Blog posts

Posts

Emmanuel Lévinas: HEIDEGGER, GAGARIN A MY

By samotar, 19 September 2019

Jack Burnham - Systémová estetika

By samotar, 5 March 2019

Tajemství spolupráce: Miloš Šejn

By samotar, 27 June 2018

Skolt Sámi Path to Climate Change Resilience

By samotar, 10 December 2017

Ohlédnutí/Revisited Soundworm Gathering

By samotař, 9 October 2017

Kleté krajiny

By samotar, 7 October 2017

Kinterova Jednotka a postnatura

By samotař, 15 September 2017

Upsych316a Universal Psychiatric Church

By Samotar, 6 July 2017

Za teorií poznání (radostný nekrolog), Bohuslav Blažek

By miloš vojtěchovský, 9 April 2017

On the Transmutation of Species

By miloš vojtěchovský, 27 March 2017

CYBERPOSITIVE, Sadie Plant a Nick Land

By samotař, 2 March 2017

Ivan Illich: Ticho jako obecní statek

By samotař, 18 February 2017

Thomas Berry:Ekozoická éra

By samotař, 8 December 2016

Best a Basta době uhelné

By samotař, 31 October 2016

Hledání hlasu řeky Bíliny

By samotař, 23 September 2016

Bratrstvo

By samotař, 1 September 2016

Anima Mundi Revisited

By miloš vojtěchovský, 28 June 2016

Simon A. Levin: The Evolution of Ecology

By samotař, 21 June 2016

Jan Hloušek: Uranové město

By samotař, 31 May 2016

Manifest The Dark Mountain Project

By Samotar, 3 May 2016

Pokus o popis jednoho zápasu

By samotar, 29 April 2016

Nothing worse or better can happen

By Ewa Jacobsson, 5 April 2016

Jared Diamond - Easter's End

By , 21 February 2016

W. H. Auden: Journey to Iceland

By , 9 February 2016

Jussi Parikka: The Earth

By Slawomír Uher, 8 February 2016

Co číhá za humny? neboli revoluce přítomnosti

By Miloš Vojtěchovský, 31 January 2016

Red Sky: The Eschatology of Trans

By Miloš Vojtěchovský, 19 January 2016

Towards an Anti-atlas of Borders

By , 20 December 2015

Pavel Mrkus - KINESIS, instalace Nejsvětější Salvátor

By Miloš Vojtěchovský, 6 December 2015

Tváře/Faces bez hranic/Sans Frontiers

By Miloš Vojtěchovský, 29 November 2015

Na Zemi vzhůru nohama

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Upside-down on Earth

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Images from Finnmark (Living Through the Landscape)

By Nicholas Norton, 12 October 2015

Czech Radio on Frontiers of Solitude

By Samotar, 10 October 2015

Langewiese and Newt or walking to Dlouhá louka

By Michal Kindernay, 7 October 2015

Notice in the Norwegian newspaper „Altaposten“

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Interview with Ivar Smedstad

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Iceland Expedition, Part 2

By Julia Martin, 4 October 2015

Closing at the Osek Monastery

By Michal Kindernay, 3 October 2015

Iceland Expedition, Part 1

By Julia Martin, 3 October 2015

Finnmarka a kopce / The Hills of Finnmark

By Vladimír Merta, 2 October 2015

Workshop with Radek Mikuláš/Dílna s Radkem Mikulášem

By Samotářka Dagmar, 26 September 2015

Já, Doly, Dolly a zemský ráj

By Samotar, 23 September 2015

Up to the Ore Mountains

By Michal, Dagmar a Helena Samotáři , 22 September 2015

Václav Cílek and the Sacred Landscape

By Samotář Michal, 22 September 2015

Picnic at the Ledvice waste pond

By Samotar, 19 September 2015

Above Jezeří Castle

By Samotar, 19 September 2015

Cancerous Land, part 3

By Tamás Sajó, 18 September 2015

Ledvice coal preparation plant

By Dominik Žižka, 18 September 2015

pod hladinou

By Dominik Žižka, 18 September 2015

Cancerous Land, part 2

By Tamás Sajó, 17 September 2015

Cancerous Land, part 1

By Tamás Sajó, 16 September 2015

Offroad trip

By Dominik Žižka, 16 September 2015

Ekologické limity a nutnost jejich prolomení

By Miloš Vojtěchovský, 16 September 2015

Lignite Clouds Sound Workshop: Days I and II

By Samotar, 15 September 2015

Walk from Mariánské Radčice

By Michal Kindernay, 12 September 2015

Mariánské Radčice and Libkovice

By Samotar, 11 September 2015

Most - Lake, Fish, algae bloom

By Samotar, 8 September 2015

Monday: Bílina open pit excursion

By Samotar, 7 September 2015

Duchcov II. - past and tomorrow

By Samotar, 6 September 2015

Duchcov II.

