Blog posts

"Zdá se, že se lidstvo zacyklilo v neustále se opakující smyčce prosíťovaného světa. Jsme svědky toho, že v dalších a dalších zemích se do ulic vydávají ti, kteří hledají odpovědi na svoje otázky. Film "Revoluce současnosti" se pokouší ozřejmit naší současnost a stav nejistoty. Historická reflexe přehodnocuje naše východiska, příběh jednotlivce a společnosti, místního a globálního, politiky i technologie. Dokument klade otázky: proč se možnosti rozšířit rozsah lidského jednání rozmělnily a roztříštily? Film vyzývá k tomu zapojit se do diskuze a přispět k našemu kolektivnímu porozumění."

Těmito slovy propaguje americký tým svůj nový film "Revoluce současnosti" a zveřejňuje jej na různých streamovacích platformách. Zdarma. Objevuje se zde celá řada pozoruhodných osobností (většinou anglosaského, nebo euroatlantického sociálního a kulturního kontextu). Jejich názory a myšlenky se dotýkají možností jak najít cestu z oné "zlořečené smyčky", které by se dalo říkat-jakkoliv zjednodušeně "antropocén".

Nejen filmů, ale i festivalů, výstav, knih a mezioborových seminářů na téma antropocénu najdeme v posledních několika letech - především v Evropě opravdu přehršel. To je poměrně paradoxní, protože starému kontinentu se negativa klimatických změn doposud milosrdně vyhýbala. Naše západní společnosti má na rozdíl od ostatních k dispozici prostředky, ekonomickou mocnost a teoretickou strukturu v podobě vědy a médií, které tuto analytickou expertizu dobře zvládá. Ale i umění se s „návratem k reálnému“ pokusilo popasovat dřív, než byl termín "antropocén" v masových médiích a tak i v obecném povědomí zaznamenán: jak porozumět a "umělecky" transformovat informace, metodologii a strategie z oblastí výzkumu jako je antropologie, sociologie, biologie, statistika, fyzika, nebo právě geologie? Tento pohyb lze vysledovat v mnoha různých uměleckých událostech, například v konceptu ne právě divácky příliš vstřícné výstavy Documenta XI. v roce 2002, připravené kurátorem Okwui Enwezorem. Jak se umělec má vyrovnávat s fenoménem globální kultury, urbanizací, ekolgickou krizí nebo transdiciplinaritou? Má kompetenci se do této diskuze vůbec zapojit? Kdo mu takovou kompetenci může poskytnout? Umělec nepracuje většinou s fakty, čísly a statistikami, ale “pouze” s obrazy, skvrnami, zvuky, slovy a symboly, které nezadržitelně a rychle ztrácejí smysl a mění významy a kontexty.

Ledová zelená země

V prosinci jste mohli sledovat, jak úspěšný dánský umělec Olafur Eliasson a kodaňský profesor geologie Minin Rosing při příležitosti klimatické konference COP 21 v Paříži podnikají pozoruhodnou špeditérsky umělecko-aktivistickou transakci. Na náměstí Place du Panthéon přivezli 12 úlomků ledovce z dalekého Grónska. Protože bylo tou dobou v Evropě pěkně teplo, během planetární OSN konference o příčinách a potenciálně neblahých následcích klimatických změn se osmdesátitunová ledová instalace před zraky veřejnosti postupně zmenšovala, až zmizela úplně. Podle webu projektu Icewatchparis. com je odhadnuto odtávání grónského ledovce na 200 až 300 bilionů tun ledu ročně. Takže i když ledové kry na pařížském náměstí vypadají na fotografiích monumentálně, jde jen o homeopatickou mikrosondou do procesů na planetární úrovni. Jejich mocnost a hmota jsou pro nás těžko představitelné, protože přesahují naši zkušenost a schopnost představivosti. Grónsko neboli Greenland je největším ostrovem světa. Ve 12. století ho tak strategicky a sarkasticky pojmenoval Erik Rudý, který chtěl docílit, aby Vikingové z Islandu a Norska připluli do neznámé a mrazivé „Zelené země“. Kdo ví - možná se ten obrovský ostrov daleko na severu brzy skutečně znovu zazelená, jako tomu v holocénu bylo už několikrát.

