Blog posts

Alex Williams a Nick Srnicek

ÚVOD: Výchozí pozice

1. Na počátku druhého desetiletí 21. století stojí světová civilizace tváří v tvář novému typu pohromy. Tato budoucí apokalypsa zboří normy a dosavadní politické struktury, které se zformovaly v období vzniku národních států, během rozkvětu kapitalismu a v průběhu dvacátého století – století nejkrvavějších válek.

2. Nejpalčivějším z těchto kataklyzmat je rozklad klimatu naší planety, neboť do budoucna ohrožuje samotnou existenci lidstva. Ačkoliv je ekologická krize nejvážnější hrozbou, které lidstvo momentálně čelí, existuje mnoho dalších, možná i stejně znepokojujících problémů, které existují společně a souběžně s tímto problémem zásadním. Konečné vyčerpání zdrojů, a to hlavně vody a zásob energie, by lidstvu přineslo budoucnost plnou hromadného hladovění, rozvratu ekonomických struktur, a nových studených i horkých válek. Dlouhodobé období finanční krize vedlo světové vlády k zavedení ochromujících úsporných opatření, privatizaci sociálních služeb, k vysoké nezaměstnanosti a stagnujících mezd. Zvýšená automatizace výrobního procesu, a to včetně „intelektuální práce,” je důkazem toho, že se kapitalismus nachází v sekulární krizi, která se během krátké doby prohloubí natolik, že sníží životní standard i těm, kteří byli doposud počítáni mezi střední třídu světového severu.

3. Tváří v tvář těmto novým celosvětovým problémům se dnešní politické instituce vyznačují naprostou neschopností přicházet s novými nápady a způsoby organizace veřejných věcí, které by mohly naše společnosti na přicházející pohromy připravit. Zatímco se krize prohlubuje a její průběh se neustále zrychluje, politika naopak vadne a skomírá. V této paralýze politické představivosti je budoucnost už předem stornována.

4. Od roku 1979 je hegemonní ideologií světové politiky neoliberalismus, jehož odkaz se dá vystopovat v politice všech vůdčích hospodářských mocností. Navzdory novým politickým výzvám, kterým neoliberalismus musí čelit (jako byla například finanční a fiskální krize let 2007-2008), zapustila neoliberalistická politika pevně kořeny. Toto pokračování neoliberalistického projektu, neboli neoliberalismu 2.0 si vynutilo další fázi strukturálních změn, z nichž nejpalčivější jsou zásahy soukromého sektoru do odkazu sociálně-demokratických institucí a služeb. Tento vývoj pokračuje navzdory zjevným negativním dopadům na hospodářské i společenské prostředí a navzdory předvídatelným problémům, které budoucí krize přinesou.

5. To, že pravicové vládní, nevládní, i korporátní mocnosti pokračují ve svém procesu neoliberalizace, je zčásti i vinou dlouhodobého ochromení již tak oslabených levicových sil. Třicet let neoliberalismu zanechalo většinu levicově smýšlejících politických stran bez špetky jakéhokoliv radikálního myšlení, bez vize či podpory veřejnosti. Tváří v tvář nové světové krizi v nejlepším případě reagovaly voláním po znovuzavedení keynesiánské ekonomiky, a to navzdory skutečnosti, že poválečné podmínky, které umožnily prvotní vznik sociálních demokracií, již dávno neexistují. Již nikdy se nemůžeme na základě vládních rozhodnutí vrátit k masové výrobě fordistického typu. Ani novosocialistické režimy spojované s jihoamerickou bolivaristickou revolucí, které se tváří v tvář soudobému kapitalismu čím dál očividněji prosazují, nejsou schopné nabídnout alternativu k dosavadnímu socialismu, který politice vládl v polovině dvacátého století. Organizovaná pracovní síla, již tak oslabená změnami způsobenými neoliberalistickým myšlením, je na institucionální úrovni naprosto sklerotická a téměř neschopná tyto nové strukturální změny vyvažovat. Bez systematického přístupu k výstavbě nové ekonomiky a bez nové, strukturální solidarity však zůstane pracovní síla i nadále v podřadném postavení. Stejně tak nová sociální hnutí, která vznikala hlavně ke konci Studené války a která po událostech roku 2008 zaznamenala obrodu, jsou podobně neschopná tolik potřebnou ideologicko-politickou vizi nabídnout. Místo toho plýtvají energií na zavádění vnitřních procesů přímé demokracie, čímž dávají přednost sebe-realizaci před strategickou účinností. Dávají přednost projektům zavánějícím lokalistickým a tolik populárním primitivismem, jako by se abstraktnímu násilí páchanému globalizovaným kapitálem dalo vzdorovat neforemnou „autentičností“ komunální pospolitosti.

