Realizovaná díla, která vznikla v rámci projektu: (výběr)

Ventarola videosmyčka, 2016
dvojprojekce a zvuk

Video zachycuje a využívá funkční mechanismus, umístěný v obytné části oseckého kláštera. Po zrušení řeholních řádů v roce 1948 se komplex proměnil v internační středisko pro řeholníky a v roce 1954 pak v charitní zařízení pro mentálně postižené děti a domov, ve kterém působily řeholní sestry. Klášterní komplex v Oseku leží na dohled a doslech velkolomu Bílina. Směrem k jihu je z oken kláštera vidět nápadná sopečná vyvřelina Bořeň. Vrch Bořeň je proslulý mimo jiné tím, že se tam nalézají otvory, jimiž vydechuje teplý vzduch z podzemí. Slovo ventarola vychází z latiny: ventus znamená vítr.

Slzy a prach videosmyčka, 2016

Ve chvíli, kdy nešťasten z racionality pohlcující můj život,
hotov zříci se dosavadních vědomostí, řízeně zapomínat, do
paměti nové neukládat, hledat a zkoušet jiná propojení, jsem
přijel na okraj a později na dno kráteru,

slibná senzualita, zranitelná a bezprostřední, z dálky sváděná
dravostí i měřítkem, zkoušela zaslepit: je to úchvatné,
strhující, krásné, ať dobré nebo špatné, prospěšné nebo
škodlivé. Z odstupu přitažlivé, zblízka palčivé. Pohlédnout
proti větru tělo nedovolí, sídlo rozumu zavře oči.

Bez odmluvy brání poznání, pochopení, procítění. Pohlédnout
lze jen oklikou. Co víčka odmítnou, udrží prsty. Čím zabránit,
přemýšlí myšlení, co předestřít, čím pokrýt, zaclonit,  
jak znemožnit.

Prachem pláču, nevím ani nevidím, oči zavřené slzami.

Martin Zet: Duchcov září 2015 videosmyčka 10:22 m.

Šeří se a temnota přepíná zrak na sluch. Popelové vody pád šumí, hřmí stráněmi, zalitými spáleným sluncem, kondenzovaný smog pouští propouští vodu vázanou na prach – popel, popílek, dehydrovaný kalový cumulonimbus, kumulovaný limbus. Brouzdám se ztuhlými mraky, v popílkové laguně sním o modravé řece zapomnění, zármutek, oheň, nářek řek temuje údolí stínů.
Martin Zet v Libušíně, 7. 2. 2016

Večerní vycházka kolem zrušeného duchcovského nádraží nás zavedla k odkalovací nádrži, k níž jsou několikakilometrovým potrubím vedeny termální vody z pecí, nebo z úpravny uhlí komplexu nedaleké elektrárny Ledvice. Stojíme na povrchu spálené hmoty - stovky tun popela šedé a bílé barvy vytváří mnohametrové vrstvy sedimentů vršících se kolem tmavé hladiny laguny, nad níž občas krouží hejno divokých husí a po vzdáleném břehu se pomalu pohybuje přespolní běžec. Čerpači z osvětleného pontonu táhnou opět čistou vodu potrubím zpátky do elektrárny. Pece s výškou 145 metrů jsou nejvyšší stavbou v České republice a nad chladicími věžemi stoupá k nebi neustále mocný sloup bílé páry.

Ekologické limity, 2016, dřevo, panty, variabilní rozměry
sochařská intervence do veřejného prostoru

Martin Zet (narozen 1959, žije v Libušíně) je výtvarný umělec a performer. Působil jako vedoucí Ateliéru videa Fakulty výtvarnýchumění VUT v Brně. Zet prošel klasickým sochařským studiem na AVU v Praze, ale postupně se přiklonil ke koncepci artefaktu, jako otevřeného, tekutého gesta. Jeho práce mají často podobu metafory. Metafora odkazuje ke svému významu za pomoci podobnosti viditelných rysů, především využívá možnosti vzájemného zastoupení blízkého a vzdáleného, známého a neznámého či konkrétního a abstraktního. Ve svých performancích, instalacích a akcích nechává většinou působit čas jako průběh, trvání a entropie a čas jako tvůrce stop paměti či minulosti. V prvním případě je čas procesem, pohybem či proměnou, v druhém stavem, obrazem, reprezentací.