Olafur Eliasson prezentuje svůj projekt Icewatchparis jako akt morálního angažmá umělce. Že odlamující se ledové hory, bortící se s temným hřmotem do oceánu, vypadají hrozivě, známe z televize. Z médií samozřejmě víme například, jak neesteticky a drasticky vyhlížejí roztrhaná a zakrvácená těla po sebevražedném útoku, nebo tělíčka utopených dětí imigrantů na řeckých plážích. Nicméně jsou to „pouhé“ obrazy. Dokud se nepříjemné příznaky změn a ohrožujícího chaosu nezačnou dotýkat okolností našich životů a zvyků, případně našich „práv“, považujeme fakticitu zpráv o přicházející změně za něco, co se nás sice týká, ale jen nepřímo, v dalekém časovém nebo prostorovém horizontu.

Eliassonovo uvažování vychází z tradic evropské důvěry v moc a sílu obrazů a metafor: kdo měl příležitost hledět na obraz, nebo sochu ukřižovaného Krista, nebo Panenky Marie, bude lépe věřit. Kdo spatří kusy grónského ledovce tajícího na pařížském náměstí, nebo si na chladivý led dokonce bude moci sáhnout, u toho nejspíš narůstá vědomí občansko - ekologické zodpovědnosti. Něco se s ním stane, začne přemýšlet a jednat „jinak“. Ale jak? Nastane proměna? Prozření? Stendhalův syndrom? Je pořád cosi sugestivního a "pedagogického" v gestech protestu jako jsou průvody a demonstrace proti současnému mocensko-politicko-ekonomickému systému „planetární ligy spalovačů fosilí“? Ať už liga nese označení neoliberální, nebo postkapitalistická? Web projektu icewatch svědomitě priznává, že transport miniledovce z Grónska do Paříže, podpořený několika filantropickými nadacemi znamenal pro zemskou atmosféru uhlíkovou stopu ve výši asi 20 tun oxidu uhličitého. A transoceánská plavba jednoho obřího tankeru údajně znamená větší ekologickou stopu, než součet jednodenního celosvětového automobilového provozu. Ale to se mi zdá nepředstavitené.

Podle filosofa- jokera Slavoje Žižeka je ekologie novou formou opia lidstva. Vyvolává spektrum postojů a strategií, které mohou a částečně dokonce mají zakrýt skutečný stav ekologického ohrožení planety. Zaprvé jmenuje "klausovský" postoj prostoduché nebo zlovolné ignorance. Spočívá v šíření názoru, že jde o uměle vyvolaný, nebo marginální problém, kterému nemá smysl se příliš věnovat: život (jinými slovy kapitál) si najde vlastní cestu a příroda má schopnost se o sebe nakonec vždycky postarat. Technokraté a technooptimisté vnímají zase jediný problém v tom, jak rychle věda a technologie prosadí "ekologičtější", čistší cestu z asymetrické krize, která je jen následkem "zastaralosti"a nepružnosti systému. Případně nabízejí řešení přenechat vše kybernetice, robotům a tržním algoritmům.

