Blog posts

Posts

Ohlédnutí/Revisited Soundworm Gathering

By samotař, 9 October 2017

Kleté krajiny

By samotar, 7 October 2017

Kinterova Jednotka a postnatura

By samotař, 15 September 2017

Upsych316a Universal Psychiatric Church

By Samotar, 6 July 2017

Za teorií poznání (radostný nekrolog), Bohuslav Blažek

By miloš vojtěchovský, 9 April 2017

On the Transmutation of Species

By miloš vojtěchovský, 27 March 2017

CYBERPOSITIVE, Sadie Plant a Nick Land

By samotař, 2 March 2017

Ivan Illich: Ticho jako obecní statek

By samotař, 18 February 2017

Thomas Berry:Ekozoická éra

By samotař, 8 December 2016

Best a Basta době uhelné

By samotař, 31 October 2016

Hledání hlasu řeky Bíliny

By samotař, 23 September 2016

Bratrstvo

By samotař, 1 September 2016

Anima Mundi Revisited

By miloš vojtěchovský, 28 June 2016

Simon A. Levin: The Evolution of Ecology

By samotař, 21 June 2016

Jan Hloušek: Uranové město

By samotař, 31 May 2016

Manifest The Dark Mountain Project

By Samotar, 3 May 2016

Pokus o popis jednoho zápasu

By samotar, 29 April 2016

Nothing worse or better can happen

By Ewa Jacobsson, 5 April 2016

Jared Diamond - Easter's End

By , 21 February 2016

W. H. Auden: Journey to Iceland

By , 9 February 2016

Jussi Parikka: The Earth

By Slawomír Uher, 8 February 2016

Co číhá za humny? neboli revoluce přítomnosti

By Miloš Vojtěchovský, 31 January 2016

Red Sky: The Eschatology of Trans

By Miloš Vojtěchovský, 19 January 2016

Towards an Anti-atlas of Borders

By , 20 December 2015

Pavel Mrkus - KINESIS, instalace Nejsvětější Salvátor

By Miloš Vojtěchovský, 6 December 2015

Tváře/Faces bez hranic/Sans Frontiers

By Miloš Vojtěchovský, 29 November 2015

Na Zemi vzhůru nohama

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Upside-down on Earth

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Images from Finnmark (Living Through the Landscape)

By Nicholas Norton, 12 October 2015

Czech Radio on Frontiers of Solitude

By Samotar, 10 October 2015

Langewiese and Newt or walking to Dlouhá louka

By Michal Kindernay, 7 October 2015

Notice in the Norwegian newspaper „Altaposten“

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Interview with Ivar Smedstad

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Iceland Expedition, Part 2

By Julia Martin, 4 October 2015

Closing at the Osek Monastery

By Michal Kindernay, 3 October 2015

Iceland Expedition, Part 1

By Julia Martin, 3 October 2015

Finnmarka a kopce / The Hills of Finnmark

By Vladimír Merta, 2 October 2015

Workshop with Radek Mikuláš/Dílna s Radkem Mikulášem

By Samotářka Dagmar, 26 September 2015

Já, Doly, Dolly a zemský ráj

By Samotar, 23 September 2015

Up to the Ore Mountains

By Michal, Dagmar a Helena Samotáři , 22 September 2015

Václav Cílek and the Sacred Landscape

By Samotář Michal, 22 September 2015

Picnic at the Ledvice waste pond

By Samotar, 19 September 2015

Above Jezeří Castle

By Samotar, 19 September 2015

Cancerous Land, part 3

By Tamás Sajó, 18 September 2015

Ledvice coal preparation plant

By Dominik Žižka, 18 September 2015

pod hladinou

By Dominik Žižka, 18 September 2015

Cancerous Land, part 2

By Tamás Sajó, 17 September 2015

Cancerous Land, part 1

By Tamás Sajó, 16 September 2015

Offroad trip

By Dominik Žižka, 16 September 2015

Ekologické limity a nutnost jejich prolomení

By Miloš Vojtěchovský, 16 September 2015

Lignite Clouds Sound Workshop: Days I and II

By Samotar, 15 September 2015

Walk from Mariánské Radčice

By Michal Kindernay, 12 September 2015

Mariánské Radčice and Libkovice

By Samotar, 11 September 2015

Most - Lake, Fish, algae bloom

By Samotar, 8 September 2015

Monday: Bílina open pit excursion

By Samotar, 7 September 2015

Duchcov II. - past and tomorrow

By Samotar, 6 September 2015

Duchcov II.