6. Za nepřítomnosti jakékoliv nové společenské, politické, organizační, či ekonomické vize budou mocnosti politické pravice dále prosazovat svou omezenou vizi Imaginárního, a to navzdory všem důkazům, které hovoří proti ní. V nejlepším případě bude politická levice schopna vzdorovat jen těm nejhorším přestupkům, ale tváří v tvář sjednocené pravici bude tato snaha vpravdě sisyfovská. Vytvořit novou světovou pospolitost v tomto případě znamená obnovit dosavadní vize budoucnosti a de facto znovuotevřít budoucnost jako takovou.

2. O Akceleracionismu

1. Pokud byl v minulosti nějaký systém spojován s akceleracionismem, pak to byl kapitalismus. Vrozený metabolismus kapitalismu si vysloveně žádá ekonomický růst, a to skrze konkurenci jednotlivých kapitalistických entit. Tato rivalita dává vznik pokroku a vývoji technologií za cílem získat lepší pozici, než jakou mají konkurenti. Tento jev je přirozeně provázen celospolečenským pocitem odcizení. Ve své neoliberální formě se tento systém ideologicky prezentuje jako původ a samotný zdroj liberálních sil kreativní destrukce, což dále způsobuje neřízený rozlet stále se zrychlujících technologických a společenských inovací.

2. Filozof Nick Land toto výstižně shrnul svým nedomyšleným, avšak podmanivým názorem, že samotná rychlost kapitalismu má potenciál způsobit celosvětovou přeměnu v homogenní stav technologické singularity. V tomto pojetí kapitálu je člověk bezvýznamný a v područí abstraktní planetární inteligence, která dovede procesem brikoláže sama sebe stále znovu a znovu sestavovat ze zbytků civilizací minulých. Landiánský neoliberalismus si však plete rychlost s akcelerací. Společnost se možná opravdu chová rychle, ale jenom v područí přísně vymezených parametrů, které se samy o sobě nemění. Zažíváme tedy jen stálé zrychlování lokálního horizontu, jen banální nápor vjemů místo pravé akcelerace, která dovede sama za sebe určit směr, a která se projevuje jako experimentální proces objevování na univerzálním poli potenciálu. A právě tento druh akcelerace nám přijde nezbytný.

3. Jak si všimli již Deleuze a Guattari, co kapitalismus jednou rukou uvolní, druhou rukou hned opět kolonizuje. Pokrok se stává uvězněn v systému nadhodnoty, rezerv pracovní síly a volného kapitálu. Modernita je redukována na pouhé statistické hodnoty, a společenské inovace hnijí pod vlivem kýčovitých vzpomínek na sdílenou minulost. Thatcheristicko-Reaganovská deregulace se náramně doplňuje s viktoriánským „návratem ke kořenům” ve smyslu znovuobjevování rodinných a náboženských hodnot.

4. Ačkoliv se tváří jako nástroj modernity, nebo dokonce jako synonymum modernity, neoliberalismus se vyznačuje stálým konfliktem mezi budoucností kterou slibuje, ale kterou však principiálně nesmí nikdy připustit. Vývoj neoliberalismu spíše vykazuje potlačení intelektuální tvořivosti a individuální kreativity, jakož i podporu afektované výroby založenou na předem naprogramovaných společenských vztazích. Tato výroba je napojena na světové zásobovací řetězce a neo-fordistickou východní zónu produkce. Malá skupina intelektuálních a elitních pracovníků se každým rokem zmenšuje důsledekem algoritmické automatizace produkce, která se plíživě dostává i do sféry práce intelektuální. Ačkoliv se neoliberalismus pasuje do role historického paradigmatu, ve skutečnosti je to jenom nahodile zavedený systém, který měl za úkol zahnat krizi hodnot, která se začala projevovat v 70. letech minulého století. Byl to způsob sublimace, který však krizi samotnou vyřešit nedokázal.

