Jen ve zlomcích

Okolní svět jsme schopni vnímat skrz jednotlivosti. Smysly směřují ke zlomkům reality, která je nadto ještě přefiltrována potřebami mysli. Kdybychom byli schopni vnímat všechna hlediska propojeně, asi bychom se jako lidský druh chovali ve svém prostředí jinak. Na základě prožitků z expedice na Islandu se pokouším v prezentovaných dílech dotknout otázky vnímání přírodního prostředí skrze jednotlivé oddělené dojmy. Jak velký otisk
zanecháváme my a jak velký otisk zanechává prostředí v nás? Existuje vztah mezi údivem z krásy či vznešenosti vnímaného a zodpovědností za tyto jevy? Soubor děl zachycuje fragmentální dojmy z přírodního prostředí ve vztahu k různým myšlenkovým rámcům.

Soubor děl vychází z audiovizuálních záznamů, které se stávají subtilními objekty. Potenciál dotyku a nezbytnost pohybu diváka ve vztahu k objektu jsou pro mne důležitými vjemy pro možnost určitého druhu zpřítomnění. Uvědomuji si vliv zážitku přímé zkušenosti na intenzitu hloubky vjemu a proto ze záznamů fyzických či myšlených vytvářím novou skutečnost. Mou snahou není monumentalizace předávaného sdělení, ale spíš jeho lehce neurčitá a neklidná naléhavost. Vizuálně se dotýkám především přírodních forem a propojuji je s rámcem, který má, nebo může mít, souvislost s obecnější lidskou zkušeností.

Téma ekologie je spjato s vnímáním krajiny a uvědomováním si osobního postoje, kdy jako člověk vstupuji do prostoru, který je poznamenán mým vlastním druhem. Míra lidského otisku v krajině je pro mne výpovědní hodnotou, která podněcuje možnost komunikace osobního prožitku skrz tvořivost vizuálního sdělení. Přenosem sdělení do nového prostorového rámce, ať už galerie nebo i jako zobrazení v katalogu apod., navozuji novou zkušenost, poznamenanou filtrem vlastního vztahu k původně vnímanému. Nemám možnost nechat diváka nazřít svůj plný zážitek, ale vybírám a zaostřuji na jednotlivé vjemy, kterým propůjčuji nové souvislosti a zároveň hledám rovnováhu ve vztahu k divákovi a možnostech porozumění. Zaměření na detail podmiňuje blízkost, možnost vstoupení do situace. Konkrétněji, v jednotlivých dílech představuji záznamy vjemů ovlivněných krajinou, jejími prvky a výseky, které zanechaly hlubší emocionální brázdu hodnou sdílení.

Pojem ekologie se pro mne přeneseně stává i kritériem pro vjem dočasného charakteru, konkrétně v otázce pohybu lidí, zvuků nebo vizuálních clon, které se na okamžik mohou stát dominantou aktuálního vnímání. Pozoruji jemné rozhraní odloučenosti a sounáležitosti, zároveň vztahu těchto pojmů k vjemu samoty. Podobně, jako v úvahách nad problematikou turismu a jeho vlivem na prostředí, je mým přáním zanítit diváka k tvůrčímu postoji, aby jako pozorovatel mohl vstoupit a splynout s vnímaným. Prohlédnout "masku" návštěvníka a uvědomit se jako součást dění.

Diana WInklerová, Praha, září 2015

bio: Diana Winklerová (narozená 1983) je sochařka a hudebnice, žije a pracuje v Praze. Absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde studovala v ateliéru veškerého sochařství pod vedením prof. Kurta Gebauera. Aktivně se podílí na kulturním dění v oblastech vizuálního umění i hudby. Vyučuje modelování na VŠUP v Praze. Ve své volné tvorbě zachází s různými typy médií, jako je socha, instalace, objekt, digitální fotografie, počítačová manipulace a video.

Projekt Na pomezí samoty se z několika hledisek dotýká mé dosavadní umělecké tvorby, osobních zájmů a úvah. Pro plánovanou únorovou výstavu připravuji soubor děl, která jsou ovlivněna inspiračním prostředím expedice na Islandu a širšími souvislostmi, dotýkajícími se projektu Na pomezí samoty. Zároveň volně navazuji na svůj dosavadní autorský výraz a možnosti vizuálního sdělení.

Téma "pomezí samoty" je od začátku projektu, v průběhu expedice i následně důležitým výchozím mottem pro mé sebedotazování a tvůrčí vyjádření. Jak ve spojitosti s vnímaným prostředím Islandu, tak i poněkud nepřímo, v hlubinách předchozích i dalších úvah.