Blog posts

Posts

Kinterova Jednotka a postnatura

By samotař, 15 September 2017

Upsych316a Universal Psychiatric Church

By Samotar, 6 July 2017

Za teorií poznání (radostný nekrolog), Bohuslav Blažek

By miloš vojtěchovský, 9 April 2017

On the Transmutation of Species

By miloš vojtěchovský, 27 March 2017

CYBERPOSITIVE, Sadie Plant a Nick Land

By samotař, 2 March 2017

Ivan Illich: Ticho jako obecní statek

By samotař, 18 February 2017

Thomas Berry:Ekozoická éra

By samotař, 8 December 2016

Best a Basta době uhelné

By samotař, 31 October 2016

Hledání hlasu řeky Bíliny

By samotař, 23 September 2016

Bratrstvo

By samotař, 1 September 2016

Anima Mundi Revisited

By miloš vojtěchovský, 28 June 2016

Simon A. Levin: The Evolution of Ecology

By samotař, 21 June 2016

Jan Hloušek: Uranové město

By samotař, 31 May 2016

Manifest The Dark Mountain Project

By Samotar, 3 May 2016

Pokus o popis jednoho zápasu

By samotar, 29 April 2016

Nothing worse or better can happen

By Ewa Jacobsson, 5 April 2016

Jared Diamond - Easter's End

By , 21 February 2016

W. H. Auden: Journey to Iceland

By , 9 February 2016

Jussi Parikka: The Earth

By Slawomír Uher, 8 February 2016

Co číhá za humny? neboli revoluce přítomnosti

By Miloš Vojtěchovský, 31 January 2016

Red Sky: The Eschatology of Trans

By Miloš Vojtěchovský, 19 January 2016

Towards an Anti-atlas of Borders

By , 20 December 2015

Pavel Mrkus - KINESIS, instalace Nejsvětější Salvátor

By Miloš Vojtěchovský, 6 December 2015

Tváře/Faces bez hranic/Sans Frontiers

By Miloš Vojtěchovský, 29 November 2015

Na Zemi vzhůru nohama

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Upside-down on Earth

By Alena Kotzmannová, 17 October 2015

Images from Finnmark (Living Through the Landscape)

By Nicholas Norton, 12 October 2015

Czech Radio on Frontiers of Solitude

By Samotar, 10 October 2015

Langewiese and Newt or walking to Dlouhá louka

By Michal Kindernay, 7 October 2015

Notice in the Norwegian newspaper „Altaposten“

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Interview with Ivar Smedstad

By Nicholas Norton, 5 October 2015

Iceland Expedition, Part 2

By Julia Martin, 4 October 2015

Closing at the Osek Monastery

By Michal Kindernay, 3 October 2015

Iceland Expedition, Part 1

By Julia Martin, 3 October 2015

Finnmarka a kopce / The Hills of Finnmark

By Vladimír Merta, 2 October 2015

Workshop with Radek Mikuláš/Dílna s Radkem Mikulášem

By Samotářka Dagmar, 26 September 2015

Já, Doly, Dolly a zemský ráj

By Samotar, 23 September 2015

Up to the Ore Mountains

By Michal, Dagmar a Helena Samotáři , 22 September 2015

Václav Cílek and the Sacred Landscape

By Samotář Michal, 22 September 2015

Picnic at the Ledvice waste pond

By Samotar, 19 September 2015

Above Jezeří Castle

By Samotar, 19 September 2015

Cancerous Land, part 3

By Tamás Sajó, 18 September 2015

Ledvice coal preparation plant

By Dominik Žižka, 18 September 2015

pod hladinou

By Dominik Žižka, 18 September 2015

Cancerous Land, part 2

By Tamás Sajó, 17 September 2015

Cancerous Land, part 1

By Tamás Sajó, 16 September 2015

Offroad trip

By Dominik Žižka, 16 September 2015

Ekologické limity a nutnost jejich prolomení

By Miloš Vojtěchovský, 16 September 2015

Lignite Clouds Sound Workshop: Days I and II

By Samotar, 15 September 2015

Walk from Mariánské Radčice

By Michal Kindernay, 12 September 2015

Mariánské Radčice and Libkovice

By Samotar, 11 September 2015

Most - Lake, Fish, algae bloom

By Samotar, 8 September 2015

Monday: Bílina open pit excursion

By Samotar, 7 September 2015

Duchcov II. - past and tomorrow

By Samotar, 6 September 2015

Duchcov II.