5. Největší osobností akceleracionismu zůstává spolu s Nickem Landem i nadále Marx. Navzdory již tisícekrát ohrané soudobé kritice, a navzdory chování některých soudobých marxistů musíme pochopit, že Marx při své snaze vystihnout a změnit svět používal ty nepokročilejší teoretické nástroje, ke kterým měl ve své době přístup. Nebyl to filozof, který se modernitě bránil, ale spíše ji chtěl náležitě popsat a produktivně přetvořit. Chápal, že i přes vykořisťování a korupci zůstává kapitalismus nejpokročilejším politickým systémem. Pozitivní výdobytky tohoto systému neměly být zahozeny, ale naopak urychleny a osvobozeny z omezení, která na ně kapitalismus uvalil.

6. Jak Lenin sám píše ve své stati „O ‘levém‘ dětinství a maloměšťáctví“ (1918):
Socialismus je nemyslitelný bez velkokapitalistické techniky vybudované podle posledního slova nejnovější vědy, bez plánovité státní organizace, v níž desítky miliónů lidí co nejpřísněji dodržují jednotné normy při výrobě a rozdělování výrobků. O tom jsme my, marxisté, vždy mluvili, a na rozmluvu s lidmi, kteří ani tohle nepochopili (anarchisté a dobrá polovina levých eserů), je škoda času.“1

7. Jak si všiml už Marx: kapitalismus nemůže být zdrojem opravdové akcelerace. Je podobně naivní si myslet, že levicová politika stojí v přímé opozici k techno-společenské akceleraci. Pokud má mít levicová politika plodnou budoucnost, tak se musí naučit tyto potlačované, akceleracionistické tendence maximálně využít.

03: MANIFEST : Budoucí vývoj

1. Věříme, že nejpalčivější rozkol soudobé levicové politiky vězí v konfliktu mezi dvěma ideologickými tábory: jeden se drží politiky lokalistické, přímé, a zásadově horizontální, a druhý se přiklání k akceleracionistické politice, kde se akceleracionismus volně prolíná s abstrakcí a složitostí modernity, globalizace a nových technologií. První tábor si vystačí s vytvářením malých a krátkodobých setkání, kde se lidé sice společně shodnou na nekapitalistickém systému výměny, ale vyhýbají se řešení opravdových problémů. Tyto širší problémy totiž nevyhnutelně souvisejí s bojem proti nepřátelům, kteří jsou implicitně vzdálení, abstraktní, a navíc velmi prominentní v naší společenské infrastruktuře. Neúspěch takovéto politiky je již předem zaručen. Akceleracionistická politika si klade za cíl uchovat výdobytky pozdního kapitalismu, ale zároveň překročit hranice jeho hodnotového systému, struktur vlády a patologických tendencí jeho mas.

2. Všichni chceme méně pracovat. Je pozoruhodné, že v období po druhé světové válce se světoví ekonomové shodovali, že osvícený kapitalismus nevyhnutelně povede k výraznému snížení pracovních hodin. Keynes v díle The Economic Possibilities For Our Grandchildren (1930) předpovídá kapitalistickou budoucnost, kde lidé pracují pouhé tři hodiny denně. Místo toho však pozorujeme plíživé propojení mezi životem osobním a pracovním, neboť práce se čím dál tím více stává zásadní součástí chodu společnosti.

