Steina se do rodné islandské krajiny vrací pravidelně od 80. let 20. století a celá řada jejích prací se přímo nebo zprostředkovaně severskou přírodou ostrova vody a ohně inspiruje. Jakoby ta archaická krajina bez stromů a s všudypřítomnou vodou rostoucí mírou promítala do jejího díla. Výstupem mohou být audiovizuální instalace, někdy jde paralelně o jednokanálová videa. Sérii islandských reminiscencí tvoří zejména 2 kanálová instalace Borealis (1993), 3 kanálová Orka (1997), Nuna (1999), mnohakanálová Mynd (2000). The Idea of the North (2001) je vystavena na patnácti monitorech a Mech a láva (2001) na dvou projekčních plátnech. Všechna díla čerpají z dokumentárního materiálu na analogovém videu a audiu a jsou komponována z materiálů, které Steina nahrávala během svých pravidelných cest na Island.

První strukturální islandská krajinomalba je instalace Borealis. Její název je patrně odvozený od rezidenčního projektu Borealis IV. jehož se Steina zúčastnila v roce 1993. Rok předtím pozvali lidé z Nordic Council několik mezinárodně aktivních umělců na 5ti týdenní pobyt na Island. Na jaře roku 1993 k sérii rezidencí skutečně došlo. Mezi pozvanými byli islanďané Steina Vasulka a Finnbogi Petturson, Śvýcar Roman Signer, Japonec Tatsuo Myiajima, Giovanno Anselmo z Itálie, nebo Maaria Wirkkala z FInska. Každý ze zúčastněných - alespoň podle na internetu dostupných dokumentů - obdržel grant ve výši 10 000 FM (finských marek?) tedy honorář za nové umělecké dílo, inspirované pobytem na ostrově.

Roman Signer použil 8mm filmovou kameru k záznamu turbulentních pohybů vody a vzduchových bublin, unikajících ze dna horkého gejzíru. Kameru prostě obalil igelitem, připevnil na bidlo ponořil do hluboké bublající studně. Nejsem si jist, ale Signer během návštěvy v roce 1993 dostal nápad pro onu kongeniální videoscénu s chrápajícím stanem v liduprázdné severské krajině. Které dílo vytvořil v roce 1993 Finnbogi Petturson nevím, ale jeho poetika je poměrně příbuzná se Steinou: jde také o jasnou a přímou inspiraci islandskou krajinou, kterou FInnbogi přetavuje do audiovizuálních interaktivních instalací, kde komponuje spíš než s foto a video obrazy se světlem, zvukem a vlněním. Steina se s příruční videokamerou vydala ke skalnatým pobřežím a zaznamenávala pozorně to, co dobře zná z dětství: podivuhodném divadlu fraktálních linií setkání elementů vody, ohně, vzduchu a země.

Steina putovala sama s videokamerou s objektivem hledícím do mořského příboje, do sopečných bahnitých jezírek, k rozeznělému nebi, stukturovaného linkami mořských ptáků, jakoby se opuštěnou subarktickou krajinou pohybovala neznámá bytost, jejíž mechanické oko se prodírá mechovišti, letí těsně nad příbojem a simuluje trajektorii letu ptáků nebo textury rychlých rybích hejn.

Orka v islandštině znamená přibližně něco jako "síla", nikoliv přímo kytovce kosatku. Zajímavé je, že slovo orca je etymologicky spojováno také s podzemním světem, Plutonovou temnou říší mrtvých. Podobně jako jiné díla (Geomania 1987, Borealis 1993, nebo Mech a láva, 2000) představuje Orka kvintescenci, nebo archetyp bezvěké, neustálé proměny krajiny: transmutace chladné mocnosti oceánu, vody, tajícího ledu, horké páry, deště a ohnivého dechu ohně - prvotních geomorfických činitelů islandské krajiny, kde se rozpíjí jasné hranice mezi chtonickým: tmavým, hmotným a fyzickým a vzdušným - nehmotným, světelným, metafyzickým.

Logické je, že svědek Steininých “environmentů” ztrácí snadno orientaci, pojem kde je nahoře a kde dole. Orchestraci videa tvoří kaleidoskopické turbulence sopečných výronů plynů z šedého bahna, pomalý rytmus kapek z tajících ledovců, sunoucích se po černých sopečných polích, cyklické rytmy pěny příboje mořských vln na kamenech pobřeží, vodopádů, rychlé vody ledovcových řek.

