jako občinu, jako společný zdroj, z něhož většina lidí mohla čerpat živobytí, aniž by se museli spoléhat na obchod. Po ohrazení pastvin se životní prostředí stalo především zdrojem zisku pro „firmy“, které prostřednictvím placené práce přeměňují přírodu na zboží a na služby, na nichž závisejí základní potřeby spotřebitelů. Tato proměna je slepou skvrnou politické ekonomie.

Ulice jako zdroj

Tuto změnu postojů můžeme lépe ilustrovat, když si namísto pastvin představíme cestu. Podívejme se na rozdíl mezi novými a starými částmi Mexico City před pouhými dvaceti lety. Ve starých částech města byly ulice skutečnými obecnými statky. Lidé seděli na ulici a prodávali zeleninu a uhlí. Jiní si vynesli ven židle a popíjeli kávu nebo tequilu. Další se na ulici scházeli, aby si zvolili nové vedení čtvrti, nebo aby se dohodli na ceně osla. Někteří svoje osly vedli naložené těžkým břemenem skrz dav, druzí seděli v sedle. Děti si hrály v příkopu, a při tom všem mohli chodci ulici stále použít, aby se dostali z jednoho místa na druhé.

Tyto ulice nebyly postavené pro lidi. Jako všechny skutečné obecní statky byla sama ulice výsledkem toho, že tam lidé žili a vytvářeli prostor k životu. Obydlí podél ulic nebyla soukromými domy v moderním slova smyslu — garážemi, kam se přes noc ukládá pracovní síla. Zápraží stále oddělovala dva prostory k životu, jeden osobní a jeden společný. Ale ani domy v tomto osobním smyslu, ani ulice jako obecní statek nepřežily ekonomický rozvoj.

V nových částech Mexico City už nejsou ulice pro lidi. Jsou z nich silnice pro auta, autobusy, taxíky a náklaďáky. Lidé jsou na ulicích sotva tolerovaní, pokud zrovna nejsou na cestě na autobusovou zastávku. Kdyby si dnes lidé chtěli na ulici sednout nebo se zastavit, stali by se překážkou pro provoz a provoz by pro ně byl nebezpečný. Ulice byly z obecní statků degradované na pouhý zdroj pro oběh vozidel. Lidé se už nemohou pohybovat samostatně. Jejich schopnost pohybu vytlačila doprava. Mohou se pohybovat, jen když jsou připoutaní a vezou se.

Pracuj a konzumuj

Vyvlastnění pastvin panstvem bylo leckdy napadáno, ale zásadnější transformace pastvin (nebo cest) z "commons" na zdroj probíhala až donedávna bez kritiky. Zábor životního prostředí hrstkou vyvolených vnímáme jako nepřípustné zneužití moci. Ještě víc ponižující je přeměna lidí na spotřebitele a pracovní sílu pro průmysl, ale ta byla až donedávna považována za něco samozřejmého. Za posledních sto let se řada politických stran stavěla proti hromadění environmentálních zdrojů v rukou soukromníků. Jádro problémů nicméně spatřovaly v soukromém užívání těchto zdrojů, nikoli v zániku obecních statků. Antikapitalistická politika tedy dosud podporovala oprávněnost přeměny obecních statků na zdroje.

Teprve v poslední době se objevuje nový druh „lidového intelektuála“, který začíná chápat, co se děje. Ohrazení pastvin upřelo lidem právo na ten druh prostředí, na němž se - napříč historií - zakládala morální ekonomika přežití. Ohrady, jakmile jsou jednou přijaté, mění význam komunity. Ohrazení podrývá místní autonomii komunity. Ohrazení pastvin je stejně v zájmu profesionálů a státních byrokratů, jako v zájmu kapitalistů. Ohrazení umožňuje byrokratům nahlížet na místní komunity jako na neschopné postarat se o vlastní přežití. Člověk se tak stává ekonomickým subjektem, který v zájmu přežití je závislý na zboží, které je pro něho vyráběno . Většina občanských hnutí ve své podstatě představuje vzpouru proti této přeměně lidí na spotřebitele.

Umlčeni amplionem

Požádali jste mě, abych mluvil o elektronice, ne o pastvinách a cestách. Ale já jsem historik - chtěl jsem nejprve mluvit o občinách, jak je znám z minulosti, abych pak mohl říci něco o současné, větší hrozbě pro obecní statky, kterou je elektronika. Muž, který k vám mluví, se narodil před padesáti pěti lety ve Vídni. Měsíc po narození mne posadili na vlak a potom na loď, která mne odvezla na ostrov Brač. Tady, ve vesnici na dalmatském pobřeží, mi chtěl požehnat dědeček. Dědeček žil v domě, který jeho rodina obývala od dob japonského období Muromači (trvalo od poloviny čtrnáctého do konce šestnáctého století, pozn. překl.). Na dalmatském pobřeží se od těch dob vystřídala řada panovníků - benátská dóžata, sultáni z Istanbulu, omiští piráti, rakouští císaři a jugoslávští králové. Četné změny uniforem a jazyků vládců ale během těch pěti set let změnily v každodenním životě jen málo. Střechu domu mého dědečka stále podpíraly tytéž krovy z olivového dřeva. Voda se stále sbírala ve stejných kamenných dlaždicích na střeše. Víno bylo lisováno ve stejných sudech, ryby se chytaly ze stejného typu lodí a olej získávan ze stromů vysazených, když bylo město Tokio ještě mladé.