By Samotar, 6 September 2015

Arrival at Duchcov I.

By Samotar, 6 September 2015

Czech Republic

Doba kamenná - (Ein, Eisen, Wittgen, Frankenstein), doba plastová a temná mineralogie

Posted by
samotař

Jimi Durham s kamenem a lodí

“And this our life, exempt from public haunt, finds tongues in trees, books in the running brooks, sermons in stones, and good in every thing." -W. Shakespeare, Jak se vám líbí, 1599.

"Nikdo už nic nevymyslí, ani vodu ani kámen" Oldřich Janota a Jan Štolba - Stavy vody

Termín "doba kamenná" vymysleli archeologové pro dlouhé období sahající hluboko do historie Země a života. Asi před 3, 5 miliony let až do "okamžiku", kdy se lidé naučili tavit kovy, Doba železná bronzová či metalová nastala relativně nedávno - kolem roku 8700 před naším letopočtem. Teprve před několika desítkami let přeběhlo lidstvo definitivně do antropocénu, neboli do Věku plastového.

Americko-kosmopolitní umělec Jimmie Durham si někdy v polovině 90 let, odvezl z míst, kde vytvořil z lipového dřeva jeden z několika Středů Světa tedy z Plasů šutr, který se povaloval nepovšimnut v okolí kláštera. Přenesl ho do Vídně, protože se dozvěděl, že bývalý cisterciácký konvent a rozsáhlé pozemky kolem patřily rakouskému kancléři, jistému panu Klemensovi von Metternich. Durham tehdy právě připravoval instalaci pro galerii v domě, který navrhl a postavil spolu s Paulem Engelmannem filosof Ludwig Wittgenstein. Budova - pokud se pamatuji - sloužila jako bulharské velvyslanectví a galerie tam byla v pronájmu. Dokonce i tato okolnost hrála svoji roli v uměleckém Durhamovu konceptu. Ale jakou že přesně, už jsem zapomněl. Jimmie Durham pojal intervenci nazvanou "Libertín a kamenný host/The Libertine and the Stone Guest" úsporně a promyšleně: těžký plaský valoun opatrně vhodil během vernisáže do prázdné skleněné vitriny. Skrze roztříštěné horní sklo padl metternichovský "host" z Bohemie na dno konstruktivisticky vyhlížející elegantní, prázdné rakouskouherské vitriny. Tedy do libertinsky čisté, rovnovážné intelektuální formy konstruktivistické modernity s řinkotem vpadl gravitačním momentem cizí objekt s "elementárni" destruktivní dynamikou vetřelce z mezigalaktických sfér.

Durham je světem kamenů fascinován od začátku své kariéry umělce (dřív se věnoval psaní a boji za občanská práva původních Američanů). Obdivoval a sbíral kameny, které měly antropomorfní tvar, ale používá je i jinak: kamenoval například ledničku, nechával gigantické balvany položit na auta, vložit do interiérů a i jinak konfrontoval obecné symboly civilizace s přírodou, reprezentující zde minerální Dobu kamennou. Například balvany, které si nechal Hitler a Speer nalámat ve švédských lomech ke stavbě arijského metropole Třetí Říše, ale jež Vůdce už nestihl převést do Německa, chtěl Durham naložit na velkou nákladní loď a potopit i s nákladem uprostřed Severního, či Baltického moře. Zbavit žulové balvany viru lidského prométheovského zla. Financovat námořní projekt chtěl pomocí scénáře k filmu, producentům se však nezdálo, že by podobný film zaujal diváky.
Po letech paralelní nápad oprášil a zvedl albánský umělec Adriano Paci. Kdyby ovšem repliku řeckéhu mramorového sloupu, kterou činští kameníci ještě na tankeru dosekávají, nechal spíš svrhnout na dno oceánu než dopravit do Benátek na Bienále, byla by moje katarze, či stendhalův syndrom větší..