By Samotar, 6 September 2015

Arrival at Duchcov I.

By Samotar, 6 September 2015

Czech Republic

Antropocén a mocné žblunknutí/Anthropocene and the Mighty Plop

Posted by
Samotar

Zhang Huan, To Raise the Water Level in a Fishpond. Performance, Beijing, China (1997)

Gaia can be defined as a complex entity involving the Earth’s biosphere, atmosphere, oceans, and soil; the totality constituting a feedback of cybernetic systems which seeks an optimal physical and chemical environment for life on this planet.
James Lovelock - Gaia - A New Look at Life on Earth

Gaiu lze definovat jako komplexní entitu zahrnující zemskou biosféru, atmosféru, oceány a pevninu. To vše dohromady tvoří zpětnou vazbu kybernetických systémů, zajišťujících optimální fyzikální a prostředí pro život na planetě. James Lovelock: Gaia – Nový pohled na život na Zemi

Pokud bychom skutečně byli pouze členy konzumní společnosti, už bychom dávno nežili ve světě, byli bychom pouze řízeni procesem, v jehož cyklech se věci opakovaně objevují z mizí. Hannah Arend

Futurolog a mistr evropské školy science-fiction Stanislaw Lem psal začátkem 70. let recenze na fiktivní knihy. Texty vydal postupně ve svazcích Dokonalá prázdnota, Imaginární veličina, Provokace a Knihovna 21. století. Například recenze na (neexistující) publikaci “Jediná minuta lidstva” používá příměr cynické aritmetiky. Ve scénáři eschatologie antropocénu je motiv náhlého zmizení: "Pokud by najednou celé lidstvo - těch pět miliard těl zmizelo v oceánu, stoupla by hladina o necelou setinu milimetru. Jedno jediné pořádné žblunknutí a planeta by byla v zase (lidmi) neobydlená!”.

Lem psal své recenze přibližně v době, kdy vznikala publikace Meze růstu (Limits to Growth kolektiv autorů Donelly H. Meadows, Dennise L. Meadowse, Jorgena Randerse a Williama W. Behrense). Publikaci si objednal v roce 1972 výbor Římského klubu. Měl to být jeden z studijních podkladů pro jednání stockholmského summitu OSN, věnované životnímu prostředí. Studie předběhla svoji dobu. Tehdy (nejen v USA) převládala zarytá vize permanentní a zrychlující se prosperity: žádný, nebo jen zanedbatelný ohled na možný dopad průmyslu na organickou přírodu, bezmezná důvěra v možnosti těžby a v růst spotřeby fosilních paliv. Bezstarostná výroba a cynické vypouštění hydrochlorofluorouhlovodíků, bifenylů, síry a uhlíku do obvzduší. Velkoplošné odlesňování, vysušování mokřadů, využívání země a vodstva jako nevyčerpatelných zásobáren zdroje potravy a zároveň jako nekonečného úložiště chemického, či jaderného odpadu.

Uvažovat o vyvážené symbióze člověka s přírodními a zemskými systémy jako o něčem nepostradatelném pro naše přežití a nahmatat kontury ekologického povědomí bylo kdesi na okraji obecného zájmu a veřejných diskuzí.

Ale za posledních padesát let se hodně změnilo. Díky úsilovnému množení, technovědě, relativnímu dostatku potravy, nízkému výskytu velkých válečných konfliktů, antibiotikům a zvýšení průměrného věku počet lidských těl a duší poskočil o víc než 2 miliardy (odhadem 7.325 miliard v červenci 2015). Viděno perspektivou statistických výpočtů by lidská čeleď dokonce ani dnes svým hromadným “lumíkovským” skokem do oceánu zaplavení přímořských nížin nezpůsobila. Jen ono žblunknutí by bylo asi slyšet o něco málo dál.
Odkud a kam jdeme?

Příbližně před 10 000 lety lidské tlupy opustily dosavadní, celkem pohodlný život sběrače a lovce. Člověk se stal postupně zemědělcem, pastevcem, stavitelem, vynálezcem, konstruktérem, replikátorem nástrojů, strojů a jiných mechanismů, předávajících znalosti a biologickou paměť z generace na generaci. Sociální biolog Edward O. Wilson – jeden z nevýraznějších hlasů, varujících před ničivými důsledky lidské supercivilizace na životní prostředí - považuje za jednu z hlavních příčin katastrofického antropocénu náš “hmyzí” instinkt trpělivě budovat a bránit bezprostřední teritorium vlastního domova. Archetypální lidský superorganismus (podobně jako třeba sociální entita mraveniště) vnímá území mimo hranice “domova” jako okraj, jako cizí prostředí, jako zónu vhodnou hlavně pro obstarání potravy, jako předmět kolonizace, exploatace, včetně anorganických prvků i živých objektů - jiných živočichů.