3. Soudobý kapitalismus zaškrcuje přirozenou tvořivou sílu technologií nebo je přesměrovává k irelevantním cílům. Patentové války a duchovní vlastnictví jsou moderní jevy, jejichž existence poukazuje na dvě věci: kapitalistickou potřebu konkurence a zpátečnický přístup k technologiím. Žádné akceleracionistické výdobytky neoliberalismu nezkrátily pracovní dobu, ani lidem neodbourali stres. Místo toho, abychom žili ve světě radostného očekávání budoucnosti, revolučního technologického pokroku a vesmírného cestování žijeme ve světě, kde jediný vývoj zaznamenávají plytké konzumní hračky. Ochablý zájem spotřebitelů je neustále udržován při životě tisícerým opakováním stejného základního produktu, a je protežován na úkor akceleracionistického pokroku.

4. Nechceme znovuzavést politiku fordismu. Návrat k fordismu ani není možný. „Zlatý věk“ kapitalismu byl založen na paradigmatu ukázněné výroby, kde pracující (muži) získávají zabezpečení a základní životní standard výměnou za celoživotní úděl ubíjející nudy a společenské impotence. Takový systém byl závislý na mezinárodní hierarchii říší a kolonií a na zdrojích nevyvinuté periferie; celá národní hierarchie rasismu a sexismu spoluexistovala se zkostnatělou rodinnou hierarchií, která byla navíc založena na ženské podružnosti. Navzdory nostalgii, kterou je tato doba často opředena, je tento typ společnosti nežádoucí, a není možné se k takovému modelu navrátit.

5. Akceleracionisté tímto chtějí vypustit dosud latentní tvůrčí síly aniž by tímto došlo ke zničení materiálních základů neoliberalismu. Přirozená energie neoliberalismu musí však být přesměrována ke společným cílům. Momentální infrastruktura není žádné kapitalistické peklo, které si zaslouží rozmetat; současný stav by spíše měl sloužit jako odrazový můstek pro účinnou post-kapitalistickou politiku.

6. Dosud byla věda a technologie poslušna výhradně kapitalistických cílů (a to hlavně od druhé poloviny 70. let minulého století). Lidstvo tedy zatím plně nechápe jaký tvůrčí potenciál se v moderních technospolečenských projektech vůbec skrývá. Kdo z nás si plně uvědomuje jaké dosud nevyužité možnosti dřímou v už dávno vyvinutých technologiích? Náš názor je takový, že opravdový transformativní potenciál většiny našich vědeckých vynálezů zůstává nevyužit, a navíc je zatížen zbytečnými funkcemi. Tyto nadbytečné funkce se po dosažení krátkodobých cílů stávají pro lidstvo nepotřebnou přítěží.

7. Chceme urychlit proces technologického vývoje, ale to neznamená, že chceme novou formu techno-utopie. Nikdy nevěřme, že technologie sama může lidstvo spasit. Je potřebná, ale bez společensko-politického aktivismu naprosto zbytečná. Technologie a společnost jsou vzájemně propojené, a změny v jednom nevyhnutelně vedou ke změnám v druhém. Zatímco techno-utopisti věří, že společenské konflikty vyřeší akcelerace sama o sobě, my věříme, že technologie by měla být akcelerována právě za účelem řešení současných společenských problémů.

8. Věříme, že jakýkoliv post-kapitalistický vývoj si žádá post-kapitalistické plánování. Je naivní věřit, že po revoluci se lidé automaticky sjednotí do nového společensko-ekonomického systému, který nebude jen kapitalismem v nové formě. Abychom tomuto předešli musíme vyvinout novou kognitivní mapu stávajícího systému, a následně načrtnout možnosti budoucího ekonomického vývoje.

9. K tomuto účelu musí levicová politika využít všech vědeckých a technologických možnosti, které kapitalistická společnost skýtá. Věříme, že racionální úvaha není sama o sobě škodlivá, ale že je to prostředek, který musí být využit co možná nejúčinněji. Ekonomické modelování je nezbytným nástrojem k pochopení komplexního fungování soudobého světa. Krize roku 2008 odhalila nakolik je riskantní slepě spoléhat pouze na matematické modely; toto je však problém neoprávněného využití moci, ne matematiky jako takové. Nástroje, které pracují v analýze sociálních sítí, multiagentního modelování, analýzy velkých dat a modelů nevyvážené ekonomiky jsou potřebné pro porozumění komplexním systémům moderní ekonomiky. Akceleracionistická filozofie se musí v těchto vědeckých odvětvích vzdělat, stejně jako se musí naučit využít jejich transformativní potenciál.

