Blog posts

Nýey var eyja sem myndaðist árið 1783 í eldgosi neðansjávar suðvestur af Reykjanesi, líklega í grennd við þar sem nú er Eldeyjarboði. Ári síðar var eyjan horfin. Nýey island was formed in 1783 by underwater eruption southwest of the Reykjanesi peninsula, probably in the vicinity of what is now Eldeyjarboði. A year later the island was gone.

The topic of this volcanic soundscape is Surtsey, the island that burst from the sea off the Icelandic coast. Scientists are allowed to visit only four days a year, and eagerly await the opportunity to examine its fluctuating ecosystem. Perret and Ploner mix field recordings from the island with others from nearby sources: the islands of Bjarnarey and Elliðaey, and the Eldfell volcano. The field recordings are the main attraction, but the music of the 1964 film “Surtur fer sunnan” by Magnús Blöndal Jóhannsson and the words of three generations of scientists provide additional dramatic heft.

In 1963 an island emerged after an underwater volcanic eruption, a rare event that occurs on average twice a century. It was given the name Surtsey, after Surtr, the fire giant of Norse mythology. The surface of this new land grew after further eruptions until June 1967 when it had reached 2.65 square kilometers in size and poked 175 meters out of the sea.

Surtsey has been an object of research as no other territory has been before, since it bares the unique possibility to study in-scale the creation of an ecosystem. To this day more than half of the initial territory of Surtsey has disappeared. The violent waves of the winter degrade its coasts and the wind erodes its surface. Scientists estimate that in 2120, two-thirds of the surface will be gone and erosion will have laid bare its heart of palagonite, a rock that might withstand for a few thousand years.

Being the youngest member of the Westman archipelago, Surtsey serves science as a window to the past of the older islands. Reciprocally, those older islands are studied as windows to what Surtsey might become like in the future. Following this approach of the island as sort of "time capsule," we investigated in Surtsey′s assumed past, present and possible future in exploring the sonic environment of Surtsey as well as the one of its neighboring islands.

The resulting sound piece Nýey evolves around the motifs of creation, colonization and metamorphose of a territory. As the recording winds down, scientists speak of the natural breakdown of the island; erosion has already whittled it down by half. The sounds of local birds decrease, when the lapping of the waves is amplified: an effective means of conveying the island’s physical and aural future. Surtsey has become a character to the listener, and we are sad to hear it go. “What happens then?” a scientist asks. The winds begin to howl as nature claims its own. But for a brief, shining moment – an eye blink in geological time – she was able to poke her head above the water, and lay claim to all she saw.

Richard Allen

Terra Nova a Aurora Borealis

Zvuková krajina prostorové instalace a zároveň kompozice Nýey je pomyslným portrétem jistého ostrůvku Surtsey, pojmenovaného podle jednoho z početných obrů norských mýtů Surtra. Skalnatý kousek země měla na svědomí vulkanická aktivita pod mořským dnem nedaleko islandského pobřeží v roce 1963. Surtsey se stal a dodnes slouží jako jakási přírozená laboratoř: od svého počátku je naprosto liduprostý, protože člověk by svou přítomností a aktivitami porušil složitou symbiózu desítek druhů hnízdících mořských ptáků, rybích populací a rostlinných společenstev. Jen skupinka vědců čtyři dny ročně může pozorovat neustále se měnící, křehký oceánický ekosystém, podobný v něčem oddělenému světu, jaký Charles Darwin pozoroval na souostroví Galapágy kdysi v roce 1831.

Zvukoví umělci a dokumentaristé Nicolas Perret a Silvia Plonerová získali povolení zachytit na Surtsay během několik dní (patrně poprvé) také zvukově: jak vlastně Surtsey zní?

Oba umělci ostrovní prostředí zachytili jako tekuté, seismické prisma průniku minulosti, současnosti a budoucnosti. Vlastní terénní nahrávky spojili s těmi, které získali okolních ostrovech Bjarnarey a Elliðaey a doplnili je šramoty padajících kamenů a bubláním lávy ze sopky Eldfell. V nahrávce je citována také původní hudba k dokumentárímu filmu "Surtur fer sunnan" skladatele Magnuse Blöndala Jóhannssona z roku 1964.

Celek provází úryvky rozhovorů s několika přírodovědci, kteří ostrov navštěvují a studují už tři generace. Zajímavé je, že Surtsey se během dalších erupcí až do června 1967 zvětšoval. Tehdy jeho celková plocha činila 2,65 kilometrů čtverečních a skály se tyčily do výšky 175 metrů nad mořskou hladinu. Ale od té doby víc než polovina původní hmoty ostrova zmizela. V zimních obdobích silné vlnobití bičuje pobřeží a větry rozrušují jeho skalnatý povrch. Předpokládá se, že v roce 2120 zmizí dvě třetiny ostrova a eroze obnaží jeho palagonitové jádro – kámen, schopný vzdorovat působení moře, mrazu a větru několik tisíc let.

Atmosféra prostorové instalace, která vyšla také jako CD a získala prestižní ocenění jako rozhlasová hra, je postavena na prostupování sonické geneze kusu pevniny, její kolonizace biologickou komunitou a proměnami ostrovní krajiny směřující ke jistému konci: biologové a vulkanologové mluví o zániku nové země. Hlasitost křiku mořských ptáků klesá, když se zvedá zvuk vln - kompoziční proces odkazující na geologickou i fonetickou budoucnost islandské neklidné terry novy.

Severský námět Nicolase Perreta a Silvie Plonerové je také zvuk polární záře. Na severní polokouli jde o fenomén Aurora Borealis, nad jižním magnetickým pólem je to Aurora Australis. Všichni více méně díky fotografií víme, jak severní záře asi vypadá, ale stojí za to uvažovat o tom jak zní? K této hře světel dochází větší zhruba ve výšce 80 až 130 km nad zemským povrchem. Slunce emanuje tzv. “sluneční vítr” - plazmu tvořenou nabitými částicemi, protony a volnými elektrony. Zemské magnetické pole částice “větru” letící rychlostí až 1000 km/s vtáhne do horních vrstev atmosféry, kde částice narážejí na molekuly vzduchu. Přitom dochází k uvolňování energie formou světla a polární záře je nejčastěji zabarvená zeleno-žlutě, nebo do červena. To je způsobeno kyslíkem obsaženým v atmosféře, nebo do modra až fialova, na což má vliv dusík obsažený v atmosféře. Ale při hře světel se uvolňuje až 100.000 MW elektrické energie. To může způsobit rušení rádiových vln, televize a elektrických sítí. To je komplexní elektromagnetický fenomén, který je logicky provázen i aurálními projevy.

Rozhlasový dokument “All Depends on the Sun” spojuje terénní nahrávky ze severu Finska, rozhovory s výzkumníky, či “ušitými” svědky a synteticky generované zvuky. Soundtrack severní záře zní v nízkých kmitočcích infrazvuku- hluboko pod hranicí slyšitelnosti lidského ucha. Patrně proto většina lovců severních září jsou přesvědčeni, že světelné nebeské show žádný zvuk neprovází. Rozhlasový dokument je postaven na přechodu mezi pozitivistickou metodou zvukového záznamu a vyprávění příběhu. Je také zvukovým esejem uvažující, co vlastně znamená Sever.