Kámen je z hlediska současníka antropocénu, nebo zájemce o "hluboké ekologie" mnohoznačný, ambivalentní fenomén: na jedné straně jde o naprosto mimolidský geo-element, na druhé straně je to pravděpodobně jeden z prvotních nástrojů, které na úsvitu civilizace našla a zvedla něčí ruka, aby se vyzbrojila k obraně před okolním světem, použila k usmrcení oběti, nepřítele, případně aby v jeho nepravidleném tvaru objevil někdo obrys vlastní tváře...

Kameni a skal je na planetě naštěstí ještě dostatek. Ale jemné, mikroskopické skupenství byvšího kamení a balvanů - písek, se díky rychle postupující betonizaci planety posunuje na regály globálně nedostatkového zboží. Písek rabují obrovské nákladní lodě ze dna moří a řek a prodávají ho přes půl zeměkoule. Třeba do Dubaje, kde z něho dělají beton a prapodivné stavby v moři. Z písku, který mají Dubajci všude kolem na Sahaře totiž beton umíchat nejde.

Sochař Michael Heizer přistupuje ke geologii z docela jiné strany než Durham. Celých 42 let uplynulo od chvíle, kdy si do skicáře nakreslil modelovou skicu obrovského balvanu, trčícího nad prohlubní, pod níž mohou procházet diváci. Teprve po tolika letech se mu podařilo realizovat sochu "Levitating Mass". Přemístil 340 tunový kus granitu z lomu vzdáleného od Los Angeles asi 100 mil a nechal ho v galerii LACMA uvíznout nad hlavami diváků. Možná jako memento mori křehkosti lidského života, možná jako výzvu době plastické, důkaz převahy kovové techniky nad křemíkovou geologii a neúprosnou vesmírnou silou gravitace.

Franka Critzera a George Van Tassela - dva podivíny z Kalifornie - zaujal také jeden samostojný balvan. Šlo o geologický útvar v kalifornské Mojavské poušti, kterému se říká "Obří skála/ Giant Rock" a která pro původní obyvatele kmene Hopi bylo svatyní. Frank Critzer byl dobrodruh a squatter a v 30 letech se pod balvan v pustině nastěhoval. Dynamitem z něho odlomil část, s pomocí svého automobilu v okolí srovnal půdu a tak vzniklo letiště s malou přistávací plochou a dokonce i silnicí. V chladu vlastnoručně vytvořené jeskyně bydlel spokojeně až do roku 1942. Tehdy se během návštevy a vyšetřování krádeže benzinu trojicí policistů vyhodil svojí oblíbenou třaskavinou. George Van Tassel navštívil "Giant Rock" o něco později a nastěhoval se do opuštěné Critzerovy jeskyně. Založil tam náboženskou organizaci "Ministerstvo univerzální moudrosti", dokonce hned s výukovým střediskem. Během let se stal vůdčí osobností americké ufologie nukleárního věku. Jeho první kniha se jmenuje "I Rode a Flying Saucer" a vyšla roku 1952. Brzy potkal Van Tassel mimozemšťany pod kamenem tváří v tvář. Jejich vůdce pan Solganda mluvil naštěstí výborně anglicky a přesvědčil Van Tassela, aby postavil u obřího kamene časový stroj "Integratron" a uspořádal tam několik ročníků "Meziplanetárního setkání", Bizarní architektura se stala Van Tasselovým památníkem a v Nevadské poušti ji najdete prý dodnes.