10. Jakákoliv přeměna společnosti musí nutně počítat s obdobím hospodářského a společenského experimentování. Chilský projekt Cybersyn je zhmotněním tohoto experimentálního přístupu, neboť v sobě dovedl propojit rafinované kybernetické technologie se sofistikovaným ekonomickým modelováním a demokratickým přístupem. Tento vrozený demokratismus byl důmyslně zakódován v samotné infrastruktuře celého projektu. Podobné experimenty také probíhaly v sovětském hospodářství v letech 1950 – 1960. Ty využívaly kybernetiku a lineární programování při řešení mnoha problémů raného komunistického hospodářství. Skutečnost, že tyto systémy nakonec nesplnily svůj úkol, jde na vrub zpátečnických politických a technologických omezení, která tehdejším kybernetikům v jejich práci nedopřávala náležitou volnost.

11. Je na levicové politice, aby vybudovala stav společensko-technologické hegemonie, a to jak na poli idejí, tak na úrovni materiální. Materiální platformy jsou základem infrastruktury globální společnosti. Diktují základní hranice toho, co je na behavioristické a ideologické rovině vůbec představitelné. V tomto smyslu jsou vtělením materiálního transcendentna společnosti: umožňují konkrétní druhy činnosti, vztahů, a mocenských struktur. Momentálně je většina světových materiálních struktur vůči kapitalistickým společenským vztahům odmítavá, ale tento stav má schůdné východisko. Tyto materiální platformy produkce, financí, logistiky, a konzumu mohou být a budou přeprogramovány a přeformátovány, aby sloužily dosažení post-kapitalistických cílů.

12. Nevěříme, že přímá akce má dostatečnou setrvačnost toto dokázat. Tradiční taktika pochodování s transparenty a vytváření dočasných autonomních zón je riskantní, neboť dává zúčastněným jedincům zrádný dojem politického úspěchu. „Aspoň jsme pro to něco udělali“ je slogan všech, kteří ve své činnosti staví pozitivní sebe-reflexi nad společenský dopad. Jediné kritérium dobré taktiky je to, zda umožňuje objektivní úspěch či nikoliv. Musíme v tomto smyslu přestat s fetišizováním jistého druhu politické činnosti. Politika musí být chápána jako soubor dynamických systémů, které jsou spolu navzájem v konfliktu, a jako propojený systém adaptací a bojových strategií. To znamená, že jakýkoliv specifický typ politické aktivity se brzy ohraje a ztratí na účinnosti, neboť protivníci stále mění svou taktiku. Všechny formy politiky jsou v nějakém místě zranitelné. Čím dál tím více je třeba se zbavovat již známých taktik boje, neboť nepřítel se vždy rychle učí jim efektivně vzdorovat. Právě tato neschopnost přizpůsobit se novým podmínkám dělá ze soudobé levicové politiky jednu z příčin současného společenského rozkladu.

13. Je třeba přestat si idealizovat demokracii jako politický systém stálého procesu. Fetišizace otevřenosti, horizontality, a pozitivního přístup k dnešním levicovým radikálům byla jednou z příčin rozmělněné politiky. Utajení, vertikalita a hierarchie mají v efektivní politice své místo.

14. Demokracie není definována pouze vnitřními mechanismy, jako jsou volby, diskuze, či veřejné sněmy. Pravá demokracie si musí za cíl vytyčit suverenitu všech jednotlivců. Tento projekt musí spojit politiku s odkazem osvícenství natolik, že efektivně vládnout bude možné jen pomocí lepšího porozumění mechanismům našeho společenského prostředí (včetně sociálních, technologických, hospodářských i psychologických aspektů). Je třeba vytvořit kolektivně řízenou vertikální vládu, ale zároveň zachovat inkluzivní, horizontální formy komunikace. Nesmíme se stát otroky tyranské, centralizované a totalitní moci, ale zároveň nesmíme propadnout vizi nezřízeného světa, který nebude možno kontrolovat. Vláda Plánu musí být sloučena s improvizovaným řádem Sítě.