Celkový hrubý domácí produkt (včetně domácích zvířat, movitostí i nemovitostí) dosahuje dnes hmotnosti, o níž se v 70. letech Lemovi asi nesnilo. Postupující blahobyt zvedl křivku růstu lidské populace, produkce a konzumace a naopak srazil index biodiverzity. Příznaky a měřítko antropogeních procesů jsou tak dneska o dost zřetelnější, než před padesáti lety. Všimneme si jich dnes často pouhým pozorováním, nasloucháním, případně čicháním a hmatáním, bez složitých měřících přístrojů, vizualizací a expertíz odborníků.

Díky mezigenerační paměti, evoluční inteligenci, vynalézavosti, ignoranci a cílevědomosti se člověk podle mnohých přírodovědců i humanitních vědců stal geologickým činitelem. Působí ve stejném řádu jako gravitace, erozivní a vulkanické síly, tedy elementy, které byly příčinou pěti předcházejících katastrof globálního rozsahu, vedoucího k hromadnému vymírání druhů živočichů, které se vinou naší akcelerované “rozumnosti” nestačily včas na změny adaptovat. Mimovolně jsme zasáhli do geofyzikálních procesů, včetně homeostáze mořských proudění a klimatických cyklů. Člověk je díky technologii schopen v 21. století přesouvat v globálním měřítku větší hmotu minerálů a sedimentů, než voda a vítr. V noci jsme rozsvítili většinu kontinentů. Vyrobili jsme dokonce plovoucí plastikovou pevninu, označovanou jako “Great Pacific Garbage Patch”. Její rozloha je ohromující: čítá mezi 700 000 a 15 miliony čtverečních kilometrů (zhruba rozloha státu Texas, v druhém případě rozloha USA). A nová země roste, tak jak narůstá megatonáž obalů, polystyrénu a dalších “lehkých” odpadních předmětů, plovoucích v řekách a oceánech.

Název projektu Na pomezí samoty je metaforickým prolnutím významů dvou slov: Pomezí (francouzsky a anglicky frontier) znamená oblast okolo hranice, pás země sousedící s cizím (často necivilizovaným) územím. Za “pomezím” je teritorium za horizontem známého. Odkazuje také na různé humanitární organizace jako ".... bez hranic" (without frontiers). Samota je zde vnímána v obou významech: jako vnitřní pocit osamělého jedince i samota jako osamělé obydlí, úkryt v krajině. Samota bývá stavem, kam se člověk uchyluje dobrovolně, aby se vyrovnal s prožitými událostmi, aby hledal řešení složité životní situace, našel odpočinek, přemýšlel o životě. Tedy stav do kterého se uchyluje jak z vlastní vůle, tak pod tlakem okolností.

Ale proč samota, když se náš svět zdá být pořád víc plný, útulnější, bezpečnější a zároveň přehlednější? Dálnice, pláže, města, supermarkety, internetové sítě, bankovní kredity, čističky, ledničky, odpadkové koše, satelity, kamery. Země se rostoucí mírou zdá být kolonizovaná “věcmi”, zároveň se kvůli stylu našeho života rozrůstají prázdná místa na biologické mapě, opuštěné niky. Vrstvy krajiny, kde žili po věky naši obratlí i bezobratlí druhové, třídy, čeledi, druhy a rody života, jimž model naší civilizace nedělá vůbec dobře. Přitom jen díky jejím schopnostem, jako je například fotosyntéza se na planetě Země člověk mohl rozvinout a přežít.

Název projektu vychází (mimo jiné) z tísnivého pocitu, který člověka přemůže, když je vystaven tváří v tvář něčemu, co přesahuje jeho dosavadní zkušenost. Není to už hvězdná obloha nad hlavou, hvězdy už díky antropocénu v noci nejsou příliš viditelné. Je to všední svět kolem nás, třeba pohled do podkrušnohorské propadliny z oken zámku Jezeří (dříve Eisenberg). Hluboký kráter sahá od obzoru k obzoru: monstrózní krajina, postindustriální zóna bez cest, stromů, rostlin, tekoucí vody. Terra nova, pustina a spoušť. Nikde ani noha, jen občas přejede nákladní auto. Hluk nepřetržitého pohybu uhlí, nebo hlíny a kamení, padajícího z drapáků ozubeného kola na posuvné pásy.