By Samotar, 6 September 2015

Arrival at Duchcov I.

By Samotar, 6 September 2015

Czech Republic

Případ zchudlé planety:Vojtěch Kotecký

Posted by
samotar

Kapustňák, mořský savec, vymřelý druh

Lidové noviny, 21. dubna 2018

Bude to už dvacet let. Organizátoři konference v australském Melbourne vzali kosmopolitní osazenstvo na exkurzi. Cílem byla asi dvě hodiny cesty autem vzdálená kolonie tučňáků. V podvečer se mikrobus s výpravou vracel zpátky do města. Krájel na dálnici míli za mílí, exotickou krajinu přikryla tma a cestujícím nezbylo, než se zabavit navzájem. Časem konverzace doskákala až k otázce, jak se mořským opeřencům říká v různých mateřštinách.

Všichni s pobavením sledovali, jak každý další přichází s nějakou variací na anglické penguin. Diskuse postupně opouštěla indoevropské řeči s původem na severozápadě Evropy, ale odpovědi se neměnily. „Pingviin,“povídá Peep z Estonska. Drobná Japonka pípla cosi nezapamatovatelného, leč slyšitelně příbuzného. Až kolečko dospělo k autorovi tohoto textu. A právě tehdy, na potemnělé australské autostrádě, jsme se moje maličkost a jazyk český společně dočkali svých warholovských.... no, řekněme patnácti sekund slávy.

Ubývání přírody mění náš svět možná více a nevratněji než cokoli jiného. Pulitzerovou cenou poctěná kniha Šesté vymírání, jejíž překlad do češtiny právě vychází, pregnantně shrnuje, proč je dobré starat se o myriády obskurních potvor a potvůrek kolem nás.

Alka, předmět doličný

Pikantní je, že prapůvodní latinské slovo pinguinus se nevztahovalo na tučňáka, nýbrž na alku velkou. Bezmála metroví ptáci nosili černobílé peří jako tučňák, žili v mnohatisícových koloniích jako tučňák, kolébali se na dvou nohou jako tučňák, křídla namísto letu používali k plavání jako tučňák a lovili ryby jako tučňák. Ale patřili do vzdálené přízně racků. S tučňáky měli společné jen velmi vzdálené prapředky, kteří už přes padesát milionů let nejsou mezi živými. Alky v prehistorii obývaly pobřeží od Středomoří po Grónsko a od Grónska po Floridu. Není těžké domyslet, jak došlo ke zmatení jazyků a ptactva. Objevitelská plachetnice dorazila na jižní polokouli, posádka uviděla davy rybožravých číšníků a vzdělaný kapitán si do deníku poznamenal: Ecce, pinguinus.

Pomalý a kolébavý opeřenec byl na souši bezbranný. Jak námořníci nacházeli početné alčí kolonie v severních mořích, proměňovali je v kvanta levného masa, tuku a hlavně peří do matrací. Poslední párek ubili tři Islanďané na skalnatém ostrůvku Eldey v roce 1844. Proto alka slouží jako jeden z notorických příběhů o podivuhodných zvířatech, která lidé dokázali nadobro vyhubit. A proto z ní novinářka Elizabeth Kolbertová učinila předmět doličný ve své knize Šesté vymírání.

Nemalou pozornost jsme v minulém zhruba čtvrtstoletí věnovali konverzaci, jak na naše životy dopadne hromadění skleníkových plynů v atmosféře. Lidská civilizace vznikala v několika miléniích nebývale klidného podnebí, kterému antropolog Brian Fagan říká Dlouhé léto. Minimálně od doby, kdy jsme se začali živit zemědělstvím proto nenastal žádný prudký výkyv klimatu. Kdybychom nicméně měli sestavit žebříček nejdalekosáhlejších ekologických proměn našeho světa, na prvnímísto by patřila jiná položka, než jeho soustavné oteplování: nenápadné, ale fenomenální chudnutí přírodní rozmanitosti.