15. Nesnažíme se zde propagovat žádnou jednu organizaci, která by si tyto cíle měla vytyčit jako svůj hlavní program. Je a vždy bylo zapotřebí, aby správná ekologie organizace kráčela ruku v ruce se zachováním pluralismu sil. Jen takto spolu budou tyto dva přístupy navzájem rezonovat a poskytovat si tolik potřebnou zpětnou vazbu. Sektářství je stejně záludný nepřítel levicové politiky jako centralizace. V tomto ohledu je třeba podporovat experimentování s různými strategiemi (i s těmi, se kterými nesouhlasíme).

16. Ve středním časovém horizontu máme tři konkrétní cíle. Nejdříve je třeba postavit intelektuální infrastrukturu modelovanou po vzoru montpelerinské společnosti z dob neoliberální revoluce. Bude mít za úkol vytvořit novou ideologii, nové hospodářské a společenské modely a novou vizi dobra, jež bude schopna překonat vyčpělé ideály, které našemu světu momentálně vládnou. Tuto infrastrukturu však nebudou tvořit pouze ideály, ale i instituce a materiální struktury, které je budou začleňovat do veřejného života.

17. Je třeba proést dalekosáhlou reformu médií. Navzdory zdánlivé otevřenosti, kterou nabízí internet a sociální média, zůstává role tradičních médií naprosto zásadní, neboť se podílejí na utváření veřejného diskurzu a dovedou podporovat investigativní žurnalismus. Je třeba dostat tyto instituce pod veřejnou kontrolu, a tím přispět ke změně diskurzu o soudobém stavu veřejných věcí.

18. Je třeba přehodnotit různorodé podoby třídní moci. Tento proces musí vést k poznání, že žádný organicky tvořený, celosvětový proletariát ve skutečnosti neexistuje. Je třeba poskládat dohromady různorodý soubor částečných proletářských identit, které se například dají vystopovat již v post-fordistickém zobrazování námezdních či krátkodobých pracovních sil.

19. Skupiny i jednotlivci na dosažení těchto cílů již pracují, ale v osamocení zůstávají slabí. Je nutné, aby cesty k dosažení všech třech cílů byly ve vzájemné komunikaci a aby každá z nich svou aktivitou zkvalitňovala obě další. Pozitivní zpětná vazba, která povede k systémové, ideologické, společenské a ekonomické přeměně vytvoří novou a komplexní hegemonii, a nové post-kapitalistické techno-společenské paradigma. Historie vždy byla širokou mozaikou taktik a organizací, které ve své době dovedly změnit systém, a je nutno počítat s tím, že tomu bude tak i nadále.

20. Pokud si akceleracionistická levice slibuje splnění těchto cílů, musí na praktické úrovni více myslet na toky zdrojů a peněz, které jsou nezbytné k vybudování nové politické infrastruktury. Mimo sílu veřejnosti, která se uplatňuje v pouličních protestech je třeba získávat peníze od státních vlád, institucí, think tanků, odborů, či jednotlivců. Nalezení přístupu k podobným dotacím považujeme pro rekonstrukci zdravých ekologií akceleracionistické levice za naprosto nezbytné.

21. Prohlašujeme, že jedině prométheovská politika maximálního ovládnutí společenských procesů a prostředí je schopna se vyrovnat se světovými problémy, stejně jako je schopna zvítězit nad nadvládou kapitálu. Tato forma kontroly se musí lišit od oblíbených osvícenských modelů. Mechanický kosmos Laplacea – tedy kosmos, jehož procesy se dají lehce předvídat a ovládat za předpokladu, že má člověk o jeho systémech dostatek informací – je už dávno pryč a vědecké poznání se ubírá úplně jiným směrem. Tímto se však nenavracíme k unavenému dědictví postmoderny, která společenské ovládnutí vidí jako proto-fašismus a vládu autority jako principiálně nelegitimní. Spíše věříme, že problémy, které sužují naši planetu a naší civilizaci, si žádají drastické přehodnocení konceptu společenského vládnutí: ačkoliv nemůžeme předvídat přesný výsledek naší práce, můžeme aspoň předvídat pravděpodobnost možných výsledků. Tato komplexní systémová analýza musí být snoubena s novou formou aktivity: takové, která musí umět improvizovat a je schopna provádět akce, jejichž průběh je už za chodu propočítáván z možností, které nebyly na počátku předvídatelné. Tato forma aktivity by měla být definována geospolečenskou tvořivostí a inteligentní racionalitou. Byla by to forma experimentování, která bere své prostředky z odkazu již vytvořených systémů, a tím je schopna zůstat životaschopná i v novém, komplexnějším světě.

