Sraz: Osecký klášter (informační centrum) v 10 hod.

Jdu prašnou cestou, plnou popílku a jakýchsi rezavých součástek,

před sebou kopu kámen a občas pozdvihnu oči k blízkým horám,

ale je večer a nejsem si proto jist,
zda jsou to opravdu hory

nebo jenom výsypky.
Avšak mraky nad nimi letí stejně

a měsíc je stejně co chvíli překryt jejich cáry...

Emil Juliš, Sudkovým krajinám Mostecka

Chůze se jeví být nejlepším nástrojem k poznání místa. I přírodní a humanitní vědy směřují k poznávání krajiny, jenom jinými metodami; například základy prostorové archeologie byly položeny právě tady v souvislosti s nikde jinde neprováděnou plošnou skrývkou sídelních vrstev celé krajiny. Člověk ale nemusí být vědec, aby chápal, co se tu děje. „Kolikrát už přeložili koryto Bíliny?“

S archeologem, biologem a historičkou umění navštívíme několik míst v okolí katastru obce Libkovice (Liquitz), které jsou dnes fragmentem brutálně exploatovaného území. Libkovice byly posledním souvislým sídelním útvarem, který byl kvůli těžbě hnědého uhlí zlikvidován a jehož obyvatelstvo bylo vystěhováno. Obec byla přes odpor občanské společnosti v roce 1992 zbořena, ačkoli k těžbě nakonec nedošlo. Zničená krajina, životy a historická paměť. Rekapitulace po dvaceti letech: čím se to tedy liší od osudu Lidic? Krajina hnědouhelné pánve severozápadních Čech patří dodnes k nejzdevastovanějším evropským lokalitám. Jak se ukazuje, je celkem jedno, kdo je zrovna u moci.

Krajina věčného neklidu

Zmizelo kus Košťan, kus hořejšího Záluží, městečka Ervěnic je už půl a na druhou půlku taky dojde, zmizel Růžodol a poslední rodiny se stěhují i z bouraného Dolního Litvínova... Také se musíme zastavit nahoře mezi Litvínovem a Lomem, v místech dávných divokých šachtiček (dosud o nich psal jen Julius Fučík), a určitě se povlečeme až do prvních výběžků Českého středohoří (Sudek se tam toulával s Fillou) a pak dál k Flájské přehradě v Krušných horách, do Svaté Kateřiny až k hranicím, kde mají tichou a smutnou náves a jeřabinové aleje...
Dalibor Kozel (Literární noviny, 17. 9. 1960)

Program vycházky
Dnes jsou Libkovice místní částí Mariánské Radčice. Katastr Libkovic byl systematicky archeologicky sledován od 70. let 20. století. Spolu s evidencí starších nálezů podává detailní obraz vývoje osídlení od neolitu (mladší doby kamenné) přes celý pravěk. Samotná ves Libkovice vznikla v raném středověku (nejstarší doklady z 9. - 10. století.), k roku 1240 patřila klášteru v Oseku.

Naše procházka „smutnou krajinou“ (jak ji svého času pojmenoval fotograf Josef Sudek), začíná u architektonicky jedinečného komplexu kláštera, založeného na sklonku 12. století místním šlechtickým rodem Hrabišiců. Byli sem povoláni waldsasští cisterciáci z dnes zaniklého kláštera Mašťov v Doupovských horách, kteří tam trpěli „hladem, zimou a lupiči“. Rozvoj kláštera ve 14. století zajišťovaly jak příjmy z rozsáhlého panství, tak z těžby krušnohorského stříbra a cínu. Doba od 15. až do 17. století byla sérií katastrof – husité, císař Zikmund, Sasové a Švédi. Rozkvět přichází až v 18. století.

Klášter je přestavěn do velkolepé podoby vrcholného baroka (1712-18) českým architektem italského původu Octaviem Broggiem (1670-1742) činným na Litoměřicku. Rodina Broggiů pocházela ze severoitalského městečka Albiolo, ležícího u Komského jezera (oblast comasců, „lidí kamene“) v Lombardii. Otec a syn Broggiové během 17. a 18. století zásadně ovlivnili podobu Litoměřic a přilehlého okolí. Octavio Broggio je autorem více než stovky realizací po celém kraji. Klášter jen taktak unikl sekularizaci Josefa II. a v 19. století se opat stal dočasně i starostou městečka Osek v době nastupující industrializace a těžby uhlí.

Krajina tu má i své novodobé temné mýty. U pomníku obětem katastrofy na dole Nelson vzpomeneme na jednu postindustriální „duchařinu“. Křemencový skalní výchoz Salesiova výšina byl pojmenován podle oseckého opata Salesia Krügnera, milovníka krušnohorské přírody.
Biolog Jiří Sádlo se u Oseckého lesa bude věnovat opatem tolik milované místní přírodě - tedy krušnohorským lesům: v jakých ohledech je to příroda a v jakých ne? Jak jdou dohromady s krajinou pod horami? Projdeme lánovou ves Lom ze 13. století, dnes městečko s hornickými koloniemi s nezaměnitelnou atmosférou.

Po cestě k Libkovicím se budeme ptát rekultivátorů výsypek: kdy je to ku prospěchu, kdy je to devastace podporovaná státem? Jaké jsou už půl století dostupné alternativy? Na hranici povrchového dolu nahlédneme do „plošné hlubiny“, v níž skončila vedle stovek jiných i ves Hrdlovka.
Díváte-li se do propastné hloubky, jak uvěřit, že vysoko nad ní nedávno stál dům a ves, stará alej, náměstíčko… Panoramatické pustiny jsou zároveň podobenstvím o člověku, o antropocentrismu, egocentrismu, o rubu humanismu.

Délka: celodenní procházka (max. 15 km)

Co si vzít s sebou: pevná obuv, svačina (obchod až v konečné zastávce Mariánská Radčice)

V případě dotazů kontaktujte Dagmar Šubrtovou: dasas@email.cz.