Idealisté zdůrazňují nutnost osobní zodpovědnosti, spočívající v dobrovolném omezení vlivu reklamy a konzumu, v recyklování všeho (ale na úkor vůle pokusit se o revoluční systémové změny). Nejhorší jsou podle Slavoje konzervativní tradicionalisté vzhlížející k „přirozené rovnováze“ homeostázi a doufajících v návrat do náruče Matky Přírody. Jestli měl prý v něčem kapitalismus blahodárný vliv, pak v tom, že ona falešná modla moudré Matky Přírody je definitivně mrtvá. Společně s McKenzie Warkem vidí Žižek příčiny environmentální krize v expandující „metabolické trhlině“/"metabolic rift", v automatizované akceleraci „lidské práce“ měnící mimolidský (organický i anorganický svět) v objekt a prostředek produkce a výroby. Funkcí systémového tržního aparátu není nutně exploatace, zamořování okolí, nebo dokonce perfidní destrukce „životního prostředí“. Je to jen mimovolný a obscénní derivát, vedlejší produkt, nepříjemný hyperodpad. Už ho nejsme jen schopni vrátit do „původního“, „přirozeného“ předvýrobního stavu, nebo jej jinak „molekulárně“ a „chytře“ recyklovat a tím domestikovat. Hyperprodukce všeho co se týká lidského se stává pomalu ale jistě součást zemských procesů jako jsou počasí, vulkanická činnost, PH vody, nebo fotosyntéza.

Zdroje k vytěžení

Vedle projektu Icewatchparis byla Paříž v napjaté atmosféře obecného ohrožení terorismem dějištěm pouličních aktivit v rámci sítě Klimatických her (Climate Games), do nichž se prý po celém světě zapojilo kolem půl milionu lidí. Testem přežívání síly obrazu prošla improvizovaná instalace na dalším pařížském náměstí-Place de la Republique: protože autority zakázaly v ulicích demonstrace během summitu, organizátoři vyzvali sympatizanty aby nechali na náměstí jako symbol nepřítomnosti alespoň svoje boty. Deset tisíc párů bot seřazených na dlažbě vytvořilo mimoděk tísnivou paralelu k obrazům, které si spojujeme s Shoa. Pocit beznaděje a marnosti reálné šance veřejnosti něco na průběhu a závěrech klimatického summitu změnit, jakoby na okamžik ustoupily do pozadí. Umělci a aktivisté John Jordan a Isabelle Fremeaux(ová) - zakladatelé projektu Laboratoře radikální imaginace jedni z hlavních koordinátorů protestních akcí ve Francii - představí svoje aktivistické strategie na dvoudenním symposiu Na pomezí samoty (Frontiers of Solitude), které proběhne na konci prvního únorového týdne ve Francouzském Institutu v Praze.

Během uvažování o projektu Na pomezí samoty, připravovaného po dobu dvou let, došlo k mnoha událostem ovlivňujícím jeho společensko-politický kontext v lokálním i globálním měřítku.

V oblasti Finnmarka (severovýchodní část Norska na pomezí mezi Švédskem, Finskem a Ruskem) je industriální městský komplex Nikel, dnes patrně nejjedovatější místo severovýchodní Evropy. Účastníci „polární“ expedice Frontiers of Solitude byli konfrontováni nejen s rozsahem těžby kovů a s ukládáním toxických odpadů na dno fjordů, ale i s komplikovanou situací původních obyvatel. Kultura Samiů byla po tisíciletí pastevecká, takže industrializace a turismus importovaný norskými společnostmi vede k ohrožení způsobu jejich života. Ten byl po staletí založen na symbióze s arktickou přírodou, jíž Samiové byli a dosud částečně jsou součástí. Dnes mizející a migrující stáda sobů obstarávají na sněžných skútrech, nikoliv na lyžích nebo saních.

Krátce po expedici účastníků projektu na Island, byla publikována zpráva o zahájení nového jednání mezi islandskou a britskou vládou. Připravovaný kontrakt by finančně, ekonomicky i energeticky propojil oba ostrovy. Islandská sopečná energie, které má ostrov „nadbytek”, by mohla posílit, nebo dokonce nahradit dosavadní způsoby získávání energie ve Spojeném Království. Obava z dopadu na nečekaně křehkou islandskou přírodu vzbudila vlnu občanských protestů: Björk a spisovatel Andri Snaer Magnason apelovali na mezinárodní veřejnost, aby vyjádřila solidaritu v boji proti islandské vládě a korporacím, které za ideou energetického obchodu stojí.

