Pásové dopravníky a Ejhle elektřina

Povrchová těžba v severočeské uhelné pánvi znamená destrukci tvaru původní krajiny. Invazivní metoda získávání uhlí vyvolává řadu otázek, včetně použitých metod a pokusů o "navracení do původního stavu" po jejím ukončení. Množství přesunované hmoty se vymyká lidským měřítkům v objemu a v časovém horizontu a stěží uchopitelná soustava jednotlivostí je schopna měnit krajinné horizonty.

Během expedice mne zaujala řada používaných technických řešení. Většinou jsou založeny na principu propojování množství modulárních aparátů v prostoru a v konstruování rozsáhlých a neustále se proměňujích funkčních, kinetických a hlukových řetězců. Pokoušel jsem se porozumět jak těmto principům, tak i jednotlivostem. Při vymýšlení projektu jsem vzal v potaz také to, jak jako diváci většinou pozorujeme podobně se "přetvořující" krajinu: hledíme z okraje velkolomu směrem dolů, do jeho středu, což je pozice definující změnu proporcí a perspektivu. Povrchový velkolom v rozloze několika desítek čtverečních kilometrů pak vypadá jako bizarní obří pískoviště, na jehož dně se pohybují miniaturní mechanismy.

Nástrojem pro transport velkého množství hmoty je pásový dopravník - komplexní soustava vzájemně propojených strojů. Systém pracuje v nepředvídatelných časových vzorcích a pracovních režimech, ovládaných z neviditelného řídícího centra. Mnohokilometrové gumové pásy obklopují a propojují jednotlivé oblasti povrchového lomu a některé segmenty běží v permanentním provozu. Krajina je pomocí sofistikované těžební technologie postupně rozebírána na prvky, roztříděna podle užitečnosti, přesunována a znovu uložena kdesi za okrajem.

Modulární a variabilní kinetická a zvuková instalace kombinuje interpretaci a model funkcionality nepřetržitého pohybu a hluku pásového dopravníku. Posunující se smyčka magnetické pásky je nosičem autentického zvukového záznamu z velkolomu a miniaturizovaný nekonečný transportní pás distribuuje akustickou materii ve výstavním prostoru.

Podobně jako "Dopravníky" je socha "Ecce Electricitas"/Ejhle elektřina pojata jako model odkazující k nějakému konkrétnímu jevu, nebo k vrstvě skutečnosti. Ocelová koule je připojena na zdroj vysokého napětí, jehož magnetické pole roztáčí vrtulky na jejím povrchu. Pro diváka je příčina pohybu neznámá. Přijmeme-li percepční model můžeme se na sochu dívat jako na obraz podivně zvučící planety, jejíž energetické systémy připomínají větrné elektrárny. Jejich smysl nám uniká, podobně jako je tomu u mnoha lidských způsobů čerpání a spotřeby energie.

Robert Vlasák, Ústí nad Labem, listopad 2015

Robert Vlasák (narozen 1978 v Kladně) je výtvarník a sochař. Pracuje jako odborný asistent v Ateliéru přírodních materiálů na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Ve své tvorbě Vlasák experimentuje s fyzikou různých materiálů a situací. Zajímá se o jevy jako je například pohyb a rovnováha. Zajímá se o mechanické a optické aspekty věcí, často o jejich elektronické a zvukové apekty.