Doba meziledová

I když se mi celý život zdálo, že žiju dostatečně severně, vypadá to, že bych mohl žít ještě severněji. Když se seznámíte s kameny kdekoli na světě, řeknou vám, že znají jih i sever. Stromy na severu tvarují paroží sobů, jelenů a losů, stejně jako ledovce na jihu naučily velryby zpívat. A taky: každá cesta vede někam jinam, ať už míří na kteroukoli světovou stranu, jde tam vždycky jen o menší, nebo větší poměr toho, co už znám. Rozumím těm místům, tvorům i lidem až příliš dobře.

Jenže to zjistím, teprve když trochu zvednu zadek. Vylezl jsem si na nejvyšší kopec v Hammersfestu, abych ho svým zadkem o malinko navýšil. Když jsem se pak rozhlédl po okolí, všiml jsem si, že je tam hned několik vyšších kopců. Tak už to chodí.

Co může cestovale do nových světů překvapit natolik, že už na to nikdy nezapomene? Často ty nejobyčejnější zážitky. Před několika lety jsem sbíral divoký červený rybíz v lese na severu Mongolska. Během expedice po Finnmarce to byly borůvky. Rostly - i když bylo už ke konci září - téměř všude. Byly trochu kyselejší než u nás, ale i když jsem je sbíral na místech, kde bych je doma nikdy nehledal, jejich chuť mě uklidňovala. Usmiřovala mě s tamější cizostí.

Na cestách se vždy snažim najít vhodný druh kamene abych si vyrobil kamenný nástroj, třeba čepel na řezání. Něco užitečného. Když se někdo ptá proč, odpovím, že se tak dozvídám cosi nejen o kamenech, ale také o lidech. Například islanďan Elvar během naší cesty vyřezával z norského polínka lžíci. Na Islandu prý skoro stromy nejsou: dřevo tam dopravují lodě, nebo je vyplavuje na pobřeží moře. Na Islandu má dotek dřeva v sobě něco vzácného.

Do krajiny, kterou dnes nazýváme Čechy dopravil ten nejlepší kámen na výrobu ostrých užitečných nástrojů kdysi zdaleka severský ledovec. Nepřihrnul jen pazourek, nechal tady po sobě i težké bludné balvany. Stejné jaké jsem viděl na expedici ve Finmarce na každém kroku Přirodní síly velkého (geologického) měřítka převzaly dnes různé lidské stroje: například obrovské kamiony naložené kamením, vytěženým z dolů v severním Norsku. Auta je odvážejí po mizerných silnicích kamsi do Ruska, kde je používají do základů sídel, měst, nebo něčeho jiného. Náklaďáky vyjíždějí z lomu v neuvěřitelně krátkých intervalech a díra do země je obrovská.

Sámy-původně Laponce -obyvatele severního Norska, Finska a Švédska Samiové vnímám jako "ledovec": jejich vizuální kultura a zvyky se určitě odrazily v scénografii pohádky Mrazík, možná najdeme afinitu i v hudbě severoamerických indiánů. Našel jsem spoustu důkazů pro své tvrzení. Vůbec nevadí, že jsou moje etnografické doklady laické a z vědeckého hlediska nepoužitelné. Je to můj pohled a vlastní zkušenost.

Ve Finnmarce jsem se v nočním baru pokusil konkurovat sebevědomému chlapíkovi, zpívajícímu místním stylem jojki. Zazpíval jsem mu moravskou pjesničkou (pri potoku seděla, do voděnky hleděla). Když jsem dozpíval, chvíli byl ticho a on pak předvedl to nejlepší co uměl.

Nedávno jsem si vyrobil kontrabas v kubistickém tvarosloví. Jsem na něj stejně hrdý jako Samiové na své jojki. A tak mě napadlo, že v meziledových obdobích můžeme znít společně. Pro výstavu vytvořím hudební skladbu - objekt. Autentické jojki s originálním doprovodem smyčcového nástroje v mém provedení. Reproduktor bude mít tvar obráceného týpí - obydlí.

Na expedici jsem se ocitl v jedné z nejpodivnějších situací na místě a ve chvíli, kdy to působilo jako něco předem připraveného, ale prostě se to jen dělo. Předcházelo tomu důkladné zvažování, kam pojedeme lovit ryby s vášnivým lovcem a rybářem Petrem. Potom jsme stáli na břehu krásného jezera a kolem hřměla třetí světová válka. Jednoduchý plochý obraz se zdráhám převádět do jazyka umění a nezaručuji, že se do toho pustím.

Klíčová slova: Sever, Sami, kámen, ledovec, zpěv, cesta, míra, zadek, borůvky, všude, proč?, Bludný balvan, kamiony, mizerné silnice, intervaly, artikulace, moravská písnička, Jojki, amatér, nejlepší co uměl, kontrabas, doba meziledová, reproduktor, týpí, artefakt, výstava.

Vladimír Merta, Praha, říjen 2015

P.S. Kromě několika kamenů jsem přivezl domů z Norska laso na lovení sobů. Prodavačka v obchodě s textilem, kde se na severu lasa prodávají se zeptala, jestli chci laso zimní, jarně-podzimní, nebo letní? Nebyl jsem si zcela jistý. Všimla si toho a ptala se, kde soby budu lovit? Odpověděl jsem, že v Praze. Nabídla mi to nejzářivější, růžové letní laso.

Vladimír Merta (narozen 1957) je výraznou osobnost československého akčního umění. Po performancích v krajině a jejich záznamech vystavoval na počátku 90. let prostorově pojaté obrazy, objekty a instalace, v nichž propojoval přírodní a civilizační symboly v kombinaci tradičních a netradičních materiálů, typických a atypických prvků. Zajímá se o archetypy přirozeného světa a o schémata virtuálního vnímání. Vytvořil například skulpturální objekt Veřejná geometrie (1991), šibenici, jež byla vyrobena z prken přírodního kmene stromu, s běžícím monoskopem prázdné televizní obrazovky. Na počátku nového století realizoval akci se stromem „plovoucím“ proti proudu řeky Vltavy k Museu Kampa pod názvem Imigrant – jako vzpomínku na povodně v roce 2002. Tento objekt byl nejprve vystaven v Karlínské Šípkárně na výstavě Jisté stopy: dialog Los Angeles/Praha v roce 2004, pak instalován v plenéru parku na Kampě. V roce 2010 se Merta věnoval v odkazu na své Kresby větrem z konce 80. let abstraktním obrazům nazvaným Malby větrem, malovaným rovněž bezdotykově akrylem pomocí štětce, umístěného na kovovém nosiči a pohybujícího se samovolně po plátně nárazy větru. Upozornil tím na syntézu svého přírodního a malířského vidění v umění i oblasti kulturní ekologie.