V průběhu výpravy účastníků projektu do krajiny mostecké uhelné pánve diskutovala pro změnu česká vláda, zda po více než dvaceti letech prolomit ekologické limity kolem velkolomů Bílina a Důl Československé armády. Limity byly stanoveny díky protestům občanů a mezinárodní veřejnosti Ministerstvem životního prostředí v roce 1992. Jejich účelem bylo ochránit obyvatele a zbytky zdevastované přírody. Na konci října 2015 vláda potvrdila, že těžební limity na dole Bílina budou, nebo již jsou prolomeny. Přestože cena hnědého uhlí na trhu klesá, těžba bude pokračovat další desetiletí. Drancování „surovin“ - společně s militarizací a globalizací klíčový rys 20. století - proměnilo část severních Čech i přilehlé oblasti Polska a Saska v „Černý trojúhelník“. Díky rozhodnutí, které kupodivu podepsal i ministr životního prostředí, těžařské a energetické korporace mohou pokračovat ve „vyuhlení“, i když sofistikovanějším způsobem, než tomu bylo po druhé světové válce.

Poměrně nedaleko - v hnědouhelné pánvi Horní a Dolní Lužice "vyuhlování" a "stěhování" vesnic pokračuje dodnes. Doly v roce 2002 koupil švédský státní koncern Vattenfall, který je v současnosti prodává jiným energetickým korporacím. Zájemců je víc, mezi nimi je ČEZ. Vattenfall provozuje pět uhelných dolů a tři elektrárny o instalovaném výkonu 11 000 MW, zaměstnává osm tisíc lidí a zajišťůje deset procent výroby elektřiny Německa. V Lužici jsou v provozu doly Welzow Süd, Jänschwalde, Cottbus-Nord a Nochten, plánuje se znovuotevření dolu Reichwalde. V ohrožení jsou například vesnice Prožym, Rowno, Mułkecy a Miłoraz, částečně i město Slepo a přírodní rezervace Łakomske gaty poblíž Chotěbuzi. Nedávno zveřejnil dosti podezřelý server "Novarepublika.cz jakousi výzvu adresovanou představitelům společnosti ČEZ, která uvažuje o koupi lužických dolů:

"Představitelé společnosti Vattenfall a politici německých spolkových zemí Saska a Braniborska v minulých letech zveřejnili záměr zbourání a přesídlení několika dalších vsí a městeček v Lužici. Důvodem je pokračování povrchové těžby hnědého uhlí. Některá z těchto sídel mají být odstraněna úplně, jiná částečně, tyto plány se týkají více než 3 000 obyvatel. Řízení o přesídlení byla již v některých obcích zahájena. ..."

Postupující industrializace, proměna energetických systémů a na druhé straně ústup tradičních forem hospodaření s půdou a obecně převládající techno-zemědělství zanechávají stopy na diskrétní i na zjevných vrstvách prostředí, i na větších krajinných celcích, stopy které jsou viditelné na vlastní oči, případně slyšitelné na vlastní uši. Záleží nejspíš už na nás, zda jsme ochotni to vzít na vědomí a pokusit se vnímat jevy v jejich souvislostech a v jejich komplexitě. Co jsme se dovídali z dokumentárních filmů, odborných publikací, masových i nemasových médií, to, co k nám doléhalo z dálky, z "odlehlých končin", je už jakoby za humny. Stačí několik letních měsíců veder, kdy nebude ve střední Evropě pršet a déšť spadne jinde. A nemusí se jednat jen o navracející se vlky do českých lesů, samotářské šakaly v Polabí, pobývání kudlanek nábožných na Moravě, expanzi pruhovaných křižáků, další skladiště distributorů firmy Amazon a uprchlíky, kteří utíkají ze zaslíbeného území, kde to všechno prý začalo: ze zemí Úrodného půlměsíce mezi řekami Tigrisem a Eufratem.

Miloš Vojtěchovský

upravený text napsaný pro Advojku