Blog posts

Působivý krátkometrážní film Anima Mundi od režiséra Godfreye Reggia doprovází ještě o poznání patetičtější hudba Philla Glasse. Vznikl před čtvrt stoletím v roce 1992 a financovala jej zlatnická firma Bulgari pro nadaci World Wild Fund. Ambicí autorů bylo oslovit diváka a poukázat na napjatou provázanost našeho lidského světa s přírodou obecně. Především poukázal na zázračnost života zvířat, vnímaného zde jako plavná, sugestivní rytmická, organická biotická choreografie. Film otvírá magickými záběry pohledu do očí šelmy a záběrem do dramaticky rozvichřených letících mračen.

Na youtube ovšem začínala moje verze Anima Mundi zcela náhodou nedávným reklamním spotem na nový model Volva. Vidíme tam posedávat původně jugoslávského fotbalistu Zlatana Ibrahimoviće, kopajícího nyní za Švédsko. Reklamu na internetu můžete po nějaké chvilce „přeskočit“, což je jedna z výhod tekutého jinak spíš zdánlivě nelineárního média. Strategie reklamy je psychologicky vymyšlená tak, aby vtíravým obrazům bylo dopřáno alespoň několik vteřin. Tady ta má sice minuty dvě, ale dovolili mě ji vykliknout za 29 sekund. Obrazy mají tak čas prosáknout jako virus okem a uchem do našich podvědomí: ano, vlastně ta eroticky svalnatá tetovaná nahá záda animálního atleta, jeho komentář s pečlivě východoevropským přízvukem, chladnokrevný výraz, když cvičí údery do boxovacího pytle a chladně se lesknoucí síla dokonalého stroje, svištícího opuštěnou, setmělou, či naopak sluncem ozářenou krajinou mají tolik společného! Dokonce snad i se mnou! Tak důvěřuj, hraj hru s námi. Vzdej to, je to přece tvoje naděje. I když si to Volvo patrně nemůžes koupit, symbolizuje stejně tvoje vykoupení. Můžeš si to půjčit na půjčku, nebo alespoň na chvíli bez dechu obdivovat digitálně-anilínově přibarvené scenérie s dramatickými oblaky a čirou vodou. Všechny ty bezhlučně plavoucí aerodynamické formy a pneumatiky antracitových, nebo šedavých limuzín. Budeš se cítit líp. Pochopíš, že i ty jsi součástí zázračné Planety Země. Součástí pneumatické geo-duše, Anima Mundi Revisited, Corporated. Tady všechno plyne přesně, krásně, bez jediného švu, trhliny, Podle choreografie multinacionálního režiséra, kreativce, programátora, predátora, stojícího za nějakou 10K kamerou, nebo ovládajícího přímo 4D software na VR i RV.

Ti, nebo to, co za reklamním mechanismem aparátu stojí, nepočítají s 99 procenty hladových očí, dívajících se tři sekundy do nitra mocných obrazů, omývaných penetračním surround audiem. Volvo je výrobek pro movité. Stejně nám všem prodávají systém virálních virtuálních rozkoší spektáklu. Svět kde my – zástupní pseudodiváci pokaždé trčíme před sklem nekonečné vyleštěné, téměř neviditelné, imerzivní výkladní skříně. Jenže dřepíme většinou v špinavém, poplivaném, stísněném, zakouřeném, toxickém, nebezpečném provizoriu krajiny, v koutě setmělé, zapadlé ulice, v provizoriu bezútěšného bytu, obtěžkáni schránkou ochablého zpoceného těla bez dostatečné dávky anabolik a deodorantů. Ze skrytu zíráme do plochy smart fonu a tabletů a monitorů inteligentnějších, než jsme sami, do bezčasí, kde se odehrává nepřetržitý, napínavý, zázračný, k popukání vtipný, sexy, hrůzný, sentimentální, nebo ironický seriál reklam, prefabrikované zábavy, digitálního kapitálu, post-politiky, disneyovských přírodních krás a digitálně upravených obrazů ze života drezírovaných zvířecích herců v gigacirkuse usměrněného světa v kleci.

Reggio ten střet ukázal také v jiném krátkém filmu nazvaném EVIDENCE, Kamera sleduje tváře dětí, dívající se na Disneyův geniální pastiš o animovaném světě zvířat Bambi. A Studio Disney konsekventně dokázalo upravit skutečnost také v přírodovědné sérii True-Life Adventures produkované v letech 1948 až 1960. Hlavně v šikovně dramatizované přírodě dílu Bílá divočina /White Wilderness.

Po nějaké době ztratíme sílu a schopnost skákat: „přeskakovat“ reklamu. Mizí odvaha k orientaci a schopnost rozlišit, kde končí reklama a kde začínají obrazy, na které jsme se chtěli podívat. Kde zní hudba, kterou jsme chtěli poslouchat, kde vězí hledaná „informace“. Nevíme už, kde se sami vtělujeme do informace, do dat, které analyzuje a komprimuje někdo na druhé straně skla monitoru. Ten, kdo se dívá, sám neviděn do našich přivřených krátkozrakých a unavených očí krotkých šelem.