22. Kapitalismus je nejen nespravedlivým a zpotvořeným systémem, ale navíc zpomaluje zdravý chod společnosti, neboť zpomaluje technologický vývoj stejnou měrou, jakou mu dává volný průchod. V tomto smyslu je akceleracionismus způsobem jak tyto kapitalismem přiškrcené možnosti znovu produktivně využít. Je třeba překonat hranice, které nám kapitalismus slepě vytyčuje. Překračování vlastních limitů v sobě zahrnuje víc než jen boj o racionálnější světovou společnost. Věříme, že se z akcelerace musí stát pokračování vizí, které uchvacovaly lidstvo od poloviny 19. století až po začátek neoliberální éry. Tyto vize směřovaly k pochopení cesty homo sapiens směrem k expanzi za hranice Země, a za hranice materiální existence. Dnes jsou tyto vize chápány pouze jako artefakty nevinnější doby. To však poukazuje jen na nedostatek představivosti doby současné, neboť tyto ideály nabízejí lepší budoucnost, která bude zároveň intelektuálně stimulující a životaschopná. Pouze post-kapitalistická společnost s přístupem k akceleracionistické politice dovede splnit slib vesmírných programů dvacátého století – vyměnit svět mrzkých technologických zlepšováků za svět, kde technologie mění samu podstatu společnosti. Je třeba se posunout do věku kolektivní sebe-kontroly, kde na lidstvo čeká dosud netušená budoucnost. Je třeba se pokusit o dokončení experimentu osvícenství založeného na sebe-kritice a sebe-reflexi.

23. Jako lidstvo máme na výběr: buď globalizovaný post-kapitalismus, nebo pomalý rozklad směrem k primitivismu, stálé krizi a planetárnímu ekologickému kolapsu.

24. Budoucnost je třeba vybudovat. Neoliberální kapitalismus její existenci važně ohrozil a omezil na systém plný bezpráví, konfliktu a chaosu. Tento kolaps tvůrčích vizí není ani tak, jak političtí cynikové rádi tvrdí, znamením skeptické dospělosti, jako spíše znamením zpátečnické povahy naší společnosti. Akceleracionismus se snaží o budoucnost, která bude modernější; snaží se nabídnout novou modernitu – takovou, kterou neoliberalismus sám o sobě nikdy vybudovat nedovede. Budoucnost musí být rozlousknuta směrem k novým horizontům, směrem k univerzálním možnostem vesmíru.

Překlad: Vít Bohal, David Vichnar

převzato z webu Diffraction Lecture se svolením překladatelů

https://diffractionslecture.wordpress.com/

"Accelerationism is political heresy: the insistence that the only radical political response to capitalism is not to protest, disrupt, or critique, nor to await its demise at the hands of its own contradictions, but to accelerate its uprooting, alienating, decoding, abstractive tendencies. The term was introduced into political theory to designate a certain nihilistic alignment of philosophical thought with the excesses of capitalist culture (or anticulture), embodied in writings that sought an immanence with this process of alienation. The uneasy status of this impulse, between subversion and acquiescence, between realist analysis and poetic exacerbation, has made accelerationism a fiercely-contested theoretical stance. At the basis of all accelerationist thought lies the assertion that the crimes, contradictions and absurdities of capitalism have to be countered with a politically and theoretically progressive attitude towards its constituent elements." (Mackay and Avanessian, 2014:4)