Autorka mluví raději o “environmentu” - „prostředí" než o „videoinstalaci". Její metoda zacházení s video-obrazem a zvukem rozděluje proces vzniku do tři stádií: pobyt a pohyb v krajině a zaznamenávání celků i detailů přímo v terénu, potom práce ve studiu a nakonec (případná) prezentace v galerijním prostoru. Původní materiál zpracovává Steina většinou ve studiu v Santa Fé. Zde byl téměř každý element ORKY a dalších “prostředí” analyzován, de-komponován, upraven, znovu pospojován a “transmutován” v počítači. Steina v druhé polovině 90 let pracovala se softwarem Imagine, jehož je s programátorem Tomem Demeyerem spoluautorkou. Jednotlivé sekvence videa jsou zrychlovány, nebo zpomaleny, převráceny do negativu, běží pozpátku. Později začala používat MaxMSP/Jitter a Boris.

Obdobně pracuje Steina se zvukem: audio snímá patrně mikrofonem přímo na kameře, upravuje jej a sychronizuje s videem tak, aby jednotlivé linie imerzivní zvukové kompozice byly komplementární s neklidným a těkavým obrazem. Múzičnost „zvukově-obrazových environmentů" je postavena na magmatickém proudu přelévajících se světlených a barevných dějů, vznášejících se kolem diváka na poloprůsvitných plátnech v tmavém prostoru.

Asi nejradikálnější transpozicí dokumentárních videoobrazů islandské krajiny je instalace Idea of the North, nebo … of the north. Steina zde využívá sestavu velkoformátových Trinitron monitorů jejichž počet adaptuje na různě veliké prostory. Videa jsou deformována, nebo upravena do formátu sféry. Z temného prostoru vystupuje soustava pohyblivých, otáčejících se, neklidných a navzájem synchronizovaných planet, optikou rybího oka zkoumají svoje okolí. “Jednoduchý” efekt změny perspektivy a náhledu má překvapivě silný výraz “mimolidského” módu percepce. Jakoby živé, organické mikrostruktury, čidla, oči samotné islandské krajiny pozorovaly diváka, zatímco on přišel původně pozorovat zprostředkovaně zrakem umělkyně jí. Motivy kruhu a sféry jako archetyp původního vesmírného celku se objevují v díle Vasulkových od začátku jejich tvorby v 70 letech. V instalaci Idea of the North, kde Steina odkazuje názvem na slavnou rozhlasovou hru Glena Goulda, je výrazem jejího porozumění orfické, tajemné a zázračné krajiny ostrova kde se narodila před 79 lety.

(s použitím textů Audura Olafsdottira a Yvonne Spielmann)

Steina (Steinunn Briem Bjarnadottir) se narodila roku 1940 na Islandu. Vystudovala hru na housle a hudební teorii v Reykjaviku, v roce 1959 obdržela stipendium a začala studovat na HAMU (Hudební fakultě na Akademii múzických umění v Praze). Později působila jako členka Islandského symfonického orchestru. V Praze se seznámila se studentem filmového dokumentu Woodym (Bohuslavem) Vašulkou. V roce 1965 společně emigrovali do New Yorku, kde Steina zprvu působila jako hudebnice na volné noze. S videem začali pracovat společně s Woodym v roce 1969. V roce 1971 založila Steina společně Woodym a Andy Mannickem „divadlo elektronických médií“ The Electronic Kitchen. V letech 1973-79 vyučovala společně s Woodym v Mediálním centru na univerzitě v Bufallu. Od roku 1974 se Steina soustředila na rozvíjení instalací Machine Vision (Strojové vidění) a Allvision (Vševize), využívajících soustavy kamer na pohyblivých stativech v kombinaci se zrcadly, v nichž zkoumala možnost zachycení všezahrnujícího prostoru a způsob vidění zbavený závislosti na lidském modu pohledu. V roce 1980 se Vasulkovi přestěhovali do Santa Fe v Novém Mexiku se Steina se začala věnovat zobrazování krajiny. Roku 1996 působila Steina ve Studiu pro elektronickou Instrumentální hudbu STEIM v Amsterdamu a Vasulkovi měli retrospektivní výstavu v San Francisco Museum of Modern Art. V roce 1997 reprezentovala Steina Island na Benátském bienále a v Národní galerii v Praze měla retrospektivní výstavu v roce 1998. Steina působila na rezidenčním pobytu v „National Center for Experiments in Television“ v KQED v San Franciscu a v WNET/Thirteen v New Yorku. V roce 1988 byla na rezidenčním pobytu v Tokyu. Získala také podporu od New York State Council on the Arts, National Endowment for the Arts a mnohých dalších organizací. V posledních letech se věnuje multiscreenovým a multikanálovým instalacím, čerpajících zejména z islandské krajiny a houslovým performancím, při nichž využívá upravené digitální housle. Dlouhodobě se podílí na navrhování autorských tvůrčích technických nástrojů a spolupracuje na vývoji softwarových programů pro umělecké využití. (Lenka Dolanová - redakčně upraveno)