V nekrajině se lehce posunuje několik gignatických rypadel, běží černé pásy s fosilními pozůstatky rostlin a živočichů z dob předpotopních, před 20, nebo 50 miliony lety. Byly ukryté hluboko v zemi a teď je exhumuje někdo, kdo si na ně dělá vlastnické právo. Jsou sondovány, vyzdviženy, přesunuty, upraveny, spáleny, transmutovány v teplo a elektrickou energii. V drátech vysokého vedení pak kdosi prodá energii po stožárech kamsi za horizont, čímž naši deluviální paměť a dědictví ekonomizuje. Část jeho profitu a procento energie pak je použita k udržování chladnokrevné kremace uhelné sloje. Bude pokračovat až kamsi k tekutým limitům. Hmotného nezůstane ve vytěžených lomech zdánlivě skoro nic. Jen stoupající kouř, zachycený dnes na vrcholech komínů, teratuny jemného popílku a kalů na dně černých jezer, mračna toxixkého hnědého prachu, až se zvedne vítr, závoj kysličníku uhličítého a obchod s emisemi.

Ale tu krajinu dole pod námi obrátili naruby jako rukavici. Nezbývá než čekat, co se s ní stane zítra. Čekat kdy začnou znovu růst přesličky a plavuně.

Útěk k severu

V obecném povědomí představovala obě polární chladná teritoria geografické, klimatické a psychosociální území, skýtající pomyslnou cestu zpět, kamsi do dob před epochou člověka a civilizace. Od obratníků směrem k pólárnímu kruhu klesá hustota obyvatel, bylo tam donedávna obtížné pěstovat plodiny, udržovat průmysl. Na dálném severu byl téměř nulový stupeň architektury, tak jak ji známe v “mírném” pásmu. Podmínky pro přežití byly na hraně života a smrti: chlad, mráz, vítr, pustina, laviny, ledovce, sestup do maelstromu melancholie.

Nejen geografický, ale i imaginární Sever byl - podobně jako velehory - příležitostí pro výpravy k sobě samému, prostorem pro kontemplaci, osamění, přebývání a přežívání v pustině, v odloučenosti od světa. Arktický pás je posledním místem planety, kde právě probíhá proces lidské kolonizace. Pod oceány a ledovým krunýřem čekají vrstvy s plynem, naftou, zásoby minerálů a vzácných kovů, zdroje profitu těžařských společností a našeho mírnopásmového blahobytu. Na sever nemíří jen prospektoři naftařů a těžařů. Cesta k severu je metou miliónů běženců ze střední Ameriky, Středního a Blízkého východu, subsaharské Afriky: Mexičané, Iráčané, Libanonci, Syřané, Libyjci, Somálci, Eritrejci, Egypťané, Tunisané, Maročané. Utíkají tam, kde věří, že najdou zemi, v níž nebudou jejich rodiny umírat hladem, trpět nedostatkem vody a vojenskými jednotkami, novodobým otroctvím. Drátěné, elektronické a kamenné ploty a zdi, jimiž se Sever snaží ochránit před Jihem tomu náporu mohou jen těžko zabránit. V tom smyslu je dosavadní životní styl severozápadní civilizace vzpomínkou na minulost.

Umělecký projekt Na pomezí samoty je hlavně pokus porozumět a zároveň de-dramatizovat ony události a děje, jež prožíváme, uvažujeme o nich, diskutujeme o nich v médiích a někdy se jimi trápíme i doma o samotě. Není o antropocénu v jeho globálních rozměrech, protože to je asi fenomén, který lze pochopit v prvé řadě monitorováním shromaždováním a srovnáním dat, statistických údajů, nebo konfrontací filosofických konstrukci. Na pomezí samoty je o antropocenu každodennosti, o antropocénu našich snů, denního snění. Je to sice umělecký projekt, protože jeho hlavními aktéry je několik málo umělců z Čech, Islandu a Norska, ale netýká se “umění” jak mu obvykle rozumíme. Dokonce není ani o landartu. Spíš jde o výzvu, abychom si začali víc všímat co se děje za stěnami našich pohodlných, vytopených a dobře vybavených bytů, za plotem upravených a v létě zalévaných zahrad, v periferním poli našeho vnitřního zraku.