Film Anima Mundi vznikl v době, kdy vědecké poznatky a představy o ohrožení životního prostředí nepronikaly zdaleka tak intenzivně do masových médií jako dnes. Humanista a reverend Reggio určitě přispěl sérií Quatchi (už v roce 1982) k povědomí, že s naší planetou se něco „dramatického“ děje. Anima Mundi na rozdíl od ostatních děl série poukazovala na estetiku mimolidského světa. Na zázračnou diverzitu biologických druhů. Na různorodost a provázanost zpětných vazeb, kterou lidská techno-civilizace nejspíš negativně ovlivňuje. Sociální biolog Edward O. Wilson v knize The Meaning of Human Existence dokonce tvrdí, že lidstvo přispělo k začátku epochy šestého velkého vymírání, že míříme do epochy „velkého osamění“. Že díky našim instinktivním potřebám hromadit majetek a nesmyslně se rozmnožovat zabíráme víc a víc místo ostatním biologickým druhům – mimo bakterie a viry. Zatím to vypadá, že naše doba je obdobím „velkého ohrožení“. Že podíl druhů vymřelých za posledních 500 let se pohybuje maximálně v jednotkách procent. Zatím lze náš antropocenický seriál jen těžko srovnat s masovými vymíráními v geologické historii Země, při nichž zmizelo víc než 75 procent všech druhů. Ale pravda je, že současná rychlost vymírání je vyšší, než byla v „předlidských“ nebo před-technologických časech. Kdyby ovšem současné vymírání pokračovalo stejnou rychlostí jako dosud, dojde ke skutečnému hromadnému vymíráním nejspíš během desítek, stovek až tisíců let.

Zpět k Duši světa/Anima Mundi: Snad to to byl Hegel, kdo tvrdil, že pokud se lidé z dějin nepoučí, budou odsouzeni k tomu, že je budou muset znovu prožívat. A historici si povšimli skutečnosti, že umění někdy zhodnocuje fenomény a procesy, které jsou ve skutečnosti dosud latentní, neboli ukryté. Že divočina začala být vzývána a opěvována romantiky právě v době, kdy z evropské nebo severoamerické krajiny mizely její poslední relikty. National Geographic proměnil planetu Země v bedekr barevných fotografií exotických míst, jejichž skutečná exotičnost rychle zvadala pod tlakem masového turismu a globálního obchodu. A internet a aplikace Google Earth přiblížily nepředstavitelnou variabilitu a rozlohu Země do okna vašeho prohlížeče v období, kdy se tato může proměnit v relativní pustinu, srovnáme-li to s nedávnou minulostí. Kdy se možná stane, že ten vytůněný a kolorovaný theater mundi kolem nás ztichne, zešediví a jeho barevnost a bohatá morfologie a vrstevnatost se přestěhuje do terabajtů digitálních databank, pípajících uvnitř  satelitů kroužících po orbitu Země.

Biofonie je termín, s nímž přišel americký zvukový ekolog Bernie Krause, umělec, hudebník, aktivista a vědec, který je vedle Chrise Watsona patrně nejpozoruhodnějším autorem, zabývajícím se akustickým prostředím a zvukovými krajinami. Biofonie studuje kolektivní akustické projevy, vydávané všemi organismy, které jsou schopny vydávat zvuk v určitém prostředí a v určitém časovém úseku, včetně hlasových projevů zvířat. Antropofonie je termín, které navrhl naopak Krauseho kolega Stuart Gage. Jde o nauku, popisující a zkoumající sumu akustických projevů spojených s námi lidmi, jako se zvířecím, zvuk vydávajícím druhem. Krause nahrává zvuk světa přes 40 let, jeho archiv obsahuje přes 5000 hodin terénních nahrávek z celého světa. V rozhovorech opakovaně upozorňuje, že to, co se děje dnes kolem nás, včetně příznaků klimatické změny, lze nejen vidět, cítit, měřit, ale logicky i slyšet. Ukazuje to na komparaci zvukové krajiny z Sugarloaf Ridge State Park v Kalifornii, kam chodí nahrávat od roku 1994.

Spektrální analýza zvuku jasně dokazuje jak se biofonie této krajiny za dvacet let změnila. Stala se chudší, plošší. Ptáci tam stále hnízdí, ale jejich hlasové projevy jsou jiné, méně intenzivní i když v přírodní rezervaci k přímému kontaktu s lidmi nedochází. Příčinou je sucho. Čtenář si řekne: ale v přírodě se přece všechno neustále mění. Něco mizí, něco nového se rodí. A že k těm dynamickým změnám dochází teď vidotelněji a slyšitelněji rychleji než dříve? Však je to dobře, změna je život a my máme dnes naopak výhodu, že jsme nejen svědky procesů. Můžeme do nich dokonce sami zasahovat, nejsme už pouhými objekty vesmírných sil! Je to staré dobré geoinženýrství, Breakthrough Institut a prométeismus!

Vědeckým faktem je, že antropofonie je na postupu a biofonie se celkově mění. Ptáci možná méně zpívají, žáby méně kvákají, kytovci si méně povídají na dálku. Ale jen si poslechněte, co hudby a jiného kraválu za posledních 100 let lidé vyprodukovali, co všechno napsali, zahráli a nahráli? To bohatství! Ta patetická mega-tera-nedokončená symfonie, jejíž jsme hrdými autory, která se každodenně exponenciálně rozrůstá? A co teprve geofonie? Podzemní nukleární výbuchy, tornáda, hurikány, cyklony, tající ledovce, sesouvající se kamenná pole v Himalájích, suchem praskající půda v Indii? Všechny ty báječné povodně a záplavy? To všechno také přece nějak zní! A také skvěle – minimálně jako třeba troubící stádo slonů. A jak cool by teprve byl záznam řachy, až někam do té pustiny práskne nový tunguzský meteorit? 

Při vší předstírané otrlosti věřím, že to nebude dřív, než si my nahrávači zvuků a pořizovači obrázků a videí uděláme konečně pořádek v našich digitálních archivech a publikujeme je.

Výstavu věnovanou dílu Bernieho Krause otevírají v červenci v Paříži – Velký zvířecí orchestr v Nadaci Cartier.

Tento text je věnován Siru Davidu Attenboroughovi k devadesátým narozeninám a vyšelv jiné verzi původně pro portál his voice