Ve sbírce přírodopisného muzea v Londýně mají vzácný "Makapansgatský" jaspisový oblázek (“oblázek milionů tváří”). Někdo ho kdysi dávno našel v údolí oblasti Limpopo v Jihoafrické republice, v místech nesoucí hrdá název "Kolébka lidstva". Archeologové kámen původně pokládali za nejstarší zpodobnění lidské tváře, protože ho datovali do doby před víc než 3 miliony let a tehdy právě na úsvitu doby kamenné v jeskyních Makapangsatu žili hominoidi. Na plošší straně kamene vidíme tři prohlubně, připomínající stylizovanou tvář. Nicméně další výzkum ukázal, že původně "antropomorfní" vrypy do kamene nejsou nejspíš dílem ruky nějakého senzitivního australopitéka, ale důsledkem eroze. Není to tedy artefakt, ale přírodnina - naturfakt. Ovšem antropologové si všimli, že nejbližší ložisko jaspisu je vzdálené několik kilometrů od místa nálezu. Platí tudíž nová teorie, že kdosi si tehdy kamene povšiml, protože ho zaujal jeho tvar, mimetické, estetické kvality. Oblázek tedy vzal do ruky a odnesl několik kilometrů, aby sdílel nález s ostatními členy tlupy. Pokud pra-africký mineralog kámen integroval do institucionálního rámce tlupy, můžeme Makapansgatský oblázek pokládat za historicky první "ready-made" a zárodek paleolitického wunderkamer. Každopádně ho ten australopiték zas nejspíš ztratil, nebo dokonce zahodil, aby ten stejný kámen zvedl po 3 milionech letech někdo jiný. Zkoušeli jste si někdy představit, co vše se stalo kolem kamene, který jste přezíravě a spěšně míjeli při přecházení louky? Co za těch 100 milionů let co se stal kamenem zažil? A jak je váš vlastní život proti jeho nanoskopický?

Islanďan Thórbergur Thórdarson v knize Kameny mluví z roku 1956 popisuje, že se rád „díval na kameny a mluvil s nimi, a někdy k nim tiskl ucho, jestli mu něco říkají. Zdálo se mu úplně samozřejmé, že by z nich člověk mohl slyšet hlasy a rozeznávat v nich myšlenky, jen kdyby uměl dost dobře poslouchat a byl dost chápavý.“ Thórdarson by přesvědčen že „všechny věci mají život a kousek rozumu“, jako samostatné individuality: „Byly jeden druhému velice nepodobné, mnohem nepodobnější, než jsou si navzájem lidé. A dobře jsem na nich poznal, že mají také různé myšlenky. Ležely tam tiché a pozorné a zdvořilé a dívaly se a naslouchaly všemu, co se dělo na statcích, na louce, na pobřeží i na moři. A když se večer začalo šeřit, pak jako by se zvětšily a podobaly se ještě víc živým bytostem a byly ještě tajemnější, než když nebyly pokryty tmou.“ ... „Ze všech ,mrtvých věcí‘ mi kameny připadaly nejživější. Asi proto, že byly nejpřírodnější a určitě nejvíc pamatovaly. Nikdo je nepřetvářel a nenutil, aby byly jiné, než je učinila příroda. Kdežto ostatní věci byly přizpůsobené člověkem a méně přirozené a zdálo se, že tím ztratily kus své duše i paměti.“

Jinde soudí, že když na ně člověk zběžně pohlédl, zdály se být pouhým kamením. Jestliže na ně ale „hleděl déle, uviděl v nich život a duši a osobité rysy, kterými připomínaly lidi… Byl jsem přesvědčen, že vědí všechno, co se událo u lidí v údolí pod nimi.“ Thórdarson popsal jak skálu náhle osvítí světlo slunce: „Předpokládal jsem, že se bude zjevovat postupně, nejdřív nejasný svit, který bude stále jasnější a jasnější, až bude kámen konečně ležet v plné záři. Jenže on se neobjevoval takhle, nýbrž zasvítil najednou celý, jako kdyby byl náhle osvětlen shora. V okamžiku tu stál dokonale stvořený jako světlý přízrak, který se člověku zjeví ze tmy, než se stačí nadít.“

Také Roger Caillois uvažoval o kamenech, ale hlavně o polodrahokamech, které vnímal jako projev tvůrčího principu, který je v přírodě všudypřítomný: „V srdci kamene zůstává zářivá kresba, jež neznázorňuje nic. Nikdy tu nebyl žádný obraz, žádný znak, nýbrž nepředstavitelný výsledek hry nesmiřitelných tlaků a teplot takových, že sám pojem horka ztrácí smysl. Současně však jsou tyto erby normou a kánonem hluboké krásy… Svědčí o skrytých zákonech všeobecného pohybu, jímž je unášena celá příroda.

Album obrázků naznačuje možné cesty a významy kontrapozice kamene, anatomie ruky a temné mineralogie.