Česká republika

Václav Cílek: Posvátná krajina

Autor
dagmar šubrtová
Kdy
19. září 2015

Sraz: Jezeří (zámek)

Posvátnou krajinu můžeme definovat jako specifický typ krajiny, která má nějaký transcendentní význam a působí na nás duchovně. Pod pojmem „duchovní působení“ rozumíme, že tento druh krajiny v nás vzbuzuje určité pocity a myšlenky, jež vedou k hlubšímu usebrání, porozumění, přemýšlení o duchovních věcech a ke smířenému spojení s nadosobní oblastí.

Zámek Jezeří leží na tektonické zóně, kde došlo k výzdvihu Krušných hor. Svah mezi Mariánským údolím a Boleboří je pokryt zajímavými skalními útvary. Velkolom ČSA kryje výjimečnou krajinu s pamětí, do níž je obtížné se dostat, a kterou prakticky nikdo nezná. Za samotným zámkem je kruhový val s velkým stojícím kamenem a o kus dál malé kultovní místo na méně přístupných svazích se starými dubovými porosty. Ve starém dubovém lese na svahu asi 300 metrů severně od zámku Jezeří stojí více než 3 m vysoký nápadný přirozený skalní útvar. Kdysi, když byly Krušné hory bez lesů, musel být zdaleka viditelný. Archeologové u něj našli střepy ze tří nádob, dvou středověkých džbánků ze 14. nebo 15. století a z jedné nádoby pravěké.

Krajina, kde se těží

Pod pojmem hornická krajina rozumíme funkčně propojený soubor dolů, starých cest, úpraven a vodohospodářských děl, který se rozkládá na ploše alespoň několika čtverečních kilometrů. Patří do ní i drobné krajinné úpravy, jako jsou dovedně skládané suché zídky podobného typu jako ve štolách, hornické poutní kostely a kaple zasvěcené nejčastěji specificky hornickým světcům jako je sv. Barbora, sv. Prokop či v Krušnohoří sv. Anna. Duchovní součástí této krajiny jsou či bývaly hornické zvyky, slavnosti, hornická hudební tělesa obvykle dechovky a pověsti. Hornické krajiny jsou u nás nejlépe zachovány v horských a podhorských oblastech. Vyznačují se určitou chladností, ale i soudržností a zvláštním typem napůl „pohanské“ zbožnosti lidí, kteří žijí v nebezpečném prostředí a jsou závislí na silách země a štěstěny, tedy Božího požehnání.

Hornické krajiny v sobě často kombinují český katolický prvek a německý či spíš saský protestantismus a spojení se vzdálenými zahraničními investory jako byli Welserové či Fuggerové. Hornické krajiny ať se již jedná o Krušné Hory, slovenská pohoří s centry v Kremnici, Báňské Štiavnici či ve spišských městech nebo v rumunském Brašově se sobě něčím podobají. Je to dáno jak přítomností mezinárodní skupiny horníků putujících od ložiska k ložisku, tak podobným stylem života i práce a právních předpisů. Rovněž hornický oděv, uniforma i folklór se sobě podobají. Hornické krajiny musely být vzhledem k navazujícím činnostem jako je těžba dřeva na výdřevu, příprava dřevěného uhlí, údržba hornických rybníků a náhonů k puchýrnám a úpravnám rudy i samotná těžba nerostů, prodej rudy a výběr daní mnohem lépe organizovány nějakou kolektivní radou složenou ze zástupců více oborů než zemědělské nebo jiné výrobní okrsky. Vždyť jenom hutnění stříbrných rud vyžadovalo dovoz sirníků a olova z jiných vzdálených lokalit.

Není divu, že dobře zvládnutý důlní a hutní provoz vedl k pocitům sebevědomí či dokonce pýchy nad zvládnutím tak složitých technických a logistických problémů jako bylo čerpání vody z velkých hloubek pomocí nejsložitějších strojů, jaké tehdy v království existovaly. Nepřekvapuje nás proto, že kutnohorští měšťané si při vědomi významu své práce, nechtěli postavit jenom „nějaký“ kostel, ale rovnou katedrálu. Do této krajiny velkého ekonomického rozměru zároveň patří horničtí experti, znalci práva, první mineralogové, hutní experimentátoři a alchymisté i všudypřítomní podvodníci a falšovatelé. Součástí důlních okrsků byly kovárny, kde se každý den připravovaly a ostřily nástroje, někdy stáje pro koně, v pozdější době jednoduché ubytovny a hornické hospody.

Hornické krajiny jsou podobně jako krasové oblasti úplnější a pocitově složitější, protože v sobě obsahují denní i noční tvář, běžný život na povrchu i podzemní svět. S ním je vždy spojeno nějaké tajemství a napětí spojené jak s nadějí něco cenného nalézt tak i možností zahynout pádem do hlubiny, zřícením stropu či pobytem v dusivém prostředí oxidu uhličitého. Rozpětí emocí je zde mnohem větší. Nejvíc ze všeho bych je přirovnal k námořnictví.

Průmyslová revoluce je uhlí a železo

Hned pod Krušnými horami na dohled od stříbrných, cínových a uranových ložisek leží Severočeská pánev. Jedná se o třetihorní sníženinu, která byla v miocénu pokryta mělkým jezerem, spíš mokřadem, který po sobě zanechal pozoruhodné zásoby dodnes těženého hnědého uhlí.
Výraz kamenné uhlí byl vymyšlen již před několika staletími, aby tuto hmotu odlišil od tehdy převládajícího dřevěného uhlí. V českém prostředí se hovoří o černém a hnědém uhlí, ale v angličtině se hovoří o "hard coal" (černém uhlí) a různých druzích lignitu. Uhlí vzniká procesem, kterému se říká prouhelnění. Je to pozvolná přeměna rašelinné organické hmoty v uhlí, které má zpočátku hodně vody a proto nižší výhřevnost, ale postupně je tlakem nadložních vrstev voda vypuzována a z hnědého uhlí se stává uhlí černé. Navíc čím je uhlí hlouběji, tím je vystaveno vyšším teplotám. V České republice roste v průměru na každých 33 m hloubky teplota o 1 °C, takže v jednom kilometru panuje zhruba teplota kolem 30 °C. Hnědé uhlí proto nalézáme vždy nehluboko pod povrchem v hloubkách, které málokdy přesahují 300 metrů. Zato mocnost hnědouhelných slojí může být až 40m, což je mnohonásobně víc než u černého uhlí, kde třímetrová sloj už představuje velmi dobré ložisko.

První ověřená zpráva o severočeském uhlí pochází z roku 1550, kdy Bohuslav Felix, původně jáchymovský báňský hejtman podává zprávu českému místodržícímu, že následkem velké nouze o dříví, hodlá otevřít důl na kamenné uhlí. Nějaká omezená těžba je pravděpodobná, protože uhelné sloje vycházely až na povrch, takže je bylo možné kopat motykou. V roce 1613 obdržel mostecký občan Hans Weidlich oprávnění po patnáct let využívat při provozu kamencové hutě a pálení vápna kamenné uhlí. Ze zápisu vyplývá, že objevil několik uhelných ložisek na pozemcích Oseckého kláštera a v okolí Mostu. Za třicetileté války zprávy o těžbě na sto let utichly.

(úryvek z delšího textu pro připravovaný katalog)

Kaple pod Jezeřím, foto: FOS

Kaple pod Jezeřím, foto: FOS