Před pár týdny média referovala, že v Keni uhynul poslední samec nosorožce tuponosého severního. Celý poddruh (a podle některých zoologů dokonce samostatný druh) se tudíž prakticky rozžehnal se světem. V parných indonéských džunglích se však rýsuje příští a horší pohřeb. Toulají se tu zbývající nosorožci sumaterští – jediný přeživší článek starobylého rodokmenu, který evoluce z ostatního života vyčlenila před dvaceti miliony roky. Podivné stvoření s červenohnědou srstí je nejbližším pozůstalým příbuzných srstnatých nosorožců, kteří v dobách lovců mamutů obývali také naši krajinu. Před deseti lety jich evidovali 275 kusů. Nyní optimistický součet činí devadesát, pesimistický třicet zvířat. Plus přesně devět v zoologických zahradách. Kolbertová líčí dojemné a poněkud zoufalé úsilí, s jakým se koordinátoři záchranného programu ze zoo v americkém Cincinnati snaží o inseminaci posledních tlustokožců. Pokud vezmou zasvé, svět přijde o větev, jež tady přetrvala od třetihor.

Kubrickova rosnička a jiné příběhy

Velká zvířata se většinou ocitají první na ráně. Bývá jich poměrně málo, protože na stejné parcele se jaksi uživí (a tudíž na světě žije) méně nosorožců než tesaříků. Je po nich větší poptávka, neboť z vrabce nelze pořídit takový flák masa jako z antilopy. Navíc se pomaleji rozmnožují, takže hůře doplňují ztráty. Proto – a také proto, že si jich více všímáme – seznamy ohrožených druhů v červených knihách plnila nejprve takzvaná megafauna.

Starost o vymírání nosorožců, tygrů či velryb máme už desítky let. Koneckonců nejedno zvíře se mezitím podařilo přivést z okraje propasti nazpátek. Kupříkladu právě většina velkých kytovců díky účinné ochraně opět utěšeně přibývá. Proč tedy další elaborát na letité téma dostal prestižní Pulitzerovu cenu a britský deník The Guardian jej zařadil mezi sto nejlepších titulů v dějinách literatury faktu? Přinejmenším proto, že se na příběh mizející fauny dívá hodně ze široka. Kromě charismatické exotické fauny nám totiž před očima rapidně mizí něco mnohem většího. Nepřehledná rozmanitost často nenápadného, nikoli však nedůležitého života.

Na světě žije kolem 7000 druhů žab. Zoologické expedice v džunglích, močálech či vlhké vegetaci podél tropických potůčků soustavně nacházejí další a další. Jenom během prvních tří měsíců letošního roku se v análech objevily deskripce devětatřiceti dosud neznámých spécií. Nově jsme se seznámili s prozatím nepoznaným skokanem z melanéského ostrova Nová Británie, s lesněnkou, jež pobývá v přítmí thajských jeskyní, nebo s hnědou rosničkou z Amazonie, která má oranžová podpaží a již vědci s vážnou tváří pojmenovali po Stanleym Kubrickovi. Ne že by snad na světě přibývaly nové žáby. Pouze se badatelům do rukou dostávají zvířata, o nichž prozatím neměli ani tušení.

Ale žab na světě – oproti žábám na vědeckých seznamech – spektakulárně ubývá. V devadesátých letech si výzkumníci v různých částech planety všimli, že na kdysi bohatých nalezištích najednou nacházejí všeho všudy pár obojživelníků. Když začali umírat také v zoologických zahradách, patologové přišli na příčinu.

Z německé krajiny se během pouhého čtvrtstoletí vypařily tři čtvrtiny hmyzu. V té české se zase za podobnou dobu stavy skřivanů snížily o polovinu a koroptví o 90 %...

Mgr. Vojtěch Kotecký (* 1974) je český zoolog, publicista a ochránce životního prostředí. Vystudoval systematickou biologii a zoologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1992 pracuje v občanském sdružení Hnutí DUHA, v současné době jako programový ředitel. Je členem Rady vlády pro udržitelný rozvoj a Rady surovinové politiky ministerstva průmyslu[1]. Rok předsedal Friends of the Earth Europe, federaci ekologických organizací z třiceti zemí celého kontinentu. Publikoval řadu článků týkající se ochrany přírody a ekologické politiky (např. Vesmír, Literární noviny, Sedmá generace, Mf Dnes, Hospodářské noviny), píše pro Deník Referendum. V červnu 2007 dostal Cenu ministra životního prostředí „za významný přínos prosazování věcnosti a odbornosti do veřejné debaty o ochraně životního prostředí“. Pracuje jako analytik v think-tanku Glopolis.

část textu, která je veřejně dostupná na

https://www.pressreader.com/czech-republic/lidove-noviny/20180421/281951723415918

Elizabeth Kolbert (narozena 1961) je americká novinářka spisovatelka, hostující pedagožka na Williams College. Za knihu "Šesté vymírání/The Sixth Extinction: An Unnatural History" (2014) dostala Pullizerovu cenu. Píše pro The New Yorker. Od roku 2017 působí také jako členka the Atomic Scientist's Science a bezpečnostní rady této instituce.