Můj dědeček dostával zprávy dvakrát do měsíce. Tehdy zprávy na ostrov putovaly na parníku, což trvalo tři dny, a ještě předtím na šalupě, která plula pět dní. V době, kdy jsem se narodil, plynula historie pro lidi žijící mimo hlavní cesty stále pomalu, nepostřehnutelně. Většina prostředí byla stále v režimu obecních statků - "commons". Lidé žili v domech, které si sami postavili, chodili po ulicích udupaných kopyty jejich zvířat, byli soběstační v získávání a odvádění vody, jejich schopnost vyjadřování závisela na síle jejich hlasu. To všechno se změnilo s mým příjezdem na Brač.

Na tom samém parníku, na kterém jsem v roce 1926 připlul, se na ostrov dorazil první amplion. Většina lidí tam o ničem takovém nikdy neslyšela. Do té doby mluvili všichni muži a ženy víceméně stejně silnými hlasy. To se teď mělo změnit. Teď měl přístup k mikrofonu určit, čí hlas bude zesílený. Ticho přestalo být obecným statkem, stalo se zdrojem, o nějž ampliony soutěžily. Samotný jazyk se změnil z obecného statku na národní zdroj komunikace. Stejně jako ohrazení pastvin kdysi vrchností zvýšilo národní produktivitu protože znemožnilo malým rolníkům chovat si pár ovcí, nástup amplionu zničil ticho, které dosud dávalo každému muži a ženě jejich vlastní rovnoprávný hlas. Kdo neměl přístup k mikrofonu, byl umlčen.

Ubránit ticho

Doufám, že teď je ona paralela jasná. Podobně jako je obecní statek zranitelný a může ho zničit motorizovaná doprava, tak i občinu řeči může lehce zničit invaze moderních komunikačních prostředků. Problém, který předkládám k diskusi, by tedy měl být zjevný: jak můžeme čelit invazi nových elektronických přístrojů a systémů do prostoru obecních statků? Statků jež jsou s našimi životy spojeny jemněji a intimněji než louky nebo cesty? Jež jsou minimálně tak podstatné jako ticho? Západní i východní tradice se shodují, že ticho je nezbytné k rozvoji člověka. Upírají nám ho stroje, které lidi napodobují. Pokud už nyní jsme závisilí při našem pohybu na strojích, snadno by na strojích mohly stát závislé i způsoby našeho mluvení a myšlení.Taková přeměna prostředí od "obecního statku" k "výrobnímu zdroji" je nejzásadnější formou environmentální degradace. Ta degradace má dlouhou historii a běží paralelně s dějinami kapitalismu. Ale v žádném případě ji nelze chápat jenom takto. Politická ekologie bohužel důležitost této transformace přehlížela nebo snižovala. Pokud máme formovat hnutí na obranu všeho, co nám zbývá z obecních statků, musíme uznat její povahu. Obrana představuje klíčový úkol pro veřejnou politickou akci. Jde o naléhavý úkol, protože bez dozoru sice může existovat občina, ale zdroje nikoli. Stejně jako doprava i počítače potřebují dozor, dokonce v ještě větším množství a rafinovanějších formách.

Zdroje musí být ze své definice bráněné dozorci. A jakmile budou ubráněné, jejich obnova jako obecní statky bude čím dál těžší. Proto je tato výzva zvláště aktuální.

Ivan Ilich, 1982

V češtině vyšly od Ivana Illiche knihy Odškolnění společnosti (2001) a Limity medicíny (2012). O jeho díle a životě se můžete dočíst v článku Nadi Johanisové v 7.G 5/2008 a její knize Ekonomičtí disidenti(2014). Převzato ze stánky Sedmá generace. Přeložila a připravila Lucie Sovová pro Sedmou generaci, krácení a mezititulky redakce 7G.

poznámka FOS: navrhujeme překládat anglický termín commons, který nechala Lucie Sovová v původním tvaru spíš českým termínem "obecní statek", který není tak archaický jako občina a zdá se, že odpovídá alespoň přibližně významu anglického termínu. Pojem "veřejný statek" je statek, z jehož užívání nemůže být člověk, nebo bytost vyloučen. Slouží všem členům společnosti a jedná se o různé entity a nástroje sloužící k ochraně pořádku, zdraví, ekologie aj. V nejširším pojetí jde o statky jako jsou vzduch, voda, světlo, tma, nebo možnost volného pohybu. Ty můžeme označit jako "volné", ale jsou odlišné od statku "veřejného", jehož ekonomická cena je nižší než tržní cena. Může být pro spotřebitele i nulová, protože náklady na tento statek hradí jiný subjekt většinou prostřednictvím veřejného rozpočtu